Služebnice soucitu

ČLOVĚČINY: Služebnice soucitu
11. června 2009
O posmrtném životě můžeme spekulovat, ale jistotu nebudeme mít nikdy žádnou.

Křesťanské, ostatně dost nepůvodní učení o nebi jako odplatě za bezúhonný život a pekle jako trestu za hříchy, je při současném rozvoji lidského poznání, vědy a techniky, jen těžko obhajitelné. Možná právě proto dosti rozšířenou vírou o posmrtném životě je nauka o převtělování: po smrti je prý jakési neurčité mezidobí a pak se člověk narodí znovu, podle některých teorií vždy znovu jako člověk, podle jiných jako jakýkoli živý tvor, závisle na jeho dobrých nebo špatných skutcích v naposled prožitém životě.
V mých letech, kdy už mi zdaleka není všechno tak jasné jako v mládí, nejsem si jist ničím, a učení o reinkarnaci neboli převtělování vnímám jako návod k humorným výrokům. Říkávám někdy, že bych chtěl v příštím životě být psem u takového cvoka, jako jsem sám. Zda se mi to splní? Pochybuji. Kdybych ale přece jen měl být v příštím životě psem a mít se pokud možno dobře, musel bych žít u nějaké staré, laskavé důchodkyně, rozhodně ne u lhostejných sobců.
Znám z dřívějších let jednu ovdovělou starší paní, drobnou a nenápadnou, znal jsem ji, když ještě nebyla vdovou a i potom, když žila v rodinném domku s jezevčíkem, s poetickým jménem Jonatan. Ještě za jeho života začalo na zahradu domku chodit několik koťat, kočičích sirotků bez domova. Paní, sama odkázaná na nevelký důchod, je krmila, a krmí je dodnes.
Setkal jsem se s tou paní jednou v obchodě s potřebami pro zvířata. Právě chtěla odejít s plnou taškou stravy pro své samozvané hosty. "A vy sama si také tak dopřáváte?", zeptal jsem se jí, možná trochu neomaleně. "Já ne", odpověděla, "na mě už to nevychází". V té odpovědi nebyla hořkost ani náznak ironie, bylo to prosté sdělení dobré duše, která nečeká na odměnu, uznání nebo pomoc druhých, ač to všechno by si určitě zasloužila.
Určitě ví, že v zásadě napravuje důsledky nesolidnosti některých chovatelů, ponechávajících kočkám možnost rozmnožovat počet nezaopatřených koťat. Asi ani neuvažuje o tom, že tak už je to na tom světě zařízeno, že slušní doplácejí na ty méně slušné, dobří na špatné, poctiví na nepoctivé, stateční na zbabělé a pracovití na pohodlné. Zda tomu tak bylo vždy, nevíme. Máme jen důvod předpokládat, že tomu tak bude i v naší, námi dohledné budoucnosti.
Určitě se každý z nás už setkal s podobnými služebnicemi soucitu. Znám mladou, hezkou slečnu, která má v panelákovém bytě dvacet, a někdy i více koček. Obětuje jim značnou část svého skromného příjmu, veškerý volný čas, a svobodu vybrat si zaměstnání. Nemůže dojíždět někam za prací a nemůže být delší dobu mimo domov: kočky ji potřebují. Nechce dát kočky do útulku; říká, že kočky snášejí omezení pohybu jen těžko a v útulku předčasně hynou. O tom, kolik má doma koček, nemluví: v domě by měla potíže se sousedy. Řešení její situace je asi v nedohlednu. Pokusila se opatrně nabídnout opuštěné kočky pomocí internetu. Výsledkem bylo, že jí lidé nabízeli - další kočky.
Když jsme spolu s paní chodívali na delší procházky s naší fenkou, dostali jsme se k jezdeckému klubu. U koníčků tu žilo několik koček, o které se starala starší paní, kdysi tu měla svého koníčka, pak byla léta funkcionářkou klubu. Paní, která se nám představila jako Růžena Tesařová, jezdila denně tramvají ze svého bytu na Vinohradech, kde měla dva kocoury, do klubu na okraji Modřan, aby se postarala o kočky, hlavně o jejich krmení.
Nosili jsme do objektu jezdeckého klubu, což je pár stájí pro koně, kůlny s krmením a nářadím, nutným pro běžné opravy, o sobotách kočkám konzervy a koníčkům patky chleba a cukr. Koníčkům - pro jistotu - dávala naše pozornosti paní Tesařová: měla s nimi větší zkušenosti. Ke koním do stájí jsme si netroufli, ale začali jsme pomáhat v péči o kočky.
Zásoby konzerv pro ně jsme uložili v šatně klubu, a paní Tesařová nám dala klíče, abychom se mohli o kočky postarat, kdyby ona sama přijít nemohla. Občas jsme ji vystřídali, někdy i ve všední den, když někdy musela odjet za rodinou, nebo když byla nemocná. Paní Tesařové bylo přes osmdesát let, ale vypadala mladší. Měla sice voperovaný kardiostimulátor, ale zřejmě se s ním naučila žít.
