Málo úspěšná výchovná lekce

Výchovný rozhovor.

Můj soused má to nejrozšířenější české jméno, jaké známe. Novák. A muselo to být velice rozšířené jméno už dávno. Pamatuji se ze školních let na písničku „Jak se to rýmuje“, kde kromě jiného na slova – Novák chroust a křoví, jak se to rýmuje - bylo „Nováků je spousta, v křoví najdeš chrousta, a za křovím se …“ no vidíte, tady najednou má paměť selhává: nemohu si vzpomenout, co by se to mělo konat za tím křovím, a nemohu si také vzpomenout jak vypadá chroust; tolik let jsem ho neviděl, to už spíš bych si vzpomněl co to má být za tím křovím.
U toho mého souseda jsem byl jednou na návštěvě. Soused má syna, který právě nedávno úspěšně přestál pubertu, a dovolte podotknout, že rodiče jeho pubertu zdárně přetrpěli s ním. Pročež se dá předpokládat, že sousedův syn, Jaroslav, by mohl mít už rozum. Nachomýtl jsem se u domácí scény, z níž by vyplývalo, že má toho rozumu až moc. Přitom to začalo docela nevinně. Hoch požádal otce o peníze, protože mu dochází kredit v mobilu.
„Já ti dám těch pár stovek pro mobil“, reagoval otec, „ale dost nerad. Musí se šetřit, všude, je teď krize, každý může přijít o místo, i já, platy určitě neporostou, tak koukej šetřit i ty!“
„Budu“, slíbil bezbarvě syn Jaroslav, „ale proč se musí tolik šetřit a proč, jak víme z televizních zpráv, skoro na nic nejsou peníze?“ zeptal se s nádechem předstírané naivnosti.
„Protože minulé vlády, hlavně ta socialistická, rozdávaly a rozdávaly a zadlužily stát a nás všechny“, odpověděl povšechnou frází a trochu nepřesvědčivě otec.
„Ale tati, je to opravdu tak, jak nám to v novinách a v televizi namlouvají?“ oponoval syn Jaroslav, „vždyť sám jsi mi jednou říkal, že už v roce dva tisíce prohlásil tehdejší předseda vlády, Miloš Zeman, že se u nás při privatizaci rozkradlo šest set osmnáct miliard, a tenhle balík se neinvestoval, ale spotřeboval nebo vyvezl. A to mělo být v roce dva tisíce. Určitě se od té doby kradlo dál, takže do letoška to musí být nejméně dvakrát tolik. A to už v tom roce dva tisíce to bylo o hodně víc, než kolik chce prozatímní ministr financí ušetřit! Tak kde jsou ty peníze, ty by přeci měly někde být! Učili jsme se zákon o zachování hmoty a zákon o zachování energie, nic na světě se přece nemůže ztratit…“
„No ty – seš ňákej chytrej“, chtěl zřejmě říct Novák starší, pak si to ale rozmyslel a namísto toho se rozhodl syna poučit: „Zákony o zachování hmoty a energie platí v chemii a ve fysice, ale v hospodářství a zlodějinách ne. A když se tedy ptáš, kde ty peníze jsou: vyvezeny do zahraničí, uložené v bankách, vydané za drahá auta, za luxusní vily doma i v cizině, a třeba taky utracené za náročné dovolené. Já za to nemůžu, že se to dnes, snad s ohledem na pana prezidenta a řadu známějších politiků, kteří to umožnili nebo se na tom i podíleli, raději nepřipomíná.“
„Tati, a to se ty prachy těm, co si je nepoctivě nahrabali, nedají vzít?“
„Nedají“, pokračoval ve výkladu Novák starší v roli otce a vychovatele. „Zákony jsou na nic, ti bohatí gauneři mají dost peněz na dobré a spolehlivě bezcharakterní advokáty, zlodějiny jsou většinou odstupem času promlčené a soukromý majetek, jak jste se možná už ve škole učili, je nedotknutelný. Takže kdo si co sehnal, třeba i nepoctivě, tak to má. Nebuď, hochu, naivní. Kdyby se mohl sebrat majetek těm, kdo se k němu dostali nepoctivě, kde by se někteří naši politici nechávali hostit nebo i podplácet a kde by si užívali dovolenou?“
„Jestli tomu dobře rozumím“, pokračoval zvídavý syn, „tak ti, co nejvíc mohou za tu díru v kase, budou za vodou, budou se mít dobře, a dluhy se budou mačkat z těch chudších, třeba z důchodců anebo možná ze studentů a nezaměstnaných. Chtěl jsem se tě ale zeptat: proč se o tom všem mlčí a proč se třeba o takových mimořádných výtečnících jako je Krejčíř nebo Pitr mluví jako o uprchlých? Vždyť se všeobecně ví, jak to s těmihle pány doopravdy bylo!“
„Nevím, Jarouši,“ odpověděl dotazovaný otec, „možná tu je něco jako novinářská úspora slov. Uprchlý Krejčíř, to přece zní lépe než Krejčíř, kterého jsme nechali odejít. A o tom druhém platí skoro totéž: přece nechceš, aby ve zprávách a komentářích bylo – ten, nebo dokonce další, co mu soud umožnil zdrhnout!“
Chvíli mlčeli oba, Novák otec i Novák syn. Ten první asi došel k názoru, že by měl tu svoji výchovnou lekci nějak zakončit. „Tak si teda tady vezmi na ten mobil“ řekl, a podával synovi pár bankovek. „Ale šetřit musíš, to by ti řekla i babička. Ta se teď bojí slibované důchodové reformy…“
„A proč?“, zeptal se trochu nevěcně syn Jaroslav. „Vždyť politici se předvádějí v tom, jak jsou proti komunismu, tak by měli snížit důchod třeba bývalým estébákům, stranickým tajemníkům a dalším prominentům minulého režimu. Nebo ne?“
„No, ty bys tomu dal. Ty bys byl novodobý Jánošík. To by nešlo: dnes uvažuje naše panstvo jako antijánošíci: chudým brát a bohatým dávat. A bývalí prominenti nejsou chudí. Panstvo bude tedy odírat ty, kdo se nemohou bránit, to je přece mnohem snazší. A ty si své názory nech raději pro sebe. Mohl bys mít problémy a potíže…“
Jarouš si vzal od otce peníze, poděkoval, a pak pomalu odcházel. Zda si uvědomoval, do jakého světa vyrůstá a jak se, vzhledem k tomu, že ho otec vychovával k pravdomluvnosti a čestnosti, bude muset změnit, jen proto, aby neměl život zatraceně těžký, nemohu posoudit. Možná mu ještě zbývalo trochu mladistvého optimismu. O ten přijde později, ale o tom asi ještě neví.



30.08.2009 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se