Boj o nové myšlení?


Boj o nové myšlení?

„Po staru se žít nedá“, bylo jedním z rozšířených a mnohokrát opakovaných hesel v době tak zvaného budování socialismu. A ochotní služebníci tehdejší režimní propagandy nejenže tento slogan vytrvale přežvýkávali, ale doplnili jej ještě poučkou, že ani myslet se postaru nedá. Je to ovšem tak trochu omyl, žít i myslet se dá všelijak, a ti zastánci tak zvaného nového myšlení chtěli vlastně říct, že postaru se myslet nemá. Přešla léta, přinesla řadu zásadních změn, těch, kdo by nás chtěli učit, jak a co a o čem si máme myslet je pořád dost, naštěstí nemohou nás nutit k projevům souhlasu, který třeba necítíme, což kdysi požadovali nebo dokonce vymáhali jejich předchůdci. Opakovat přežité heslo by se ale jaksi nehodilo, dnes se užívá spíše fráze o tom, že něco je nemoderní, nebo ještě častěji, že to není „in“.
Zbytky starého myšlení, ovšem zvláště v nás, kdo nepatříme mezi nejmladší, v našich myslích přežívají a zbytečně nám znesnadňují život. Jedním příkladem, kdy nám zastaralý způsob myšlení vadí, je náš vztah k reklamám. Ani ne tak k reklamám vnucovaným nám televizí, protivně vkládaným do všech možných programů, ale reklamám tištěným. Poštovní doručovatelky mají těch reklam plné tašky, roznášejí je skoro denně, a většina lidí tuto nežádanou poštu skoro okamžitě vyhazuje do popelnice. Barevné letáky jedno i několikastránkové, lehčí i těžší katalogy, firemní dopisní obálky s naším jménem a klamavým oznámením, že jsme něco vyhráli, nabídky věcí potřebných, které musíme koupit i bez reklamního vábení a nabídky věcí pro nás nedostupných, nebo spolehlivě nepotřebných. Kilogramy potištěného, někdy i velice kvalitního papíru vybudí v někom myšlenky přežitého, starého typu: není té spousty papíru škoda? Není, přátelé, není, stromy i starší, recyklovatelný papír, to všechno má nějakou, penězi vyjádřitelnou hodnotu, tu má ovšem i tištěná reklama a firma, která nám reklamu posílá, nejenže ví, co dělá, ale má cenu reklamy započítánu v ceně prodávaného zboží. Brát ohled na nějaké stromy, nebo na zbytečnou výrobu papíru, je přece nesmysl. Po staru se přece žít nedá, ani v kapitálismusu.
Ale pokračujme: všimli jste si, jak se během let zdokonalila a rozvinula obalová technika? Všechno co koupíte, je úhledně zabaleno, i ty nejmenší průmyslové výrobky jsou většinou v pevných plastových obalech. Že se tím produkuje neskutečné množství odpadu, že i když se leccos dá recyklovat, skládky, černé i ty legální, jsou čím dál větší? Kdo by se v zájmu společného životního prostředí či jakési budoucnosti, která se nás třeba už nebude týkat, na to ohlížel, neníliž pravda?
Pokrok se nedá zastavit, a tudíž a pro jistotu si vsugerujme, že změny, které prožíváme, jsou pokrokem. Pisatel těchto řádek bydlí v jedné pražské, zdaleka ne okrajové čtvrti. I když nemá v úmyslu prozradit její jméno, spojované s novějším kulturním centrem, prozradí vám, že tu je menší lesík a na jeho okraj umístili někteří lokální patrioti tabuli s výkladem o historii místa. Z té tabule se dozvídáme, že tu v nejbližším okolí bylo kdysi několik potravinářských obchodů, řezník, zelinář, cukrárna, ale také třeba holič, švec a papírnictví. Po staru se žít nedá, a tak nic z toho nezůstalo, některé obchody skončily pro vysoké nájmy provozních místností, jiné pro nedostatek zákaznického zájmu. Máme přece velkoprodejny, nákupní centra, má to jen jednu malou chybu: pro zdejší lidi je to příliš daleko.
A tak ti mladší jezdí na nákupy autem a ti starší, kdo třeba už auto nemají, musí za nákupem i těch nejběžnějších věcí jezdit autobusem a vláčet pak těžké tašky domů. Nu což, pokrok je pokrok, svět se mění, a my s ním. K tomu pokroku patří právě i ta nákupní centra v nových budovách, nové domy, nabízející prostory pro kanceláře, nebo drahé a pro mnoho z nás nedostupné byty. Bytů je dost, dost je ovšem i bezdomovců, které většina těch, jimž se vede dobře, považuje za jakýsi společenský odpad…
Najdeme ovšem také starší domy, nejednou ne právě malé, v nichž nikdo nebydlí, a domy pomalu chátrají. Že je to škoda? Ale proč, majitel má přece právo dům prodat, pronajmout, nechat zchátrat, nebo jej třeba po nějakém řízení s úřady zbourat. Že by se tyhle objekty mohly zachránit a upravit na bydlení pro chudé? No vidíte, a to je právě jeden příkladů nežádoucího starého myšlení…
Pořád ještě jsou mezi námi neodpovědní staromilci, kteří by prosazovali různé dobou překonané přežitky: že by měl mít člověk právo na práci, aby se nemusel bát šikany nebo zlovůle nadutého zaměstnavatele, že by měl mít právo na přiměřené bydlení, aby se nemusel bát rozmarů majitele domu, že by měl mít právo na noční klid i když vedle něho bydlí nepracující nepřizpůsobiví, že by uplatňování práva mělo být pro všechny stejné, pro bohaté i chudé, pro úředníky státní správy i pro řadové občany… Že tomu tak nikdy nebylo?
Dost té ironie. Pořád jsou zásady a principy, které byly a jsou důležité. Pokud se nepokusíme je oživit, můžeme mít vyspělou techniku, vysokou produktivitu práce, počítače a internet, můžeme omílat fráze o pokroku, a přece budeme žít a myslet po staru.
A tady by se chtělo vykřiknout: „Proboha, probuďme se, dokud je ještě kousek času.“
Rozumíte? To je dobře…
09.06.2011 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se