O jedné méně známé knize

Svět v temnotě
O jedné méně známé knize.

Stále častěji v novinách a samozřejmě zvláště na internetu se naznačuje, že pomalu skončí éra tištěných knih, a že je nahradí elektronický digitální záznam textu. Ten proces již pomalu probíhá, a já nemám dost odvahy se k němu vyjádřit. Předpokládám ovšem, že se to ode mne ani nečeká. Myslím si, že kdybych chtěl odhadovat tempo, jímž budou tištěné knihy nahrazovány moderní technikou, musel bych vědět podstatně víc o elektronice, než vím, a musel bych být také tak trochu jasnovidcem. To nejsem, což je možná dobře. Nepokouším se být ani prognostikem, ostatně – není to slovo jen zdvořilejší nadávka? Jak vidíte, přiznávám se Vám zde k své nedokonalosti. Zároveň se ovšem chci přiznat i k tomu, že kniha, ve své tištěné podobě, byla trvalým průvodcem mého života, od dávného dětství až do pozdního dědství. Velice brzy, již v časném mládí, jsem byl ale poučen, že jsou knihy, o nichž je lépe nemluvit a že vždy tu byly knihy, jimž vrchnost přála, a jiné, vládnoucí vrchností zatracované. Bylo to tak určitě odedávna, těžko říci od kdy. Mně na základní škole, v hodinách dějepisu, vyprávěli hlavně o době násilné rekatolizace, kdy bylo nebezpečné mít Bibli kralickou a nejspíše i jiné knihy, vydané v nedávných předbělohorských časech. Mohli jsme to za mých mladých let vnímat jako zlý sen, sami jsme se ale za nacistické okupace setkali s čistkami ve veřejných knihovnách, a nebyly to čistky poslední. Ti z nás, jimž se zdvořile říkává „dříve narození“, poznali cenzurní nesnášenlivost vládnoucího režimu vůči některým knihám, časopisům, filmům a populárním písním po únoru 1948 a znovu, možná ještě pronikavěji a ostudněji, na začátku sovětské okupace po roce 1968. Knih, které byly za vlády jediné a svrchované státostrany zakázané, ať už pro jejich obsah, nebo z toho důvodu, že autor byl u tehdejší vrchnosti v nemilosti, nebylo málo. Vzácné exempláře režimem zakazovaných knih, propašované ze zahraničí nebo vydané jako samizdat, tedy přepisované obětavými lidmi na psacím stroji, jsme si my, kdož jsme se znali a věřili si, vzájemně půjčovali.
Pak přišly události, jimž se říkává sametová revoluce, a většina dříve zakázaných literárních děl se v nových vydáních objevila na trhu. Ne všechny. Na jednu knihu, kterou jsem četl v polovině osmdesátých let v její původní, německé verzi, si velice dobře pamatuji, ovšem na její překlad, na její české vydání, jsem si musel počkat více než dvacet let, a myslím si, že vím, proč tomu tak bylo. Kniha má název Zajatkyní Stalina i Hitlera. Podtitul: Svět v temnotě. Napsala ji německá spisovatelka Margarete Buber-Neumannová. Ta se narodila na začátku dvacátého století, tedy ještě před první světovou válkou, po které přišla v Německu léta bídy a chaosu. Bylo to tedy nejspíše sociální cítění, co ji vedlo k tomu, že se stala nejprve socialistkou, a v roce 1926 členkou německé komunistické strany. Jenže v roce 1933 se v Německu dostal k moci Hitler a zemi ovládli nacisté. Ohrožena zločineckým nacistickým režimem odešla Buber-Neumannová se svým manželem nejprve do Švýcarska a odtud později do Moskvy, v domnění že zde, v zemi socialismu, budou v bezpečí. Sovětská skutečnost ale nebyla taková, jak si ji antifašisté a věřící komunisté vysnili. Manžel paní Buber-Neumannové, nedávno ještě jeden z předních funkcionářů německé komunistické strany, byl v Moskvě v roce 1937 stejně jako mnoho zbytečně podezíraných a zcela nevinných lidí zatčen, a krátce po zatčení i zastřelen, což se ale jeho žena, která sama v téže době byla také zatčena a skončila v nepředstavitelně primitivních a drsných podmínkách koncentračního tábora v Kazachstánu, dozvěděla až po válce. Její život vězenkyně ovšem zásadně ovlivnily válečné události v Evropě: z předpokládaných ideových odpůrců, Sovětského svazu a nacistického Německa, se na podzim roku 1939 stali spojenci. Mezi důsledky sovětsko-německého paktu nepatřila ovšem jenom společná podlá likvidace Polska a ruská okupace pobaltských států. Patřilo k nim také vydání emigrantů, tedy zřejmých antifašistů, vězněných z různých, bolševickou státní bezpečností vymyšlených důvodů v sovětském Rusku, do Německa. A tak nacistům vydaly sovětské bezpečnostní orgány i Buber-Neumannovou, a ta přestala být vězenkyní ruského gulagu a stala vězenkyní nacistického koncentračního tábora Ravensbrück. Zde naštěstí, za podmínek, které se během války stále zhoršovaly, přežila až do pádu nacistické Třetí Říše a v chaotických poválečných dnech, než bylo Německo definitivně rozděleno, se jí podařilo dostat se do Bavorska.
