Ozvěna vzpomínky

Ozvěna vzpomínky


          Ve vztahu dvou lidí opačného pohlaví, tedy ve vztahu muže a ženy, šlo vždy o totéž, dnes jako před léty, a chcete-li, dnes jako před staletími. A tento krásný vztah, zvláště jeho rané stadium, nazývané většinou zamilovaností, odsuzovanou dnes věcným přístupem psychologů, sexuologů a vůbec odborníků všeho druhu, vztah nazývaný také romantickou láskou, která je prý jen jakousi krátkodobou pošetilostí a pro dlouhodobé spolužití nemá praktický význam, byl inspirací, důvodem a námětem nesčetných obrazů, básní, písní lidových i umělých, literárních děl, divadelních her i filmů, a pokud bychom nechtěli pokulhávat za dobou, museli bychom přidat i televizních inscenací. Dlouholetým tradičním přístupem tu bylo opěvování dívky nebo ženy, kterého se měli dopouštět, a také skutečně dopouštěli, mužové přiměřeného věku.
         Když ale zavzpomínám například na písně z doby mládí i zralého věku mých rodičů a tím spíše prarodičů, dojdu k jednoznačnému závěru, že texty písní – a ovšemže nejen ony - byly, oproti dnešní době, zdrženlivější. Samozřejmě to neplatilo bez výjimky, vždy tu byla také pornografie, kreslená i psaná, a písně značně drsnější, zpívané zvláště po posílení alkoholem a ve více či méně uzavřené společnosti. Zato lidové písně, filmové šlágry i trampské písně svědčily zpravidla o mužské nebo dokonce vzájemné touze, a pokud opěvovaly krásu ženy, vyhýbaly se oblastem, které se později měly stát pro oba zúčastněné těmi nejdůležitějšími. Složit písničku s textem „líbám tě, miláčku, na prdel“ a zazpívat ji, třeba s doprovodem kapely na veřejnosti, bylo tenkrát nemyslitelné. Nevymýšlím si, taková písnička skutečně existuje. Konečně proč ne, dávno kdosi zkonstatoval, že krásná záda mohou také nadchnout, a pruderie by tu asi nebyla na místě.
          Nepohoršuji se nad tím, že doba došla poněkud dál. Teoretičtí odborníci ve věcech lásky by jistě dokázali vysvětlit, proč tomu tak je. Opravdu se nepohoršuji, jen vzpomínám. Doba, která předstírala cudnost, dovolila mužům opěvovat hlavně dívčí oči. Já miluji jen Vás, a Vaše oči šedé.. oči Nic mne tak na tom světě neničí, jako ty tvoje oči kočičí…dále lidové písně návodné, jako třeba Holka modrooká, nesedávej u potoka…nebo Černé oči jděte spát... a pochopitelně a jen tak na okraj třeba z ruštiny převzaté a Vlastou Burianem krásně zparodované Oči černé, jako uhle, kvůli vám bych ležel v truhle…
        Přešla léta a písně, opěvující dívčí oči, by se již ke mně nehodily. Nebyl jsem svatý a nemíním jím být ani dnes, ale na oči žen, které jsem vídával, jsem většinou zapomněl. Vzpomínám, pokud možno mlčky a jen pro sebe, na několik krásných příběhů, spojených s některými milými přítelkyněmi, ale na to, jaké měly oči, si už nevzpomenu.

        Jen na jedny oči nikdy nedokážu zapomenout a jejich představa mne bude provázet do konce života. Byly hnědé a jejich hněď byla nevšední, nepopsatelná a nevtíravě výrazná. Ty oči nebyly krásné, byly jedinečné, byly nádherné. Viděl jsem je naposled před více než dvaceti léty, nikdy je už neuvidím, ale pro mne žijí a budou žít, nejspíše dokud budu žít já sám.
Ty nezapomenutelné oči měla naše fenka Gina. Její jméno jsme v rodině vyslovovali tak, jako se vyslovovalo jméno kdysi velice známé a obdivované filmové hvězdy: Džina. Dožila se téměř patnácti let, což je prý u psa středního vzrůstu přiměřené. Kdyby se mne někdo ptal, jaké rasy naše fenka byla, neodpověděl bych: měla hustou, kudrnatou srst, mezi jejími předky byl asi nějaký pudl, a ve veterinárním průkazu měla zapsáno „kříženec“. Nám to bylo naprosto jedno. Gina byla naší společnicí i kamarádkou, která mne provázela v toulavém zaměstnání, do něhož mne zahnala sovětská okupace. Ginu jsme měli  rádi a ona měla ráda nás, byla součástí našeho života a zůstane trvalou součástí našich vzpomínek. Když odešla neodvolatelně a navždy, slýchával jsem v pokoji i v předsíni ještě několik dní její kroky, ozvěnu kroků nohou, opatřených nezbytnými polštářky i drápky, a vždy, když jsem si uvědomil, že to, co slyším, nemůže být skutečnost, bylo mi nevýslovně smutno.

           Zdá se Vám mé vyprávění divné? Nevadí, nezáleží mi na tom. Kdo někdy v životě prožil opravdovou, velkou lásku, pochopí.



16.03.2009 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se