Nestatečný útěk.

Nestatečný útěk.

Není to tak dávno, co se v Mladé frontě Dnes objevil stručný atlas psů s doporučeními, jak se psem zacházet, k čemu a ke komu se to či ono plemeno hodí, a jako poslední informace byla cena, za kterou lze psa koupit. Může to být pro některé lidi lákavé, mít čistokrevného psa a chodit s ním případně na výstavy, ale i pokud nemá chovatel takové úmysly, může mu dělat dobře pocit, že má psa, jakého nemají chovatelé tzv. voříšků, a že ten jeho pes, nejspíše jak se říká „s papíry“, stál pěkné peníze. Myslím si, že zvláště snobům to musí dělat dobře. Naše rodina nikdy takový problém řešit nemusela: na zvířátka samozřejmě přispíváme, ale stejně jako nemálo pejskařů, s nimiž se na procházkách setkáváme, měli jsme vždy psa zdarma. Buď z útulku, nebo od přátel, jimž jsme pomáhali řešit otázku, co se štěnětem, tím plodem nekontrolované a čisté psí lásky, spojené s neznalostí antikoncepce.
Nás, kdo jsme zachránili nebo změnili výrazně k lepšímu život čtyřnohého zvířátka není zas tak málo. Dávno jsme zapomněli na to, že jsme vlastně udělali dobrý skutek, a nepovažujeme to za zásluhu. Víme, že lidé výrazně ovlivňují životy zvířátek, v našem případě tedy psů, je to ostatně všeobecně známo…
Jenže já jsem prožil přesný opak této zobecňující poučky. Pejskové ovlivnili život můj, a já se obávám, že o tom sice mohu vyprávět, chlubit se ale nemám čím.
V důsledku infarktu stal jsem se ještě před listopadem 1989 majitelem ischemické choroby srdeční a pravidelným příjemcem invalidního důchodu. Radost jsem z toho sice neměl, ale přiznávám, že se mne na to nikdo neptal a nikdo ode mne, abych se radoval, nepožadoval. Pokoušel jsem se najít nějaké zaměstnání, v kterém by ten můj zdravotní stav nikomu nevadil, a nějak to nešlo. Pak ale se objevila náhoda, svým způsobem šťastná náhoda. Má blízká příbuzná, starší paní, četla denně noviny. Které? Rudé právo. Ne sice z přesvědčení, ale chtěla být informována. U některých lidí vzniká jakýsi nezřetelný a ostatním těžko vysvětlitelný pocit, že informacemi o událostech se nějak vzdáleně na těchto událostech podílejí. K tomu ještě Rudé právo, tištěné v té době v jedné technicky dobře vybavené tiskárně, mělo docela zřetelný tisk i obrázky, což pro slabší zrak starého člověka bylo dobré. A poněvadž paní, jak už jsem zmínil, byla už starší a určitě neměla chuť měnit dosavadní zvyklosti, zahrnula noviny do navyklého a požadovaného způsobu života. Jenomže s doručovatelem novin nastaly nějaké obtíže, a tak noviny dost často vůbec nedošly, a paní to vadilo. Byl jsem tedy já, kterému mohlo být Rudé právo ukradené, vyslán do Poštovní novinové společnosti, abych pravidelnou dodávku novin reklamoval. Náhoda bývá nevyzpytatelná: v kanceláři Poštovní novinové služby jsem narazil na možnost zaměstnání, byť na velmi zkrácenou pracovní dobu, zato s jistotou, že můj zdravotní stav nebude nikoho zajímat. A tak jsem již druhého dne po šesté hodině ráno pochodoval s taškou, nacpanou novinami a časopisy, pražskou vilovou čtvrtí blízko mého bydliště. Pěší procházka je prý pro kardiaka zdravá. Vykročil jsem tedy s heslem: „Dělám to pro zdraví a pro peníze“, sám se sebou spokojen. Začínal jsem brzy ráno a po pár hodinách jsem se vracel domů. Nebylo to špatné.
Až sem se zdá být všechno normální. Jenomže v domech a rodinných domcích nebydlí jenom lidé, jsou tam i pejskové. Dnes, s odstupem let, kdybych i chtěl týrat svou děravou paměť, nejsem již schopen pojmenovat pejska, kterým začalo zkomplikování mého života. Možná to byly dvě černé fenky, které žily v zahradě jednoho domku s neopraveným plotem a bavily se tím, že mne na mé pošťácké cestě doprovázely, možná to byli někteří pejskové v nejbližším sousedství, opravdu už nevím. Já jsem sice měl doma dvě zvířátka, Mourečka, který byl sice milý, ale zachovával si od lidí důstojný kočičí odstup, a hlavně Ťapinku, krásnou a milou fenku, která se na mne vždy brzy ráno přišla podívat, a mile mne přivítala, když jsem se vracel. Já ale jako typický mužský –jsem jí nebyl věrný: nedokázal jsem odolat žádostivým pohledům jiných psíků a psiček. Když jsem se zastavil u domku se zahrádkou, kde měli pejska, skoro všude jsem rozdával nějakou maličkost na přilepšenou. Nikdo mne k tomu nenutil, nikdo, kromě pejsků, to ode mne nežádal, jsem prostě takový cvok. Majitelé pejsků si nejspíše mysleli, že právě jedině toho jejich psíka mám rád, a něco mu tedy nesu. Že mám těch psích abonentů víc, je nejspíše ani nenapadlo. A zatím já jsem kupoval maso pro pejsky a k tomu těstoviny, doma jsem to vařil a plnil do krabiček. Před rokem 90 už nevím do jakých, po roce 90 do krabiček od Ramy. Když jsem chodil roznášet noviny, míval jsem služební pojízdnou tašku, takový u pošty běžný vozík, a kromě toho na rameni pověšenou aktovku, nabitou stravou pro pejsky. Tak to šlo den co den po několik let.
