Samota


Sám mezi lidmi…


Samota. Ne, není to téma, které by se mne právě teď týkalo, je to ovšem téma velice obsáhlé a všeobecné. Sám nechce být ani Váš pejsek, někdy ani Váš představitel rodu kočičího. Vím ale o lidech, jichž se téma samoty týká, a já, i když jim nemohu pomoci, nedokážu být k jejich údělu lhostejným. Samota sama a přístup člověka k ní má mnoho podob, možná jsem se ani se všemi nesetkal. Samota teskná, tíživá, samota vychvalovaná a opěvovaná, samota jako smutný úděl i jako přednost a výhoda. Pokud byste zadali do vyhledávací řádky seznamu „Sám já chodívám rád“ otevře se Vám stránka s černobílým záznamem této písně R.A.Dvorského, nevím jistě ze kdy, nehledám ani v kterém filmu ta píseň byla, z videozáznamu vidím, že tu jsou herci, kteří již nežijí, ale dál nepátrám, snad se najde někdo pilnější než já, kdo tyhle informace doplní, já to ale nebudu, protože můj záměr je trochu jiný, byť i já občas sám chodívám rád. Samota pro někoho může být krutá, bez ohledu na to, že i o ní lze hovořit s nadhledem a tak trochu s posměchem, viz známý slogan „Sám si vařím, sám si peru, že se na to …“ a promiňte, že mně tady selhává paměť, nějak si nemohu vzpomenout, jak to bylo dál… Někdo mi namítne, že je mnoho mladých, ambiciózních a velice zaměstnaných lidí, kteří jsou sami, a naprosto jim to vyhovuje. Je to pravda, ale ti všichni nejspíše mohou z té své samoty vystoupit, setkávat se se spolupracovníky, přáteli, obchodními partnery, občas si do té své samoty přivést přítelkyni či přítele. Znám samotu příjemnou, osvobozující, samotu odpočinku i samotu úporného pracovního soustředění, při němž člověk nechce být nikým a ničím rušen. Setkal jsem se také se samotou tíživou, třeba se samotou opuštěné staré paní, jejíž jediný styk s lidmi spočíval v tom, že chodila občas na skromný nákup. Možná měla odrostlé děti, nevím, neptal jsem se, vím, že mladší lidé v tak zvaném produktivním věku nemívají na staré rodiče čas, považují je spíše za přítěž, a zpravidla se nedovedou nebo i nechtějí vcítit do jejich situace. Ta stará paní, o které se zmiňuji, byla sama, její dřívější známí, spolužáci, kolegové z dřívějších zaměstnání, byli všichni někde daleko, nejčastěji v končinách, z nichž není návratu. Dobré je pro ty nedobrovolně osamělé, že skoro všude je dnes televize: člověk, i když je sám, může mít při televizním vysílání iluzi, že v jeho bytě s ním přece jen někdo je… Poznal jsem ale také rozpačitou samotu mezi lidmi, když člověka osud nebo zvůle režimu zanese do společnosti lidí, s nimiž si nemá co říct. Snad pozdrav, snad pár vět o ničem nebo o banalitách, mluvíme všichni stejnou řečí, ale stejná řeč to přesto není.
Hrůzu takové samoty poznal v době našeho společného trestu za nesouhlas se sovětskou okupací můj přítel. Na venkovském pracovišti, po krátkém přestěhování maringotky a materiálu byl se mnou při venkovní nádeničině i v obytné maringotce. Můj přítel v době našeho společného údělu, vynuceného kolaborantským normalizačním režimem, byl bývalý universitní profesor. Náš necitlivý šéf, rozhodující o naší práci a o složení osádek, ho na dva dny přeřadil jako pomocníka k jiné partě, kde musel pracovat i sdílet volný čas s jedním postarším primitivem, a pokud máte s těmi příliš jednoduchými lidmi, například s pivními skauty nebo hospodskými týpky nějaké zkušenosti, víte, že se považují za autority. To, co je zajímá, je jedině správné, všechno ostatní jsou zbytečnosti a nesmysly. S nelíčenou radostí se ke mně po dvou dnech můj přítel vrátil. On ani já jsme pocitem samoty netrpěli, vzájemně jsme si nepřekáželi, dovedli jsme najít společná témata rozhovoru a dovedli jsme i společně mlčet. Zato jsme si ověřili v čem ten trest, kterým nás počastoval normalizační režim, spočívá: trestem nebyla manuelní práce, tu každý zdravý člověk zvládne. Trestem bylo vypovězení do prostředí, které nám bylo cizí a jemuž jsme byli cizí my. A já si myslím, že to bylo pro mne školení na celý zbytek života: myslím, že jsem schopen pochopit tíživou samotu některých umělců a průměru se vymykajících jednotlivců, zdůrazňuji to slovo některých, protože není pravidla bez výjimky. Jsem také schopen pochopit překotnou povídavost těch, kdo jsou dopuštěním osudu opuštěni. A že toto mnohým lidem nedochází? Ne všichni se dokážeme vcítit do osudu a situace druhého. I to jsem, byť nerad, nucen pochopit.
