Po dvacátém osmém říjnu


Dvacátý osmý říjen máme tedy letos šťastně za sebou. Je to, jak nám říkají, největší národní svátek, zrod českého, pardon – československého státu. Tady si asi nebyli ti, kdo o pojetí historie rozhodují, tak docela jisti: když slovenští separatisté, věrni duchovnímu odkazu svých luďáckých předků, docílili počátkem devadesátých let minulého století rozdělení Československa, bylo třeba znovu oživovat svatováclavskou legendu. Možná nemám v těchto závěrech celou pravdu, ale o to mně teď právě nejde. Nejsem historik, nevyučuji dějepis, nepodléhám nátlaku doby ani dočasným náladám hlavounů. První republika se prý hlásila k tradicím reformace a odkazu slávy husitských vojsk. Současnost inklinuje spíše ke katolicismu, ale to by vydalo na dlouhá vyprávění…
K dvacátému osmému říjnu patří v Praze slavnostní shromáždění pod jezdeckou so-chou Jana Žižky z Trocnova, přísaha armádních nováčků, ne už ze zákona lidové, ale profesio-nální armády, kladení věnců, předváděné obvyklým způsobem – tedy že dva vojáci či spíše důstojníci donesou věnec k pamětní desce a hodnostář symbolicky poněkud narovná stuhy, večer pak všichni ti vybraní se sejdou v hradním sále a hlava státu udílí vyznamenání těm, které si s pomocí svých úředníků vybral. Takhle to tedy vypadá z hlediska elity a televizního zpravodajství. V podhradí je přitom klid, žádné prapory na domech, a proč také, žádné oslavování. Jeden volný den navíc, zasvěcený buď pobytu na chalupě, nebo nákupu v některém z velkých supermarketů, případně jen odpočinku. Říjen 1918 je strašně daleko, z nás, kdo žijeme v dvacátém prvním století, jej nemůže pamatovat snad nikdo. A co se všeobecně o tomto datu ví? Kdyby se třeba televizní reportér ptal na ulici náhodných chodců, nashromáždil by zřejmě řadu všelijakých odpovědí. Protože i když jsme o některých datech slyšeli, čas oslabuje paměť, zkresluje představy o minulosti a posiluje nepaměť, zvláště když na vybraném zapomínání je zájem.
Z toho dvacátého osmého října 1918 se dochovaly černobílé filmové záběry, bez zvuku, éra zvukového filmu přišla později, záběry nejsou příliš zdařilé, filmová technika byla ještě dost nedokonalá. Na filmu jsou jásající davy, radost z blízkého konce války, předtucha konce hladu, kterého bylo v té době dost, možná i víra v lepší budoucnost, iluze jako při každém převratu, iluze, které se splní jen nemnohým.
Navštívil mne přítel Vladimír, o trochu starší, než jsem já. Zeptal jsem se ho, zda si z doby svého dětství pamatuje některé oslavy dvacátého osmého října. „Nevalně“, řekl, „jsou to jen útržky dávných událostí. Nic víc. Pamatuji si třeba, že v novinách, které jsme měli doma, byla k tomu datu v roce 1937 jakási báseň, začínající slovy – Poprvé bez Tebe, tatíčku, slavíme svobody svátek… Masaryk totiž zemřel toho roku 14. září, republika ho ale příliš nepřežila. Vzpomínám si, že desítiletá dívenka, velice hezká, my chlapci předpubertálního věku jsme ji obdivovali, recitovala ve škole vlasteneckou báseň o Masarykovi a republice. Asi za rok zjistil její otec, člověk s typicky českým jménem, že je původem Němec, ale takové věci se tenkrát stávaly. Pak si pamatuji dvacátý osmý říjen v roce 1938. Ten se už neoslavoval. Namísto vyučování jsme měli ve škole tak zvané pochodové cvičení. V té době byla již republika mnichovskou dohodou oloupena o pohraniční oblasti, odkud teď přicházelo mnoho českých uprchlíků. Na sever od Prahy začínalo nové německé území už kousek za Mělníkem. Pamatuji si také říjen roku 1939, krátce po začátku druhé světové války, kterou rozpoutali nacisté vpádem do Polska. Studentské nepokoje a krutou odvetu nacistických zločinců: zavření vysokých škol, popravy studentů, deportace do koncentračních táborů, přísný zákaz nošení trikolor. Němečtí nacisté dali jasně najevo, že nějaké projevy českého vlastenectví trpět nebudou…“
Dál jsem se neptal, ale když Vladimír odešel, zamyslel jsem se nad tím, co jsem již z jeho vyprávění znal, i když trochu jinak, než jak on, při jeho věcném a spíše poněkud skromném sdělování, uznal za vhodné. Otec povolán k službě v armádě ještě před vlastním vyhlášením mobilizace koncem září 1938. Smutný návrat domů, s tehdy obvyklým vojenským černým dřevěným kufrem, hlavně ale s chmurným vědomím, že to, co měli vojáci hájit, neuhájili a uhájit nesměli. „Jsme teď jak po prohrané válce“, říkával, a brzy se ukázalo, že měl pravdu. Hlavní dva západní spojenci nedali Hitlerovi jen československé pohraničí, ale předhodili mu k postupnému sežrání celé Československo za jednoroční mír. Když patnáctého března 1939 okupovala nacistická armáda to, co z bývalého Československa zbylo, nejspíše to nikoho z bývalých spojenců nezajímalo. Takové jsou zkratkově zaznamenané události. To, o čem Vladimír nemluvil, ač se to dalo snadno vytušit, bylo strašné zklamání slušných a vlastenecky smýšlejících lidí. Jejich život, jejich způsob myšlení byl spjat s idejemi, které považovali za správné, podporující spravedlnost, svobodu člověka, čestnost a víru v nedomyšlené „Pravda vítězí“. Ze dne na den tohle všechno se stalo nežádoucí, k moci se dostala zločinecká, patologická sedlina, kreatury, jimiž slušní lidé, od nichž se nyní požadovala loajalita, opovrhovali. Život šel dál, ale byl provázen hořkostí. Setmělo se a nikdo netušil, zda a kdy se vůbec rozední. V lidech byla utajovaná víra v sovětské Rusko. Jenže to si s nacistickým Německem rozdělilo Polsko a okupovalo státy v Pobaltí. To, že Rusové vrací do Německa antifašisty, kteří kdysi do země sovětů utekli před Hitlerem, to, že zavraždí zajaté polské důstojníky a že v Pobaltských státech zavedou takovou hrůzovládu, že tamní obyvatelé budou jednou vítat nacisty jako osvoboditele, nebylo tenkrát ještě známo.
