Lidová dogmata a vcítění

Od přísloví k empatii
Lidová dogmata a vcítění.

Od časných dětských let, od chvíle, kdy jsem byl schopen chápat mluvené slovo, a hlavně nepatrně později, kdy jsem dokázal vnímat věty složené z těchto slov, snažilo se mě mé okolí, tedy hlavně rodiče a škola, ovlivňovat dogmatickými poučkami velké a nadčasové platnosti. Mysleli to dobře, uznávám, chtěli dát mé cestě životem solidní morální základ, a já bych jim měl být vděčen. Snad také i jsem. Že životní zkušenosti a poznatky mne naučily mnohé, naoko přijímané všeobecně uznávané pravdy zpochybňovat, není vinou těch, kdo se mne snažili vychovávat.
Mezi poučky, jimiž bychom se měli řídit, patří například známá přísloví a pranostiky. „Komu se nelení, tomu se zelení“, bylo jedno z přísloví, zřejmě velmi populární. Vyprávěla mi přítelkyně, že v dětství viděla v jedné rodině toto přísloví umně napsané na kameninovém nočníčku. Zda se obsah nádoby zelenal, když se děťátku nelenilo, jsem se nedozvěděl… „Bez práce nejsou koláče!“, další přísloví. Nesporně pravdivé, nikde se ale neříká, že to musí být naše vlastní práce. „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Ne tak docela, mockrát nám ustelou jiní, tu dobře, tu zase velice špatně. Z pranostik bych uvedl jako pochybný příklad, že „Na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout.“ Přehánění, jako obvykle. Začátkem února bývá někdy takový mráz, že venku si ani ten skřivánek nevrzne…
Leč vraťme se zdvořile k příslovím a z nich odvozeným moudrům. „Každý je svého štěstí strůjcem.“ No to už vůbec ne, je nesčetně okolností, na nás nezávislých, které náš život mohou zásadně změnit, tu v dobrém slova smyslu, tu k horšímu. Stačí tělesné nebo duševní postižení, za které člověk nemůže, stačí nemoc, nezaviněný úraz, zvůle vládnoucího diktátora, nečekané setkání se zločincem, a náš život může nejen trpce začít, ale může se také tragicky změnit nebo i skončit. Ze zmíněného přísloví, vymyšleného bohatými pro chudé a úspěšnými pro neúspěšné, vychází i řada současně uplatňovaných dogmat: například že kdo chce pracovat, práci najde. Nesmysl. Když se blíží stáří, třeba spolu s úbytkem sil, a člověk nemá dost známostí nebo vlivných přátel, nemusí najít práci ani při sebevětším úsilí, a je mu málo platné ustanovení o pozdějším odchodu do důchodu. Vždyť kolik je míst pro opotřebované starší lidi, míst vrátných, recepčních, poslanců, ministrů, prezidentů, nehledě na to, že jsou už všechna dávno obsazená. Nemusí vás ale zastihnout jenom stáří, stačí, když budete žít v některém okrese s vysokou nezaměstnaností. Můžete mít pak sebelepší snahu, libovolnou kvalifikaci, vzdělání a třeba i akademický titul, podle dalšího přísloví, že „Kde nic není ani smrt nebere“, nikde pro vás místo nebude. Ti, kdo si sami dobře žijí a mohou svá sobecká moudra šířit v televizi nebo v novinách, se vám budou slušně a zdvořile vyšklebovat a nutit vás, abyste hledali chybu – jak jinak, než u sebe. Pokud ale na to přistoupíte, chováte se stejně hloupě, jako kdybyste na zprávu, že každý občan má dluh sto třicet šest tisíc, reagovali nesmyslným pocitem spoluviny…
Jedno přísloví bych ale přece jen ještě uvedl, protože se proti němu velice prohřešuji: „Co nedokážu změnit, tím se nezabývám“. Lituji, ale v tom, abych se zařídil podle této, celkem rozumné poučky, mně brání tak zvaná empatie.
