Úklid a souvislosti


ÚKLID A SOUVISLOSTI

Ohraničenost třírozměrného prostoru, který máme ve svých bytech k dispozici, nutí nás čas od času některých věcí se zbavovat. Platí to ovšem o všem, o šatech, které z nějakého důvodu už nemůžeme nosit, o botách, které na rozdíl od kožených bot dávných let se již neopravují, o staré korespondenci, o časopisech, které jsme kdysi z nějakého důvodu schovali, ale během let pro nás přestaly být zajímavé, a o předmětech, které neodvolatelně přestaly sloužit. Loučení se starými věcmi předchází jednorázový důkladnější úklid, a ten je pro nás nejen druhem inventury, rozhodováním, zda to či ono musíme vyhodit, nebo zda by se přece jen v budoucnu mohlo k něčemu hodit. A protože všechno to, s čím jsme se setkávali nebo s čím jsme pracovali bylo tak trochu naší součástí, bývá úklid také nechtěným prolistováním části našich vzpomínek.
Manšestrové kalhoty, které se mně kdysi líbily, se během let nějak zmenšily, hlavně v pase. Nebo že já bych se byl nějak zvětšil? To snad ne, nebo že by přece? Co teď, vyhodit, nebo s nemalou dávkou naivního optimismu předpokládat, že se rozměry nějak vyrovnají? Pak tu jsou třeba boty, které by se hodily do lesa, ale na jedné z nich vzniká útvar, jemuž se lidově říká „krokodýl“, když ho zalepím, nebude to držet, když vezmu boty do opravny, nevezmou je s odůvodněním, že prasklinu mezi podešví a svrškem nelze zašít… Škoda, trvá to přece nějaký ten týden, než si noha zvykne na botu a bota na nohu, a teď, když boty byly tak krásně rozšlápnuté …
Rozloučit se ale musím i s některými fotografiemi, s dopisy, které nebudou nikdy nikoho zajímat, s výstřižky z novin. Mohu si přitom zavzpomínat na lidi, kteří už nejsou, na události kdysi důležité a dnes už zapomínané, na sliby, které nikdy nikdo nebral vážně.
A nejsem sám. Přítel, který se s výjimkou dvaceti let po sovětské okupaci věnoval historii, musel se pro nedostatek místa nedávno zbavit některých pracovních složek a dokladů. Protože mezi nimi byly i fotokopie archivních materiálů, nemůže všechno dát jen tak do sběru, zato než se s těmi stopami vlastní, někdy dost náročné práce rozloučí, neubrání se vzpomínkám. Našel třeba doklady o tom, jak se před léty zabýval osudem významného představitele československého zahraničního odboje, který se stal v poúnorové době obětí komunistického teroru. Několikrát vyznamenaný hrdina, člověk, jehož by si všichni měli vážit, stal se obětí justiční vraždy, možná první justiční vraždy u nás. V roce 1968 byl rehabilitován, ale pak přišla léta, kdy se o něm, o jeho osudu a zločinném soudním procesu nesmělo mluvit. Teprve po roce 2000 byl souzen jeden z jeho vrahů, bývalý prokurátor. Nezávislý soud odsoudil vraha na sedm let do vězení, ale vyšší, na právu, spravedlnosti a morálce ještě nezávislejší soud rozsudek zrušil, protože čin byl již v roce 1994, kdy ještě platilo, že nejsme jako oni, promlčen. Co si o tom myslí můj přítel, nebo co si o tom myslí mnozí z nás, stejně tak jako náš názor na soudy, plné rutinérů minulé éry? Ty, které by to mělo zajímat, to – jak se zdá, vůbec nezajímá…
Vrátím se ale od přítele k sobě domů. Také já jsem našel složku, na kterou jsem už málem zapomněl, složku výstřižků z novin a časopisů. Většinou to byly články mých známých a pak ještě články, které mne zaujaly svou otevřeností, úspěšnou snahou ukázat naše životní podmínky takové, jaké skutečně jsou, ne jak nám je chtějí vykládat a malovat prominenti všeho druhu, a většina těch kdo jsou, jak se říká, za vodou. Bohužel analýzy života společnosti neměly ohlas tam, kde ho mít měly, tedy u předních politiků a u těch, kdo by měli být zárukou spravedlnosti. Pokud si tedy v malých prostorách bytu nechci dělat stárnoucí a v podstatě neužitečný archiv, nemá cenu, abych tyto výstřižky uchovával. Ale co to, mezi těmi výstřižky bylo jedno číslo časopisu Parabola – Satelit z 24.ledna 2000, týdeníku, jehož obsahem býval soupis domácích i zahraničních satelitních televizních programů. Proč jsem to číslo časopisu schoval? Prohlédnu několik stránek a vzpomenu si: ČT 2 v lednu 2000 vysílala pořad Fórum s podtitulem „Vysoké hry ruské mafie“. Zapamatoval jsem si ten pořad, reportáž o bezradnosti části ruských bezpečnostních sil, o spolupráci mnoha policistů s mafiemi, vývoj, s nímž se dalo už tenkrát počítat i u nás, a konečně několik rozhovorů o bezskrupulóznosti ruských bohatých podnikatelů na našem území, hlavně v Karlových Varech… A kdeže loňské sněhy jsou… Mafie se rozrostly, jsou mnohem mocnější, než kdysi, tisk i televize o tom již mnohokrát referovaly, ale nic se nemění, a kdybych řekl, že státní správa, zvláště v Karlových Varech, se chová jako zkorumpovaná, byla by to pro ni lichotka… Ještě že máme dost politiků a novinářů, kteří nás přesvědčují, že žijeme v právním státě a že máme demokracii… Je asi mojí vinou a vinou mnoha mých známých, že to tak nevidíme a nevnímáme…
