Velký Hafí

Vzpomínám na ni často, tak jako vzpomínáme na lidi, kteří už nežijí, ale byli nějak součástí rodiny nebo našeho života. Ta, na niž často vzpomínám já, byla fenka s plavou, huňatou srstí, jmenovala se Gina a patří k patnácti létům mé trochu vzdálenější minulosti. Jméno jí dala dámská sekce naší rodiny nejspíše po populární italské filmové hvězdě, což se občas dělalo: paní, bydlící blízko nás, měla kníračku Claudinku a jistě ji, stejně tak jako my Ginu, považovala za nejkrásnějšího psa na světě. Obě fenky, pojmenované po slavných herečkách, měly od svých majitelů tutéž výchovu – tj. žádnou. No ano, ano, já vím, pes má mít nějaký výcvik, má reagovat na několik základních povelů, má být dobře ovladatelný, a má poslouchat svého pána nebo paní. Měl by mít svoji misku s vodou a jinou s přiměřenou stravou, mělo by být na něm znát, že je ukázněný, a v bytě svých majitelů by měl působit skromně… To je sice všechno pravda a je to i zásadně rozumné, jenže já jsem vždy zastával poněkud kacířský názor, že pokud je pes zdravý, má zpravidla přirozenou inteligenci - a dokáže si pána vychovat. Naše Gina to určitě dovedla, ale mně to snad ani nepřišlo.
Fenka Gina byla, jak jsme říkávali, výběrový kříženec a když jsem byl v době tzv. normalizace spolu s jinými odpůrci sovětské okupace v toulavém zaměstnání, spolupracovník, doktor práv, hodný člověk a hlavně dosti známý překladatel, dospěl k závěru, že bychom Gině měli vytvořit rodokmen. A tak se stalo, že naše fenka se stala potomkem vzácné psí rasy, vypěstované v jihoamerických Andách, určené k hlídání posvátných kondorů, a pojmenované u nás „Aztécký kondorelo“. Strážci, kteří měli tyto psy i posvátné kondory na starosti, museli být velmi obezřetní, protože pokud posvátný kondor uletěl, tak jak je to zachyceno v tklivé písni „Kondor passa“, hrozily strážcům přísné, ba někdy velice kruté, tresty… Nejednou jsem tento Ginin rodokmen přednášel známým nebo sousedkám, a pokud jsem dokázal zachovat vážnou tvář a věcný přednes, poslouchali a věřili. Prozradím ale na sebe, že jsem ty své známé dlouho v omylu nenechával, a zakončoval jsem většinou svou přednášku slovy: „Došlo vám, doufám, že si vymýšlím?“
Všichni víme, že pes je schopen neuvěřitelných věcí a výkonů. Slepečtí psi, asistenční psi, cirkusoví psi i lavinoví psi, všechno toto a ještě leccos jiného dokáže pes zvládnout, musí ho to ale někdo naučit. Já jsem Ginu neučil nic, alespoň si nejsem toho vědom, zato jsem u ní objevoval schopnosti, které bych byl nepředpokládal. V době volna jsem s ní chodíval po lesních cestách. Pokud šla kousek přede mnou, zpočátku se na rozcestích ohlížela, na kterou stranu chci jít. Po krátké době se ohlížet přestala a šla vždy neomylně tam, kam jsem chtěl jít já, jakoby mezi námi bylo nějaké telepatické pouto.
Ve svém toulavém zaměstnání jsem měl kontrolovat některé vzdálenější objekty a měřit tu hladiny spodních vod. Nejednou to bylo v lesích, které jsem do té doby neznal.. Spolu se mnou zašla Gina do lesa, který jsme téměř neznali, a doprovázela mne k pramenům a studnám, které jsem měl kontrolovat a měřit. S Ginou na zadním sedadle dojel jsem vždy na kraj lesa. Jenže stalo se mi několikrát, že jsem v neznámém terénu zabloudil. Chvilku to trvalo, než si to fenka uvědomila. Pak převzala vedení, a nejkratší možnou cestou mne dovedla k našemu autu. Měl jsem dojem, že se na mne jednou podívala s pohledem plným pochopení a s výrazem v očích, který říkal: „Vidíš, ještě že mě máš!“
Stále více jsem docházel k názoru, že pejsek není jenom zvíře, že máme velmi mnoho společného a není důvod, se na něj dívat přezíravě. Později jsem z vyprávění přátel došel k závěru, že všichni živí tvorové jsou více či méně našimi příbuznými a že mají vlastní, nám možná někdy těžko pochopitelný způsob myšlení, a inteligenci, vhodnou pro jejich podmínky existence, někdy i pro soužití s člověkem.
Po létech vzpomínám nejen na Ginu, ale i na události a příhody z našeho společného života. Pamatuji si ji jako trochu rozpustilé, hravé štěně, jako fenku, která se nejdříve bála vody, a pak najednou zjistila, že umí plavat a nemohla se vody nabažit. V noci spávala vedle mne, někdy na rohoži, většinou ale spolu se mnou v mé posteli. Vzpomínám, jak někdy ze spaní trochu chrápala, ale nikdy se neusadila v posteli tak, aby mně překážela. Vzpomínám na to, jak někdy v dvanáctém roce jejího života začala mít jakési ženské potíže, začala být unavená a její srst byla řídká a jakoby šedivějící. Spolu s manželkou jsme ji vzali do Říčan a veterinář, doktor Cibulka, ji operoval. Operace musela být dost těžká a trvala dlouho. A stal se malý zázrak: fenka se nejen uzdravila, ale narostla jí nová, mladá srst a vrátila se mladistvá chuť do života. Její život se pak prodloužil o další tři roky, a já jsem za ně panu doktoru Cibulkovi dodnes vděčen.
Pamatuji si ale i vývoj Ginina stárnutí, Nejdřív nahluchlost, pak artróza v nohách a nejistota při chůzi. Nečekaně koncem zimy onemocněla a dostala zápal plic, Když jí bylo opravdu zle a bylo jasné, že by se jen trápila, nechali jsme ji uspat. Oplakali jsme ji. Byla součástí patnácti let našeho života.
Měli jsme po ní ještě jiné pejsky, ale Gina byla opravdová psí osobnost. Někdy, když přišla do pokoje, říkával jsem, že „vstoupil Velký Hafí“.
Vrátil bych se ale ještě jednou k tomu, o čem jsem se přesvědčil: k naší podobnosti s jinými živými tvory. A myslím si, že ta podobnost je taková, že nemáme právo na nějaký živočišný rasismus, a že litera zákona, která pokládá zvíře za věc, je scestná i sprostá. Myslím si také že ten, kdo ublíží zvířeti, měl by být trestán podobně, jako kdyby ublížil člověku. A že pokud toto současní humanisté dostatečně nezdůrazňují a neprosazují, je jejich humanismus jen nevěrohodnou pózou.


26.03.2009 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se