Úlomek malých dějin


ÚLOMEK MALÝCH DĚJIN.


„Schválně se pojď podívat,“ vyzval jsem přítele Vladimíra, když byl u mne nedávno na návštěvě, a vedl jsem ho k monitoru počítače, abych mu ukázal z internetu získanou prezen-taci s názvem Češi – jak nás vidí svět. Mapa Střední Evropy, uprostřed Česká republika, jejím západním sousedem je Irák. Další podobná mapa, na rozdíl od té první je v jihozápadních Čechách výrazný nápis – Bratislava. Opět podobná mapa, s připomínkou nějakého Putinova jednání v Německu. Všechno v pořádku až na jednu maličkost: území ČR je tu označeno jako Švýcarsko. A potom ještě několik charakteristik Čechů, někdy přehnaných, někdy vyloženě hloupých.
Přítel Vladimír se příliš nebavil, a já také ne. Pak se ale ozval s určitou, mezi námi běžnou autoritou staršího účastníka dialogu: „No a co?“ zeptal se nevzrušeně, „dnes přece chráníme lidská práva. A jedním za základních lidských práv je právo na blbost. Sami ho využíváme docela vydatně, proč bychom je měli upírat cizincům?“ Řekl jsem si, že má asi pravdu, a vzpomněl jsem mnoha různých odpovědí na dotazy, které položili televizní reportéři náhodně na ulici odchyceným divákům, hlavně na dotazy o naší nedávné minulosti. Dobrá, nemohu u jedenáctiletých nebo ještě mladších školáků předpokládat, že by si pamatovali rok 1968, ani mnohem později ještě nebyli na světě, ale proč je rodiče, nebo alespoň škola ne-poučí?
Jako by mi četl myšlenky, ozval se opět přítel Vladimír. „Ano, nejhorších odpovědí se dočká televizní reportér, když se ptá na naši nedávnou minulost. Připadá mi to dost hrozné, ale ne udivující. Celé generace byly vychovávány ve víře v polopravdy nebo i iluze, a mnozí se toho prostě nikdy nezbavili. Vzpomínám si na svérázné zkušenosti s vnoučaty: děcka mu-sela chodit do mateřské školy, jinak to nešlo, z jednoho platu nemohla obyčejná rodina žít, a tam již začala výchova mrňat v uvědomělé občany. Chlapec si ještě neuměl zavázat tkaničky bot, ale už papouškoval – pro koho Lenin žil, všem lidem pro štěstí-, a vnučka hrdě recitovala - Znám zemi blízko pólu, znám divukrásnou zem… Nikdo si netroufal jí tenkrát vysvětlit, že i když to básník zřejmě myslel dobře a to, co napsal, byla tenkrát jeho víra, napsal to v době, kdy tisíce lidí na Ukrajině trpěly hladem a desetitisíce živořily nebo umíraly v ruských koncen-tračních táborech… Přiznám se ti, že i já sám si o některých událostech nedávné minulosti vytvářím názor teprve teď, podle mého předpokladu, poučenější názor…“
„A co si myslíš o bratrech Mašínových a nedávno zemřelém Paumerovi? Byli to hrdinové, nebo vrazi?“ zeptal jsem se, možná trochu naivně, pokud ne docela hloupě.
„Nejspíše obojí. Vzpomínám si na to, jak mi matka vyprávěla, že k nám, asi v druhém roce německé okupace, večer, když my děti jsme již spaly, přišel parašutista a rozechvělým hlasem vyprávěl, že zastřelil českého hajného, který na něm vyžadoval doklady a chtěl ho předvést na četnickou stanici. Parašutista určitě nechtěl zabít Čecha, ale co měl dělat? Měl se nechat zavřít a pak Gestapu přiznat, že byl vycvičen v Anglii a pak vysazen na území teh-dejšího Protektorátu? Bojové podmínky, ať už vzniknou jakkoli, přinášejí oběti, i nevinné oběti. Ale zpět k Tvé otázce: ti tři, kterým se podařilo navzdory desítkám pronásledovatelů prostřílet se až do Západního Berlína, a samozřejmě i ti další, kterým se to nepovedlo, a pak byli v Československu oběšeni, byli nesporně hrdinové, a je mi jedno, co si o tom kdokoli, ať má třeba i sebevyšší funkci, myslí.“
„A jak to, že parašutista přišel zrovna k Vám?“, zeptal jsem se.
„To nevím. Ti lidé měli určité adresy, které se museli naučit zpaměti ještě v Anglii. Asi k nim patřila i adresa mého otce. Dalo by se to předpokládat podle toho, že jednou, dost pozdě večer, když už jsme spolu s mladším bratrem měli spát, přišla maminka k našim postelím a řekla nám, že u nás bude dnes spát otcův přítel z vojny. Později jsem se dozvěděl, že to byl Opálka, jeden z parašutistů, který se snad přímo nepodílel na atentátu na Heydricha, ale spolu s dalšími bojovníky zemřel v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze, když kostel obklíčila horda esesmanů. Události kolem zabití Reinharda Heydricha, hromadná vražda mužů z Lidic a zničení vesnice nacisty – to jsou snad i pro tu nejmladší generaci známé věci. A pokud tě zajímá, co u nás doma bylo dál, mohu ti to říct: několik měsíců se nedělo nic, až do jednoho únorového dne v roce 1943, kdy jsme s bratrem přišli ze školy domů, a matka nám rozechvělým hlasem oznámila: "Hoši, tatínek není doma. Tatínka odvezlo Gestapo.“
