Právní vědomí.

Právní vědomí.
V době, kdy bylo toto vyprávění napsáno, v září 2003, jsme měli právě několik dnů nového ministra spravedlnosti. Odborně zdatného, zkušeného, navíc nebyl členem žádné politické strany. Výborně, říkal jsem si. Teď už chybí jen to, abychom měli také spravedlnost. Aby to slovo nebylo jen abstraktním pojmem, ale součástí života. To ovšem na počkání nevyčaruje ani sebeschopnější ministr, dokonce ani kdyby chtěl. A nikdo, kdo je alespoň trochu rozumný, to od něho nečeká.
Čas od času, tak jak se věčná témata lidských příběhů a denních starostí vracejí a opakují, slýcháme nebo čteme, že je u nás všeobecně malé právní vědomí. To je ovšem omyl, byť značně rozšířený, dalo by se dokonce říci, že je to naprosté nedorozumění. Naše zkušenosti hovoří o pravém opaku.
Dovolte uvést několik příkladů:
Počátkem října 2002 ukradl ne zcela neznámý pachatel nový mobil, který v té době stál přes pět tisíc korun. Nebylo to někde na ulici, bylo to v bytě. Z jednoho bytu, v činžovním domě v Praze 2 mobil odnesl a v sousedním bytě zmizel. Poněvadž oznámení krádeže podávala občanka jiného státu, mobil jí byl totiž zapůjčen, sepsalo 6.10.2002 protokol Centrum Policie České republiky na Jungmannově náměstí. Případ měl být údajně předán policii Prahy 2. Té jsem 17.10.2002 poslal údaje o čísle bytu, v němž „zmizel“ pachatel, o realitní firmě, která je pronajimatelem bytů v domě a mně, jako soukromé osobě o podezřelém nájemci bytu nic neřekne (což je asi ochrana osobních dat, uplatňovaná hlavně pro lumpy všeho druhu). Uvedl jsem také jméno svědkyně, která by byla pachatele poznala, pokud by měla to potěšení ještě jednou ho spatřit; svědkyně bydlela v domě, kde se krádež stala a kde v sousedním bytě zloděj zmizel, Poněvadž moje paní, které mobil patřil, byla krádeží věci v hodnotě nad pět tisíc poškozena, požádal jsem o zprávu o průběhu, případně výsledku šetření. A bylo ticho po pěšině. Nikdo z policie se neozval, a pokud vím, nikdo se neobtěžoval zjišťovat údaje o pachateli či kontaktovat svědka… Tak jakýpak nedostatek právního vědomí! Zloděj věděl, že policie se nepřetrhne horlivostí, věděl také, že firma, kde byl mobil zakoupen a provozovatel sítě mobilních telefonů má sice důmyslný systém úvěrového placení, ale neexistoval tenkrát žádný nástroj k zablokování kradeného mobilu. O to, aby měl zloděj mobil kde prodat, bylo a určitě doposud je postaráno, stejně jako o prodej jiných kradených věcí, od barevných kovů až po starožitnosti. Kradený mobil č. 732 628 299 se mezi jinými zlodějinami úspěšně ztratil. Obchod je obchod. Zisk je zisk. Kdo by se staral o to, zda pochází z poctivých zdrojů? Ty, které by to mělo zajímat, to zajímá zcela nepatrně u velkých zlodějin, proč by měli stíhat ty menší, tím spíše, že zloděj je vlastně soukromý podnikatel a podnikání máme přece podporovat! Musíme mu vycházet vstříc i určitou právní jistotou. Kdysi platila definice, že ten, kdo se zmocní věci cizí s úmyslem zacházet s ní jako s vlastní, dopouští se krádeže. To nejspíše zůstalo, ale krádež může být stíhána jako krádež až když je nakradeného více než za pět tisíc, což je – jen tak mimochodem, částka pro politiky nezajímavá, ale nemálo lidí s ní musí vystačit celý měsíc. Zlodějina za méně než pět tisíc je jenom přestupek. Jak výhodné! Pro policii a její statistiky a hlavně pro zloděje. Však to také někteří ochotně využívají. A pak že je tu nedostatek právního vědomí!