Řeknete možná, proboha – kam ten člověk rozum dal? Sám nevím. Těch mých čtyřnohých přátel a přítelkyň bylo asi osm, někdy trochu víc a někdy trochu méně, podle toho, zda byli doma nebo odjeli s majiteli třeba na chalupu. Také se stávalo, že jsem se ráno s některým pejskem nesetkal, protože na rozdíl ode mne, ráno ještě spal. Moc mně to nevadilo, říkal jsem si, že tedy trochu ušetřím…
Někdy jsem sám o sobě a o svém zdravém rozumu zapochyboval: mezi mé pravidelné odběratele totiž patřila fenka německého ovčáka a později její přítel dogáč, žijící v zahradě nově přestavěné vily, jejímž majitelem byl tehdy známý bankéř. Jeho firma vstoupila halasně na scénu, a po krátké době a několika aférách potichu zmizela. Ve vile extrémně bohatý majitel nebydlel, jen se tu občas objevoval. Z chodníku před vilou si udělal něco jako parčík nebo předzahrádku. Úřadům to nevadilo, ostatně stavební úřad měl a ještě má slabost pro bohaté investory, a ti zase nejspíše mají slabost pro zaměstnance stavebního úřadu. Jenže já tu nechci psát o protekci a korupci, která trvá a spíše sílí, ale o psech, žijících v zahradě vily. Nosil jsem jim každý den něco na přilepšenou a říkal jsem, jaký že to jsem blbec: pan bankéř měl peněz, o nichž se obyčejným lidem ani nezdá, a já mu přikrmoval psy. Jenže ty o majetkových rozdílech nikdo nepoučil, a ani já jsem se o to nepokoušel …
Nic ale netrvá v světě věčně. Hlad po novinách, hlavně po jiných než bylo Rudé právo, po devadesátém roce ustával. Novin bylo víc i v trafikách, předplatné přestalo být výhodné a jeho cena vzrostla, až přesáhla možnosti mnoha starších lidí. Také v řídící administrativě PNS nastaly změny, objevili se noví lidé, a i když v PNS asi nebylo moc možností z majetku společnosti si nakrást, leda tak pár prodejních stánků, zřejmě místa ve vedení PNS mohla i tak být přitažlivá. Bylo jasné, že poměry i pro doručovatele tisku, jak se zaměstnání, které jsem zastával, říkalo, se zhorší až za hranici únosnosti.
Z dříve pracně ušetřených peněz jsem si v polovině devadesátých let pořídil počítač. A kromě jiného začal jsem sledovat své příjmy a vydání. Nebylo těžké zjistit, že nepatrný příjem, který mám ze svého zaměstnání, dávám beze zbytku psím kamarádům. Ani to ale netrvalo dlouho: jak rostlo zdražování, kterému se odborně a zdvořile říká inflace, můj příjem na psí radosti nestačil a musel jsem dosazovat ze skromného domácího rozpočtu. Bylo mi jasné, že mne pejskové časem zruinují, ale k zásadní změně jsem neměl odvahu.
Díky jedné mé známé, našel jsem nové zaměstnání. Na zkrácenou pracovní dobu, se začátky velice brzy ráno. Skočil jsem po té možnosti a teď už jsem tedy byl naší fence Ťapince věrný. Časně ráno, většinou ještě za tmy, mne doprovázela ke dveřím a na rozloučenou mne olízala. Nejednou, když jsem měl zvláště málo času, jsem šel do zaměstnání nemytý. Olízaný jsem ale byl vždycky.
Pejskům na trase roznašeče novin a hrozbě finančních ztrát jsem … unikl? ba ne, neunikl, spíše utekl. Zda si to vyčítám? Nevím jistě.
Z těch pejsků, kterým jsem zpestřoval jejich rána, už žádný nežije. Nežije ani drahoušek Ťapka. Žijí jen mé výčitky svědomí.
Já vím, že současní úspěšní a schopní (zvláště všeho schopní) svědomí většinou nemají a tak neznají ani výčitky svědomí. Já ale netoužím po tom, být v tom smyslu, jak se to užívá v současné novinářské a funkcionářské mluvě, schopným a úspěšným.
Říká se, že se máme učit z dějin. Říká se, že se máme poučit z vlastních zkušeností. Jak to funguje u mne?
Každé ráno chodím s manželkou a fenkou Mončou, kterou paní dovezla z útulku, na procházku. Každé ráno neseme velký plastový sáček, plný piškotů. Každé ráno, když se vracíme domů, je ten sáček výrazně hubenější a nejčastěji prázdný.



10.04.2009 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se