Sebekritická zpověď

Něco jako zpověď nebo sebekritika.


Tvrdí se, že nikdo není dokonalý a je to určitě pravda. Ne, nechci tím narážet na jeden krásný výrok ze závěru staršího známého amerického filmu, známého u nás pod názvem „Někdo to rád horké“, ani na jisté pořady v české televizi, využívající k pobavení diváků ukázky lidské nevědomosti. Pravidlo, že nikdo není dokonalý, nejspíše nepřipouští žádné výjimky: je několik mimořádných osobností, u nás i ve světě, které jsou všeobecně považovány za dokonalé, my ale víme, že jejich dokonalost je pouhou, účelově vytvořenou legendou. Dokonalými nebyli učenci, vládcové ani světci. Dokonalým kupodivu nejsem ani já sám. Během let jsem získal určité návyky, které mne příliš nešlechtí, vím o nich, přiznávám se k nim, ale i když se kdysi říkávalo, že sebepoznání je první cesta k polepšení, u mne to nějak nefunguje.
Býval jsem, zvláště v době tzv. normalizace, dost často sám, a možná právě tou vynucenou samotou se u mne vyvinula nectnost samomluvy. Myšlenky zabloudí do minulosti nebo do úplně jiných časových a prostorových podmínek než jsou ty, v kterých je mi dáno žít, a já, jako bych se pokoušel do vlastních myšlenek a představ vniknout, reaguji na tyto neskutečné situace nejen v myšlenkách, ale občas i několika slovy. Pokud jsem sám, celkem to nevadí, stává se mi to ale nejednou i když sám nejsem. Ten, kdo je v té chvíli blízko mne, ať už je to MLP nebo někdo jiný, má někdy dojem, že se ho má bezděčná slova nějak týkají, a já se pak musím omlouvat, případně vysvětlovat, že tomu tak není.
Nemusel bych toto všechno na sebe prozrazovat, kdyby nebylo jedné okolnosti: doba zhrubla a lidé s ní, a ani mně se to zhrubnutí nevyhnulo. Při každém sebemenším nezdaru kleji, někdy potichu, někdy polohlasně, většinou ale docela zřetelně a nahlas. Ne, milí věřící křesťané, neberu jméno boží nadarmo, zato bezmyšlenkovitě a s naprostou samozřejmostí opakuji lidový název části těla, v které je zakončení traktu zažívacího a na níž všichni sedáváme. Gramaticky vzato mohla by se ta má kletba skládat z předložky a neslušného podstatného jména, jenže mně se ta dvě slova spojila v jedno, a je to pro mne už zcela určitě citoslovce. No ano, hádáte správně, je to to rozšířené do pr…. – no však víte; jedna inteligentní autorka na Zvířetníku opsala tento výraz lidského znechucení, zklamání a zlosti slovy do … pryč. Tím citoslovcem, které tak často a většinou už zcela bezděčně užívám, začínám být sám sobě protivný. Upadnou mi klíče na zem, zakleji do …pryč, spěchám na autobus a nemohu se dostat do bot, a zase do… pryč, ráno musím vstát z postele, mile vyhřáté vlastním tělem, někdy se mi nechce, a tak den začínám slovy do… pryč, nemohu najít peněženku a zase přijde na řadu do… pryč. Měl bych se to odnaučit, ale nějak mi to nejde, spíše mám ten dojem, že lidé v mém okolí trpí podobnou nectností jako já sám, a mně nezbývá než doufat, že tu krasomluvu nepřejali ode mne.
