Po Listopadu stal jsem se starou strukturou…























Označení „stará struktura“ se objevilo krátce po listopadu 1989 a nějakou dobu v hovorové i žurnalistické mluvě vydrželo. Mělo šetrně a zdvořile označovat ty kdo byli na různých úrovních nějak výrazněji spojeni s panováním dřívější státostrany, všemocné a neomylné Komunistické strany Československa. Nemám v úmyslu připomínat, jak „stará struktura“, toto zdvořilé pojmenování mírně či více kolaborujících lidí postupně vymizelo, jak se poměry stále více blížily dřívější, tak zvaně normalizační době, bylo by to vyprávění trochu smutné a trochu zatrpklé. Chci spíše sebekriticky přiznat, že jsem sám k těm „starým strukturám“ nesporně patřil. Na jaře 1988, tedy asi půl druhého roku před sametovým Listopadem jsem se totiž dostal k novinám. Kupodivu bez členství v rodné, veliké a tenkrát vládnoucí straně, bez protekce a bez kvalifikačních předpokladů, pouze díky příznivé shodě okolností. Jak se to stalo? Má blízká příbuzná, počestná měštka z kdysi dobře situované rodiny, milá starší paní, s názory rozhodně ne socialistickými, odebírala v době normalizace Rudé právo. Považovala tehdy tento deník za list současného panstva, což mělo nesporně svou logiku, a nejspíš měla pocit, že k tomu panstvu nějak zprostředkovaně, jakýmsi dědičným právem také patří. Socialistické fráze, přítomné tenkrát ve všech tiskovinách, dokonce i odborných, jí příliš nevadily, byly pro ni součástí všeobecně známé smluvené hry či zbytečné úlitby jakémusi dávnému, dnes už nezajímavému a postupně zapomínanému božstvu. Nepodezírala Rudé právo, že by snad ty frázovité výlevy o zájmu lidu a jeho budoucnosti myslelo vážně, tak jako já jsem nikdy nepodezíral tehdy (a nejen tehdy) vládnoucí spolek, orientovaný výlučně na moc a prospěchářství, že by snad chtěl být levicovou stranou. Ostatně k rozhodnutí mé příbuzné vybrat si jako četbu právě Rudé právo mohl přispět také její stářím slábnoucí zrak. Tehdy všemocná a nikým nekontrolovaná strana nemusela šetřit a tak měla k dispozici nejlepší tiskařskou techniku, a její noviny měly ze všech novin nejzřetelnější tisk.
Dlužno ještě podotknouti, že číst denně noviny, byť špatné, je návyk – a starší člověk se návyku jen nerad vzdává. Proto když se stávalo, že v domovní schránce noviny častěji chyběly, staré paní to začalo vadit a mně, jako blízkému příbuznému, nezbylo nakonec než zajít na obvodní úřadovnu PNS, tehdy Poštovní novinové služby, v roli oznamovatele stížnosti. Slušně jsem se tu uvedl oznámením, že jsem pouhým zprostředkovatelem, jemuž Rudé právo naprosto nechybí, ale že má příbuzná nesdílí tento názor a nechává tudíž prosit … Nato mi vedoucí doručovatelek, s mírným zábleskem pochopení v očích, ochotně a zdvořile vysvětlila, že nejsou lidi, a tak v místech, kde bydlíme, není na doručování tisku stálá pracovní síla.
Možná se to bude dnes zdát neskutečné. V době, kdy tento text opisuji, je nezaměstnanost, někde větší někde menší, v republikovém průměru někdy až deset procent, ale na počátku roku 1988, kdy se děj, jenž vyprávím, odehrál, slogan o tom, že nejsou lidi, ať už vyslovovaný vážně nebo posměšně, měl reálný základ. S odstupem let by se dalo o něm různě diskutovat, ale to by byl jen zbytečný úkrok stranou.
Paní, s níž jsem v PNS jednal, ochotně a zdvořile pokračovala, že v okolí mého bydliště, v pražské kopcovité čtvrti, na rozhraní Braníku a Podolí, noviny a časopisy roznášel jeden tichý, solidní starší pán, který se ale nechtě dostal do konfliktu s některými předplatiteli, když mu vyčítali chyby zaviněné rozvozem a expedicí. Prim v stížnostech a lamentacích hrála prý jakási paní, obdařená kromě úředně uděleného titulu akademického ještě soukromně uděleným titulem bába princmetálová. Ta také asi měla největší podíl na tom, že se starý pán znechutil čili naštval, nechal se přeložit do vzdálenějšího obvodu – a naše malá vilová čtvrť zůstala bez novinočasopisového doručovatele.
Mne právě v té době Úřad důchodového zabezpečení (och, jak roztomilé jméno, škoda že nezůstalo) převedl na mou vlastní žádost z invalidního do starobního důchodu. V korunách to byl sice stejný obnos, taková trochu lepší almužna – no, co bych také chtěl za čtyřicet let obyčejné, jak se říkávalo „poctivé“ práce – ale teď už jsem si směl přivydělat. Jistá omezení v mém případě sice přetrvávala, omezení, dejme tomu, kvalifikační a majetková: absolvoval jsem úspěšně dva infarkty a stal jsem se majitelem ischemické srdeční choroby. Pro celodenní či namáhavou práci by to sice dobrým předpokladem nebylo, se srdcem prý divno hrát, nicméně lékaři doporučují srdcařům pohyb, a mají jistě pravdu, srdce pracuje, dokud se hýbeme a naopak, že ano? A jelikož není pohyb jako pohyb, nedoporučují pohyb na zdravém těle, ale pravidelnou delší chůzi. Člověk pacient bývá však nedůsledný a trpí sklonem k lajdáctví: ujít každodenně pět nebo šest kilometrů nemívá chuť. Na rozdíl od neukázněného pacienta, doručovatel, ať už poštovní či jiný, určité kilometry odkráčet prostě musí.