Léta plynou, a časový odstup od hrozných válečných let se stále zvětšuje. Vyrostly nové generace a minulost, zapsaná do jejich paměti je jiná, možná z hlediska dějin trochu stručnější. Ne, to není výtka vůči mladým. Nikdo z nás přece nemůže za to kdy, kde a komu jsme se narodili, nemohli jsme o tom rozhodnout, nemohli jsme v souvislosti s naším příchodem na svět rozhodnout vůbec o ničem, ani o tom, zda se narodíme jako chlapec nebo jako děvče. Jsme zde, takoví, jací jsme, rozliční vzhledem i povahou, mladí, lidé středního věku, i staří. Řazeno zpětně, tedy od současna do minulosti, je tu nejmladší generace, která nepoznala dobu reálného socialismu, generace, která žila za sovětské okupace, generace, která pamatuje ponížení národa sovětským vpádem a následnou dobu tak zvané normalizace, generace starých lidí, pamatující hrubou nespravedlnost padesátých let, a lidé ještě starší, do jejichž paměti se vryly vzpomínky na německou okupaci, na utrpení vězňů koncentračních táborů a na hrdinství těch, kdo bojovali. Přiznejme si ale, že dokud jsou lidé mladí, mají dost svých vlastních problémů, minulost je příliš nezajímá, jaksi se jich netýká, dokonce její připomínání může být obtěžující.
K čemu je nám tedy kniha o trpkém osudu jedné emigrantky, zasažené komunismem a nacismem? Tuto otázku jsem si také kladl, ač doba, v níž žila Buber-Neumannová, zajatkyně Stalina i Hitlera, mně není neznámá. Vím ovšem, že o zkušenostech, nastřádaných léty, mohu vyprávět, mluvit anebo psát, nemohu je ale předat nikomu z mladších. Sám si každý musí projít časem hledání a poznávání.
Vyprávění zajatkyně Stalina i Hitlera připomíná, kromě jiného, účelovou nemorálnost státníků a států. Navenek řeči o míru a svobodě, zato ve skutečnosti sobecké, účelové jednání mocných. Sovětský svaz nebyl ochráncem spravedlnosti a svobody: zcela věcně se dohodl s nacistickým Německem o rozdělení východní Evropy, podělil se s ním o Polsko a okupoval pobaltské státy. Stejně krátkozrace a sobecky jednaly krátce předtím Anglie a Francie mnichovskou dohodou, která posloužila Hitlerovi, a oddálila začátek války o jediný rok. Historie ovšem může posloužit i řadou dalších, novějších a všeobecně známých příkladů. Měl bych je vypočítávat? Zbytečně, pokud chcete, zavzpomínejte sami…
Spisovatelka neklade důraz na strádání v ruském i německém koncentračním táboře. Nejspíše sama dobře ví, že ti, kdo to sami neprožili, utrpení vězňů v celé jeho krutosti nepochopí. Zato dává možnost zamyslet se nad tím, co je v lidském údělu nadčasové. Píše o vztazích mezi lidmi, o přátelství s českou vězenkyní Milenou Jesenskou, novinářkou a překladatelkou, která v květnu roku 1944 v koncentračním táboře zemřela. Zmiňuje se o tom, že v Ravensbrücku byl vězněn také český divadelní a literární kritik, levicový novinář Záviš – Kalandra. O něm víme, že nacistický koncentrák přežil, byl ale v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou odsouzen k smrti a popraven. Píše i o tom, že ne všichni dozorci byli stejní: v Kazachstanu i v Německu se našli hlídači, kteří se chovali jako lidé, i když to pro ně samotné bylo nebezpečné. Mladá německá dozorkyně, která zůstala i v uniformě slušným člověkem, skončila na několik měsíců v nacistickém vězení. Vybočit z řady se netrpí ani mezi zločinci.