Mlčel jsem. Po chvíli Vladimír pokračoval: „Co bylo dál, si asi dovedeš představit. Věznění na Pankráci, pak v jedné německé věznici, potom soud v Norimberku, s mým otcem a dvěma dalšími lidmi. Toho, co mohlo Gestapo a na základě jeho výslechů i soud otci a dalším obžalovaným prokázat, bylo velice málo, přesto to nacistickému soudu stačilo na odsouzení k trestu smrti. Všechny tři odsouzené pak odvezli do věznice v Mnichově a tam v říjnu 1943 gilotina ukončila jejich život. Pro nacisty popravy nebyly ničím neobvyklým. Dnes je u mnichovské věznice kamenný kříž, s nápisem: „Zde odpočívá v cizí zemi 1129 mrtvých dvanácti národností. Mír budiž s vámi.“ Ano, Němci jsou vůči sobě samým velice zdvořilí. Osud mého otce nebyl v době války ničím tak zcela výjimečným, i když i v tzv. Protektorátu bylo dost těch, kdo úspěšně přežívali, tak jak je tomu vždy a v každé době, i v té dnešní. Mnichovská věznice je v Německu jen jednou z mnohých, a kromě věznic, kolik bylo koncent-račních táborů a jaké spousty lidí zabila válka…Jenže koho to ještě dnes zajímá… A koho z těch mladých, šťastných a úspěšných by zajímalo, že vedle nich žijí lidé, kteří prožívali měsice úzkosti, úpěnlivých modliteb k tomu, jenž nezasáhl když byl vyvražďován jeho národ kdysi vyvolený, lidé jejichž osudy se svou výraznou stopou v paměti staly celoživotně utajovanou nezhojitelnou ranou…“
Nejsem schopen na takové vyprávění reagovat otázkami nebo jakoukoli poznámkou. Přesto jsem měl nutkavý pocit, že něco říct musím: „Zmínil ses předtím, že na některé události si dotváříš názor až nyní. Cos tím myslel?“
„Řekl jsem ti o jednom individuelním osudu, podobnému osudu mnoha jiných. Jenže jak mně přibyla léta, pochopil jsem nějak výrazněji než dříve rozdíl mezi velkými dějinami, dějinami vedoucích osobností a generálů, a dějinami obyčejných lidí. V parčíku kousek od Vítězného náměstí v pražských Dejvicích je nadživotní socha maršála Koněva, považovaného za osvoboditele Prahy a vítěze nesčetných bitev s nacistickou armádou. Při vší úctě k němu, při pocitu vděčnosti, kolik muselo při jeho vítězných bitvách zemřít vojáků? Netvrdím, že on za to může, jen si tak vzpomínám…“, a zde Vladimír na chvíli zmlkl, jako by se zamyslel.
Počkal jsem, a přítel za chvíli pokračoval: „ V roce 1969, na začátku tzv. normalizace, vyšla na Slovensku, kde zřejmě cenzura pracovala pomaleji než v Čechách, kniha anglického spisovatele a válečného zpravodaje Alexandra Wertha. Název knihy jsem zapomněl, v angličtině byl její název Rusko ve válce. V knize je nesčetně svědectví o nesmírném utrpení lidí, o obraně proti přesile nepřítele, o vyvražďování partyzánů, tam kde se Němcům podařilo partyzánské území obklíčit, a o postupu na západ, až do vítězství nad Německem. Jenže když jsem tu knihu přečetl, musel jsem dospět k jedinému závěru: všude tam, kde byla nacistická armáda zastavena nebo donucena k ústupu, musela nastoupit převaha válečné techniky, více tanků, více děl, a více potravy pro děla. Tenhle termín je asi stejný ve všech řečech světa, jen co já vím – v němčině Kanonenfutter, v ruštině pušečnoje mjaso, v angličtině cannon fodder, a vždy znamená totéž: oběť lidských životů. Válka, to je obrovské vraždění, ni-čení lidí, ničení měst a vesnic, nesnesitelný mráz a hlad, který třeba v obleženém Leningradu a nejen tam vedl k vraždám a kanibalství. Jenže těm, kdo válku vyvolali a také těm, kdo na ní vydělávají, je to všechno docela lhostejné… Vždycky se najdou gauneři, ochotní prodat i těm nejhorším zločincům zbraně, a je jim jedno, koho ty zbraně budou vraždit… Od autora, jehož si vážím pro jeho vzdělání, inteligenci a zkušenosti, jsem četl, že varšavské povstání v době, kdy na druhém břehu Visly byla již Rudá armáda, bylo neodpovědné a jeho iniciátoři by měli být souzeni. Ale proč právě oni? Jistěže měli předvídat, že velmoc, která se o jejich vlast podělila s nacistickým Německem, vydala mu všechny antifašisty, kteří v Sovětském svazu viděli svou spásu, vyvraždila 22500 polských důstojníků i civilistů, se nebude příliš obtěžovat pomocí nějakým Polákům. Viděl jsem v kině některé německé válečné filmové týdeníky, a pamatuji si, jak na potlačení povstalců, kteří mohli mít jen ruční zbraně, přivezli Němci, k těžkým zbraním, které armáda měla, obrovský hmoždíř, a předváděli, s jakou silou a krutostí dovedou ničit neposlušné obyvatele Varšavy. Zda mohla Rudá armáda Varšavě pomoct? Zda musela čekat, až povstání vykrvácí a většina města se změní v trosky? A proč by ne? Mocenské zájmy jsou přece důležitější, než lidské životy… Nejen ovšem mocenské zájmy, také kšeft. Jsem přesvědčen o tom, že nejeden voják zemře v Afganistanu zbytečně. Kolik zbraní a výbušnin by dokázali vyrobit muslimští fanatici doma, na vlastním území? Někdo je vyzbrojuje, ten někdo na tom vydělává, a možná přiškrtit některé toky peněz a kapitálu by bylo účinnější, než léta trvající válka. Jenže má někdo zájem na skončení bojů? Připadá mi to podobné frázi, kterou slýcháváme u nás, vždy když se provalí nějaká dlouhotrvající lumpárna a nic se proti ní nedělá: není politická vůle…“
Věděl jsem, že Vladimír má pravdu, ale stejně jako on jsem věděl, že všechno je mnohem složitější, rozvětvenější, a prorostlé strachem i běžným lidským sobectvím. Rozpačitě jsem podotkl, že z historie bychom se měli poučit a těch, kdo se zasloužili o naši svobodu si vážit…
„No ale co by sis tak asi představoval?“ pokračoval tak trochu provokativně Vladimír. „Vždyť pravidelně k různým výročím se konají vzpomínkové slavnosti, pár disciplinovaných vojáků a nastrojených oficírů se postaví do řady, někde vpředu jsou představitelé současné politické moci, dva nažehlení poddůstojníci donesou k pomníku věnec, nejvyšší účastník slavnosti symbolicky vyrovná jeho stuhy…“
„Odpusť, pokud utíkám trochu od tématu. Mne vždycky, když vidím tyhle akce v televizi, napadne krásná píseň Karla Kryla, někdy ze šedesátých let“:

