Něco o krmení

spíše pro skromné než pro mlsné
Opravdu nevím, zda to není zlomyslný shluk náhod, ale mám poslední dobou dojem, že zatímco do mé stárnoucí mysli stále častěji, bezděky a nepozvána vstupuje erotika, působením okolností, jež jsem nezavinil, setkávám se s oblastí lidského konání, který bych možná neuctivě nazval žerotikou. Ať zapnu televizor, otevřu noviny, nebo se podívám na internet, setkávám se s vyprávěním o činnostech, určených pro naplnění žaludku dobrými, někdy dokonce přímo lahodnými pokrmy. Netvrdím, že mně to vadí, jen to trochu narušuje mé utajované sebevědomí. Vám se to mluví, káže a předvádí, říkám si na adresu těch kuchařů, pekařů a cukrářů, když máte obšírné vědomosti o tom, jak uspokojovat lidské chuťové buňky! Máte zpravidla víceletou praxi, nezřídka i odborné vzdělání, a pravděpodobně i vrozený talent. Ten je v umění nesporně nutný, a já si myslím, že vaření může být tvůrčí činností a tedy i uměním. Před několika léty jsem se setkal s reklamou, která slovy „Stvořte zázračně dobré jídlo“ tuto moji domněnku potvrzovala…
Dost nerad ale přiznávám, že sám jsem v tomto druhu poživatelného umění nijak nevynikal a určitě už nevyniknu. Nechci se vymlouvat, ale neměl jsem k úspěchu v tomto oboru podmínky. Když jsem byl ještě malý, dožívala tradice, že vařit má umět každá žena, a to ještě než se stane manželkou, že se to má naučit od své matky, a až se vdá, bude to nejspíše jejím stěžejním úkolem. V naší rodině, v níž jsem vyrůstal, asi tato filosofie přetrvávala, a protože coby děti tu byli dva kluci, zasvěcovat do kuchařských zručností nebylo koho. Stravovací zvyklosti v rodině byly prosté: maminka vařila, rozdělovala jídlo, a nikdo se jí do toho nepletl. Zvládala potíže se skromným rodinným rozpočtem, jenže to by už byla jiná kapitola. Museli jsme být skromní, hlad jsme ale neměli. Vařit maminka uměla: dodnes vzpomínám na její dobrou bramboračku, na bramborové placky, pečené na litinových plátech kuchyňského sporáku, na buchtičky se sladkou, nejspíše pudingovou omáčkou, na rýžový nákyp s jahodovým krémem, na vdolky, a dokonce i na krupičnou kaši, kterou jsme jedli lžičkou, nabírajíce ji od okraje talíře, kterým jsme pomalu otáčeli a tak se od chladnoucí směsi dostávali zvolna k jejímu středu.
Naučit se vařit jsem nepotřeboval a také jsem se to nenaučil. Kupodivu můj mladší bratr byl v tomto směru úspěšnější. Měl asi talent, který mně scházel. Když jsem povyrostl a musel do zaměstnání, můj nedostatek vědomostí stále ještě nevadil: v továrnách byly tak zvané závodní kuchyně, a tak o oběd, byť nijak luxusní, bylo postaráno.
Život přivede člověka do různých, dříve netušených situací. Alespoň trochu kuchařských vědomostí a zručností jsem musel zvládat, když jsem se spolu se zaměstnanou manželkou měl občas postarat o naše děti. Uměl jsem původně uvařit jen čaj a později i kávu, (znám výtečníky, kteří nedovedou ani to), něco jsem se ale postupně přece jenom naučil. Vajíčka na různý způsob, hlavně míchaná, puding, rýžovou kaši. Dělal jsem také drožďovou polévku, která měla být jakousi dobovou náhražkou hovězí polévky, a když jsem měl dojem, že děti nechávají častěji zbytky chleba, uvařil jsem chlebovou polévku. Děti tyhle mé novátorské činy moc neocenily. Chlebové polévky jsem uvařil několik litrů. Sníst jsem ji ale musel prakticky sám… Několik drobných úspěchů jsem ale přece jenom měl: udělal jsem žampionovou omáčku, která byla tak dobrá, že jsem sklidil chválu a na mě zbyl skoro prázdný kastrol.
