Sobotní bezradnost

Sobotní bezradnost …

„Dobrý den“. Pozdravil mne pán, který mi připadal nějak povědomý, a když jsem na jeho pozdrav odpověděl, zeptal se mne: „Prosím, mluvíte německy?“ Kulatý obličej, hladce vyholená tvář až na nepatrný knírek pod nosem, malá, bezelstná očka přibližně padesátiletého muže, to všechno vzbuzovalo důvěru. V půl sedmé ráno jsme byli na ulici sami, v půl sedmé, v sobotu třicátého září. Tou dobou lidé většinou ještě vyspávají, já jsem byl zřejmě náhodnou výjimkou. „Trochu“, odpověděl jsem na pánův dotaz, ale když jsem sám, nemluvím zpravidla vůbec, ani česky, natožpak německy.“ Pán se nepatrně pousmál, spíše asi ze slušnosti než pobaveně, a začal mi vysvětlovat svůj problém. Potřeboval by jet svým autem domů, do Německa, ale nemůže vyjet ze dvora, kde jeho auto stojí. Přímo před vraty výjezdu ze dvora zaparkoval neznámý bezohledný řidič a jeho auto výjezd znemož-ňuje. Došli jsme spolu k domu, v jedné ulici na rozhraní Braníka a Podolí, k domku, kde byl pán v podnájmu a kde měl na dvoře zaparkované auto. Muž měl pravdu: na chodníku před výjezdovými vraty stála škodovka s poznávací značkou ADV 17-47, plná jakýchsi hadrů a starších používaných gumových kabelů. Obsah auta vzbuzoval v německy mluvícím pánovi naději, že snad auto patří něja-kému řemeslníkovi, který se vyspí a pak s autem odjede. Jedno ale bylo jisté: ten, kdo tu auto odsta-vil, byl buď hloupý, nebo bezohledný, případně obojí. Auto, zaparkované za vraty ve dvoře mohl vidět, vrata nebyla nijak vysoká. Kromě toho v ulici bylo dost míst na parkování, míst, kde by neporušoval dopravní předpisy a kde by nikomu nevadil.
Německy hovořící pán byl kupodivu dost klidný, nerozčiloval se, jen chtěl poradit, co má dělat. Lidé, u nichž je v podnájmu, mu pomoci nemohou; v pátek odpoledne jeli na víkend do Slap.
Měj jsem málo času, ale to teď nerozhodovalo: přede mnou byl člověk v nezáviděníhodné situa-ci, mezi lidmi, jejichž řeč neovládá. Byl jsem v té chvíli jeho jedinou nadějí, sice marnou, jak se ukáza-lo později, ale to jsme v téhle chvíli ještě netušili.
Šel jsem s pánem k telefonu do jeho pokoje a zavolal jsem číslo městské policie. Hlas na dru-hém konci drátu mi zdvořile vysvětlil, že městská policie nesmí nechat auto odtáhnout, to může jen policie České republiky – a doporučil mi zavolat tísňové volání 158. Pochopil jsem, že městská policie může dávat „botičky“ a vybírat pokuty, ale napravit řidičův přestupek nesmí. Zavolal jsem tedy 158, omluvil jsem se, že přicházím s problémem, který nesouvisí s ohrožením života, je vlastně jen druhem omezování osobní svobody, ale že si nevím rady. Neznámý policista na lince 158 hovořil se mnou ve-lice zdvořile, projevil pro situaci cizího státního příslušníka pochopení, a dal mi číslo policejní odtahové služby, kde by mi možná mohli pomoci. Zavolal jsem tam. Hlas na druhém konci drátu mi oznámil, že věc je obtížná a hlavně že policejní odtahová služba má v sobotu a v neděli volno, takže se mám ob-rátit na soukromé firmy na čísle 123 a 154. Podmínkou prý je, že odtah zaplatím, proti čemuž jsem v této chvíli nic nenamítal. Zavolal jsem tedy 154. Ozval se Ústřední automotoklub, česky, německy a anglicky, a nakonec česky dodal, abych počkal. Poslechl jsem. Výsledek veškerý žádný. Instituce na pomoc řidičům v nouzi může odtáhnout auto, ale jen Vaše vlastní, nikoli cizí, a majitel musí mít od au-ta klíče. Odtáhnout cizí auto lze prý jen na písemný příkaz České policie, nejlépe dopravní policie. Vzpomněl jsem si v té chvíli na ty stovky aut, ukradených odtahovými vozy, zalitoval jsem, že se ne-znám s některými vlivnými lidmi z příslušných struktur, ale na lítostivé úvahy nebyl čas. Zavolal jsem znovu na linku 158, omluvil jsem se za vyrušování, zaviněné vlastní bezradností, a požádal o telefon-ní číslo dopravní policie. Službu konající policista na dopravním oddělení byl úředně odměřený a sdělil mi, že nikdo si na sebe nevezme odpovědnost za příkaz k odtažení překážejícího auta. Policistům se dnes nevěří, je tu riziko, že se celá věc dostane k soudu, že majitel auta bude tvrdit, že jeho vůz byl při manipulaci s odtažením poškozen – a soudce mu dá zapravdu. Něco by snad, konstatováním, že auto skutečně překáží provozu, mohli udělat policisté z místně příslušného oddělení České policie. Na moje postesknutí, týkající se všeobecně známé skutečnosti že současná legislativa nahrává spíše gaunerům, odpověděl, že on ji nedělal. Telefonní číslo místního oddělení policie mi ale dal.
