Stalo se...


Stalo se…

Mám neteř. No dobrá, řeknete, a co jako má být? Synovce a neteře má skoro každý, a nepovažuje se to za nic mimořádného. Nepovažoval bych to za nic výjimečného ani já, jenže má neteř, dnes poněkud dospělejší, je už od dětských let velice zvířomilná. Měla pejska, malého kníráče, přinesla ale domů i hrdličky, které poněkud zaneřádily linoleum v chodbě, viděl jsem u ní akvárium, kam dala také brouka potápníka a brzy zjistila, že to nebyl dobrý nápad, viděl jsem u ní gekona, velmi hezkého králíčka, a později zase pejsky. Léta jsem se s tou svou neteří nesetkal, jen si často posíláme maily s obrázkovými přílohami. Pokud jsem ale informován, její velkou láskou jsou už delší dobu jezevčíci. Upřímně řečeno, zálibě v jezevčících se moc nedivím. Sám je mám také docela rád, dokonce jednu dámu této psí rasy jsme si kdysi přinesli z útulku, a žila u nás několik let. Vzpomínka na dětská i pozdější léta mé neteře mne ale přivedla k úvaze, co všechno si pro zábavu, potěšení i pro ukojení zvědavosti lidé z té rozsáhlé a rozmanité živočišné říše, k níž všichni také patříme, pořizují. Vím o domácnosti, kde měli užovku, o jiné, kde v improvizované voliéře chovali fretku, občas se u lidí objevují želvy, běžní jsou různí papoušci, hlavně andulky, a konečně v mnoha domácnostech mají akvárium. O tom posledním bych asi něco věděl… Mí příbuzní a sousedé akvárium mají a já, v době kdy jsou na dovolené, chodím krmit rybičky a dohlížím na nezbytné provzdušnění vody. Přiznávám ale, že sám bych si akvárium nepořídil. Vnímám je jako druh kaleidoskopu, je hezké, dívat se chvíli na tu malou vodní říši, na zelené rostliny a plovoucí rybičky, ale k rybičce nemohu promlouvat a nemohu si ji pohladit. Ještě méně bych si ale dovedl představit chov cizokrajných pavouků; s těmi bych se určitě nikdy nesžil a pohladit chlupatého pavouka bych nedokázal. To už spíše bych snášel nejedovaté hady, jsou hladcí, teplí, nic bych proti nim neměl, pokud bych je nemusel krmit živou potravou. Představa, že bych měl dát hadovi do terária živou myš, je zcela nad mé síly a to tím spíše, že mám k myším spíše dobrý, tak trochu citový vztah, pokud se ovšem shodou okolností nezabydlí v mé spíži nebo ložnici. Myšky jsou hezké, čiperné, a mají korálková očička. Mám s nimi několik drobných zkušeností. Jedna z nich vznikla když náš kocourek zahnal kdysi myšku ze zahrady do bytu. Žila pak asi dva roky pod sporákem v kuchyňské lince. Nikdo by byl o ní nevěděl, kdyby ji jednoho silvestra nenapadlo proběhnout se po kuchyni. Měli jsme právě doma návštěvu, a protože bylo Silvestra, tedy poslední den v roce, který se zpravidla oslavuje a zapíjí alkoholem, vzniklo okamžitě podezření, že myška je jen představou poněkud ovíněných lidí. Nebylo tomu tak, ostatně byli jsme téměř střízliví. Myška žila u nás pak ještě několik měsíců. Kam nakonec zmizela, nevím.
Dost často se do rodin dostává zvířátko generačním postupem, tedy že si je vyžádá nebo opatří mládež, po krátké době ji starosti a povinnosti, spojené s chovem zvířátka přestanou bavit, a péči o nového tvorečka musí převzít rodiče nebo prarodiče. Takto získali malou potkaní samičku mí dobří přátelé. Potkanička byla docela milá, nenáročná, nic neprováděla a nic nikde nerozhryzala. Při své návštěvě u mých přátel jsem ji vzal do ruky, trochu jsem ji pohladil, cítil jsem na ruce teplo toho malého tělíčka. To teplo mně ale připadalo dost výrazné. Myšička byla klidná, neutíkala, jen se mně vyčurala do dlaně… Život všech těch malých hlodavečků je ale krátký. Mí přátelé měli svou potkanič-ku rádi a byli smutní, když je opustila. Po jejím skonu napsal přítel docela hezkou báseň, opěvující hlavně to, že i malý živý tvoreček pomáhá člověku povznést se nad denní starosti a neuspořádanost světa.
Myšičku jsme měli doma potají. Měli jsme doma pár týdnů také žlutou andulku, či spíše anduláčka, v době kdy jeho majitelka, naše známá, byla v lázních. Neměl se u nás určitě zle, ale vzbudil žárlivost naší tehdejší fenky Ťapinky. Lze to pochopit: něco tu lítalo po místnosti, sedalo to pánovi na rameno, ráno to zobalo do jeho snídaně, a pán proti tomu neprotestoval. Kterého pejska by to nenaštvalo?
A tady bych se chtěl trochu vrátit k výběru domácích mazlíčků. Máme samozřejmě možnost vybrat si jakékoli zvířátko, a také to lidé dělají. Společníkem člověka může být třeba křeček nebo i mladý tchořík, kuna nebo veverka, Seifert psal o lidech, kteří měli doma krokodýla. Nesporně nejrozšířenějšími domácími miláčky jsou ale pejskové a kočičky. Mám je rád, několik kočiček i pejsků provázelo kousek mého života. Kočičky mám moc rád, jsou to milá zvířátka vhodná zvláště na hlazení. A pejskové? Za ta léta, co jsem je poznával, došel jsem k závěru, že i když vůbec nejsou podobní lidem, zvířata to nejsou.