Dovolte prosím, další příklad vyspělého právního vědomí: Koncem ledna letošního roku pronajala moje známá, po podepsání smlouvy, zařízený byt ve svém domě v Praze 4 mladým manželům. Když vraceli podepsanou smlouvu, dopsali si k svým jménům tituly – on Di, ona Mgr. Zdálo se, že manželé jsou slušní lidé. To se bohužel opravdu jenom zdálo. V noci ze šestého na sedmého dubna potichu odjeli, ukradli z bytu věci za pět tisíc dvě stě osmdesát sedm korun, nepočítaje ukradené klíče, kromě toho nechutným způsobem poškodili malbu v jedné místnosti, takže celková škoda, vzniklá svévolným jednáním dosahuje skoro sedmi tisíc. Zneužívajíce důvěry také podvodně předstírali, že platí telefonní účty, a způsobili další škodu ve výši osm tisíc osm set. Zůstali ovšem dlužni i za nájemné. A proč ne? Zloděj a podvodník ví, že policie se nepřetrhne horlivostí, a praxe mu dává za pravdu: prvního července podávala má známá, jako poškozená, doplňující vysvětlení na místním oddělení PČR, a jedenáctého srpna jí vedoucí této instituce napsal, že případ předává obvodnímu úřadu. Podvodník a zloděj samozřejmě ví, že škodu, kterou způsobil, lze vymáhat soudně, ale má nejspíše i v tom směru dostatek informací: pokud soud kdovíkdy nařídí jednání, stačí párkrát nepřijít a věc se povleče, výdaje žalující strany porostou, ta se nakonec nejspíše unaví a než přijde konečný rozsudek třeba i umře. Na straně podvodníka jsou velcí spojenci – drzost, šlendrián a čas.
Zajímalo by Vás, jak to všechno dopadlo? No jak asi? Má známá si stěžovala okresní prokuratuře na policii, která případ předala, oceněný podle ní jako přestupek, obvodnímu úřadu. Prokurátorka odpověděla, že postup je v pořádku, protože hodnota ukradených věcí nepřesahuje pět tisíc korun, o čemž rozhodl znalec. Samozřejmě žádný znalec ty ukradené věci neviděl, ani nemohl. Případ tedy byl předán úřadu městské části, tam klidně ležel, na telefonické dotazy odpovídala úřednice vyjádřením, že doposud nemají pachatelovu adresu, o kterou požádali ministerstvo vnitra. Bylo sice známo zlodějovo číslo mobilu a vědělo se o pražské poštovní schránce, kterou používal, ale kdo by se z těch, kdo jsou za boj s kriminalitou placeni, namáhal? A tak přešel rok a případ byl potichu promlčen. Úřad městské části se ani neozval, ani nezabučel.
S jménem podvodníka jsme se pak několikrát setkali na stránkách obchodního rejstříku. V jedné, dnes již zaniklé firmě, působil jako prokurista. Zda tady kradl dál, se zjistit nedalo. Kromě toho měl vlastní firmu v Českém Krumlově. Řeknete možná – a co má být, ve vrcholové politice také nejsou samí světci…
Nebylo by problémem uvést řadu dalších příkladů vyspělého právního vědomí výtečníků všeho druhu, ale k čemu by to bylo? Každý z nás zná dost obdobných historek, vlastních i cizích, vídá hodnostáře, sedící v úřadech či na radnicích, ač by nejspíše měli sedět někde docela jinde, a vytváří si podle zkušeností vlastní svérázné právní vědomí. Patří k němu i názor, že současné poměry nahrávají spíše zlodějům a podvodníkům než slušným lidem. Také ovšem názor, že je jiná spravedlnost pro bohaté a jiná pro chudé a že ti druzí se té spravedlnosti dovolávají, pokud si vůbec troufnou, jen velice těžko.
Článek, který jste přečetli, byl napsán v září 2003. Myslíte si, že se od té doby změnilo něco k lepšímu?
Klidně si to myslete. Já si to nemyslím.

26.10.2008 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se