Jenže já jsem se chtěl věnovat tomu, jak se musíme zbavovat nepotřebných věcí. Snad jsem se od tématu příliš neodchýlil, já nevím, ale dovolte malou poznámku na okraj: první odkladiště věcí, s nimiž si právě nevíme rady, bývá šuplík, zdvořile řečeno zásuvka. A mně se povedlo, když jsem se do té šuplíkozásuvky podíval, najít tam zajímavou věcičku: podobá se pouzdru na brýle, tvarem i rozměry, a je to malý rozhlasový přijímač. I při těch nepatrných rozměrech se pokouší o stereo svými dvěma reproduktorky, a je určen pro příjem stanic na velmi krátkých vlnách. Rádijíčko jsem otevřel, vložil jsem do něho dvě tužkové baterie, a ono hrálo, skromně, ale obstojně. Ten rádiomrňous má, jak jsem si všiml, také sluchátkový výstup. Mohu si tedy občas poslechnout trochu hudby před spaním, kdy si zpravidla čtu, a nikoho nebudu rušit. Už si vzpomínám, tohle minirádio mělo před pár léty provázet Moji Lepší Polovinu do nemocnice. Moc je tam asi neužila a doma už nebylo potřebné. A pak čekalo trpělivě na mě. Dívám se na ně s určitými rozpaky: mám-li si ještě i před spaním číst, jak jsem odnepaměti zvyklý, těžko mohu při tom poslouchat hudbu, nějak to obojí nezvládám. Já vím, že jsou domácnosti, kde celý den hraje rádio nebo televize, já ale bych to nesnesl. Pokud má mít pro mne něco skutečně cenu, musím se tomu věnovat. Přitom věta jedné árie z Dalibora „kterýpak Čech by hudbu neměl rád“ platí i o mně. Ne, na koncerty už dlouho nechodím, jsou pro můj rozpočet příliš drahé, ale je dost hudby na obyčejném, digitálním i satelitním vysílání, která odpovídá mému vkusu. Znám samozřejmě i několik písní, jichž si vážím, převážně nejen pro jejich melodii, ale i text. Nesnáším duc duc muziku, lituji lidi, jimž se usadí technoparty v doslechu, ale nemám v úmyslu nikomu nic zakazovat ani vnucovat. To bych rád vyžadoval i od druhých. Zbytečně: jak přicházejí letní dny, vím již co nejen mne, ale lidi v mém dosti rozsáhlém okolí čeká: blízko nás je jedno zábavní místo, které nechci jmenovat, bohužel ale se tu, zvláště ve svátečních dnech, mohutně vyhrává, a ozvěna toho vyhrávání se odráží od okolního terénu a s nemalou intenzitou proniká i zavřenými okny. Můžeme se proti tomu bránit? Ovšemže, ale neúspěšně. I městská policie mne poučila, že má nanejvýš možnost provozovateli muziky uložit pokutu ve výši dva tisíce korun, to zábavní podnik zaplatí levou zadní, a nám to nijak nepomůže. Jsem proto, ať se lidé baví, ale ať nám to nikdo nevnucuje…
A přece je jeden případ, kdy mám i nevyžádanou hudební produkci rád. Letos jsem ji prvně slyšel na počátku jara, v době, kdy ještě nebylo jisté, zda se znovu na neurčito nevrátí zima. Za to, že by se mohla zima vrátit, může poučka, kterou jsem slýchával od našeho, dnes již nežijícího souseda. Ten říkával, že zima a berňák nic neodpustí. Berňák se sice dnes jmenuje jinak, i když je to v podstatě stále tatáž instituce, to jen v našich současných zvyklostech vznikla praxe, že se věcem dávají nová jména, jako by se novým názvem nebo novou uniformou něco změnilo. Jako příklad mne napadá třeba to, že se prokurátoři přejmenovali na státní zástupce, ale to je jen nápad, nechci se nikoho dotknout. Vraťme se raději k té nevyžádané hudební produkci, s níž z hloubi duše souhlasím: slyšel jsem ji skutečně prvně koncem zimy a od té doby ji slýchávám často, a přece se mi neomrzí. Ráno, kolem čtvrté hodiny, začne kdesi v zahradě nebo v lesíku vyzpěvovat mně neznámý ptačí zpěvák, nevím, jak se jmenuje, ale zpívá nádherně, jeho melodie se opakují jen výjimečně, a já mu ten zpěv tak trochu závidím. Není to kos, který zpívá také krásně, není to opěvovaný slavičí tlukot, začínající jedním vysokým prostým tónem, po němž následuje dlouhé, třeba i několikahodinové klokotání, není to hlas žádného opeřence, kterého bych znal. Mohl bych si možná jeho zpěv nahrát, a někdo, vzdělanější než já, by mně řekl, jak se ptačí umělec jmenuje. Přiznávám ale, že mně zase na tom tolik nezáleží, toho, že nedovedu zpěváka pojmenovat, celkem neželím. Lituji jen, že se nemohu, ať už toho krutě časného rána, nebo někdy odpoledne, při jeho pěvecké produkci, postavit na kraj lesíku za naší zahradou a vyjádřit lidskými slovy, samozřejmě tiše, abych neznámého pěvce nepoplašil, co si myslím:
„Zpívej, jen zpívej, neznámý ptačí umělče, jsi potěšením srdce i oslavou ticha, já vím, že nečekáš na potlesk ani na honorář, nejspíš ani nemáš tušení, jak jsi skvělý, ale právě proto vracej se na větev stromu kdesi na okraji naší zahrady a i bez doprovodu orchestru, jako mimořádně nadaný sólista, zpívej, zpívej dál !“



31.05.2011 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se