Příležitostné známosti


Příležitostné známosti.

Neměl bych asi nikoho seznamovat s událostmi, týkajícími se mého citového života, ale chci věřit, že mi to odpustíte. Samozřejmě jsem prožil jakési vzplanutí už jako školák ve čtvrté nebo páté třídě národní školy, ale zůstalo to v mezích nesmělého obdivu. Náš pan učitel, který hrál pěkně na housle, přivedl do naší chlapecké třídy dvě děvčátka, snad že měl dojem, že národní písně, které nás učil, zpíváme falešně, nebo alespoň ne dost pěkně. A ty dvě dívčiny měly tak krásný hlas, že jsem tu jednu z nich, naivním dětským citem začal obdivovat.
Ve třinácti létech jsem se prvně zamiloval do nepatrně starší dcery našich sousedů, a vzpomínám si, že si rodiče se mnou nevěděli rady. Otec to otevřeně přiznal slovy: „Kdyby ti bylo šestnáct, tak bych ti zkusil domluvit, anebo bych ti možná nařezal (což přiznávám, dodatečně, nebyl jeho styl), ale co s tebou, když je ti teprve třináct…
V milostném životě jsem měl úspěchy i neúspěchy, jako asi každý, ale to by nemuselo být nijak zajímavé. Chtěl jsem spíše psát o svých příležitostných známostech. A první takovou krásnou příležitostnou známost jsem prožil jako osmnáctiletý v jednom severočeském městečku, možná málo známém a neskutečně dlouhém, tak dlouhém, že tu mají tři nádraží. Má nepředvídaná známost začala na místním koupališti: dva moji kamarádi tu objevili krásnou fenku německého ovčáka a zjistili, že je mírná a nezvykle přátelská. Posedávali jsme na břehu rybníka, párkrát jsme vlezli do vody, a fenka stále seděla na břehu a dívala se na nás tři. Pak jsme se zvedli a šli jsme domů. Bez jakéhokoli rozmýšlení, s jakousi nezvyklou dávkou samozřejmosti, si fenka jako partnera vybrala právě mne. Vzal jsem ji do svého mládeneckého bytu, rozdělil jsem se s ní o skromný oběd, chvilku jsem si četl, zatímco čtyřnohá přítelkyně seděla na podlaze u stolu. Pak jsem šel ven a ona se mnou. Vzal jsem si jízdní kolo, protože jsem chtěl navštívit jednoho známého, který bydlel asi o tři kilometry dál. Sedl jsem na kolo a předpokládal jsem, že fenka o mne ztratí zájem. Neztratila. Běžela celou cestu za mnou, a když jsem zašel do domu, kde bydlel můj známý, lehla si na rohožku před domem. Byl jsem na návštěvě něco přes hodinu, a když jsem vyšel z domu, zjistil jsem, že tu na mne má pejsčí přítelkyně, která mi připadala stále krásnější, trpělivě čeká. Vracel jsem se tedy na kole domů a fenka, které jsem ještě ani nevymyslel jméno, běžela za mnou. A tady naše známost nečekaně skončila: když jsem ujel asi dva kilometry, z jednoho domku vyběhla malá holčička, oslovila mou průvodkyni nějakým jménem, které jsem už zapomněl, má pejsčí průvodkyně se zastavila, nechala se pohladit, a pak s holčičkou odešla do domku. Zůstal jsem tedy zase sám, s nepatrnou dávkou smutku opuštěného tvora, naštěstí ale s pocitem, že jsem možná přivedl zatoulanou fenku k původním majitelům, a že to nejspíše jsou lidé, kteří ji mají rádi.