Má utajovaná dobrá předsevzetí zaslechla najednou v té kanceláři Poštovní novinové služby volání osudu, a já jsem se tedy chopil příležitosti. Nazítří jsem už časně ráno, mumlaje občas heslo „Dělám to pro zdraví a pro peníze“, pochodoval s taškou plnou novin a časopisů ulicemi. Taška byla na kolečkách, já na svých nohách. Má příbuzná měla včas své čtení a vy teď víte, jak jsem se dostal k novinám.
Můj ty Marxi (předlistopadově) a můj ty bože (pozdějšně), jak se to zdá být všechno dávno! S utajovaným steskem vzpomínám na tisk předlistopadové doby, na tu usměrněnou šeď, naduté reakcionářství velkých novin, Rudého práva, i na některé slušnější noviny, které se snažily zachovat si od vedoucí role stranického, tedy v té době tak zvaně komunistického tisku, jakýsi odstup – a na prostoduché, v režimních novinách, v rozhlase i v televizi uplatňované schéma černobílého vidění. Jenže právě to schéma mi umožňovalo velice výhodné rychločtení, založené na účelném přeskakování zbytečností. Proč bych měl číst úvodník, tu snůšku jalových frází, jimž nevěří ani ten, kdo je pro zbytečný novinový článek používá? Proč bych měl číst státnické projevy, otiskované ve všech novinách, bláboly, psané pro velesoudruhy jejich podřízenými? Proč číst o událostech v zahraničí, když o nich lépe a pohotověji informují zahraniční vysílače? Výsledkem bylo, že jsem míval noviny přečtené za pár minut, a kdybych je nedoručoval, nebyl bych je četl vůbec.
Placeno to moje pochodové zaměstnání „u novin“ nebylo nijak skvěle a měl jsem při něm vysokou režii: opotřebovával jsem boty, které byly a jsou drahé, ničil jsem punčochy, které také nejsou levné a navíc jsou, nejspíše záměrně, nekvalitní. Nevěděl jsem také, zda mi ta práce u novin vydrží, mé zaměstnání se přehouplo přes Listopadové dny a sametový pan ministr vyhrožoval, že důchodcům práci zakáže. To se jaksi nepovedlo, ale zvýšili jim daně. Snad bylo třeba názorně ukázat následníkům u vesel a křesel, na kterých lidech může stát nejsnáze ušetřit. S odstupem let mohu konstatovat, že tato praxe v režimu, zaklínajícím se demokracií, trvá.
A zatímco jsem působil „u novin“, měnili se časové a měnily se mravy, měnily se noviny a jejich ceny a měnily se požadavky a možnosti odběratelů. Pojízdná nákupní taška, v které jsem míval noviny, byla plná jen v sobotu. Noviny byly dražší a dražší a jejich informační hodnota stále spornější, a tak odběratelů ubývalo. Nové noviny se objevovaly a zase zanikaly, zanikly i dva, dosti žádané předlistopadové tituly. Zrodil se Blesk, barevný bulvární plátek, a stal se velice úspěšným, tak úspěšným, že se během let zrodilo několik jeho tištěných a zčásti ilustrovaných následovníků, protože – jak je všeobecně známo – nenáročných lidí, je vždy většina. Někde se čtenáři rozešli s novinami, někde noviny se čtenáři. Už zase publikovali lidé bez svědomí a bez paměti a také mládež, u níž paměť nelze předpokládat, a svědomí se zatím nevyvinulo a nejspíše ani nevyvine.
Na rozdíl od mnoha jiných příslušníků „starých struktur“ jsem nepovýšil. Zůstal jsem u novin na posledním stupni žebříčku. Chodil jsem stále po stejných cestách a chodnících, jen opatrněji, v zimě tu přibývalo ledu a celoročně psích vizitek. Za zasněžené či zledovatělé chodníky nehrozí sankce, lidská slušnost je na ústupu a špatné příklady kazí dobré mravy. Z chodníků jsem musel občas do silnice, protože na chodnících parkují auta: je to jednoduché a pohodlné – pro ty majitele aut. V několika domech vznikly soukromé firmy, pro mne to byli noví odběratelé. Chodil jsem kolem honosné, prakticky neobývané vily bankovního zbohatlíka, kde jediným sympatickým obyvatelem byl opomíjený pes, chodil jsem kolem velkoryse renovované vily, která zase je názorným svědectvím o tom, že rudí gauneři mají nadále zelenou, na současných poměrech nestydatě vydělali a ve firmách, vzniklých z podezřelých zdrojů, vydělávají dál. Pokud zkrachují, nejsou to oni, kdo ponese ztráty. To všechno tu bylo, v těch místech, kde jsem roznášel noviny, jen se to všechno postupně horšilo.
Stará paní, která mi bezděky svou touhou po novinách pomohla k pochodovému zaměstnání, už na noviny nečeká. Není již mezi námi, zemřela v dubnu 1989 – a mně je to líto: škoda že se nedočkala vzrušených listopadových dnů osmdesátého devátého roku, dnů všeobecného nadšení a velkých iluzí, a že neodešla až po nějaké době, kdy začaly také ty iluze umírat. Škoda. Mohla umřít později, s pocitem, že se dočkala lepších časů.

    26.10.2008 | Autor: Milan Pavel


    << úvod

    © 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

    TXT.cz
    HLEDAT | UPOZORNIT
    Vytvořit blog | Přihlásit se