Dnes už mnohem častěji než na dobu normalizace vzpomínám na několikadenní intervaly osvobozující a uklidňující samoty. Poznal jsem po infarktu v lázních lidi, kteří samotu vyloženě nesnášeli, nevěděli si rady sami se sebou. Já naopak přiznávám, že sám se sebou vycházím většinou docela dobře, a jednou za čas mám dokonce upřímnou chuť být sám, bez paní, kterou mám rád, bez pejska i bez kocoura, které mám rovněž rád, a pokud možno i bez předem pevně naprogramovaného denního rozvrhu. Těší mne nějaký den chodit sám po lese, a ponořen do vlastních úvah a myšlenek, poslouchat ticho. Někteří lidé tomu říkají „nabíjet baterky“, v podstatě to docela správně vystihuje zmíněný proces tělesné i duševní relaxace, i když já sám jsem si ho, z ohleduplnosti k svým již jmenovaným blízkým, dopřával jen výjimečně.
Pak se ale do mého života vmontovala náhoda: z legrace jsem občas doma říkával, že za skvělou dovolenou bych považoval, kdyby manželka a dcera odjely na měsíc třeba na Měsíc. Věděl jsem, že se mi tato krásná představa odpočinkové samoty v domácím prostředí s knihami, s rozhlasem, kde bych si vybíral náročnější hudbu, a televizí a hlavně s počítačem, nemůže splnit. Nečekal jsem ale, že mé nesplnitelné přání bude mít svéráznou, tak trochu pomstychtivou odezvu. K Vánocům jsem dostal poukaz na týdenní pobyt v jednom penzionu na okraji Českého ráje. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Že ten týden bude skutečně týdnem uvolňující samoty, a že na něj nikdy nezapomenu, jsem netušil.
Ale bylo to tak. Přišel jsem do krásné přírody v polovině května 2008, a bylo to jaro mimořádně povedené, za celý týden nespadla ani kapka deště, slunce svítilo skoro až příliš důkladně a podél cest kvetly stromy. Takový květen, jaký byl tenkrát se asi často nepotká, na počasí jsem měl tedy z pekla štěstí, lidově se tomu říká prý jinak, je to jakási fráze o klice, ale já tu frázi nejspíše neznám. Penzion, kde jsem byl ubytován, nechci jmenovat, mohlo by se to považovat za neoprávněnou reklamu, ale i s ním jsem měl nečekané štěstí. Menší objekt, snad jen čtyři pokoje, spíše apartmány, pro hosty, pokoje se sprchovým koutem a toaletou, s telefonem, který jsem téměř nepotřeboval, s televizorem a rádiem, které jsem také skoro nepotřeboval, s ledničkou a dvěma pohodlnými postelemi, z nichž jednu jsem, pochopitelně, také nepotřeboval. Krásně se tu spalo, v tichu, jaké ve městech většinou neznáme, s hvězdami na nebi, nerušenými všudypřítomným pouličním osvětlením, s možností spát trochu déle, než doma. Doma jsem spával většinou s kocourem, a podle jeho přání jsem ho musel pouštět ven, na zahradu. Tady nebyl se mnou kocour, jen ticho a klid.
Ráno, po vydatné a dobré snídani, kterou připravovala milá a usměvavá paní, vládnoucí penzio-nem, jsem odcházel do okolní přírody, neměl jsem žádný pevný cíl, nikdo mně žádný neurčoval, nikdo mne k ničemu nenutil, skoro nikoho jsem nepotkával, někdy jsem se držel turistických značek, někdy jsem se pustil přes les do luk a polí. Zabloudit jsem nemohl, odevšad z volného terénu byla vidět známá dvojitá silueta hradu, pod nímž byl penzion. Měl jsem vždy s sebou digitální fotoaparát, pořídil jsem si jej teprve nedávno a tak možná mé snímky nebyly dokonalé, jenže nebyly asi ani špatné. Nikdo na mne nespěchal a já jsem fotografoval výhledy do krajiny, skály podél cest, jezero, za nímž bylo mně neznámé rekreační středisko s menší restaurací, tiché lesní pěšiny a v polích kvetoucí stromy podél cest. Roztomilým a čisťounkým motoráčkem jsem dvakrát také zajel do nedalekého města, pořídil i zde řadu fotografií, autobusem jsem se svezl do svého dočasného bydliště, a krátce na to mne čekala dobrá večeře. Po ní jsem obvykle zalezl do svého pokoje a věnoval se knížkám, které jsem si přivezl, a vlastní, během roku pracně potlačované lenosti.
