TICHÁ NOC, SVATÁ NOC

Tichá noc, svatá noc

Do Vánoc chybělo již jen několik mrazivých prosincových dnů. Potmě jsem se vracel do malé stavební buňky, změněné vnitřním uspořádáním na buňku obytnou, a tak trochu jsem se i těšil na teplo uvnitř. A jak jsem se sem, v polovině osmdesátých let, vůbec dostal?


Osudy těch, kdo si dovolili nesouhlasit s vpádem "spřátelených" armád v srpnu 68, s následnou sovětskou okupací a panstvím ke všemu ochotných slouhů a kolaborantů, byly rozličné. Ten můj nebyl ani zdaleka z těch horších, navíc jsem byl už tak trochu zvyklý: nebylo to poprvé, kdy mi místní vládnoucí kliky daly existenčním postihem najevo svou nelibost.

Rád bych ale zde připomněl, že nemám zájem stavět nějak na odiv, že mně bylo ublíženo nebo ubližováno: naopak, chtěl bych jednou veřejně poděkovat všem těm nesčetným dobrým lidem, kteří mně a lidem podobně postiženým jako já, nezištně pomáhali, a snad dokážu tento svůj záměr ještě uskutečnit... Součástí takové lidské pomoci bylo i to, že jsem se dostal k podniku, který se zabýval hydrogeologií, hlavně získáváním nových pramenů a zdrojů vody pro vodárny a podniky.

Spolu s dalšími, dobou postiženými přáteli, jsme pak putovali v kratších nebo delších intervalech s maringotkou po Čechách, abychom pak nějakou dobu žili a působili tu v lese, tu na továrním dvoře, nebo v polích za městy a vesnicemi. Asi po desíti letech tohoto toulavého života jsem se dostal k činnosti, které se říkalo režimní měření. To spočívalo v sledování a měření objektů, zajímavých pro hydrogeologický průzkum, jako jsou hlubinné vrty, vodárny, studně, vybrané potůčky a říčky.

Někde se sledovala výše hladin, někde vydatnost průtoků. Sledované objekty byly rozprostřeny na dosti rozlehlém území, jehož pomyslným středem byla Česká Lípa, okraje od Doks až po Srní a od Kravař až po Zákupy a lesíků za nimi. Znamenalo to jezdit autem, požadavek byl vlastním autem. Ten, kdo takové měření dělal, nepřespával teď už v maringotce, ale v obytné buňce. Tak se stalo, že obytná buňka, usazená blízko silnice a zájezdního hostince v Zahrádkách, byla každý sudý týden mým provizorním domovem zatímco v lichých týdnech tu byl můj kolega.

Nebýval jsem v té obytné buňce, určené s podstatě pro jednoho člověka, sám: bývala tu se mnou má fenka Gina, kudrnatá psí dáma s nezapomenutelně krásnýma očima, která mne doprovázela na mých cestách, a koncem týdne za mnou přijížděla její panička a má manželka, obě funkce v jedné osobě, vždy napjatě očekávaná. Cesty k měřeným objektům jsme pak podnikali ve třech: většinou jsme zašli na nějakou dobu do lesa, protože pro moji paní, žijící ve městě, byla, na rozdíl ode mne, příroda výrazně vzácnou změnou.

S lidmi ve vesnici a v sotva sto kroků vzdáleném zájezdním hostinci jsem se příliš nesblížil, přesto jsme s naší fenkou nebyli tak docela sami. Chodily nás navštěvovat dvě kočky, kterým jsem kupoval ryby, tenkrát byly za deset korun kilo, jedna z těch koček chodila i do našeho dočasného obydlí, druhá se uzavřeného prostoru bála.

Obytná buňka byla sice blízko silnice i zmíněného hostince, ale stála za keříky a stromy, takže přece jen byla trochu skryta před lidmi, a její nejbližší okolí připomínalo lesík. To možná byl důvod, proč nás chodili navštěvovat také ježci, a samozřejmě že i pro ně jsem míval nějaké pohoštění.

Jenže přišla zima a ježčí návštěvy ustaly. V lesích, kam jsme s Ginou zajížděli, přestaly růst poslední podzimní houby, noci se prodloužily, přišla výrazná chladna a nakonec i poprašek sněhu. Přesto jsem blízko mého dočasného obydlí nechával venku misku s pohoštěním pro kočky, nejčastěji s masem z konzerv, a druhou, hlubší misku, s trochou mléka: že mléko není pro kočky dobré se tenkrát ještě nevědělo, leckde se to neví dodnes, a já sám si tím nejsem také příliš jist.

Najednou ale miska s kočičí stravou zmizela. Našel jsem ji mezi stromy, asi třicet kroků od jejího původního místa. Vrátil jsem misku na její původní místo, jenomže historie se druhý den opakovala. Třetího dne byla miska, pochopitelně prázdná, ještě o kus dál. Dospěl jsem k podezření, že tu zasahuje jakýsi neznámý bandita, který asi nebude dvounohý, spíše čtyřnohý, a byl jsem na něho tak trochu zvědav.

