Myšička

M y š i č k a.

Milá Mirko,
slíbil jsem, že Ti vysvětlím, proč jsem se ptal, čím se živí myš. Proč jsem se ptal právě Tebe vysvětlovat jistě nemusím: byl jsem si jist, že dostanu kvalifikovanou odpověď. V rodinách je běžné, že děti si pořídí zvířátko, nejčastěji pejska, jsou s ním nadšené, mazlí se s ním, ale když pak zjistí, že mít zvířátko přináší i určité povinnosti, jejich nadšení uvadne a o nového tvorečka se pak musí starat rodiče. Vy jste, tedy Ty a Tvůj muž, zdědili obdobným způsobem, jaký jsem zde zmínil, potkaní samičku, a byli jste na ni hodní, prostě proto, že jste takoví. Vzpomínám si na to, že jste jí doma udělali v účelné a pro ni bezpečné výši jakousi cestičku a umožnili jí dělat si hnízdečko. Vzpomínám si také na to, že jsi mi při mé návštěvě u Vás řekla, abych si potkaničku pochoval, a ona, majíc zřejmě ke mně důvěru, se mi vyčurala do dlaně. Z Tvého vyprávění také vím, že jste byli velice smutní, když život Vaší svěřenkyně skončil, a že Tvůj manžel dokonce napsal na rozloučenou s ní krásnou báseň. Ta báseň je opravdu krásná, však jeden její výtisk mám. Podle mého názoru ovšem víc než o smutku z odchodu potkaničky, svědčí o dobrém a citlivém člověku.
To, co jsem Ti právě připomněl, neodpovídá ale na otázku, proč jsem se Tě ptal, čím se krmí myš. Abych důvod mého zájmu vysvětlil, musím Ti vyprávět
O utajeném podnájemníkovi.
Máme, jak víš, černou, špicovi podobnou fenku a černého kocoura. Ten kocour není přesně toho typu, jaké se kreslí spolu s čarodějnicemi. Je sice celý černý, má velké, krásné, žlutozelené oči, ale vypadá dobrácky a je miláčkem celého domu. Zatímco fenku jsme si pořídili před několika lety, když ji paní dovezla z jednoho venkovského útulku, kocourek, jak tomu tak u koček bývá, si pořídil nás. Objevil se jednou na naší zahradě, a pak začal docházet stále častěji, rád se nechával hladit a krmit, a po kočičím způsobu projevoval lásku a oddanost. Se stravou od nás byl nejspíše spokojen a tak se u nás nakonec ubytoval. S naší fenkou i s psíkem naší švagrové se snáší, dokonce se zdá, že se mají, zvláště s tou naší fenkou, rádi.
Jenomže i ti nejhodnější a nejroztomilejší příslušníci kočičího rodu jsou původně šelmy. My sami někdy mluvíme o kocourovi jako o panteru domácím, a to pro jeho celočernou srst a důstojný, kočičí krok, rozhodně ne pro nápadnou divokost. Původ šelmy se ovšem nezapře: i když je šelma sytá a určitě nepotřebuje lovit, tak jako ti, o které je postaráno, nepotřebují pracovat, a většinou to ani nezkoušejí, u koček je tomu jinak: z doby, kdy byla kočka lovcem, jí zůstal výjimečný zrak i sluch, a snaha občas si minulost zopakovat. A tak se někdy, byť vzácně, stává, že náš kocour přinese domů nějakého ptáčka, naštěstí živého a nezraněného. Když na takový lovecký úspěch přijdeme včas, a to se nám asi zatím vždy povedlo, živou kořist převezmeme a necháme ji odletět. Nejde to zpravidla hned, opeřenec je obyčejně v šoku a musí se mu dát čas na zklidnění. Někdy je to pět minut, někdy deset nebo patnáct. Pak ptáček odstartuje, usedne na větev nejbližšího stromu, někdy zacvrliká, trochu si tu odpočine - a nakonec šťastně odletí.
Jednoho podzimního odpoledne zahnal kocourek cosi do pokoje, a to cosi skončilo vedle pianina za haldou not. Mysleli jsme si, že se třeba zase nějaké sýkorce nepovedlo dost rychle vzlétnout, ale bylo to jinak. U stěny pokoje byla myška, malá, ale zřejmě zdravá a čiperná.
Zavřeli jsme kocourka v jedné místnosti a myšce jsme dali možnost utéct. Všechny dveře z bytu a na zahradu byly otevřené a tak když myška zmizela, řekli jsme si, že se určitě zachránila útěkem na zahradu. Teprve za pár dní jsme zjistili, že všechno je trochu jinak: myška, neznámo jak, se dostala do kuchyňské linky, do prostoru mezi sporákem a ledničkou, a odtud nyní, jak se zdá, buď nechce, nebo nemůže ven. Tak jsme jí dávali do jedné skříňky, spojené s naší kuchyňskou linkou, piškoty a trochu vody. Myška si občas také posloužila novinovým papírem a dávala o sobě vědět tím, že v rozích skříňky nechávala drobné bobečky. Piškoty buď okousala, nebo odnesla.
O existenci myšky ví jen moje paní, já a jeden náš dobrý přítel, téže víry jako my. Před dcerou o myšce mlčíme: těžko vědět, při její hygienymilovné přepjatosti, jak by reagovala, a zda by její názor nebyl pro myšku osudný. A to byl také důvod, proč jsem se Tě, Mirko, telefonicky ptal, co taková myška jí, a nechtěl jsem vysvětlovat, nač vědomosti o myším jídelníčku potřebuji. Telefon máme totiž v předsíni, všechny dveře v bytě, pro volnost a pohodlí pejska a kocoura, jsou otevřené, a tak to, co říkám do telefonu, může vyslechnout i někdo další. A přesně o to jsem vůbec nestál…
Každý příběh by měl prý obsahovat nějaké poučení. Souhlasím. Můj příběh je má také: myška dostala kousek sýra a zítra jí koupím v chovatelském obchodě nějaké zrní. Když už myšička musí za bezpečí před kocourem platit omezením pohybu, ať se má alespoň dobře.
A dobře se měj i Ty, Mirko. Manžela pozdravuj, věřím, že mu pobyt venku prospěje, a sobě i Vám přeji, abychom se zase jednou sešli. Váš
milan pavel

