O Mourečce a kocourkovi.

Kočičí příběh.

Dcera mé přítelkyně měla kocourka a ten po úraze, jemuž nešlo zabránit, zemřel. Byla smutná, její matka také. Pro citlivé lidi je odchod zvířecího přítele malou rodinnou tragedií, kterou ta “normální“, věcně a zdravě uvažující většina, nepochopí. Hovořit o takových věcech s těmi „rozumnými“ je zbytečné. Poučí Vás, že vlastně o nic nejde, vždyť to, co odešlo ze světa živých, byla přece jenom kočka.
Několikrát jsem mohl vidět a slyšet v televizi jednoho, mediálně dost známého pána, pronášejícího kategorické tvrzení, že zvíře je věc. Diskutovat bych s ním asi nechtěl. Nejsem si jist, do jaké míry je ten pán člověk. Vím jen, že je, s odpuštěním, politik.
Nevnucuji Vám svůj názor, vzniklý zkušenostmi i povahou. My nerozumní, přecitlivělí, promítáme své lidské myšlení do představ o zvířatech, která máme rádi, a jsme schopni pro ně něco obětovat. Přinejmenším peníze za drahou veterinární péči, ale někdy mnohem víc. Má přítelkyně zachraňovala svého pejska z vodního proudu, riskujíc vlastní život. Pejska zachránila; alespoň ho nemusela oželet. Viděl jsem muže, považovaného za tvrdého chlapa, plakat, když umřel jeho německý ovčák, a nepřipadalo mi to vůbec divné. Znám paní, jejíž kocour se dožil dvaceti tří let. Požehnaný věk u kocoura, řekli byste. Když ale umřel, paní to bylo stejně velice líto.
Naši čtvernozí přátelé žijí přece léta s námi, jsou členy našich rodin, jsou našimi příbuznými, jsou součástí kratších či delších úseků našeho života, a když skončí za velkým duhovým mostem, jak se říkává v jednom internetovém časopisu, žijí stejně jako lidé, jež jsme znali, nadále v našich vzpomínkách.
Mohl bych vyprávět o zážitcích s pejsky, kteří u nás žili. Bylo by to ale, jak říkávali jistí pánové, kterých si příliš nevážíme, nevyvážené.
U nás doma jsme totiž nemívali jenom pejska: skoro vždy u nás žila i kočička nebo kocourek.
Jednoho odpoledne přilezlo, a netušíme kudy, na naši zahradu cosi malého, chlupatého a poněkud nemotorného. Na nečekanou návštěvu nás upozornila fenka Lucinka, která na procházkách venku plašila kočky hlasitým útočným štěkotem. Na tohle maličké, bezmocné kotě, neštěkala. Nevím, zda tušila, že ten nový tvoreček, bude několik let jejím dobrým kamarádem.
Koťátko, které se snadno vešlo do menší čepice, rostlo pod moudrým a laskavým dohledem fenky Lucinky, změnilo se časem v hezkou, mourovatou kočičku, a změnilo i Lucinčin světonázor. Lucinka přestala být rasistkou, na kočky už nikdy neštěkala a nevyháněla je ze zahrady, pokud se tu náhodou některá objevila. Má paní se mi svěřila, že od dětství si přála mít pejska a kočičku, kteří by se měli rádi. Teď se jí to tedy splnilo.
Kočičku jsme pojmenovali Mourinka, později Moureček, ale nepokoušeli jsme se o to, aby na takové jméno slyšela. Kočka, jak víte, má dokonce jednu gramatickou zvláštnost. Zkuste skloňovat slovo kočka: první čtyři pády jsou normální, skloňování je běžné. Totéž platí o šestém a sedmém pádu. Zato pátý pád je výjimkou: pátým pádem voláme, jak jsme se kdysi učili. Měl by tedy pátý pád být kočko? Nikoli, na kočku se přece volá čičí!
Kočičce jsme umožnili přivést na svět koťata, o něž se spolu s ní starala obětavě fenka Lucinka. Koťátka se povedlo rozdat. Pak jsme kočičku odvezli na operaci, která zrození dalších koťat definitivně znemožnila. Motivem pro nás nebylo jen to, že jsme nechtěli dvakrát do roka řešit otázku, co s koťaty; hlavním záměrem bylo zbavit ji obtíží březosti a rodičovství a prodloužit tak kočičce život. Zvířátku veterinární zásah nijak neublížil, spíše asi se více drželo doma a na naši zahradu přestaly docházet pánské návštěvy. U kočičky jsme si žádné změny chování nevšimli.
