Zhmotnělé vzpomínky


Zhmotnělé představy.

Od prvních společných chvil jsme věděli, že náš vztah, na němž nám tolik záleží, nemá budoucnost, že se musíme rozejít, a že nám to bude líto. Přesto to byla veliká láska, na kterou se nedá nikdy tak docela zapomenout. Konec našeho příběhu už dávno přebolel, téměř beze zbytku. Přiznávám, že jenom téměř. Nešťasnými shodami okolností mně z toho našeho vztahu nezůstala žádná fotografie, krajina, kde jsme bývali spolu se změnila, domek, který byl naším občasným útočištěm, byl před léty srovnán se zemí. Obraz té kdysi tak milované i milující utkvěl mi v paměti v té podobě, jak jsem jej kdysi vnímal. V nepravidelných víceletých intervalech jej vídávám na těch nejnepravděpodobnějších místech, neuchopitelný ve velkých skupinách lidí a nepochopitelný, když se náhodou na několik okamžiků vynoří v chvílích samoty. Trochu to rozteskní, trochu to zabolí, ale hned nato se ozve věcné varování chladného rozumu: „To přece nemůže být ona, vždyť čas se nazastavil ani tobě ani jí, kdoví, kdybyste se skutečně potkali, zda byste se ještě poznali, a kdyby se to i stalo, co byste si tak asi řekli? Nejspíše byste byli oba rozpačití a o tom, co Vás kdysi tak spojovalo a uchvacovalo, byste se ani nezmínili...“
Stává se mi, že potkávám neznámé lidi, kteří se podobají postavám z mé minulosti, a ani v tomto směru nebudu asi mezi lidmi výjimkou. A v těchto dnech jsem jednu takovou zhmotnělou připomínku mé minulosti viděl: seděla na chodníku před potravinářskou samoobsluhou a čekala – nevím, snad na paničku, snad na pána. Fenka, nepatrně menší než foxteriér, krátkosrstá, šedobílá s několika menšími černými skvrnami na hřbetě. Přesně tak vypadala Dášenka, fenka našich příbuzných, švagra a švagrové, sousedka v domě a naše dobrá kamarádka. Byla mírná, ráda se nechávala hladit, štěkat snad uměla, ale štěkala velice málo, a snad ani nebyla mlsná. Naši příbuzní mají třicet kilometrů od Prahy cosi mezi chatou a chalupou, je to víc než chata a méně než chalupa, kolem je velký pozemek, květinové záhony i stromy, a to všechno ohraničeno plotem z drátěného pletiva. Sem naši příbuzní jezdili téměř každý víkend a Dášenku brali s sebou. Vzali ji sem i v době, kdy byla pro pejsky zajímavá a nejspíše jim i pěkně voněla, a byli si jistí, že zde, pod jejich dozorem a za drátěným plotem, bude uchráněna před psími svody. Myslím si, že většina z nás by pejskům a fenkám trochu radosti a zábavy přála, ale co se štěňaty, která jsou důsledkem takového psího povyražení? Jistěže se stane, že má větší fena deset štěňat a všechna se povede rozdat přátelům a známým, ale to je spíše výjimkou, zvláště když jde o potomky kříženců.
Diktát rozmnožovacího pudu vede pejsky k tomu, že bývají nevšedně vynalézaví: dovedou podhrabat drátěný plot, v dřevěném oplocení prokousat skulinu, využít lidskou nepozornost či špatně zavřené dveře. V sousedství víkendového pobytu Dášenky žil pejsek Amidor, který po Dášence velice zatoužil, a nakonec se k ní dostal. Jak? Romantik by mohl předpokládat, že na křídlech lásky. Skutečnost je však mnohem prostší: Amidor byl jeden z těch pejsků, kteří dovedou přelézt drátěný plot. Myslím si, že by to nedokázal příliš malý pes a jsem si jist, že to nedokáže větší pes: velké tlapy se nevejdou do drátěných ok plotu. Jenže Amidor byl pro tenhle sport vzrůstem „tak akorát“, a kdo ví, zda to přelézání plotu občas netrénoval.
Na Amidorovu návštěvu se dost brzo zapomnělo. Dášenka sice trochu přibrala, nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. Až do dne, kdy si švagrová vyšla na procházku, a v roli zastupující babičky měla kočárek a v něm vnoučka. Dášenka ťapala zdvořile vedle kočárku, když tu najednou se zastavila. Bylo vidět, že ji postihly bolestivé křeče. Vnouček, už nějaký měsíc schopný chůze, byl tedy vysazen z kočárku, jeho místo zaujala trpící fenka, a v tom kočárku přivedla na svět dvě štěnátka, pejska a fenušku. Několik týdnů žila pejsčí matka společně se štěňaty v bytě našich příbuzných. Mezitím štěňata povyrostla a bylo třeba uvažovat o jejich budoucnosti: pejska si vzala švagrova kolegyně v zaměstnání. My jsme v té době shodou okolností žádného psího člena rodiny neměli. A tak se fenuška, kterou zatím švagrová pokřtila jménem Ťapka, stala součástí naší domácnosti.