A tak žila, byla u nás myšička, které jsme dali jméno Amálka, ač jsme ji nikdy neviděli. Kocourek o ní nejspíše věděl, protože u kuchyňské linky občas seděl a poslouchal, ale utajená podnájemnice byla v bezpečí. Žila někde mezi kuchyňskou linkou, prostorem pod troubou sporáku, kde rozcupovala tepelnou izolaci, kouskem místa za ledničkou, a možná někdy vlezla i otvorem, určeném pro koaxiální kabely, do komína. Piškoty si občas odnášela, neznámo kam, zrní, které jsme jí dávali do malé misky v jednom oddělení kuchyňské linky, zvolna mizelo, občas si posloužila dostupnými nálepkami z lahví oleje nebo octa, které jsme měli uskladněné blízko jejího utajeného bydliště.
Život myšky je ale krátký, prý jednaapůl roku. Naše myška žila zřejmě déle, asi dvojnásobek, ale i její život jednou musel jednou skončit: přestalo mizet zrní, přestaly mizet piškoty. Kocourek u kuchyňské linky už neposlouchá. Tam někde, v prostoru, do něhož nevidíme, vysychá nejspíš malé myší tělíčko, které se asi nikdy nenajde. A mně už nikdy nikdo neodpoví na nevyslovenou otázku, zda jsme byli zachránci nebo věznitelé, nejspíše jsme ale byli obojí.
Dodnes kromě mé paní, mne a našeho přítele, dodnes nikdo o našem utajeném podnájemníkovi neví. Nikdo nás nebude chválit nebo kárat. Nedělejte to, prosím, ani Vy. Necítím se vinen za začátek, ani za konec příběhu. A Vám jsem chtěl jen vyprávět, jak to bylo.


01.05.2009 | Autor: milan pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se