Prý to mé klení je nedostatek sebeovládání. Možné to je, ale připadá mi to trochu divné, měl jsem o svých schopnostech, do … pryč, lepší mínění. Setkal jsem se například v životě s několika lidmi, velice inteligentními, milými i nenápadnými, kteří propadli alkoholu a buď velice dlouho, pracně a těžko se té závislosti zbavovali, nebo se jim to vůbec nepovedlo. Já sám jsem kdysi dávno, jedno prázdninové léto, pil jak duha, úplně nezřízeně, ale návyk se u mne nevyvinul. Prý je tu u některých lidí jakási vrozená dispozice; může tomu tak být. Já tu dispozici naštěstí nemám. Nejsem zapřisáhlým abstinentem, rád s přáteli vypiji dvě deci červeného vína, ale ani při posezení s milými lidmi to pro mě není podmínkou.
Před léty jsem znal zdravotní sestru, která mně několikrát obstarala psychoton. Pokud vím, je to v podstatě stimulační droga na bázi amfetaminu. Jednou, při zvláště velké únavě jsem zažil halucinační představy, několikrát se mi povedlo vyhnout se spánku, a čas, odebraný spaní, jsem využil k různým duševním činnostem. Že mé počínání, (do …pryč) není rozumné, jsem věděl, navíc jsem získal neblahou zkušenost, že spánek, který se mi povede zaplašit jednu noc, si tělo nekompromisně vybere některý další den. Když ale dodavatelka zmizela z mého dosahu, takže pramen psychotonu vyschl, po dodavatelce se mi sice stýskalo, ale po droze jsem netruchlil. Opět se návyk u mne nevyvinul…
Snad nejdéle ze všech nežádoucích závislostí mne v minulosti provázel nikotin. Kouřit jsem začal v raném mládí, a mám dodnes dojem, že mně to významně pomáhalo. Několikrát jsem se dostal do svízelné situace, do těžko zvládaných depresí, kouřil jsem v takových případech strašně, zapaloval jsem cigaretu od nedopalku předchozí, právě dokuřované cigarety, možná to bylo trochu divadelní, ale mne to uklidňovalo. Ještě více mi ale kouření pomáhalo v zaměstnání, v době, kdy jsem patřil v podniku k správnímu, nebo – chcete-li, k hospodářskému aparátu. Musel jsem se zúčastňovat různých porad a schůzí, a nebylo to pro mne vždy bez problémů. Setkával jsem se s úkoly, které jsem považoval za nesmyslné, musel jsem vyslechnout spoustu lží, díval jsem se na své besedující kolegy a bylo mi nejednou jasné, že velmi dobře vědí o tom, že to, co poslouchají, jsou lži, a my všichni se jen snažíme předstírat souhlas. Mnohokrát se mi chtělo vystoupit, říct otevřeně, co si myslím, vstát a zakřičet do …pryč, co to tu probíráme za zvrácenosti? Namísto toho jsem si zapálil cigaretu, trochu jsem se uklidnil, a existence na nějakou dobu zůstala zachována. Pak přišla doba, kdy jsem byl trestán za nesouhlas se sovětskou okupací, pořád jsem ještě spotřebovával poměrně dost cigaret, až přišel jeden den, kdy jsem poznal paní, na které mi záleželo, paní byla nekuřačka a já jsem si dovedl představit, jak by ji můj kuřácký dech mohl být nepříjemný. A tak jsem kouřit přestal, prakticky ze dne na den. Nebylo to tak docela bez následků: kouř ze spalovaného tabáku je mi protivný a vnímám jej jako nepříjemný zápach, jemuž se snažím vyhnout, a paní, kvůli které jsem přestal kouřit, si mne vzala… Zřejmě jsem na tom s tím sebeovládáním nebyl zase tak špatně až na ...,
Ano, až na jednu výjimku: bylo to někdy v době mého dospívání, kdy jednou večer zašla do mého mládeneckého bytu manželka bližního mého, a obětavě se mi věnovala dlouho do noci. A tady najednou vznikl návyk jak hrom, a návyk nezmizel, ale nadále trvá, přešla léta, a já bych možná měl už mít rozum, jenomže nemám a kdo ví, zda jej vůbec kdy dostanu…
Tak takhle to je se mnou. Do … pryč!




