Co tím chěl básník říci?

Co tím chtěl básník říci…

„Tak milé děti“, pravila paní učitelka, „dnes bychom si měli probrat jak číst knihy a jak rozumět jejich obsahu. A tady se nám hlásí Čermák. Copak je?“
„Paní učitelko, tatínek říkal, že dneska se už knihy nečtou. Čtou se nanejvýš noviny, a hlavně lidi po večerech čumí na televizi!“, vysypal ze sebe hoch jménem Čermák, a opět se, bez vyzvání, posadil.
„Takhle to asi tatínek neříkal, spíše asi řekl, že se lidé moc dívají na televizi. Když ale ses zmínil o televizi, tak já nemám nic proti tomu, abychom si namísto toho jak číst knihy, zkusili říct, jak se dívat na televizi. Možná jste se už někdy s tvrzením, že příběh, předváděný v televizi, vypráví prvoplánově třeba o něčem nebo o někom, ale že má ještě další, zevšeobecňující skrytý smysl. Mohli byste mi sami vyprávět o tom, co jste někdy v nedávné době v televizi viděli?“
Chvíli ticho. Pak se zvedne jedna chlapecká ruka. Drahoš, jeden z nejlepších žáků třídy. Po vyvolání zdá se být trochu rozpačitý, pak spustí: „Naši se dívají hodně na zpravodajství a také na kritické pořady. Viděl jsem s nimi vyprávění o tom, jak jeden inženýr v obci, kterou jsem zapomněl, koupil polovinu domku a prodali mu ještě chodník před celým domem. A pan inženýr zazdil jeden vchod do domu a jeho sousedka musí do svého bytu chodit oknem.“ „Opravdu?“, podivila se paní učitelka, a hoch pokračoval: „To je líčení v prvním plánu. Smyslem je ukázat divákům že i když má někdo vysokoškolské vzdělání a titul, může to být drzý, bezohledný a bezcharakterní sobec.“
Hoch je bystrý, myslí si paní učitelka. „A co bylo dál?“ zeptá se.
„Ta sousedka, co musí chodit do bytu oknem, si stěžovala u několika úřadů, ty si její stížnost vzájemně předávají, ale jinak se nic neděje.“
Hlásí se další hoch, v třídě "známá firma" a nečeká, až mu paní učitelka dá slovo. „No – a todle zase ukazuje, že když se někdo chce bránit proti sviňárně, tak jsou úřady na hovno. Táta říká, že většinou je na těch úřadech a magistrátech jedna zkorumpovaná pakáž, která by potřebovala vykopat!“
Paní učitelka je trochu nejistá. S tím, co chlapec řekl, souhlasí, ale to jako pedagog nemůže přiznat. Brání se tedy podle možností: „Za prvé jsem Tě, Pepíčku, nevyvolala. A taky zkus mluvit slušně, ano? Může mi někdo vyprávět něco jiného z televize? A – tady se hlásí Demlová. Tak co nám povíš?“
„Já si vzpomínám na to, jak v jednom severočeském městě byli ve velkém činžovním domě lidé půl roku bez vody, ačkoli ji platili, protože majitel domu, nechvalně známý podnikatel, si peníze za vodu nechal a vodárně je neposlal. Majitel domu se někde potuluje a vodárna nechce, prý nemůže, jednat s nikým jiným než s ním. Přitom v normální společnosti by to byla zpronevěra a útisk nájemníků, ale u nás jsou policie i úřady k movitým gaunerům ohleduplné.“
Zase bez vyzvání promluví Pepíček: „Vždyť jsem to povídal, panstvo na úřadech by zasloužilo nakopat do prdele!“
„Tak dost, Pepíčku“, brání se proti v zásadě pravdivému tvrzení paní učitelka, „my máme probírat skrytý smysl televizních vysílání, ne komentovat neslušně to, co všichni vědí! Já jsem možná udělala chybu, že jsem přistoupila na to, abychom mluvili o televizi. Když jsem chodila já do školy, dělali jsme většinou rozbory básní a měli jsme najít, co tím, co napsal, chtěl básník říci. Ale když už jsme se dali na tu televizi, tak vám řeknu o jedné docela nedávné reportáži: v obci 15 km od Poděbrad koupil podnikatel opuštěný cukrovar a zařídil si tu obchod s uhlím. Nechává sem navážet stovky tun uhlí, hlavně uhelného prachu. Na tuto činnost nemá od úřadů nutná povolení, přesto úřady se tváří, že jsou bezmocné. Lidé v okolí jsou obtěžováni prachem, ale pan podnikatel v tom problém nevidí; jen stále opakuje, že na svém pozemku může podnikat jak chce, proto přece nevyužitý objekt koupil. Přitom jediný úřední dokument, který má, je jakési nevalné vyjádření odboru životního prostředí, který se ani neobtěžoval situaci na místě zjišťovat. Tak to je tak zvaně prvoplánová verze. A kdybychom to brali postaru, tak jak mne to učili ve škole, a položili bychom si otázku, co tím chtěl básník říci, dostali bychom se asi k tomu, že bohatí podnikatelé jsou mnohdy drzí, bezohlední, vědí, že se úřadů nemusí bát a že vždycky někde najdou nějakého prodejného držitele razítka, který jim půjde na ruku. Zájem občanů jim může být ukradený a lidé se proti jejich nestoudnosti brání jen velice těžko, mnohdy i bezvýsledně…“
V té chvíli zazvoní školní zvonek, ohlašující konec hodiny. Paní učitelka si oddechne. Vždyť nejprecizněji to, co tím chtěl básník říci, formuloval sprosťák Pepíček. Zároveň se jí v duši odkrývá nejistota: co asi bude říkat dětem, kdyby se jí ptali, co je to právní stát nebo dokonce demokracie?


17.08.2009 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se