Co mne ale v knize zvláště zaujalo, je podíl iluzí a víry na myšlení člověka. V mnoha novinových článcích jsme četli o tom, jak víra posilovala lidi neprávem vězněné. Ano, a není to jen případ vězněných kněží, sám takový příklad zbožného člověka, vězněného a popraveného v nacistické věznici, bohužel dobře znám. Víra, ať už jakákoli, nemusí být třeba ani náboženská, dává naději, třeba i klamnou, ale je člověku oporou. Může být ovšem také zavádějícím souhrnem iluzí, které zmizí, když člověk náhle, nejednou vlivem tragických událostí, prohlédne. Pro mnohé naše spoluobčany tím okamžikem prohlédnutí východně orientovaných iluzí, byl teprve vpád sovětské a dalších „bratrských“ armád v srpnu 1968, potvrzující, jak málo si velmoc váží svobody druhých.
V koncentračním táboře neměly komunistické spoluvězenkyně Buber-Neumannovou rády. Její zkušenosti, vzniklé poznáním sovětské skutečnosti a nakonec i pobytem v ruském koncentráku, vadily jejich naivní komunistické a prosovětské víře. Je chybou lidského myšlení, že je schopno nevnímat to, co jeho přesvědčení odporuje. Režimní propaganda u nás se snažila, abychom iluzím věřili i my. Neměli jsme vědět o účelovém spojenectví dvou diktatur v roce 1939, o vraždění dvaadvaceti tisíc polských zajatců jsme měli věřit, že je mají na svědomí Němci, Sovětský svaz je přeci zemí míru a svobody, Ja drugoj takoj strany něznaju, kdě tak volno dyšit čelověk… Právem jsme obdivovali hrdinství obyvatel Leningradu, kteří hladověli, mrzli a umírali v německém obklíčení, neměli jsme ale vědět, že nehladověli všichni stejně a že k takové hrůze, jakou oni prožívali, patří i vraždy a kanibalství. Neměli jsme vědět, že postup Rudé armády na frontě i za cenu nesmírných lidských ztrát, není jen důsledkem hrdinství vojáků, ale místy i nasazením vraždících „zarážecích jednotek“. Voják se pak mnohdy dostával do situace, kdy mu hrozila smrt od nepřítele i od vlastních. Neměli jsme vědět o vězeňských táborech na „šestině světa“ a o popravách těch, kdo se znelíbili místním funkcionářům. A dodnes nemáme přemýšlet o tom, že za vraždy nebyl nikdo potrestán, naopak že za ně byla rozdávána vyznamenání. Stalin byl kdysi představován jako osvoboditel národů a vítěz nad Německem. Neměli jsme přemýšlet o masových deportacích, které nařídil, ani o tom, že vítěz nad Německem je zároveň bezohledný masový vrah…
Pro většinu současníků je druhá světová válka dávnou minulostí. Spolu s ní odešly z tohoto světa i četné iluze. Objevily a ještě se se objeví ale jiné, zdánlivě nové, nejednou ne-příjemně podobné těm předchozím. Asi bychom měli být, poučeni minulostí, obezřetnější a uvážlivější, než byli naši předkové a než jsme byli my sami.
Kdysi dávno jsem se setkával se slovy o křesťanských ctnostech. Jejich základem má být Víra, Naděje a Láska. Pak jsem ale narazil na námitky skeptiků: víra je selháním intelektu. Naděje je stav mysli.
Asi bychom se nad tím měli občas zamyslet. Skeptici by mohli mít pravdu.
Zbývá tu z té trojice křesťanských ctností ještě láska. Jenže to je tak mnohotvárné a obsáhlé téma, že psát o něm bych neměl odvahu …
25.12.2013 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se