Rec: Zpráva z tisku: "Obě delegace položily pak věnce na hrob
Neznámého vojína." A co na to Neznámý vojín?

1. V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?

2. Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.
Co tady civíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!

3. Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej' po sobě vůbec nic nemají,
mňoukaj' tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!

„Tu píseň samozřejmě znám“, dodal přítel Vladimír, „dá se najít na adrese http://www.youtube.com/results?search_query=karel-kryl&search_type=&aq=f pokud by měl někdo zájem. Přiznám se ti ale, že i když si mimořádné osobnosti zpěváka, básníka a písničkáře Karla Kryla, bohužel předčasně zemřelého, velice vážím a léta na tom nic nezmění, myslím si, že i dál budou oběti, jako je třeba i neznámý vojín. Je příliš mnoho nevyřešených a neřešených problémů u nás, v Evropě i ve světě a slabošský svět politiky před nimi couvá stejně slepě a zbaběle, jako couval kdysi před Hitlerem. Smířlivci se nechávali oslavovat jako mírotvorci, a zatím jen umožnili zlu zkoncentrovat síly a zatáhnout svět do strašného konfliktu. Proč bych si měl myslet, že to teď bude jinak?“
Chvíli jsme mlčeli oba. A pak jsme si s přítelem nalili dvě deci červeného vína, pomalu jsme upíjeli, ale probudit v sobě radostnější náladu jsme nedokázali, a ani jsme se o to už nepokoušeli.

04.09.2010 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se