Vám, kdo musíte mít na dovolené pejsčí doprovod, bych penzion, v němž jsem byl sám velice spokojen, nedoporučoval. Pejska tam ubytovat nemůžete, nejsou tu na to podmínky, já jsem po čtyřnohém doprovodu tentokrát ale ani netoužil. Vychutnával jsem si nezvyklou samotu, zbavenou všech povinností, dopřával jsem odpočinek hlavě i sobě, a cítil jsem, jak moc jsem takové odložení každodenních stereotypů potřeboval.
Paní, která vedla a nejspíše ještě vede penzion, se mi jednou svěřila, že ji práce baví, spokojenost hostů těší, a pokud se některý host po čase vrátí, považuje to za jakési uznání. Myslím, že všechno, co takový penzion vyžaduje, zvládala na výbornou, všude vzorná čistota, k dispozici informace pro ty, kdo by si chtěli dělat cílené výlety, ticho, klid, dobrá a chutná strava. Jen jedno, bohužel, nedokázala: zastavit čas. A tak přišel den, který pro mne v krajině, která se mi líbila a v prostředí, které jsem začal mít rád, byl neodvolatelně posledním.
Zde by mohlo mé vyprávění o mile prolenošeném týdnu skončit. Bohužel neskončí. Doma jsem snímky z fotoaparátu převedl do počítače, a jak jsem je prohlížel, přicházela tichá ozvěna vzpomínky na klid a meditativní samotu, na krajinu ticha a nepatrného silničního ruchu, na rozkvetlé stromy a žluť neobdivovaných řepkových polí. Uspořádal jsem fotografie do menších skupin, vytvořil jsem dvě, snad docela dobré prezentace, a předpokládal jsem, že to všechno vypálím na CD nebo DVD. Nijak jsem nespěchal: počítačový program SLOW-PCfighter , kterým jsem nechal asi dvakrát týdně počítač prohlédnout mne ujišťoval, že zdraví počítače je velmi dobré. Najednou ale bez sebemenšího předchozího upozornění obrazovka ztmavla a jediné, co se na ní objevilo, bylo anglické oznámení, že operační systém chybí. Znamenalo to ztrátu všech dat, fotografií, na nichž jsem si zakládal, korespondence s přáteli, adres a jmen. Marné bylo ptát se počítače, jak mi mohl něco tak hrozného udělat. Počítač je malým zázrakem elektroniky, má obdivuhodně dokonalý procesor a náročné, paměťové i jiné obvody, ale kdybyste k jeho plášti přiložili stetoskop, zjistili byste to, co já: počítač nemá srdce.
Ať je Vám tedy můj příběh varovným příkladem. Nevěřte ujišťování antivirových a jim podobných programů. Pokud Vám na textech, poznámkách a obrázcích záleží, zálohujte je, a čím dříve, tím lépe. CD nebo flash Vám všechno to, na čem Vám záleží, neuchrání na věky, ale jistě déle a spolehlivěji než samotný disk počítače.
Vzpomínky na týden v květnu 2008 jsou ještě velmi živé, obrázky zůstaly v mé lidské paměti. Jenže vím, jak to s těmi archivy a alby paměti dopadá: obrázky blednou, detaily se ztrácejí, a nakonec se ztratí i některé obrazy samy. Měl bych se pokusit vrátit se do té krajiny, patřící k Českému ráji, ale květen 2008 se nevrátí a vrátit nemůže, ani snímky už by nebyly tytéž, nelze prý dvakrát vstoupit do téže řeky a tak ani já už nejsem ten, kdo zde putoval … tenkrát nedávno.
Neúprosně odkapávají minuty času a ať jsme mladí nebo staří, krátí se i čas našeho života. To, co se nám zdá třeba právě teď nemožné, může jednou přijít, pozvolna, nebo i náhle a nečekaně. A i my, kdo máme své blízké, lidi i zvířátka, které máme rádi, lidské přátele a zvířátka, jež mají ráda nás, můžeme jednou poznat zajetí samoty. Kdyby se to mělo stát, přeji nám všem i sobě, aby to byla samota oddechu a ne samota svírající a tíživá, a aby někde blízko nás byli lidé, kteří budou s námi mít trpělivost a budou mít pro nás pochopení.

13.06.2010 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se