Jak už jsem podotkl, život přivede člověka do různých, dříve netušených situací. Stalo se to i mně. Na začátku doby, které se říkalo normalizace, jsem skončil v toulavém zaměstnání, provázeném údělem charakterizovaným slovy „Sám si vařím, sám si peru, že se na to …“ jak to bylo dál už nevím, s přibývajícími lety paměť slábne… Setkal jsem se s lidmi, kteří se v podobné situaci dokázali postarat o sebe a o své stravování jen velice obtížně, ale tak už to na světě chodí. Nejsme všichni stejní. Já jsem měl snahu být co nejvíce samostatným a nezávislým poustevníkem, obstaral jsem si „odbornou literaturu“, a nijak jsem nestrádal. Jen tak mimochodem se mohu zmínit o tom, že jsem se naučil dělat běžné omáčky, usmažit přírodní řízek, pod obráceným kastrůlkem upéci brambory, skoro podobné těm, které nám jako dětem chutnaly z ohníčku, přesněji z popela bramborové natě. Těm mým bramborám chyběly právě ty stopy popela, přesněji špíny, které získávají v ohníčku, ale co, nikdo není dokonalý a nemůžeme chtít všechno. Vždyť kupujeme a jíme rohlíky, které nemají křupavou kůrku, což bývalo kdysi běžné, kupujeme uzeniny, v nichž je masa poskrovnu a chléb, který s chlebem, pečeným kdysi třeba na venkově v peci, vyhřáté spáleným dřevem, má společné jen jméno… Já sám jsem se doma, při svých krátkých návštěvách, o výrobu chleba pokusil. Pekl jsem jej v staré plynové troubě, kterou jsem vyložil pálenými taškami, a mohu prozradit, že můj výrobek byl dobrý a oceňovaný. Život v toulavém zaměstnání dával ovšem vzniknout i novátorským pokusům: kdysi byl k dostání zrnitý prášek s ovocnou příchutí, jmenoval se Vitacit. Ten se dal zamíchat do tvarohu, jenž býval levný, a vznikla dobrá a možná i výživná jedlá kašovitá hmota. Pak bývalo k mání několik málo druhů konzerv, například tak zvaná erotická konzerva, tedy husí prsa a stehna, dále konzerva, z níž šel vykouzlit hemenec (což je lidový tvar pro ham and eggs), a několik jiných. Dost často jsem si dělával guláš s těstovinami, a ten se mnou občas jedla i má fenka. Myslím, že jí chutnal, vzpomínám si, že se mu jednou věnovala důkladně: jako těstoviny jsem použil kolínka. Má psí kamarádka je důkladně olízala, zbavila je všech stop guláše a nechala mi je v misce… Už si nevzpomínám, co jsem s nimi udělal. Zato si vzpomínám, že poslední improvizovaný guláš jsem dělal ve vypůjčené chalupě asi před desíti léty. Proč improvizovaný guláš? Protože polovinu nakrájeného masa jsem nahradil sójovým granulátem, který tak trochu převzal vůni a chuť masa; ostatně měl na to dost času, navařil jsem toho guláše trochu víc, na několik dní.
Dobrá, vyprávěl jsem zde o tom, jak jsem se snažil přiblížit se k základům kuchařského umění. Samozřejmě, že v mém procesu učení a zrání byly i neúspěchy, ale byly tu i nečekané mimořádné výkony, povzbudivší mne k další píli.
První takovou mimořádností byl pokus o škubánky, a bylo to v době, kdy jsem ještě neměl „odbornou literaturu“. Vím, že hlavní výchozí surovinou byly uvařené brambory, nějak jsem je zasypal moukou, co jsem tam ještě dal už dnes nevím, ale… Vznikla velice hustá kašovitá hmota, která se sice nedala jíst, ale úspěšně jsem ji použil k zaspárování menších trhlin ve zdivu příček interiéru. Bylo to v době, kdy žádné spárovací hmoty ještě nebyly na trhu, má práce tedy nebyla marná… Od doby tohoto „úspěchu“ jsem ovšem trochu vyspěl. Dnes škubánky umím a mohu Vám na ně dát recept: zajdete do některého většího potravinářského obchodu, nejlépe do slušnější samoobsluhy, a koupíte si barevný sáček, na němž je nápis ŠKUBÁNKY. Ten doma otevřete, jeho sypký obsah vsypete do půllitru horkého mléka za stálého míchání, a když hotová směs je stejnorodá, necháte ji několik minut stát.
Druhou pozoruhodností mých učednických kuchařských let byl pokus o knedlík. Směs na něj jsem udělal podle kuchařky, pak z ní uplácal jakousi kouli, tu jsem dle pokynu v kuchařce vložil do utěrky a utěrku s těstovou koulí ponořil do vařící vody. Na jak dlouho? Už nevím. Když jsem utěrku z vody vytáhl a na stole rozevřel, objevila se nažloutlá koule, značně tvrdá a nejspíše nepoživatelná. Tvarem sice připomínala sportovní náčiní, byla ale lehčí, což je pochopitelné, vzhledem k rozdílu specifické váhy železa a těsta. Můj výrobek by se býval mohl použít snad jako výcviková koule dorostenecká, ale nejsem si tím tak docela jist. Opět ale mohu podotknout, že knedlík není už pro mne neznámou věcí. Na rozdíl od předchozího mohu posloužit třemi recepty: ten první je, že koupíte knedlík hotový. Druhá možnost je, že zajdete do samoobsluhy a koupíte některý druh knedlíků v prášku. Jak postupovat dál je na obalu napsáno. Třetí možnost, ke které bych se přiklonil nejspíše já sám je, že místo knedlíků uvaříte těstoviny…
Třetím mimořádným výtvorem mých kuchařských začátků byla krupicová kaše s dobrou náladou. Vyráběl jsem ji tradičním způsobem, tedy vsypáváním krupičky do horkého mléka a to za stálého míchání. Do směsi jsem přidal pár lžic moučkového cukru a výrobek ochutnal. Bylo to moc sladké. Co tedy s tím? Vlil jsem tedy do téměř hotové kaše rum. Kolik? Nevím jistě, ale dost… Kaše mně velice chutnala a přivedla mne do stavu intenzivní spokojenosti se životem… Pouze vrozená skromnost a nesmělost mně zabránila, abych si výrobek nenechal patentovat, či abych se alespoň nedomáhal zveřejnění vlastního receptu. Já vím, myslíte si možná, že můj vynález vznikl bez předchozích zkoušek a pilného studia. Máte pravdu, ale vzpomeňte si: i tak převratný a proslavený objev jako je penicilin vznikl vlastně pouhou náhodou… A nikdo jeho objeviteli zásluhy ani slávu neupírá…
27.01.2014 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se