Druhá příležitostná známost, setkání, které mně utkvělo v paměti, jsem prožil na Lovoši, vrchu v Českém středohoří, kousek nad Lhotkou a Lovosicemi. Měl jsem v těch místech nejen práci, ale i kousek volného času. Na Lovoš vedla docela pěkná, sjízdná cesta, a já jsem se po ní vydal na svém obstarožním motocyklu. Když jsem byl už skoro na vrcholu, objevil se přede mnou na cestě pes. Německý ovčák. Zastavil jsem, ne ze strachu ale z podvědomé ohleduplnosti, a motorku jsem opřel o strom. Pes přišel ke mně, a já jsem si teprve teď všiml, že je to krásné, trochu větší štěně, které mně velice rychle dalo najevo, že si chce hrát. Neměl jsem u sebe nic k jídlu, ale štěněti to zřejmě nevadilo, chtělo asi jen trochu lidské pozornosti, trochu pohladit, trochu podrbat, nejvíc ale stálo o to chytit do zubů mou paži a jemně, opravdu až neskutečně jemně, ji hryznout. Nechal jsem si to několikrát líbit, a nebyl jsem si jist, koho z nás dvou to baví víc. Hráli jsme si tak my dva asi půl hodiny. Pak jsem se pejskovi zdvořile omluvil, protože čas, jehož jsem měl opravdu málo, se kvůli naší zábavě nezastavil, a otočil jsem motorku k odjezdu. Štěně se se mnou rozloučilo posledním hryznutím do ruky, ale nezdržovalo mne. S krásným pocitem nedefinovatelného štěstí jsem odjížděl, přesvědčen, že se s novým kamarádem nevidím naposled. V tom jsem se ale mýlil: když jsem si po několika dnech udělal znovu výlet na Lovoš, můj nový štěněcí přítel tam nebyl.
Ať už máme spoustu práce nebo lenošíme, ať jsme v pohodě, nebo zamlklí a smutní, pro nikoho z nás se čas nezastaví. Nezastavil se ani mně. Několikrát jsem byl velice zamilován, radostně i nešťastně, tajně i v rozporu s pravidly zákona a společenské morálky, přišel ale čas, kdy jsem, bohudík i bohužel, poněkud zmoudřel, a kromě lidské paní a velitelky, obojí v jedné osobě, měl jsem stálou čtyřnohou přítelkyni s nezapomenutelně krásnýma očima. Doprovázela mne v toulavém zaměstnání, mně vnuceném okolnostmi, a když už čas mého zaměstnání skončil, čekávala na mne doma. Chodíval jsem s ní na procházky, ale ne vždy a ne všude jsem ji mohl vzít s sebou, a tak se stávalo, že doba mých příležitostných známostí pokračovala.
Další mé výrazné a nezapomenutelné setkání mne potkalo v jednom pražském parku. Po cestě proti mně si to vykračovalo cosi černého, velikého skoro jako medvěd a vydatně chlupatého. Když to přišlo blíže, viděl jsem, že je to nádherný pes, kterému se říká novofundlanďák. Kousek za ním šla paní, která, nevím proč, na něj zavolala: „Dobrošku, neobtěžuj pána!“ Dobrošek neobtěžoval. Zastavil se přede mnou, důvěřivě se na mne podíval, nechal se pohladit, a pak se postavil na zadní nohy, přední packy mi položil na ramena a potom, dospěv zřejmě k názoru, že jsem před odchodem z domova poněkud zanedbal péči o svůj zevnějšek, mně pečlivě a důkladně umyl obličej. Když tuto samaritánskou službu ukončil, spustil se opět na všechny čtyři a jemně, ve výši odpovídající jeho vzrůstu, mne chytil za kabát. Nepatrně jsem se k němu sklonil, podíval se do pejsčího obličeje, a řekl jsem smířlivě: „Dobrošku, kamaráde, nechtěl bys mne pustit?“ Nechtěl, a jeho velké, šedé oči, se smály. Ne, já si nevymýšlím, „pejsek“ se skutečně usmíval a jeho oči prozrazovaly uspokojení. Několika kroky přispěchala paní a zahořekovala: „Tak a co teď, náš pes vás nepustí. Budu mu muset sehnat něco, co by mohl vzít do pusy místo vašeho kabátu. Jenže já tady nic nemám“. Začala se rozhlížet po parku, zda by někde nenašla nějakou silnější větev, kterou by mohla nabídnout Dobroškovi jako žvýkací náhradu, ale nikde blízko nic nebylo. Naštěstí Dobrošek se projevil jako rozumný tvor. Po několika trochu úzkostných paniččiných domluvách a několika mých pohlazeních můj kabát pustil… Rozešli jsme se jako přátelé. Ještě jednou, asi po dvou týdnech, jsem se s Dobroškem v stejném parku setkal znovu, to ho ale doprovázel pán. Dobrošek asi chápal změnu situace, a tak se u mne sice zastavil, nechal se pohladit, ale už se nepokusil mne umýt. O svém prvním setkání s ním a o tom, jak mne pes chytil za kabát a nechtěl mne pustit, jsem vyprávěl svému příteli. „A neměla náhodou ta paní, která šla s Dobroškem, novofundlanďáka vycvičeného na chytání mužských?“, zeptal se mne s předstíranou věcností. Trochu mne ten dotaz pobouřil. Nepovažuji se za dost vhodný objekt k tomu, co můj přítel naznačoval, ale hlavně se mne dotklo, že lidé za vším vidí erotiku nebo dokonce sex, právě tak jako já. Z koho si pak mám brát dobrý příklad, kde bych mohl najít ušlechtilou lidskou duši, prostou záludných či dokonce nemravných myšlenek?
