Pokus o odpověď příteli


Pokus o odpověď příteli.


Počátkem noci vypínám svůj mobil. Nejenže netoužím po tom, aby mne někdo, třeba i omylem volal, hlavně ale chci šetřit baterii. Mobil není právě nejnovější, mám ho nejméně sedm let, jeho provedení je poněkud archaické a baterie zřejmě slábnoucí. Ráno, pokud náhodou nezapomenu, mobil znovu zapínám. Jako obvykle, udělal jsem to tak i dnes. Když jsem ale mobil znovu zapnul, skoro okamžitě odhodlaně zapípal a upozornil mne tak na SMS zprávu ze včerejšího dne, přesněji řečeno večera, na zprávu, kterou jsem nečekal: „Proti veliké terase mé chaty vychází v absolutním tichu na indigovém nebi nad špičkami smrků zářivý velebný měsíc, a já Vám posílám dobrou noc … „
Poslal ji mně a mé paní přítel, jehož si vážím, ale vídám se s ním jen zřídka. Nebydlí blízko mě, tak jako přítel Vladimír, o němž jsem se již několikrát zmínil, naopak, dělí nás značná vzdálenost. Přání dobré noci mne sice potěšilo, trochu mne i překvapilo, protože ač sám mívám nejednou chuť podělit se s někým o cosi, co bych nazval vnitřní rezonancí krásy, zpravidla k takovému činu nenajdu dost odvahy. Poslal jsem tedy příteli krátkou děkovnou zprávu, za odpověď to ale nepovažuji. Přitom odpovědět je slušnost, a odpovědět příteli je snad dokonce povinnost. A tak jsem přemýšlel o této směsi slušnosti a povinnosti, neschopen najít vhodná slova a dojít k nějakému přijatelnému výsledku.
Milý příteli, chtěl bych napsat, pokud máte chatu s velikou terasou, tak to nejspíš nebude už chata, ale spíše chalupa, a to ne ledajaká. Toto ovšem nepovažuji za důležité, myslím si o sobě, že nejsem závistivý. Když ale čtu o tom, že v absolutním tichu na indigovém nebi vychází měsíc, zjišťuji sám o sobě, že kousek závisti ve mně asi přece jenom je. Bydlíme v Praze, ne na předměstí a už zdaleka ne v centru. Kdyby mne nepoutaly určité závazky a povinnosti mohl bych si občas vyjet někam ven, a pak bych možná mohl vidět to, co vy opěvujete. Především to indigové nebe. Mám sice raději pohled na hvězdy, než na Měsíc, stačilo by mi někdy nebe celočerné s množstvím hvězd a s několika souhvězdími, která znám, ale toho se nad velkoměstem nedočkám. Světlo, které se odráží z pouličního a z dalších osvětlení, dělá z tmavé oblohy plochu světlejší šedi, kde se většina hvězd, s výjimkou těch nejjasnějších, prostě ztrácí. Četl jsem kdesi, jak byl překvapen silně krátkozraký hudební skladatel a jeden ze tří hlavních představitelů Osvobozeného divadla Jaroslav Ježek, když se podíval na nebe triedrem: do té doby snad ani netušil, že na nočním nebi jsou vidět hvězdy, byl překvapen a okouzlen. Jenže to bylo někdy v polovině třicátých let minulého století. Moderní doba si žádala více světla v bytech, v dílnách i na ulicích, na vesnicích a hlavně ve městech, a málo se starala o dekoraci noční oblohy. Je to tak dobře? Nevím, já si to určitě nemyslím.