Ano, empatie. Vlastnost, kterou má většina z nás a pokud ji máme, neuvažujeme o ní. Významem tohoto cizího slova je vcítění. Vcítění do prožitků a myšlení druhého člověka. Z hlediska současného monoteismu, tedy uctívání jediného boha, jímž jsou peníze, je tato vlastnost velice nepraktická a v některých případech přímo nežádoucí. Ponechme stranou, že ti, kdo tuto vlastnost nemají, ji nikterak nepostrádají, právě tak, jako mnozí schopní, hlavně ovšem všeho schopní, nepostrádají soucit nebo charakter. Já bych se však nejen za sebe, ale i za mnohé mé přátele a bližní, chtěl k té obtížné vlastnosti, kterou je empatie, přiznat. Je to obtížná vlastnost už z toho důvodu, že je zpravidla neuspokojitelná. Co je totiž člověku platný soucit, anebo schopnost pochopit osudy druhého, když možnost pomoct není v jeho silách.
Už jsem několikrát se zmíněnou nežádoucí vlastností, za kterou snad ani nemohu – něco je v rodové tradici a něco nejspíše vinou křesťanské výchovy, narazil. Na známém internetovém deníku jsem kdysi vystoupil v diskuzi s názorem, že současné zvyšování nájmů pomůže sice majitelům domů, ale může zavinit ještě větší chudobu lidí, žijících už tak velice skromně. Na moji poznámku reagoval jeden rozšafa: dejte se denně o pivo nebo o dvě piva méně, a budete na vyšší nájem mít. Nepovažoval jsem za nutné odpovědět, i když jsem měl sto chutí napsat asi toto: - Ty mudrci, já nebydlím v nájemním bytě, zdražování nájmů se mne netýká, jen je mně těch, které toto příliš bolestivě postihuje, líto. Kromě toho, pokud dovolíš, na pivu bych asi moc neušetřil: vypiju tak tři nebo čtyři piva – za rok. Jsi schopný pochopit, že jsou na světě lidé, kteří nevynikají lhostejností k osudu bližního? Odpustil bys mi, že já k takovým lidem patřím?
Klíče od domu a od bytu nám kdysi odnesl jedné noci zloděj. Musel jsem tedy vyměnit zámky a pořídit k nim klíče. Dívenka, která pracovala jako prodavačka v zámečnictví, mně při našem krátkém rozhovoru řekla, že její sousedka má osmitisícový důchod, a když zaplatí nájem a tzv. energie, zbudou jí na veškeré živobytí dva tisíce. Neuvažuji, zda se dá za to žít. Musí se, a není takových případů zrovna málo… Možná by mne někdo poučil, že si paní může zažádat o příspěvek na bydlení. Do jaké míry to pomůže, sám nevím, a tudíž nemám odvahu to posoudit. S nářky typu: „Narodila jsem se tu, bydlela jsem tu přes šedesát let, a teď mě spekulant chce dostat z bytu, a na dotaz po nějakém odstupném mi řekne – ale paní, to už se dneska nedělá“, se ovšem setkávám.
Každý z nás občas vídá bezdomovce, v tramvajích, parcích, čekárnách na nádražích, v televizních reportážích. Jsou lidé, kteří je považují za odpad společnosti, jsou dokonce bezcitní hnusáci, kteří se nestydí jim ubližovat. Nemohu, až na malé výjimky nikomu z těch lidí bez domova pomoct, ale mám vedle nich pocit stísněnosti a neurčitých výčitek svědomí. Já ráno vylezu postele, vyhřáté mým vlastním tělem, v koupelně se umyji a obden i oholím, ukrojím si kousek chleba, udělám si čaj, a nasnídám se. Dokud budu doma, budu v teple, v bytě s televizorem, knihami, a přiměřenými zásobami jídla. To všechno je pro mne běžné, a nijak o tom neuvažuji. Oni jsou sice také lidé, jako my všichni, ale to všechno, co je pro nás běžné, je jim odepřeno. Že si za to mohou sami? A kdo to ví, kdo to může posoudit, a i kdyby tomu tak bylo, je to v pořádku? Není k jejich údělu naše společnost příliš lhostejná?