Rád bych se také alespoň krátce zmínil o tom, že nejsem rasista. Na naši zahradu přicházel občas, zvláště k večeru, velký, světlehnědý, dlouhosrstý kocour. Nic nechtěl, ale nebál se, a rád se nechával pohladit, takže jsme říkali, že je to náš mazel. U domu máme kromě vchodu z domovního průčelí také zadní průchod na zahradu, opatřený dvěma schody. A jednou, velmi pozdě večer, spíše už na počátku noci, jsem zasklenými dveřmi viděl, že na nižším schodu do zahrady spí náš kocouří mazel. Vyprávěl jsem o tom paní z blízkého téměř sousedství, které kocour patřil. Asi mé vyprávění pojala jako zdvořilou stížnost a řekla: „No, vždyť ho odežeňte!“ Podíval jsem se na majitelku kocoura trochu udiveně, a odpověděl jsem: „Nezlobte se, ale to nemůžeme, opravdu nemůžeme. My totiž vašeho kocoura máme rádi.“ Paní neříkala nic, ale má odpověď ji zřejmě uklidnila. Sama zcela nesporně patřila mezi lidi zvířomilné. Krmila na své zahradě jednoho kočičího bezdomovce a ujala se neznámé, opuštěné kočičky. Ve svém pokoji přidělila kočičím strávníkům a spolubydlícím dvě pohodlná křesla, pro kocouřího mazlíka a pro kočičku. Ta se asi držela víc doma, na naší zahradě jsme ji nikdy neviděli. Kocour k nám ještě někdy zavítal, ale pak jeho návštěvy ustaly. Zřejmě, tak jako všechno živé, odešel do nenávratna.
Tam odešla řada zvířecích přátel, také i kočička a fenky a, které jsme postupně měli doma. Vzájemná náklonnost, dá se říci přímo láska, nezastavila osud a nezastavila čas. Ve vzpomínkách, někdy až překvapivě živých, mám řadu dívčích i pejsčích jmen. Nějak se v mé paměti vzájemně prolínají, byť zážitky s nimi byly, pochopitelně, odlišné. S našimi fenkami, které jsem měl rád a které měly rády mne, jsem nikdy nespal. Zato ony nejednou spaly ne se mnou, ale přímo na mně, a já jsem pak měl strach se pohnout, abych je nebudil. Jsem snad sentimentální cvok? Ano, je tomu tak. Příklad si ze mne neberte…
Docela nedávno jsem opravoval zámek vrátek ze zahrady, vrátka byla otevřená a já jsem seděl na zemi, když ke mně přišla Barča, boxerka, s kterou se sotva známe, a bez nároků na odměnu mne důkladně olízala, od čela až k bradě a uším. Zřejmě mi zůstal výrazný pes apeal, i když dávno nejsem zajímavý pro mladé, hezké slečny, a nic se už na tom nezmění: do konce života se určitě nestanu bohatým ani slavným. Moc mi to nevadí. Podezírám Mou Lepší Polovinu, že mne má ráda takového, jaký jsem.
Jako každý člověk udělal jsem v minulosti spoustu chyb, určitě jsem i někoho zklamal a někomu ublížil, a nic z toho nelze napravit. V mém životě bylo jistě i nemálo pozitivních hodnot. Jakých? A co je vůbec hlavní a nejvyšší hodnotou života?
Myslím si, že je to LÁSKA.




07.08.2010 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se