Trochu závidím i to absolutní ticho. Je to stav, který si dovedu představit, ale nesetkávám se s ním. Bydlíme v jedné z postranních a málo frekventovaných ulic, ale několik set metrů od nás je silnice s čilou dopravou, osobní auta a hlavně tzv. náklaďáky, kamiony, převážející zboží všeho druhu, i to, které bychom byli schopni si vyrobit doma, z všemožných dálek do různých koutů Evropy. Zda je to tak dobře, nevím, určitě si to ale nemyslím, a nebudu asi ve svém přesvědčení tak docela sám. Vraťme se však k tomu tichu: celý den slyšíme intenzivní šum, vznikající právě těmi hustými a nekonečnými řadami aut. Na ten celodenní hluk si zvykáme, což je nezbytné. V noci se poněkud ztiší, někdy na chvíli přestane. Ve dne, jak se zdá, je pro některé lidi toho hluku asi ještě málo, a tak jsme často nuceni poslouchat hudební produkce ze zábavního podniku blízkých lázní, kterému se povedlo nastavit reproduktorové soustavy tak, že v nejbližším okolí nejsou zvuky považované nenáročnou společností za hudbu skoro vůbec slyšet. Všechen zvuk se odráží od hladiny řeky a od okolních kopců a to v takové intenzitě, že ani zavřená okna nepomohou. Když je hezky, musíme to vyhrávání a povzbuzující skřeky dýdžejů snášet od odpoledne do desíti hodin večer, kdy podnik zakončí program menším nebo vydatnějším ohňostrojem. Mohli bychom si na obtěžování hlasitou hudbou stěžovat, ale k čemu by to bylo? Z městské policie jsem slyšel upřímné: „Můžeme jim dát pokutu, třeba i dva tisíce, ale co je to pro zábavní podnik?“ Mohli bychom si stěžovat na úřadě městské části, ale co by se tak asi stalo? Jakou má občan naději ve sporu s majetným podnikatelem? Nebuďme směšní… A ticha bude čím dále tím méně. Již teď se čas od času baví pozdě večer některé party na loučce u blízkého lesíku baví nejen popíjením a ničením laviček nebo odpadkových košů, ale i zábavní pyrotechnikou, a jak přijde prosinec a budou se blížit Vánoce a Silvestr, bude všechno ještě mnohem horší. Ani po Novém roce pyrotechnický randál hned neskončí, je nutno odbouchat to, co doma zbylo, mohlo by se to asi jinak zkazit… Měli bychom si zvyknout? Nějak se nám nechce…
Je úplněk. Měsíc, vycházející nad smrky, musí být půvabný. Nad naší zahradou je řídnoucí lesík, v němž smrky nejsou, jen borovice, je jich stále méně. Moudré hlavy došly k názoru, že borovice, které tu rostly od nepaměti, se do našeho terénu nehodí, a mají být nahrazeny listnatými stromy. Několik jich bylo vysazeno, ale než vyrostou… Zato bujně rostou mezi borovicemi keříky všeho druhu, na podzim je nejspíše zahradnická firma poseká a od jara do léta v předchozím rozsahu znovu vyrostou. S výjimkou dvou nebo tří cestiček není lesíkem vidět, a je to možná dobře, přehlednější lesík sváděl nejen některé cyklisty, ale i motorkáře k jízdám v přírodě, ohrožujícími pěší návštěvníky. Ráno chodí do lesa hlavně pejskaři, víme to, protože patříme mezi ně. Takže zaplať pánbůh za ten stále ubožejší lesík. Doufejme jen, že se nenajde bohatý podnikatel, který by tu chtěl stavět. Úřad městské části i magistrát, bez ohledu na to, že lesík je součástí chráněné zóny, by mu to jistě dovolily; jejich snaha vyhovět „velkým investorům“ a nechat při tom zničit zbytky zeleně je všeobecně známa, a ověřena četnými zkušenostmi. Že si někdy nedovedeme takovou ochotu „úředních činitelů“ vysvětlit jinak než protekcí a korupcí, není pro mocipány důležité.
Ne, já si nestěžuji. „Pokrok“ se nedá zastavit a je mnoho těch, kdo žijí za mnohem horších podmínek, než jsou ty naše.
Takže děkuji za krásné přání dobré noci. A představa Měsíce, který v absolutním tichu majestátně vplouvá nad smrky indigovou oblohou, je krásná, mimo jiné i svým snovým podtextem. Nezáviďme příteli, že to může prožívat jako skutečnost, kterou si možná také někdy dopřejeme.

25.09.2010 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se