Zde se zdálo, že všechno úspěšně skončí. Obrať se, občane, na svou, místně příslušnou policii a všechno bude v pořádku! Poslechl jsem. Policista u telefonu mi vysvětlil, že bych měl čekat, protože minulá směna právě končí a nová ještě nenastoupila; pak ale rozhodl, že hlídku, z té minulé směny, pošle. Skutečně za chvilku přijelo auto s dvěma mladými policisty.
Ti hoši byli slušní, zdvořilí, snaživí – a bezmocní. Pokusili se auto nadzvednout, případně roz-houpat, aby je mohli dát stranou. Nešlo to, auto bylo těžké, nejspíše příliš naložené. My dva, německý nešťastník, který nemohl vyjet a já, příležitostný tlumočník, jsme moc pomáhat nemohli, oba, jak jsem z krátkého rozhovoru s tím pánem zjistil, jsme prodělali infarkt a naše síly tudíž byly nevalné. Kromě toho při pokusu auto nadzvednout hrozilo, že odlomíme nárazník nebo blatníky. Ti dva mladí policisté zkusili ještě v okolních domech, zda někdo řidiče překážejícího auta nezná. Neuspěli. Vysílačkou si pak zjistili, že auto patří soukromé firmě z Prahy 1. Rozhodnout ale o odtažení auta, dokonce i za těch podmínek, že by účet zaplatil majitel, si netroufali. Báli se. Případ se prý může dostat k soudu, bezo-hledného řidiče může zastupovat drzý a vychytralý právník, ochotný za peníze hájit i lež o způsobené škodě, a policista by pak musel platit odtah i náhradu údajné škody. O kvalitě soudů a soudců měli hoši zřejmě stejně špatné mínění, jako většina z nás. Jeden z policistů mne požádal, abych se pána zeptal, jak by takový případ řešila policie v Německu. Odpověď byla neuspokojivá: pán řekl, že se doma nikdy s podobnou situací nesetkal, že sám dodržuje dopravní předpisy a očekává to i od dru-hých.
Policisté nakonec se slovy politování odjeli.
A jak to všechno dopadlo? Nevím, mohu jen potvrdit, že auto bezohledného řidiče stálo před vý-jezdovými vraty celou sobotu, celou neděli, a nejméně ještě v pondělí dopoledne. Teprve v úterý jsem je už neviděl. Německý občan, zaměstnaný u nás v nějaké bance, možná odjel vlakem. Mohl by po-dat žalobu o náhradu škody, ale nejspíš zbytečně. Měl být v Čechách zaměstnán jen dva roky, za tu dobu nemusí být žaloba vyřízena, a co potom?
Mluvil jsem o tom případu s některými svými známými. Jejich rady uvádět nemohu, jsou to vesměs návody k poškozování cizí věci, na poměrně živé ulici a pro mne ostatně vůbec, nepoužitelné. Ty návody vycházely z všeobecné zkušenosti, že zákonnou cestou člověk zpravidla ničeho nedosáh-ne a pomoci se nedovolá.
Mohl bych rozčileně prohlásit, že nevěřím v demokracii pro obyčejné lidi, ani v stále omílané frá-ze o zákonnosti, a že vím, že dřívější zvůle nomenklatury byla nahrazena zvůlí majetku – a to nejčas-těji týmiž lidmi jako kdysi. To všechno bych mohl napsat, tak jako nesčetní moji spoluobčané z hloubi duše přesvědčen, že tomu tak je. Jenže i to by bylo k ničemu.
Za hrozné považuji, že můj názor sdílejí i ti, kdo by měli být zárukou pořádku a jakési základní spravedlnosti. Ten společný pocit bezmoci, s kterým jsem se setkal u mladých policistů, kteří zřejmě k policii nastoupili až po roce 1989, tedy u mladých lidí, které nemusíme považovat za škodolibé a zlomyslné ve vztahu k současnému uspořádání, svědčí o hrozném stavu společenského vědomí. Dva snaživí, mladí lidé, mi předvedli, že jim jejich vlastní bezmocnost není lhostejná. Kdo, proboha, způ-sobil, že nemají důvěru v samozřejmost práva ani odvahu zastat se spravedlnosti, že se bojí prohna-ných, za peníze všeho schopných právníků, a že soudy považují za pochybné? Co bude z těchto mladých lidí v uniformách za pár let? Odejdou, nebo se smíří s tím, že z něčeho se žít musí a že jejich hlavním úkolem je nekomplikovat si život?
Příběh, dost možná výlučně pražský nebo alespoň městský, by nám ale měl přinášet nějaké na-učení. Zde tedy je: pokud se někdo postaví před výjezd z vašeho pozemku či garáže a sám zmizí do neznáma, opatřete si soukromě autojeřáb nebo vrtulník k přepravě nákladů. A pokud takovou mož-nost nemáte, máte prostě zatracenou smůlu.


To, co jste právě dočetli, bylo napsáno v roce 1995. Změnilo se od té doby něco k lepšímu?
Přiznávám, že jsem si nevšiml.

24.12.2008 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se