Zvířátka mají nesporně kromě základních společných znaků také povahové odlišnosti. Můžeme to doložit porovnáním s chováním jejího kočičího nástupce; ale o tom později. Povahové odlišnosti měla i ta naše Mourečka. Občas skočila někomu z nás na klín, ráda se nechávala hladit, ale jen chvíli, tak jak to většinou u koček bývá. Nastaví zálibně hlavu k pohlazení, třeba i začnou příst, ale najednou tělo na okamžik ztuhne, pak jím projede nepatrný záchvěv, a kočka má důvěrností dost. Teď je lépe nechat ji odejít, pokud odejít chce. Kdybychom ji drželi a případně dále hladili, byla by schopná člověka škrábnout. V tom se ale naše čičinka od většiny svých kolegyň nelišila. Také zvědavá byla jako ony. Zato si našla svérázné způsoby nocování. Střídala místa pro spaní dvakrát týdně, někdy i častěji. Několik dní spala v ložnici na složených lůžkovinách, potom na psacím stole před uklizenou klávesnicí počítače, jednou jsem náhodně nechal pootevřenou zásuvku stolu, a kočička se vyspala v ní. Předpokládal jsem, že se jí improvizovaná ložnička líbí a tak jsem nechával zásuvku další večery otevřenou. Spala v ní ještě několikrát, ale brzy si našla novou noclehárničku. Spala občas na křesle, jednou také v botníku, nejčastěji ale v posteli – u mě. Ráno vstávala velice brzy, obyčejně kolem čtvrté hodiny. To jsem ji musel pustit na zahradu, dál jsem se ale starat nemusel: v dvojitém okně prádelny jsem zařídil kočičí prolézačku a tak měla naše Mourečka kam jít, do ticha i do tepla. Nejmilejší místo k odpočinku našla ale v taškách: jednou jsme, zcela náhodně, nechali na pohovce pootevřenou igelitku. Mourečka v ní spala několik dní i nocí. Pak jsme igelitku nahradili taškou ze silnějšího papíru: obávali jsme se, že spaní v igelitové tašce je nezdravé. Mourečka chodila spát i do té papírové tašky. Prostory, podobné jeskyňkám, měla moc ráda. Stalo se mi také, že jsem chtěl jít na nákup, nákupní tašku jsem na chvíli nechal pootevřenou na podlaze, a když jsem chtěl odejít do obchodu, zdála se mi taška na to, že měla být prázdná, trochu těžká. Podíval jsem se dovnitř a našel jsem tam spící kočičku. Když jsem ji ale z tašky vyndal, přestala příst a nevypadala nadšeně…
Jak a čím vzniká kočičí předení nevím, a obávám se, že to zatím neví nikdo. Co mne ale fascinuje a vyvolává u mne závist, je dokonalost kočičích zvukových filtrů. Kočka dokáže klidně spát v sebevětším rámusu, pokud se jí ten rámus nijak netýká. Tahle schopnost by se nám všem, kdo máme smůlu, že bydlíme někde v dosahu hluku dopravy nebo divokých hudebních produkcí, strašně moc hodila. Ale kočka je tajnůstkář a o svých mimořádných schopnostech nám nepoví.
Neštěstí ale nechodí po horách. Stalo se, že Mourečka, ve svých čtrnácti letech, začala slábnout a jedla čím dál méně. Zašli jsme na jedno veterinární pracoviště, které mělo všemožné přístrojové vybavení. Museli jsme během asi deseti dnů k různým veterinárním lékařům, tak jak se na pracovišti střídali. Vyšetření byla různá, dost drahá, ale zbytečná. Nakonec jeden z veterinárních lékařů odebral Mourečce vzorek krve a poslal jej na odborné pracoviště. Výsledek byl zničující: kočička měla nemoc, které se říká kočičí aids, protože i když nevzniká z těchže příčin jako aids, je nakažlivá, má velice dlouhou inkubační dobu, snad až několikaletou, a je zatím neléčitelná.
