Dopis přítelkyni


Milá xxx,

chtěl jsem původně napsat milá přítelkyně, ale nějak se toho výrazu bojím. Slovo přítelkyně dostalo během let jakýsi druhý význam, napovídá cosi o bližším vztahu, který mezi námi nikdy nevznikl a my jsme se o něj ani nepokoušeli. Tedy dovol mi začít znovu:
milá xxx, děkuji Ti za tvůj dopis. Naše maily jsou vlastně jakýmisi dopisy bez obálek a s rychlou dobou doručení. Tvůj dopis je milý, jako vždy, zarazilo mne ale Tvé upřímné doznání: „jak se mne netýká, co jsem dříve dělala! Akorát mě vždycky nas… (přeloženo do uhlazené zdvořilosti – naštve), když slyším, jak někteří ti kašpaři za totáče trpěli.“
Já samozřejmě nemohu vědět, koho myslíš těmi kašpary, budou to ale nejspíše někteří bývalí spolupracovníci, které já nemohu znát, a nemohu tedy ani vědět, jaká skutečná nebo smyšlená utrpení museli snášet. Mám jenom určité zkušenosti s tím, jak lidé hodnotí předlistopadovou dobu a svou úlohu v ní, vím, že ti, kdo si v té době žili dobře a měli třeba na základě svého postavení určitá privilegia nebo neběžná zvýhodnění považovali tu dobu za normální, a jiní, poznamenaní idiotským nebo zlovolným kádrováním, považují tuto dobu za éru útisku. Já nemám ale v úmyslu tuto dobu, která ještě zdaleka neskončila, definovat nebo hodnotit.
Rok šedesátý osmý jsem prožil v jednom menším severočeském městě a byl jsem svědkem toho, jak mnozí lidé vkládali do procesu, jemuž se dnes říkává Pražské jaro, naděje, které se později po vpádu „spřátelených“ armád zhroutily. Nejvíce se to projevovalo u komunistů, vstoupivších v době krátce po válce do strany z přesvědčení. Toho přesvědčení se nemínili vzdát, ale chtěli je napříště uplatňovat rozumným, lidským a podle možnosti demokratickým způsobem, a měli v té době sympatie většiny lidí. Dnes, s odstupem let, může taková snaha vypadat pošetile nebo i nevěrohodně, ale to by bylo dlouhé vyprávění o něčem jiném. Že ani ten tak zvaný obrodný proces nebyl vždy bez vady, že se na něm chtěla přiživit řada prospěchářů, je samozřejmé.
Snaha po obrodě společnosti nezmizela hned po začátku sovětské okupace. Společnost se ještě nějakou dobu bránila náporu pookupačních kolaborantů, v místě, kde jsem žil, představovaných hlavně příslušníky bezpečnosti a lidí všeobecně považovaných za bezcharakterní. A ti se mstili za dobu, kdy se báli o svá postavení. K dříve uplatňovanému třídnímu rasismu se přidal revanšismus dogmatiků. Jejich zvůle a nenávist hraničila někdy se zřejmou omezeností: označili své dřívější odpůrce za „pravičáky“ a zpravidla s nimi neměli slitování. Vím o výzkumném pracovišti, z něhož museli odejít dobří technici, kteří se nějak zapojili do dění roku 68 i do tichého odporu proti okupantům a jejich přisluhovačům, a jeden z iniciátorů tohoto pogromu prohlásil, že i kdybychom tu měli v budoucnu vyrábět marmeládu, žádní pravičáci tu nezůstanou. A touto filozofií se řídila většina kolaborantů pookupační moci. Čistky podle jejich povelů postihly knihovny, odborná pracoviště, státní aparát, zastupitelské úřady i závody. Nechci tím tvrdit, že všichni postižení byli andělé a všichni, kdo čistky přestáli nebo se na nich dokonce podíleli, byli bezcharakterní pakáž. Osudy lidí jsou individuelní a sám jsem se setkal s lidmi, kteří za sovětské okupace zastávali vedoucí funkce, a byli přitom slušní.
Setkal jsem se ovšem i s případy „kajícníků“, lidí postižených čistkami a pak trapně lezoucích ke křížku. Všechno ale bylo složitější: předlistopadový režim nutil lidi k předstírání, k podlézání mocným v zájmu dětí, třeba proto, aby se s protekcí dostaly na studie. Nutil většinu lidí k ohýbání hřbetu, k vstupu do normalizované vládnoucí strany, k zbytečnému uzavírání závazků. Ne, já neopakuji novinářské fráze, mohl bych každé tvrzení, každou větu, doložit mnoha příklady. To, že to normálně nedělám, má jediný důvod: nechci působit dojmem, že bych se chtěl vézt na vlně konjunktury…
Setkával jsem se a ještě se setkávám s různými vzpomínkami na rok šedesát osm i na léta pozdější. Vyprávěl mi mladík, který si v době Pražského jara opatřil zelinářský stánek, jak si tenkrát krásně žil, když do Čech se začaly dovážet banány a turisté z východního Německa je lačně, i když velmi předražené, kupovali. Vyprávěl mi bývalý řezník, jak se tenkrát krásně na jatkách kradlo, nikdo lidi neprohlížel a tašky nekontroloval. Setkal jsem se ale i s chartisty, jimž Státní Bezpečnost otravovala život, s vzdělanou a dnes velmi známou paní, která strávila rok ve vyšetřovací vazbě a po propuštění,
za něž ona i další vděčili zahraničnímu tlaku, musela dělat uklízečku, a ani to nebylo bez problémů.
Setkal jsem se ale také s „kajícníkem“, později vedoucím menší firmy, který si sice pěstoval známosti s vlivnými lidmi, využíval ty známosti poctivě v zájmu svých dětí, což se mu vyplatilo, přesto po roce 1990 ze sebe dělal div ne disidenta.
A tak vím sám dobře, že jsou lidé, kteří se dodatečně směrem do minulosti stylizují do role obětí nebo do role hrdinů, bez ohledu na to, jak obtížná byla ta minulost pro ně a jak pro druhé. Myslím si například, že zpěvačka, která mohla nerušeně působit po celou dobu normalizace a nyní chce soudně vymáhat jakýsi dluh za zmařenou akci na své kolegyni, která vystupovat nesměla, nemá buď paměť, nebo charakter, nebo obojí. Věřím ale, že jí to nevadí, že paměť ani charakter nepostrádá.
Asi bychom jí to neměli vyčítat. Nestoudnost, s níž se někteří, léta žijící v pohodlném a úspěšném závětří, prodrali nebo ještě prodírají na světlo, pomalu už nikoho neudivuje
28.07.2011 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se