.


Tvrdí se, že nikdo není dokonalý a je to určitě pravda. Ne, nechci tím narážet na jeden krásný výrok ze závěru staršího známého amerického filmu, známého u nás pod názvem „Někdo to rád horké“, ani na jisté pořady v české televizi, využívající k pobavení diváků ukázky lidské nevědomosti. Pravidlo, že nikdo není dokonalý, nejspíše nepřipouští žádné výjimky: je několik mimořádných osobností, u nás i ve světě, které jsou všeobecně považovány za dokonalé, my ale víme, že jejich dokonalost je pouhou, účelově vytvořenou legendou. Dokonalými nebyli učenci, vládcové ani světci. Dokonalým kupodivu nejsem ani já sám. Během let jsem získal určité návyky, které mne příliš nešlechtí, vím o nich, přiznávám se k nim, ale i když se kdysi říkávalo, že sebepoznání je první cesta k polepšení, u mne to nějak nefunguje.
Býval jsem, zvláště v době tzv. normalizace, dost často sám, a možná právě tou vynucenou samotou se u mne vyvinula nectnost samomluvy. Myšlenky zabloudí do minulosti nebo do úplně jiných časových a prostorových podmínek než jsou ty, v kterých je mi dáno žít, a já, jako bych se pokoušel do vlastních myšlenek a představ vniknout, reaguji na tyto neskutečné situace nejen v myšlenkách, ale občas i několika slovy. Pokud jsem sám, celkem to nevadí, stává se mi to ale nejednou i když sám nejsem. Ten, kdo je v té chvíli blízko mne, ať už je to MLP nebo někdo jiný, má někdy dojem, že se ho má bezděčná slova nějak týkají, a já se pak musím omlouvat, případně vysvětlovat, že tomu tak není.
Nemusel bych toto všechno na sebe prozrazovat, kdyby nebylo jedné okolnosti: doba zhrubla a lidé s ní, a ani mně se to zhrubnutí nevyhnulo. Při každém sebemenším nezdaru kleji, někdy potichu, někdy polohlasně, většinou ale docela zřetelně a nahlas. Ne, milí věřící křesťané, neberu jméno boží nadarmo, zato bezmyšlenkovitě a s naprostou samozřejmostí opakuji lidový název části těla, v které je zakončení traktu zažívacího a na níž všichni sedáváme. Gramaticky vzato mohla by se ta má kletba skládat z předložky a neslušného podstatného jména, jenže mně se ta dvě slova spojila v jedno, a je to pro mne už zcela určitě citoslovce. No ano, hádáte správně, je to to rozšířené do pr…. – no však víte; jedna inteligentní autorka na Zvířetníku opsala tento výraz lidského znechucení, zklamání a zlosti slovy do … pryč. Tím citoslovcem, které tak často a většinou už zcela bezděčně užívám, začínám být sám sobě protivný. Upadnou mi klíče na zem, zakleji do …pryč, spěchám na autobus a nemohu se dostat do bot, a zase do… pryč, ráno musím vstát z postele, mile vyhřáté vlastním tělem, někdy se mi nechce, a tak den začínám slovy do… pryč, nemohu najít peněženku a zase přijde na řadu do… pryč. Měl bych se to odnaučit, ale nějak mi to nejde, spíše mám ten dojem, že lidé v mém okolí trpí podobnou nectností jako já sám, a mně nezbývá než doufat, že tu krasomluvu nepřejali ode mne.