Moureččina dušička odešla přes velký duhový most, a její vyhublé tělíčko je pod trávníkem a trsem květin na naší zahradě. Než nás opustila navždy, začal na zahradu k nám chodit krásný černý kocourek. Několik měsíců poté, co Mourečka umřela, zaujal její místo v prádelně i v bytě. S kocourky jsme ale neměli dobré zkušenosti: několikrát jsme se v minulosti ujali některého kocouřího bezdomovce, byl mezi nimi i jeden milý, stříbřitý krasavec, ale kocourci se, jak je jejich zvykem, toulali, a po několika měsících se beze stopy ztratili. Proto jsme našeho nového spolubydlícího nechali po určité době zbavit kocourství. Teď se drží doma nebo alespoň blízko domova.
Kocourkovi jsme dali jméno Černoušek a naše příbuzná, bydlící v témže domě jako my, mu říká Mikeš, nejspíš podle vzoru z roztomilé Ladovy knížky pro děti. Voláme na něj čiči, jak je u koček a kocourů zvykem, a nejčastěji ho oslovujeme „Kocoure“. Já mu říkám občas pane kocour, což se mu nijak zvlášť nelíbí. Asi ví, že je to nespisovné, že bych měl říkat pane kocoure.
Kocourek bude nejspíše převtěleným človíčkem. Doplňkem jeho stravy, k němuž se denně vrací, jsou kočičí granule. Ty ale nejí přímo z misky; tlapičkou si je nejdříve z misky vyhazuje. Také jeho spaní, není zcela obvyklé: nejčastěji se podobá lidskému – tedy naznak nebo na boku, tělo natažené, polštář pod hlavou. Přesto kočičí způsob spaní, tedy schoulení do klubíčka, docela neopustil. Má paní přinesla kdysi domů vyhozenou dětskou autosedačku, protože si myslela, že by se kocourkovi taková sedačka mohla líbit. Měla pravdu, kocourkovi se nový typ postýlky líbil, a spí v něm dost často a velice rád. Protože musí chodit ven a někdy se při tom umáčí, koupili jsme k té nalezené sedačce, ještě jednu, aby měl vždy suchý pelíšek. V zimě přenocuje kocourek častěji v bytě, na polštáři pod stolem, na huňaté předložce před dveřmi, nebo v mé posteli. Nic proti tomu, jen kdyby ráno tak brzy nevstával…
V čem je náš kocourek ale výjimečný? V tom, jak je nesmírně mazlivý a přátelský, jak trpělivě drží, když ho musíme zbavit zakousnutého klíštěte, v tom, s jakou chutí a pílí olíže svým jazýčkem, drsným jak pilníček, moje nebo manželčiny uši a třeba i ruku nebo kousek čela. Občas olízne i naši fenku. To ale už není Lucinka. Je to Monča z jednoho venkovského útulku, která sice sousedovu kočku z naší zahrady vyštěkává, ale našeho černého kocourka má ráda. Proč ne, kocourek se stal miláčkem všech nás v domě, prý si nás omotal okolo packy…
K místům oblíbeného kocourkova odpočívání, patří panička. Ta prodělala operaci páteře a musí si občas i ve dne lehnout na pohovku. Leží, pochopitelně na zádech. Když ji tak zastihne kocourek, vyskočí na pohovku, projde se trochu po paničce, a spočine na jejím hrudníku. Mně to nedělá, což chápu. Zvířátko je rozumné, dovede si najít měkčí a teplejší podložku.
Teď koncem jara a před začátkem léta bývá náš kocourek většinou venku, a pokud chce spát, spí v prádelně. Ráno jej vidíme stát před zasklenými dveřmi do zahrady. Když ho pustíme dovnitř, jemným kocourčím hláskem poděkuje. Když náhodou u venkovních dveří nečeká, máme strach, který z nás spadne teprve tehdy, když se náš černý kocourek objeví. Má sice nepěkný zvyk upoutávat na sebe pozornost škrábáním po čalouněném nábytku nebo kobercích, my na něj v takovém případě zakřičíme, ale rádi ho máme pořád, strašně. Někdy se toho našeho citu trochu bojím: kdyby se jednou kocourek ztratil, bylo by mi těžko, moc těžko. Patřím totiž k těm nerozumným, přecitlivělým, promítajícím své myšlenky do představ o zvířatech, podobných lidem.



16.05.2009 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se