Říkají tomu skleróza

Na zapomnětlivost, spojenou u člověka nejčastěji se stářím a běžně, i když možná nepřesně nazývanou skleróza, existují desítky a dost možná dokonce stovky vtipů. Lidové názvy tohoto stavu zhoršené paměti nejsou nijak lichotivé: Hosipam – neboli ho... si pamatuje, Lauhosip – to je dokonce nejspíše vyšší typ, lautr ho... si pamatuje, dost možná, že poruchy paměti vyššího věku mají ještě jiné, méně známé názvy. A kdy, tedy v jakém věku propuká to, čemu se říká skleróza? Slyšel jsem od jedné lékařky, že je na to dvojí názor: jeden uvádí, že těsně po narození, druhý tvrdí, že už při početí. Přikláněl bych se spíše k tomu druhému názoru. Samo početí může být přece také výsledkem zapomnětlivosti, i když nejspíše trochu jiného typu…
Postoj, který lidé zaujmou k vlastní odkvetlé paměti je různý: někdo ji prostě přijme jako fakt, nevypráví o tom, jak hledá věci, které docela nedávno uložil a teď si nemůže vzpomenout kam, nechlubí se tím, že se mu stává, třeba když přijde do místnosti, odkud měl něco přinést, že si najednou nemůže vzpomenout, co vlastně chtěl, že se musí pokorně vrátit a s důvěrou v osud počkat na spásný oka-mžik, kdy se mu v hlavě rozsvítí. Jiný se snaží tu svou zhoršenou paměť tajit, a třeba se za ni i trošku stydí. Výjimečné jsou případy, kdy postižený přijímá svůj úděl s humorem a dělá si občas legraci sám ze sebe. Máme skoro všichni rádi humor. Ne ale na naši adresu.
Zdá se mi, že všechen ten výsměch skleróze je velice nespravedlivý. Skleróza přece není va-da, je to stav, který se u nás předpokládá, je to přednost, požadovaná a oceňovaná. Kdyby nebylo všeobecně přijímané zapomnětlivosti, museli bychom začasté žasnout nad okázalou drzostí některých kritiků, zvláště politiků, kteří se někdy útočně, jindy se svatouškovsky vážnou tváří, snaží být apoštoly morálky. Zdá se, že jim nevadí, že už od počátku devadesátých let se u nás regenerovalo a upevňovalo korupční prostředí a mnozí ti současní svatí a spravedliví byli jeho budovateli. My, kdo tu dobu pamatujeme, víme co všechno k ní patřilo: sponzorské večeře, připomínající tak trochu Vladimírovo pozvání vyřizované drábem Perunovi v Havlíčkově Křtu svatého Vladimíra, až na to, že snad nikdo na to po-zvání neodpověděl tak jednoznačně a jadrně, jako Perun. Pamatujeme si privatizaci s minimem zákon-ných pravidel, a také léta, kdy zrušený zákon o rozkrádání tzv. národního majetku nebyl ničím nahrazen, a vznikl tak prostor pro veliké zlodějiny, nepostižitelné zákonem. Už tenkrát tu byla provázanost ekonomické scény s politikou, trvající dodnes, velkolepé daňové úniky a podvody všeho druhu, také vinou neúplných zákonů a předpisů - jako třeba v případě „lehkých topných olejů“. Požaduje se od nás, abychom si nepřipomínali, že to všechno probíhalo při okázalé a nejspíše záměrné váhavostí úřadů, zvláště ministerstva financí. Máme zapomenout na to, že předseda vlády za této doby, kdy byly rozkra-deny stovky miliard, které by jakési reformy měly dnes vyždímat hlavně z chudých lidí, se stal po letech prezidentem, že ministr financí byl dobře zabydlen v České pojišťovně, že předseda legislativní rady se stal předsedou Ústavního soudu, a že mnohé současné politické kariéry a podnikatelské úspěchy po-cházejí právě z této doby, která – bohužel – neskončila. Korupce je součástí života a občasná provolá-ní proti ní jsou spíše směšná. Což se dá například skutečnost, že rostou stavby v chráněných oblastech, vysvětlit jinak než korupcí? V Karlových Varech si postavil dům v chráněné oblasti jeden z místních zastupitelů; bez zábran a bez ohledu na české zákony tu staví ruský zbohatlík. Jiný zase postavil dům bez stavebního povolení a když ten dům šli vyfotografovat novináři z televize, zasáhla ve prospěch drzého ruského boháče městská policie. Co si asi o tom myslí tamější lidé, nemají pocit, že stavební úřad, magistrát, policie a soudy jsou jedinou zkorumpovanou sebrankou? Jenže tentýž dojem mohou mít i lidé leckde v Praze: stavební úřady nejednou jednají víc než svévolně a potutelně, nebo otevřeně podporují zájmy bohatých investorů. Jak vznikl majetek toho či onoho zbohatlíka si také ne-chtějí pamatovat, a kdyby si to přece jen pamatovaly, bylo by jim to jedno. Spolehlivě si nepamatují, že by jejich úředníci měli sloužit lidem a jejich zájmu, bez ohledu na finanční možnosti jednotlivce, spolehlivě zapomínají na rovnost občanů pře zákonem. Tohle je jeden typ sklerózy, který se v době samo-zřejmosti protekce a korupce, určitě vyplatí. Ovšemže jak komu …
Ztrátu paměti, dlouhodobé i krátkodobé, od nás požadují nejen politici, ale někdy i novináři: vezměme si třeba jen výrok „uprchlý Radovan Krejčíř“. To máme brát vážně a nemáme si pamatovat, že kolem jeho honosné vily uspořádala policie hotové manévry a nakonec nechala Krejčíře odejít? Právě tak si nemáme pamatovat, že odsouzení, kteří mají dost peněz, zaplatí za propuštění z vazby kauci, oddalují nástup do vězení a nakonec zmizí v zahraničí, máme si myslet, že je to často se opakující náhoda? Hloupá otázka. Těm, kdo z této situace těží, nezáleží na tom, co si o tom a o nich myslíme.
Pěstujme si sklerózu, milí přátelé. Nepamatujme si, co nám před volbami slibovali předáci různých stran, zapomeňme na spolupráci politických prominentů se zločineckým podsvětím, nechme vy-hasnout paměť, když se jedná o minulé, třeba i velice nedávné špatnosti našich představených, lidí, na nichž jsme závislí a úřadů, od nichž náhodou něco potřebujeme. Netvrdím, že nám pak dobře bude na zemi, ale budeme mít méně konfliktů a budeme žít klidněji a bez problémů.
Bez problémů? Jeden problém nám nejspíše zůstane: zda si ještě i pak budeme moci vážit sami sebe. A vážit si sami sebe bychom měli. Tím spíše, že mnohých, kteří o nás rozhodují, si nemůžeme vážit ani náhodou.



18.01.2009 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se