Naučná stezka

Naučná stezka a zaniklá firma.

Naučná stezka a zaniklá firma.

Když po dlouhé nebo nepříjemně protahované zimě přijdou teplé a slunečné dny, zláká to mnohé z nás na výlet, a ten výlet by měl mít, na rozdíl od obyčejné procházky, nějaký cíl. A jedním z takových cílů, omluvitelných ještě ke všemu zvídavostí, může být naučná stezka.
Vám, kdo občas přemůžete svou pohodlnost, nesedíte pořád doma a neseznamujete se s přírodou jen prostřednictvím televizních pořadů, není třeba vykládat, co naučná stezka je. Přesto všechno, zvláště pro ty menší příznivce pěší turistiky dovolte, abychom si zde základní poznatky o naučných cestách a stezkách zopakovali: tedy je to zpravidla cesta, počínající někde na kraji lesa nebo na nějakém dost dobře přístupném místě, a její začátek je opatřen tabulí s vysvětlujícím, většinou i obrázky doprovázeným textem, upozorňujícím na to, že se zde máme chovat k přírodě zvláště ohleduplně, protože jsme v oblasti s mimořádně vzácnou květenou, případně zvířenou. Dozvíme se třeba, že tu roste nejen rosička ranní, ufálek polední a stíneček večerní, ale i šťavelík nakyslý, šplhounek libočasý, cmíralka libovonná, polehalka obdivná, dementník plešatící, lulinka černobrvá a kačenka mušličkovitá, a že tu v lesním porostu žije od jara do podzimu a někdy i celoročně cvrlikálek poslušný, brundibár kulovalný, červenáček předlistopadový, chrobák přizpůsobivý, šplhavec vytrvalý či šoupalka ochotná, zvláště v symbióze s břichatcem zazobaným. Kromě obrázků a naučného textu tu bývá ještě uvedeno, že cestu vybudovalo a udržuje to či ono sdružení místních ochránců přírody.
Předpokládáte nejspíše, vážení, že byste takovou cestu museli hledat někde v horách, v rašeliništích, či v nejlepším případě uprostřed lužních lesů. Omyl, drazí přátelé, naučnou stezku najdete jistě i ve svém nejbližším okolí. Mne jeden můj známý dovedl na takovou stezku dokonce v pražské vilové čtvrti. Informační tabule, šipky a případné turistické značky tu sice chybí, dokonce lze předpokládat, že se tu nikdy neobjeví, zato pozoruhodností, ne sice z říše zvířat a rostlin, ale z nedávné historie lidského společenství, je tu nakupeno víc než dost. Je ovšem velice obtížné popisovat podrobně, co všechno vás na této naučné stezce čeká, bylo by to rozvláčné a možná i trochu únavné. Najdete tu v soukromé zahradě místo, kde bývala cesta, kdysi asfaltovaná a s železným zábradlím na jedné straně, zašantročená už někdy v polovině devadesátých let. Ta cesta byla pokračováním běžné ulice a byla uváděna v plánech Prahy, ještě několik let poté, co ji úřad nechal zmizet. Teď už byste ji na plánech nenašli. O pár set kroků dále byste se mohli setkat s chodníkem, který město prodalo bohatému podnikateli. Ten tak legalizoval jednu menší černou stavbu a z bývalého chodníku si udělal parčík před domem. Po právní stránce je všechno určitě ošetřeno, fakticky to je ale spíše krádež třetího druhu. Mám to vysvětlit? Pokud jste někdy uzavírali pojistku proti krádeži, setkali jste se s termíny krádež prostá, kdy Vám pojišťovna nedá nic, a krádež vloupáním, kdy můžete vznést nárok na odškodnění. O třetím druhu krádeže – krádež za účasti státní správy, se v pojistkách nemluví.
Na naší naučné cestě uvidíte drahé novostavby, vzniklé rozbitím či přestavěním dřívějších objektů, například velkoryse pojatý dvoupatrový dům se zasklenou šachtou nepoužívaného výtahu. Bydlí tu, v nemovitosti odhadované na sedmdesát milionů, mediální magnát s hvězdou televizních diskusních pořadů a jejich dítětem. Známá televizní hvězda léta úspěšně předstírá sociální cítění a smysl pro spravedlnost a určitě se najdou lidé, kteří jí to věří. Najdete tu také domy a domky, postavené prominenty minulého režimu, protože Úřad měl pro bohaté investory vždycky pochopení. To bylo a to se nezměnilo, jen teď jsou ve všem mnohem větší peníze, tím spíše, že nemovitosti byly, a jsou zvláště dnes, dobrou investicí. Najdete tu také domky z třicátých let, pořízené se značným vkladem práce a úsilí předchozích generací. Celá naše naučná stezka je na okraji mírného kopce a tak tu najdete zídky, které se tlakem svahu pomalu bortí. Vzhledem k nestydatým cenám stavebních prací není jisté, zda dožívající, staří majitelé, budou mít na to, aby zídky dali opravit. Možná bude všechno pokračovat jako doposud: staří lidé, kteří vlastní domy, ale nemají peníze, na sklonku života domy prodají mladým a úspěšným. Ti mají peněz dost. Krátce poté, co koupí dům a pozemek, přijde na řadu sbíječka. Moderní doba si přece žádá okázalost, v domě musí být bazén a u domu několik garáží. A tak původní obyvatelé čtvrti postupně mizí a na jejich místa přicházejí bohatí reprezentanti nové doby. Starousedlíci s nimi nemluví, protože o původu jejich bohatství mají pochybnosti, a noví osadníci nemluví zase s těmi starousedlíky, protože je považují za nezajímavou chudinu.