Ke kočkám a do jezdeckého klubu k paní Tesařové jsme chodívali několik let. Brávali jsme s sebou naši fenku, kterou máme z útulku. Paní Tesařová o ní říkala, že je to případ "jak pejsek ku štěstí přišel", a naše fenka, která byla zpočátku vůči lidem velmi nedůvěřivá, byla naopak k ní nečekaně milá. Postupně jsme se s paní Tesařovou spřátelili, a dohodli jsme se na tom, že se vzájemně navštívíme.
K tomu ale už nedošlo. Jednoho dne ke koníčkům a kočkám nepřišla a my jsme si řekli, že je asi nemocná, i když nás trochu překvapovalo, že nám nezatelefonovala. Měla naše telefonní číslo a my její. Když jsme se pokusili ji zavolat, telefon nikdo nebral. V té době jsme dost vzpomínali na její nedávné vyprávění: před několika dny, když se vrátila domů, čekaly ji dvě Romky, dobře oblečené, které jí tvrdily, že má přeplatek za elektřinu, asi tisíc pět set korun.
Ona si to vyložila tak, že rozvodné závody zaměstnávají pro tuto službu slušnější Romky, a pustila si je do bytu, aby ji snad, v opačném případě, nepodezíraly z rasismu. Na tuhle strunu dovedou romští podvodníci docela zručně hrát. V bytě se návštěvnice vytasily s dvoutisícovou bankovkou a požádaly, aby jim paní bankovku rozměnila. Ta tedy odešla pro peněženku do vedlejší místnosti, a když se vrátila, snědé dámy byly pryč. Pryč ale bylo také dvacet sedm tisíc, které měla paní v kuchyni v hrnku. Ty peníze si šetřila na pohřeb, aby s ní neměli pozůstalí žádné výdaje. Nešťastná paní Tesařová volala na policii, kde jí řekli, že to podvodníci takhle dělají, že takový způsob podvodu už znají, a že tedy měla smůlu. Měla. Mohli bychom říct, že naletěla na velmi jednoduchý trik. Dnes by se to, mladším lidem, asi nestalo, ale paní nebyla už mladá a nebyla zvyklá jednat s gaunery. Za tři dny poté, co paní Tesařová nepřišla do klubu a ke kočkám, jsme se dozvěděli, že umřela.
Přinesli jsme do jezdeckého klubu větší množství konzerv pro kočky, dali jsme klubu na rozloučenou nějaké peníze, a přestali jsme za kočkami docházet. Báli jsme se sledovat kočičí osudy v prostředí, na něž jsme nemohli mít vliv. Klub je zaměřen na koně; kočky tu byly jen nedůležitými podnájemníky. A paní Tesařová je pro nás už jen vzpomínkou na jednu milou a hodnou služebnici soucitu. Vzpomínáme na ni dodnes.
Vzpomínáme také na jednu vzácnou paní, která také měla ráda zvířata a zvláště kočky, a také již není mezi živými. Byla to naše teta, paní Karla Mahenová. Bydlela v Brně, v ulici pojmenované po jejím zesnulém muži, spisovateli Jiřím Mahenovi. V domku, kde spolu se svou sestrou bydlela, žilo šťastně několik koček. Tetička i její sestra je měly rády, nechávaly je spát a odpočívat kdekoli, třeba na skříni, a snažily se omezovat je co nejméně.
Za domem bylo jakési lehké, úzké dřevěné schodiště, počínající na chodníčku zahrady a sahající až k oknu prvního poschodí. Toto dřevěné schodiště bylo právě bezpečnou a snadnou cestou pro kočky, které u tetiček bydlely. Tetička Karla uchovávala v domku Mahenovu pracovnu v té podobě, jak vypadala v době jeho odchodu ze života v květnu 1939, sledovala všechno, co se kdy o jejím mužovi psalo, a setkávala se pravidelně s místními představiteli kultury. Byla nevšedně duševně čilá, navzdory nevalnému zdraví, chodila do divadla a měla krásný, radostný poměr k životu. Přála si, aby domek, v němž žila a kde kdysi žil a tvořil její zesnulý manžel, byl využíván pro kulturní účely. To se po její smrti vyplnilo. Před domem už řadu let stojí pomník, připomínající Jiřího Mahena, a uvnitř se zachovalo všechno to, co tetička dlouhá léta opatrovala, a vznikla tam krásně upravená pobočka brněnské ústřední knihovny.
Tetička Karla zemřela v červenci 1991 ve věku devadesáti pěti let. Vzpomínám na ni z mnoha důvodů, byla to nevšední osobnost. A jedním z důvodů, proč na ni vzpomínám, byly právě ty kočky, nebo jak ona říkala "kočenky", které se u ní měly dobře.
Foto: paní Karla Mahenová
Milan Pavel


11.08.2009 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se