Ťapka, nebo jak jsme říkávali častěji, Ťapinka, zdědila po matce Dášence mírnou povahu a překvapivou poslušnost. O tom, jak budeme fenku vychovávat, jsme neuvažovali: měli jsme před ní již dvě fenky, které stačíly náležitě vychovat nás. Zato jsme došli k názoru, že nemůžeme mít doma jako pejska nějakou „pouliční směs“, a tak jsme se rozhodli opatřit Ťapince rodokmen. Bylo to možná trochu naivní a pošetilé, ale s odstupem let vidíme všechno jinak: když mohou být falešné doktoráty, proč by nemohla mít fenka vykonstruovaný rodokmen? Nemohla jej ale mít pro jméno Ťapka, to zní příliš domácky nebo venkovsky. A tak jsme ji v rodokmenu nazvali „Footie of shrubs“, cosi jako Footie z roští. Pro doma jsme jí ale jméno Ťapka ponechali.
Rodokmen bych mohl vykopírovat, ale vznešená jména pejsčích předků by byla nejspíše nečitelná. Dokument začínal prostou kresbou dvou pejsků, obrácených zrcadlově proti sobě. Pod nimi uprostřed jméno naší fenky: Footie of shrubs – a drobněji a v závorce Ťapka. A pak už jen jména rodičů a prarodičů. Rodiče naší fenky: on – Amidor of Neighbourhood, ona – Dagmar von Hundehütte. Amidorovy rodiče: ona – Diana di Porto, on – Hector Twisttail. Rodiče psí paní Dagmar: on – Siegfried von Untertor, ona – Fifi Dorfkokette... Rodokmen jsme vystavili v obývacím pokoji: ať případné návštěvy vědí, jakého vzácného máme psa...
Život nejen člověka, ale i pejska, není složen jen ze samých radostí. Kousek od nás si jeden ze „schopných a úspěšných“ pořídil honosnou vilu, a na její zahradě měl velkou fenu německého ovčáka. Dokud fena vyrůstala, bylo to docela milé stvoření. Pak, možná proto, že si jí nikdo nevšímal, začala být zlá. Sousedce majitele vily bylo psice líto, a tak ji brávala na kratší procházky ven. Jenže fena měla sílu a soucitná paní byla slabší a drobná. A tak se jednou v blízkém lesíku stalo, že se jí fena vytrhla a napadla naši Ťapinku, s kterou byla v lesíku má paní. Ta sice chtěla Ťapku bránit, ale zlá fena paní porazila, vrhla se na Ťapinku a než se oběma ženám povedlo zakročit, šeredně napadenou potrhala. Dali jsme vážně zraněnou do ručníku a vezli jsme ji k veterinářce. Paní doktorka se sice zhrozila, když naši fenku viděla, ale Ťapinku uspala a pokusila se o téměř nemožné: vyspravit potrhané tělíčko a zachránit jeden pejsčí život. Bezvládnou feničku jsme potom dovezli domů a udělali jsme jí měkkou postýlku. Za několik dní se naše malá uzdravila do té míry, že se udržela na nohou. Po několika týdnech už vesele běhala, a prožité utrpení na ní nebylo znát. Práce paní doktorky byla úspěšná.
A co bylo pak? Nic zvláštního. Několik let, kdy Ťapka byla součástí rodiny, měla nás oba ráda, venku běhávala od jednoho z nás k druhému, v noci spávala většinou se mnou a ve dne se snažila být v naší blízkosti. Lidé, jako jsme my, nemívají psa na hlídání. Pejsek je pro radost, je to on, v našem případě ona, kdo nás uvítá když se vracíme domů, kdo s námi kdykoli vyjde ven, třeba když jdeme na nákup. Ťapinka s námi chodívala ráda. V obchodě, kam jsme chodili, jsme jí kupovali nanuka nebo zmrzlinu, která naší fenušce moc chutnala. Dnes bychom nic takového naší dnešní fence dopřát nemohli. Neviditelná ruka trhu zlikvidovala obchod s potravinami a nahradila jej prodejem golfových potřeb. Ale i naše dnešní pejska nás má ráda takové, jací jsme, nekritizuje naše oblečení a je jí jedno jaký má paní účes, nebo zda je pán oholen. Podvědomě reaguje na naši náladu, ale většinou je podpůrným zdrojem pohody. Také naše Ťapinka byla naším domácím sluníčkem.
Byla hodná, čistotná, po své psí matce zdědila mírnou a přívětivou povahu. Bohužel ale zdědila také disposici k rakovině. Dnes je Ťapinka již za velkým duhovým mostem a i když jsme se měli moc rádi, nejsem si jist, zda tam na mne čeká. Možná to ani nikdy nezjistím.
Na začátku tohoto vyprávění jsem se přiznal, že potkávám náhodně živoucí zhmotnělé obrazy a připomínky mé minulosti. Živý obraz Ťapinky jsem ale zatím neviděl. Snad právě její vznešený, přímo šlechtický původ způsobil, že jsem jí podobného pejska nikdy nepotkal. Jsem rád. Když se setkávám s živými připomínkami těch, které jsem míval rád, bývá mi velice smutno. Asi neuvažuji dost věcně. Asi jsem trochu sentimentální. Asi nedovedu důsledně zapomínat.
Nevyčítejte mi to. Nikdo nejsme bez chyby...


13.02.2010 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se