Prý to mé klení je nedostatek sebeovládání. Možné to je, ale připadá mi to trochu divné, měl jsem o svých schopnostech, do … pryč, lepší mínění. Setkal jsem se například v životě s několika lidmi, velice inteligentními, milými i nenápadnými, kteří propadli alkoholu a buď velice dlouho, pracně a těžko se té závislosti zbavovali, nebo se jim to vůbec nepovedlo. Já sám jsem kdysi dávno, jedno prázdninové léto, pil jak duha, úplně nezřízeně, ale návyk se u mne nevyvinul. Prý je tu u některých lidí jakási vrozená dispozice; může tomu tak být. Já tu dispozici naštěstí nemám. Nejsem zapřisáhlým abstinentem, rád s přáteli vypiji dvě deci červeného vína, ale ani při posezení s milými lidmi to pro mě není podmínkou.
Před léty jsem znal zdravotní sestru, která mně několikrát obstarala psychoton. Pokud vím, je to v podstatě stimulační droga na bázi amfetaminu. Jednou, při zvláště velké únavě jsem zažil halucinační představy, několikrát se mi povedlo vyhnout se spánku, a čas, odebraný spaní, jsem využil k různým duševním činnostem. Že mé počínání, (do …pryč) není rozumné, jsem věděl, navíc jsem získal neblahou zkušenost, že spánek, který se mi povede zaplašit jednu noc, si tělo nekompromisně vybere některý další den. Když ale dodavatelka zmizela z mého dosahu, takže pramen psychotonu vyschl, po dodavatelce se mi sice stýskalo, ale po droze jsem netruchlil. Opět se návyk u mne nevyvinul…
Snad nejdéle ze všech nežádoucích závislostí mne v minulosti provázel nikotin. Kouřit jsem začal v raném mládí, a mám dodnes dojem, že mně to významně pomáhalo. Několikrát jsem se dostal do svízelné situace, do těžko zvládaných depresí, kouřil jsem v takových případech strašně, zapaloval jsem cigaretu od nedopalku předchozí, právě dokuřované cigarety, možná to bylo trochu divadelní, ale mne to uklidňovalo. Ještě více mi ale kouření pomáhalo v zaměstnání, v době, kdy jsem patřil v podniku k správnímu, nebo – chcete-li, k hospodářskému aparátu. Musel jsem se zúčastňovat různých porad a schůzí, a nebylo to pro mne vždy bez problémů. Setkával jsem se s úkoly, které jsem považoval za nesmyslné, musel jsem vyslechnout spoustu lží, díval jsem se na své besedující kolegy a bylo mi nejednou jasné, že velmi dobře vědí o tom, že to, co poslouchají, jsou lži, a my všichni se jen snažíme předstírat souhlas. Mnohokrát se mi chtělo vystoupit, říct otevřeně, co si myslím, vstát a zakřičet do …pryč, co to tu probíráme za zvrácenosti? Namísto toho jsem si zapálil cigaretu, trochu jsem se uklidnil, a existence na nějakou dobu zůstala zachována. Pak přišla doba, kdy jsem byl trestán za nesouhlas se sovětskou okupací, pořád jsem ještě spotřebovával poměrně dost cigaret, až přišel jeden den, kdy jsem poznal paní, na které mi záleželo, paní byla nekuřačka a já jsem si dovedl představit, jak by ji můj kuřácký dech mohl být nepříjemný. A tak jsem kouřit přestal, prakticky ze dne na den. Nebylo to tak docela bez následků: kouř ze spalovaného tabáku je mi protivný a vnímám jej jako nepříjemný zápach, jemuž se snažím vyhnout, a paní, kvůli které jsem přestal kouřit, si mne vzala… Zřejmě jsem na tom s tím sebeovládáním nebyl zase tak špatně až na ...,
Ano, až na jednu výjimku: bylo to někdy v době mého dospívání, kdy jednou večer zašla do mého mládeneckého bytu manželka bližního mého, a obětavě se mi věnovala dlouho do noci. A tady najednou vznikl návyk jak hrom, a návyk nezmizel, ale nadále trvá, přešla léta, a já bych možná měl už mít rozum, jenomže nemám a kdo ví, zda jej vůbec kdy dostanu…
Tak takhle to je se mnou. Do … pryč!



24.10.2010 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se