Úklidové vzpomínání


Úklidové vzpomínání.

Tak jako opice na holé a chlupaté, i lidi dělí se na chudé a bohaté.. to je citát z jedné starší písně Voskovce a Wericha. Dělení podle majetku je jedním z hlavních, těmi, kdo se mají dobře, důsledně zamlčovaným ukazatelů. Lidově se také říkávalo, a možná se to někde ještě říkává, že lidé jsou různé, a toto hodnocení se užívá hlavně v tom případě, že chceme zpochybnit správnost nebo rozumnost jednání úřadů nebo prostě jen našich bližních. Mně ale teď napadlo jiné dělení lidí: na pořádné a nepořádné. Jedna i druhá kategorie má četné podskupiny, a nevím jistě, zda by bylo účelné je vyjmenovávat. Uvažuji ale někdy z tohoto hlediska pořádkumilovnosti sám o sobě, a zůstávám při tom, na rozdíl od Mé Lepší Poloviny, velice klidný. Nejsem ani chorobně pořádný, tím méně, že bych otravoval své bližní nějakou přehnanou snahou o čistotu a pořádek, nepatřím ale také mezi tzv. bordeláře. Jsem prostě normální, trochu méně úzkostlivý člověk. Proto také mám návyky, s nimiž jsem se setkal u mnoha mých známých: uklízím po sobě, snažím se udržovat ve svých věcech takový pořádek, abych se v nich sám vyznal, mám ale zároveň jakési kouty, které bych mohl pojmenovat „ztráty a nálezy“. Mám na stole lesklou uzavíratelnou dózu, snad kdysi sloužila pro doutníky nebo cigarety, a do té dávám drobnosti, s nimiž si okamžitě nevím rady: mám tu různé, náhodně odložené šroubky, několik hřebíků, drobné součástky elektroniky, menší podložky, klíčky, spínací špendlíky… Jednou budu muset tu schránku vzít a její obsah zčásti roztřídit a zčásti vyházet.
Mám ale také v psacím stole dost objemný oddíl, do něhož jsem dával těžko zařaditelné doklady a písemnosti. Jak pokračuje spolehlivě stárnutí paměti, je to také takový koutek „ztráty a nálezy“ a jednou za čas se musím donutit se do něj podívat. Udělal jsem to právě včera, a našel jsem tu věci, o nichž jsem sice věděl, že existují, ale během času jsem na ně pozapomněl. Několik záručních listů, jejichž platnost dávno vypršela, sešit se zápisky z doby normalizace, zajímavé verše méně známé autorky, které se přepisovaly jako samizdat, a fotografie mé přítelkyně, s níž jsem žil skoro patnáct let. Ty fotografie jsou černobílé, když má přítelkyně, fenka Gina žila, barevná fotografie byla dost drahá a náročná. O té mé přítelkyni jsem už kdysi psal, a dodnes na ni vzpomínám nejen jako na průvodkyni významného dílu mého života a života Mé Lepší Poloviny. Gina měla mile kudrnatou srst, která jí začala šednout a řídnout, když byla vážně nemocná, a dostala krásnou nahnědlou barvu, když se po náročné operaci uzdravila, aby pak žila ještě další tři roky. Hlavně ale nikdy nezapomenu na její nádherné hnědé oči, nejkrásnější oči, s nimiž jsem se v životě setkal…
Našel jsem také pohlednici s vyobrazením jezevčíka. Poslal mně ji kdysi dlouholetý přítel, který sám sice nikdy psa neměl, ale nejspíše pohlednici se psem vybral záměrně. Na straně, určené pro adresu a psaní, je vlastně jenom pozdrav, který se nikdy nebude opakovat. Přítel prožil několik různých životních zvratů, o nichž by se dalo napsat delší vyprávění, ale k tomu teď nemám odvahu. Je to již hodně let, kdy skončila životní pouť mého přítele, jeho paní a malého chlapečka. Těžko říci, co zakončilo jejich život: nešťastná náhoda, neopatrnost, nebo nepředvídaný záměr, spolu s podmínkami, které dnes již nejsou. Do domku, kde bydlel můj přítel, byl zavedený plyn, tak jako skoro všude ve větších městech. Tenkrát ale, když rodina mého přítele žila, to nebyl ještě zemní plyn, ale běžný, méně hořlavý, zato jedovatý svítiplyn. Jednoho rána se rodina neprobudila.
Jak uklízím ty své „ztráty a nálezy“, vyvolávám v mysli vzpomínky. Tak už to bývá…
V hromadě prohlížených věcí je velký sešit s tvrdými deskami. V sešitě je mnoho volných listů, ale je tu i návod na skládání Rubikovy kostky a několik listů schémat různých slaboproudých zařízení:
regulátor teploty ústředního topení, nízkofrekvenční zesilovače, hlídače prostoru, předzesilovače televizního signálu… Hodně let už to není k ničemu. Všechna ta navržená zařízení fungovala, dnes ale jsou již zastaralá. Počítalo se u nich se součástkami sedmdesátých let, nyní už dávno vývojem elektroniky a moderní velkovýroby překonanými. Zastihl jsem éru rozhlasu po drátě, který měl nejspíše ovlivňovat jednotný způsob myšlení posluchače, a spolu se svou obsahovou nenáročností přetrval místy až do konce minulého století. Viděl jsem první černobílé televizory s maličkou obrazovkou, vyžadujícími pro příjem signálu jediného vysílaného programu rozměrné antény. Viděl jsem zánik lampových radiopřijímačů a později i televizorů, viděl jsem elektrické gramofony se stále modernějšími přenoskami, přehrávající stále dokonalejším podáním zvuku černé desky větších i menších formátů. Dodnes si myslím, že reprodukce hudby z těch desek byla věrnější, než z dnešních vinylových kotoučků. Mohl jsem postupně sledovat, jak ovládnutí vysokých kmitočtů a technika křemíkových integrovaných obvodů vede k barevné televizi a později i k počítačům a mobilům. Ach bože, to je let, jak já jsem starý! Co jenom v té elektronice všechno pamatuji…
Nejen v elektronice. Kdysi dávno mně spolužák ukázal krystalku, tedy přijímač, který jako jediný zdroj energie využíval signál z vysílače. Přijímač to byl velice prostý: rezonanční obvod, složený z cívky a kondenzátoru, detektor, usměrňující přijatý signál, a na konci sluchátka s vysokým ohmickým odporem. S tím spolužákem a některými dalšími jsme chodívali na jednu takovou malou pouť na okraji jednoho pražského parku. Muselo to být někdy na podzim, nebo v zimě… A chodívali jsme na tak zvanou lochnesku: to byl kolotoč se soustavou článků, napodobujících tělo jakéhosi ještěra či draka. Ten, kdo lochnesku pouštěl a obsluhoval, měl zvláštní zvyk: několikrát během produkce nechal zhasnout světla, a přitom pustil běh atrakce na vyšší rychlost. A my, nevinní študentíci, jsme tu tmu využívali k tomu, že jsme vyřvávali z plných hrdel krásné české slovo… no samozřejmě, však víte, mělo by se to rýmovat…
Proč jsme křičeli to známé, zvukomalebné slovo potmě? Protože, představte si, slovo prdel se tenkrát považovalo za sprosté… Jak je to všechno dávno… Ó časové, ó mravy…
Ach ano, já jsem asi opravdu velice starý…

31.03.2011 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se