Poštovní schránka


Poštovní schránka

Nevím, jak u vás, ale v mém nejbližším okolí ke každému domu a domku patří zvonek s jmenovkou a schránka pro poštu. U větších domů musí být těch zvonků a schránek pochopitelně víc. Pardon, není pravidla bez výjimky: ti mimořádně schopní a úspěšní, zvláště pokud si stačili hravě pořídit vily za desítky milionů, zpravidla nemají u zvonku jmenovku, a proč tomu tak je, si nejspíše dokážeme domyslet. U našeho domu máme ale všechno, co je zde zvykem, tedy zvonek i jmenovku a je tu pochopitelně i schránka pro poštu, a ta schránka jen málokdy zůstane prázdná.
Že by nám naši přátelé tolik psali? Ale kdepak, těžko bych vzpomínal, kdy jsem naposled dostal od někoho z přátel dopis v tradičním provedení, tedy obálku s adresou a uvnitř nějaký psaný text. Ještě před pěti lety mně tak psával přítel z mládí, který o počítači by si byl mohl nechat jenom zdát. Někdy, více než před dvaceti léty, mu v nemocnici našli nádor na páteři, pomalu prorůstající do míchy. Od té doby nebyl schopen chůze a byl, jak se říká, upoután na lůžko. Odumírání nervů začalo od nohou a postupovalo dolní polovinou těla. Velice dlouhé dopisy mi psával za stále obtížnějších podmínek. Zpočátku mohl na posteli alespoň sedět, v posledních letech života už ani to ne. Kam by byl mohl umístit počítač a hlavně jeho monitor? Pro mne korespondence s ním byla obtížná, v mém psaní totiž byla velká dávka dobrovolné autocenzury: snažil jsem se nepsat nic, co by ho mohlo nějak roz-lítostnit kontrastem jeho údělu s běžnými radostmi života zdravých lidí. Před listopadem 1989 jsem mu posílal zakázané tiskoviny a vedl s ním debaty o politice. Pak už nebyly zakázané tiskoviny a debaty o politice, počínající nadšením, se stávaly čím dál ponurejšími. Těžce nemocný přítel mně sice posílal různé úvahy o poměrech u nás, i když je znal vlastně jen zprostředkovaně, hlavně z novin a televize, ale jak se jeho stav horšil a přicházely bolesti, víc a víc chápal, že ve světě úspěšných a schopných, zvláště pak všeho schopných, jeho názory, které se snažil posílat nejen mně, ale i různým redakcím, stejně jako jeho osud, osud chudého a pomalu umírajícího člověka, nikoho nezajímá. Po jeho smrti… ba ne, ještě jedna korespondenční výjimka tu nakrátko byla, několikrát do roka jsem ještě občas dostával dopisy tradičního provedení od mé známé, žijící v Portugalsku, ale ta si nakonec pořídila počítač, a tak již nemám nikoho, kdo by mně chtěl posílat dopisy. Všechno dopisování s přáteli nahradila elektronika, počítač a internet, mobilní telefon a SMS zprávy.
Psát dopisy se lidé prý odnaučili. Čapkova poštovní pohádka, ve které zamilovaný šofér čekal smutně a marně na odpověď od své vyvolené, odpověď na dopis, na jehož obálku zapomněl nalepit známku a napsat adresu, odkazuje rozkošnou nadsázkou na poměry minulosti. Není už obětavých pošťáků ani trpělivých zamilovaných. Scénu ovládla elektronika, a také pošťáků je poskrovnu: dnes máme skoro výhradně poštovní doručovatelky. Zaměstnané jsou pravděpodobně více, než bývali jejich mužští předchůdci. Dopisy totiž nevyhynuly, jen přešly do obchodní a úřední sféry, a navíc k nim přibyly stohy reklam, které většinou zahazujeme rovnou do popelnice, tak jako většina klidí, které znám. Možná, že jsem vůči reklamám trochu nespravedlivý: čas od času dostávám nevyžádaný katalog, na němž je upozornění „otevřete rychle“ a dodatek: pane Pavel (firmy většinou nevědí, že čeština má také pátý pád), vyhrál jste – a následuje číslovka, zpravidla od sta do dvou set padesáti tisíc. Tuhle zprávu dostane zpravidla týž den u každé pošty několik desítek lidí. Předpokládám, že ji nikdo, ale opravdu nikdo, nebere vážně…