Když už ale jsme došli až sem, podívejme se na nejvýznamnější objekt naší stezky: rozměrná dvoupatrová vila se střechou tvaru pyramidy. To je dům, který patřil dvěma prokurátorům předlistopadového režimu: otec, prokurátorem u soudu v Praze, syn, vojenský prokurátor. V domě měli dva nájemníky: jednu starou paní a rodinu příbuzného původního majitele. Nájemníci pánům domácím vadili, dělali jim proto různé nevybíravé naschvály, ale vypudit je z domu nemohli, to se jim podařilo až po „sametu“. Krátce po něm prošel dům několika náročnými rekonstrukcemi, k jakým by se byl před rokem 89 neodhodlal ani ten nejdrzejší ředitel většího národního podniku. Skleněná pyramida jako část střechy k těm rekonstrukcím patřila. A páni prokurátoři založili firmu, nabízející nákladní auta a řadu stavebních strojů, firmu, která se chlubila svou prosperitou a úspěšností a dokonce inzerovala v televizní reklamě jako jednu za svých možností „odkoupíme a zaplatíme Vaše technologie“. Firma, zapsaná do obchodního rejstříku v květnu 91 se spoustou „provozovaných činností“, některé již v září 92 rušila, stačila ale do svého konkurzu a konečného zániku své majitele velmi slušně uživit. Nic divného v létech velkých „transformací“. Kromě vlastní, hlavní firmy, tu byly různé, možná sesterské společnosti, a tak se u vchodu do domu střídaly názvy různých nevýrobních podnikatelských aktivit. Nás by ale mohla zajímat jedna firma s neobvyklým názvem. Firma „Boží mlýny“.
Po listopadu 1989 dal pan prokurátor do okna praporky a velký obraz T. G. Masaryka. Václava Havla si do okna dát nemohl, bylo známo, že na něho v lednu 89 vypracoval obžalobu a nechal ho zavřít. Lidé v ulici toto prokurátorovo přihlášení se k obměněným poměrům považovali spíše za provokaci, avšak nedivili se, mělo přijít vítězství pravdy a lásky a „revoluce“ byla sametová. Ve vstupní chodbě domu se ale objevil také plakát s nápisem „Neseme vám zprávu skvělou, Boží mlýny zas už melou“. Ten plakát tam dal nejspíše domácím léta otravovaný nájemník. Co se ale stalo s firmou „Boží mlýny?“
V době, kdy se zdálo, že dojde k jakési renesanci náboženství a obchodní rejstřík ještě neexistoval, zašel jsem do jednoho většího kostela a promluvil jsem si s „duchovním otcem“. Řekl mi, že církev se teď nemůže zabývat podnikatelskou činností, tím méně provozem nějakých mlýnů, teď je tu hlavním úkolem restituce církevního majetku. Pokud ale on sám slyšel, Boží mlýny sice možná melou, jenže pomalu, hodně pomalu.
Šel jsem se tedy zeptat na živnostenský odbor magistrátu. Řekli mi, že podle neověřených zpráv činnost firmy Boží mlýny převzal nezávislý soud. Vzal jsem si tedy čerstvě vydané Zlaté stránky a hledal jsem v rubrice „soudy“. Našel jsem tu nejeden obvodní soud, krajský soud, městský soud, Nejvyšší soud, ale nezávislý soud ani jeden. Tudy tedy cesta asi nevede, řekl jsem si.
V parlamentě bylo několik poslanců, kteří se zaklínali svým křesťanstvím. Poslal jsem tedy jednomu z nich mail s dotazem, zda neví něco o osudu firmy Boží mlýny. Odpověď přišla téměř obratem: lituji, ale informace o různých druzích podnikání podávat nemůžeme … Přiznávám, že jsem podobnou odpověď čekal: když vidím, jak se v úředních kruzích zabydlela protekce a korupce, jak se zákonodárci snaží zajistit sobě i lidem sobě podobným dobré příjmy a v případech očividných křiváren co nejjistější beztrestnost, dokážu nahlédnout sám, že můj dotaz byl čirou naivností.
Přesto jsem se nechtěl jen tak vzdát. Zkusil jsem tedy obrátit se s dotazem na jednu informační kancelář. Milý ženský hlas mne ujistil, že odpověď na můj, poněkud náročný dotaz, není k dispozici, ale že se pokusí příslušnou informaci obstarat. Požádala mne jen o telefonní číslo a adresu.
Odpověď přišla za několik dní:
„Vážený pane, v snaze zodpovědět Váš dotaz obrátili jsme se na Státní úřad statistický a na Ústav pro jazyk český a dovolujeme si předložit řešení Vašeho problému. Kolegium příslušných odborníků došlo k názoru, že se z Vaší strany nejspíše jedná o omyl. „Boží mlýny“ jsou abstraktním pojmem (tedy vlastně pouhou představou) stejně tak jako pojmy spravedlnost, demokracie, rovnost před zákonem a mnohé jiné, dnes často a zcela bezmyšlenkovitě užívané. Doufáme, že oceňujete naši snahu a že naše rozhodnutí chápete.“
Ano, chápu. Musím. A vy zase, milí čtenáři, pochopte mne, že podobných naučných stezek, o jaké jsem se vám zde zmínil, je bezpočet, a že jistě i vy snadno nějakou najdete, aniž byste museli jet či jít příliš daleko…


5. července 2009

05.07.2009 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se