Zločinec se ukázal dalšího dne, v sobotu odpoledne, kdy už u mne byla má paní. Zlodějem byl mně neznámý, velice krásný pes, stavbou těla podobný německému ovčákovi, délkou a barvou srsti spíše retrívrovi. Pokud to byl kříženec, jakože nejspíše byl, opravdu se povedl. Ke mně byl značně důvěřivý, já ale k němu také.

Nechal se pohladit a rád si vzal kousek salámu. Co nám ten psí krasavec provede, a jak se zaslouží o vánoční idylu, jsem zprvu netušil. Nevěděl jsem také, že pejsek je tak trochu podvodník: nebyl to žádný bezdomovec, jak jsem zjistil později, ale byl to pes z nejbližšího sousedství, který si chtěl nejspíše udělat pár menších výletů.

Byla sobota odpoledne. Prosincové noci jsou dlouhé a tak jsem se snažil vrátit se z obvyklé kontroly sledovaných objektů, spolu a manželkou a fenkou Ginou, co nejdříve. U obytné buňky nás čekal náš nový, pejsčí zlodějský známý. Přišel k manželce, a aniž by ho někdo k čemukoli pobízel, podal jí packu. To asi neměl dělat: moji paní to krásné gesto nám doposud neznámého psa téměř dojalo.

Přiznávám, že má paní je hodná, citlivá bytost, velice zvířomilná, ale tak trochu nenormální, což mohu snadno dokázat: kterápak věcně uvažující žena by si vzala takového cvoka, jak jsem já? Leč vraťme se k vyprávění o pejskovi. Svým jediným, nečekaným gestem, se nám doposud neznámý pes dostal do rodiny.

Volného prostoru v obytné buňce není mnoho. Přesto jsme se tam všichni vešli. Na nebi, nerušeném světly měst, jak tomu obyčejně ve městech bývá, svítily nesčetné hvězdy a v naší boudičce bylo teplo a útulno. Na dolní palandě spala má paní s fenkou Ginou, na zemi na vatovaném kabátě náš nový psí přítel, na stole na složené dece kočka. Nastala pro nás tichá noc, svatá noc. Vylezl jsem na horní palandu a než jsem usnul, přemýšlel jsem, já ateista, ne ateista z konjunktury, ale z četných životních zkušeností, o vánočním poselství.

I v polovině osmdesátých let byla ve výlohách obchodů vánoční výzdoba, ovšemže oproti dnešku velice skromná. Nebyly ještě blikající světelné řetězy, rozvoj světloemisních diod přišel mnohem později, bylo jen velmi málo velkoprodejen, a nebyl dnes obvyklý přebytek nabízeného zboží.

Kromě toho Vánoce, tenkrát ještě psané s malým v, byly pro režim tak trochu obtížné: rozpoutat konzumní šílenství, jehož jsme svědky dnes, kdy se snaha přimět lidi k nakupování věcí, které nepotřebují, za peníze, které nemají, ekonomika nedostatku nemohla. Zdůrazňovat náboženský ráz svátků nedovolila zase vládnoucí ideologie. Ježíšek byl tak trochu nežádoucí, Ježíš už teprve ne, byť se o tom nemluvilo. Dárky měl přivážet Děda Mráz, těžko říci, zda ho někdo bral vážně. Sám jsem se s takovými lidmi nesetkával.

Ležel jsem na palandě kousek pod stropem buňky. Dole pode mnou byl takový malý český betlem. Ne takový, jakým je ten tradiční a ne přesně o Štědrém dni. Teprve za několik dní se bude v kostelech připomínat věřícím, že narodil se nám dnes Spasitel, kterýž je Kristus Pán, v městě Davidově. Budou se zpívat a hrát vánoční písně a zazní i Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.

Jako kdybych byl venku po širým nebem a jako by padala hvězda, meteor s bílou stopou své dráhy, hasnoucí dříve, než bych si podle dávné pověry dokázal vybavit přání, které by se mi mělo splnit, bylo mně nějak slavnostně. Snad proto, že jsem nečekaně pochopil několik jednoduchých věcí: že vánoční idyla nemusí mít chlév, děťátko v jeslích, matku Boží, pěstouna Josefa, oslíka a další zvířátka.

Vánoce mohou být i v tom provedení, jak je vnímám právě tam pod sebou v obytné buňce. Pochopil jsem také, že Ježíš jako symbol dobra a pravdy nemusí být pro nás dvacátého čtvrtého prosince narozen v městě Davidově, ale že by se měl zrodit kdykoli a jednou provždy v našich myslích a srdcích. Nemusí se ani jmenovat tak, jak je tomu v bibli: i to jméno může být podružné. A jestliže k některým z nás nemluví slova "Sláva na výsostech Bohu", měli bychom určitě být lidmi dobré vůle.

A nad námi i kolem nás byla v tu chvíli TICHÁ NOC, SVATÁ NOC...

Milan Pavel
20.12.2009 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se