V roce 2008 jsem ještě dostal občas úřední dopisy, jeden z magistrátu, jeden z městské části, oba od zastánců protekce a korupce, a předtím několik dopisů stavebního úřadu dosti podobné kvality. Pak už jen účty, účty za drahou vodu, elektřinu a plyn, výpisy z vlastního účtu s nevýznamným zůstatkem, a hlavně prosby různých nadací. Nevím jistě, kdo se na naši adresu obrátil jako první, snad to byl Červený kříž, který má na každé obálce výzvu „pomozte nám pomáhat“. Prvně to bylo asi před třemi léty. Od té doby se nám přihlásilo postupně jednadvacet nadací, všechny znají jméno i adresu, zřejmě si ty adresy nadace vzájemně předávají. Nechci podezírat dobročinné nadace ze ziskuchtivosti nebo dokonce z nepoctivosti, vím, že jak ohrožené děti tak i slabozrací nebo lidé, postižení roztroušenou sklerózou peníze účelně využijí, nepochybuji o tom, že když dostaneme dopis, na jehož obálce je obrázek chlapce a u něj text „malý Abdul potřebuje operaci“, nebo v jiném případě „umožněte Fatimě chodit do školy“, je to míněno vážně a bez postranních úmyslů. Jenom si nejsem jist, zda manželka a já jsme těmi správnými adresáty: jsme oba už v důchodu, a protože jsme byli odkázáni na poctivou práci, náš důchod je ani ne průměrný. Přesto má paní každé čtvrtletí posílá těm různým nadacím po sto korunách. Posílá to převodem z účtu, protože kdybychom měli stokorunové příspěvky posílat v hotovosti u přepážky na poště, platili bychom nehezky vysoké poštovné. Pošta na dobročinnost žádné slevy neposkytuje, ostatně neposkytovala je ani po povodních.
Jako všichni, tak i já chápu, že pomoc potřebným je nezbytná, a že je hlavně záležitostí méně majetných lidí. Všechno na světě by mělo být v rovnováze a společnost k tomu spěje: když jedni mají obrovské zisky, musíme mít, my všichni ostatní, obrovský společný dluh; ti, kdo se o ten dluh přičinili, nás poučí, že musíme šetřit. A dále k té otázce celkové vyváženosti: když podvodníci a zločinci jsou na svobodě, ať už u nás, nebo díky soudům a policii kdesi za hranicemi, musí být – kvůli rovnováze, zavřeno také pár nevinných lidí. A také když se jedněm nechce pracovat, musí být ti ostatní o to pilnější. Rovnováha je důležitá, rovnováha je nutná…
Vraťme se ale k dopisům, k jejich odchodu ze scény, kterou ovládla elektronika. Elektronika zkrátila vzdálenosti a ušetřila čas: kdybych naší známé v Kanadě poslal dopis, šel by nejspíše několik týdnů, a přibližně tentýž čas by si vyžádalo doručení odpovědi. Mail dojde od nás do Kanady za několik minut, a pokud adresát náhodou sedí u počítače, může odpovědět téměř okamžitě. To je ale jen výrazný pokrok techniky, nic víc…
Změnili jsme se ale přitom my, my lidé? Asi ze všeho nejméně. Jiří Wolker ve své básni o poštovní schránce napsal, že do ní lidé vhazují psaní, z jedné strany smutná a z druhé veselá. A tak jako byla smutná a veselá psaní, jsou i smutné a veselé maily, jsou maily potěšující i zarmucující, jsou maily upřímné a jsou maily podvodné, navzdory všeobecnému zvěcnění ve vztahu dvou lidí jsou i maily milostné, roztoužené a snivé. V některých rodinách manželé uchovávali milostné dopisy, které si psali na začátku svého sblížení, vedoucího nakonec k manželství a rodičovství. Nevím, proč by nemohli v budoucnu lidé uchovávat záznam mailů, které si kdysi posílali, a proč by všechnu tu lásku a něhu, kterou dokázali vkládat do dopisů, nemohli vkládat do mailů?
Stejně tak si dovedu představit jak člověk, zasažený nečekaným citem, koresponduje z povinnosti s přáteli a třeba i s nimi hraje počítačové hry, přijímá jejich zprávy, a předstíraje lhostejnost a klid, netrpělivě čeká na jeden jediný mail z jedné, pro něho ničím nenahraditelné adresy.
Ještě nedávno se psaly dopisy plnicím perem, pak propisovačkou, někdy na psacím stroji, a teď je vyťukáváme na klávesnici počítače, nevědouce, zda zítra nepřijde ještě jiná, zatím nečekaná vymoženost. Mění se svět, zvolna i překotně, někdy nečekanými zvraty, mění se podmínky života, mění se technika, která nás provází a obklopuje.
A při tom všem člověk, pokud jím opravdu je, zůstává člověkem, se všemi svými chybami i nadějemi, se svou věčnou touhou po štěstí, a třeba i po jiné lidské bytosti.



10.04.2010 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se