Zvláštní druh vcítění má většina z nás k našim zvířecím příbuzným. Snažíme se, aby se naše zvířátka, ať už pejskové, kočičky, nebo jiní, měla dobře. Náš kocourek, černý miláček domu, baští rád hovězí játra. Sháníme mu je, i když to není vždy snadné. Náš kocourek se má dobře, může být vždy sytý, a i když má krásný černý kožíšek, snažíme se, aby nemusel být venku déle, než je bezpodmínečně nutno. Chceme, aby mu nikdy nebyla zima. Máme také fenečku, kterou jsme si přivezli před několika léty z útulku. Byla dost ustrašená a velice skromná. Obou vlastností se postupně dokázala zbavit. Je sebevědomější, a velice, velice mlsná. Dnes už jediný tvor, který u nás žere (pardon – jí) všechno a nevybírá si, jsem já sám…
Empatie by mně dělala potíže, pokud bych měl provázet někoho, třeba některé dítě z příbuzenstva, do zoologické zahrady. Já vím, že některé zvířecí druhy vděčí za to, že dopo-sud existují, právě zoologickým zahradám. Já ale stále, byť mlčky, mezi ploty a mřížemi, poci-ťuji jakousi divnou úzkost z vědomí, že ta zvířata jsou zbavena svobody. Hodně se časem změnilo k lepšímu, velké zoologické zahrady mají snahu udělat zvířatům prostředí co nejvíce podobné tomu, v němž by žila normálně. Přesto jsou chvíle, kdy se kdesi uvnitř, nevím, zda v mysli nebo v srdci, ozve soucit… Zvláště se snažím vyhýbat se opičím klecím. Připadá mi, jako bych se díval do vězeňské cely nebo do bytu velice chudých lidí, a není mou vinou, že o obojím něco vím…
Vraťme se ale zase k lidem: i tady je podnětů k znepokojení a soucitu dost. Vyslechl jsem krátký rozhovor pokladní v jednom supermarketu s její přítelkyní. „Kdybych nemusela“, říkala ta pokladní, „nebyla bych tu ani minutu. Tady zaměstnanec jako by ani nebyl člověk, a neustále se mu vyhrožuje pokutou“… Chtěl bych se zeptat: zajímá vůbec někoho osud špatně placených současných otroků?
Dost podnětů pro empatii nám dává i televize. Často, velice často, nám ukazuje osudy těch, jimž bylo nebo je ubližováno, a kteří se přitom nemohou dovolat spravedlnosti. Viděl jsem reportáž o tom, jak úspěšný podnikatel ztrpčuje život sousedům, obtěžuje nejbližší okolí uhelným prachem ze svého překladiště, a úřady, na které se poškozovaní lidé obracejí, předvádějí svou lhostejnost nebo neschopnost. Viděl jsem v televizi vyprávění o osudu zahradníka, kterému ničí práci i život ruský zbohatlík, který koupil zámek v sousedství zámek a má dost peněz na ochranku, používanou jako rotu zločinců, i na snaživé advokáty. Nestoudnost, s níž tyranizuje své okolí, připadá jeho blahorodí zřejmě samozřejmá.
Soucit se v člověku ozve i při zprávách o severních Čechách. Ve Varnsdorfu, ve Šluk-nově i v Novém Boru se dalo ještě nedávno žít. Pak vstoupí na scénu hamižnost nových majitelů domů, většinou spekulantů s nemovitostmi, a téměř ze dne na den se všechno změní. V ubytovnách či bytech s nekřesťanským nájemným, které z velké části formou příspěvků na bydlení platí město, přibudou stovky tak zvaných nepřizpůsobivých. Žít vedle nich je za trest, kdo to někdy zažil, dobře to ví. Lidé se proti situaci, která vznikla cizí vinou, bouří, a bouří se právem. Nechtějí nic mimořádného, chtějí jen žít jako lidé, nebýt obtěžováni hlukem, stálou hrozbou pouliční kriminality, nechtějí žít s trvalým pocitem ohrožení. Mají právo být nespokojení, mají právo žádat od úřadů a od složek, které si platí, ochranu normálního, klidného života. Dočkají se jednou?
Nevím. Vyzpovídal jsem se tu z empatie, tedy z vcítění.
Vím ale, že to někdy není ten správný cit. Tady, v poměrech, které známe ze života i z televizních reportáží, nepomůže vcítění. Zde by pomohl spíše vztek. A pokud možno vztek velice důrazný, hromadný a dobře organizovaný.



04.11.2011 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se