Čas plyne, neúprosně a nezadržitelně. Šťastni ti, kdo nemají ideály, víru v zásady spra-vedlnosti, charakter ani soucit. Nepochopí, jakou bolestí byl patnáctý březen 1939, kdy hitle-rovská Wehrmacht obsadila Čechy a Moravu, kdy Hitler v jednom ze řvavých svých projevů vypočítával, jakou výzbroj Německo získalo od zrušené československé armády, a kdy zbude lidem jen neurčitá naděje. Morální povinností je zlu odporovat. Cítil to tak i Vladimírův otec a čekal ho úděl hrdinů i mučedníků: zatčení, výslechy, soud, poprava. Krátce před popravou napsal Vladimírův otec v dopise domů: „ Kladl jsem si někdy otázku, zda všechno to, co jsme dělali, nebylo marné. Ne, nebylo.“
Tato země prošla dlouho cestou, někdy velice trnitou. Současníkům, kteří měli to štěstí, že se narodili později, nemusí nic říkat nejen dvacátý osmý říjen, ale ani patnáctý březen, konec války v květnu 1945, Pražské jaro 1968, spojené s mnoha nadějemi a ukončené v podstatě v srpnu téhož roku sovětskou okupací. Nemusí pochopit hořkost, s kterou museli žít všichni ti, kdo uvěřili marné naději…
Hledejme ale to, čemu se říkává kontinuita. Je tu nějaká? Jistěže, dokonce dost vý-razná. Ztvárnili ji například Voskovec a Werich v předválečné hře „Těžká Barbora“ postavou Václava Čehony. To jméno vzniklo úmyslně zkreslenou citací slov rakouské hymny. Dobře situovaný slouha Rakousko-uherského režimu se stává v první republice úspěšným podnikatelem – nepřipomíná nám to něco? Vzpomínám si také na jeden Werichův text z doby krátce po skončení druhé světové války: „zas jsou tu partaje se sekretariáty, lid se do nich hrne, můj ty Tondo zlatý – a kdo tam sedí? Čehona Václav, pod zadkem křeslo, v ruce veslo a v hubě heslo, zas mu to vyneslo!“
Vzpomínám si na poučku, kterou mne kdysi obohatila dobrá přítelkyně: „V každé době se dá dobře žít. Chce to dvě věci: musíš být hajzl a nesmí ti to vadit, tedy nesmí ti vadit, že jsi hajzl!“ Pravda, pravda, někteří se tím řídili ochotně a úspěšně. V některých případech se tím ještě řídí…
Říjen 1918 byl nadějí tehdy žijících. Později, někdy i o hodně později, přišly další dny naděje. Poslední takové byly nejspíše v listopadu 1989. Opět chvíle víry v lepší uspořádání společnosti, v spravedlivější řád, opět naděje a iluze. Bylo to krásné, na samém počátku. Prezidentem se stal symbol odporu proti dřívějšímu řádu. Obdivuhodný člověk, i když čas ukázal, že není zase tak skvostný jako legenda o něm…
Nabádají nás, také i v souvislosti s velikým státním svátkem, k vlastenectví. Kdo? Třeba pan prezident a ministr školství. K vlastenectví by se měly vychovávat i děti ve škole. Jak? To já nevím, nejsem pedagog, naštěstí…
Buďte vlastenci, pánové, máte na to dost peněz i mimořádných výhod. Vás nemusí bolet, že se u nás poškozený člověk jen stěží dovolává spravedlnosti a většinou se jí nedovolá. Vám nemusí vadit, co všechno si mohou beztrestně dovolit někteří ruští zbohatlíci, Vám nehrozí zvůle exekutorů, pánů domácích nebo kriminálních živlů. Vám nehrozí nezaměstnanost, až přestanete být na politickém výsluní, vaši komplicové se o vás postarají, však je tu nemálo známých příkladů. Vám nemusí vadit, že se u nás rozkradly stovky miliard, a že vám podobní mají snahu vyždímat co nejvíc – z těch chudých a nejchudších. Pro Vás zbylo a zbude jistě dost. Buďte vlastenci, pánové.
My bychom jimi také měli být, ale to naše vlastenectví se od té vaší předlohy bude ur-čitě zásadně a velice výrazně lišit…


31.10.2011 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se