Jedno mně ale na všech těch božích tvorech vadí: že totiž žijí příliš krátce. Zvykneme si na pejska nebo kočičku, máme je rádi, jsou součástí našich rodin a našeho života, ale zestárnou příliš brzy, pak odejdou do nenávratna, a nám zbude jen smutek, svazek fotografií, vzpomínky – a pocit opuštěnosti. Spolu s paní jsme to poznali dost nedávno. Není proč mít misku s vodou na podlaze, nikdo tu vodu nebude pít. Nechystáme talířek s pejsčím jídlem, není pro koho. Vracíme se domů s nákupem: nikdo nás nevítá, jako kdysi. V bytě je nepřirozené ticho, cosi tu chybí…
Nejednou jsem v těch dnech samoty přemýšlel, nevím ani proč, o některých biblických zprávách o stvoření světa. Genesis, první kapitola: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Lze o tom pochybovat, není to ale nutné: kdyby tu byla nějaká věčná, vševědoucí a všemohoucí bytost, miliardy let, počínající velkým třeskem, by pro ni mohly být procesem stvoření, ale co o tom mohli vědět dávní pisatelé Starého zákona? Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. Nějak se muselo naznačit, že ta nehotová, neobydlená země, se nemohla Stvořiteli líbit. Ten pak prý jako první čin stvořil světlo a oddělil světlo od tmy, a světlo nazval dnem a tmu nocí.
Samozřejmě, co mohl starozákonní člověk vědět o rotaci planety, na které žije, ač neví, že je to planeta a že ji jednou nazvou zeměkoulí, co mohl vědět o náklonu zemské osy, způsobující střídání ročních dob? Ten člověk dávných dob si vysvětloval všechno podle toho, co znal, a nebylo toho příliš mnoho. Potřeboval také mýtus o Bohu, kterýž jest věčný, mocný a spravedlivý… Uvažuji o tom, pokud to vím, jak si na rozdíl od monoteistů zabydleli nebe třeba antičtí předkové naší civilizace. Tam už byla jakási dělba práce, ne přímo byrokracie, ale rozčlenění resortů a funkcí, bůh pro moře, bůh pro obchodníky a zloděje, bohyně lovu a bohyně úrody… Jenže nad tím vším měl vládnout Zeus, obdařený nejen nadpřirozenou mocí, ale i lidskými vlastnostmi, včetně – no však víme. Božská manželka Héra to se svým mužem neměla lehké, ale on s ní nejspíše také ne. A jak to vlastně na tom řeckém Olympu, sídlu bohů, bylo? Vycházeje z vlastních dlouholetých zkušeností bych se ani nedivil, kdyby tomu božskému cirkusu šéfoval Zeus jen formálně, ale rozhodovala by Héra…
Dvě božské bytosti rodu ženského v rodinném hnízdě mám i já. Manželku a dceru. A ty roz-hodly, že dosavadní, osiřelé a neúplné rodinné prostředí, kde chybí štěkot a přítulnost čtyřnohého tvora, je nesličné a pusté. I pravilo domácí božstvo: „Budiž pes!“
Vážím si lidí, kteří dovedou psa vycvičit, ať už k stopování nebo záchranářské činnosti, ale sám už bych dávno na nic takového nestačil. Spoléhám spíše na dosavadní, už několikrát vyzkoušenou praxi, že si pejsek vycvičí mne, a zatím se to každému našemu povedlo… Pejsek, a raději fenka, která měla přijít, měla být z útulku, pokud možno už ne štěně, protože temperamentu štěněte bychom nestačili, pokud možno ne příliš velká, bude to hlídací pes – tedy že si ji ohlídáme, a její hlavní funkcí by mělo být v dobrém slova smyslu společnice a samozřejmě milá kamarádka.
Probrali jsme doma i všechny záporné stránky záměru pořízení pejska nebo spíše pejsky, bylo těch věcných námitek dost, ale co naplat. Dámy laskavě prominou, ale z mého hlediska, tvořeného hlavně zkušenostmi, je věc jasná: když si žena vezme něco do hlavy, musí to prosadit; a zde na mne byly ty ženy dvě.
A tak přišel den, kdy dcera odjela na domluvenou schůzku v kolínském útulku a pak přivezla šedohnědé, trochu větší nohaté stvoření, čisťounké a snad i trochu vychované. Fence dali v útulku jméno Adélka. To jsme vyměnili po několika dnech a říkáme fence Viki. Na to jméno od prvních chvil u nás slyší, snad se tak anebo hodně podobně kdysi jmenovala. Podle veterinárního průkazu je kříženec. Tak to teda pr, my žádného křížence mít nebudeme. Vycházel jsem z podobnosti naší nové členky rodiny s pejsky v různých katalozích a navrhl jsem, že budeme mít kastilského ridžbeka, jenže to se zdálo dceři málo exotické a tak rozhodla, že to bude svahilský ridžbek. To je ovšem jen chabý popis vnějších znaků. Naše Viki je totiž malý psí zázrak: skoro od prvních dnů se u nás chová jako by tu byla odjakživa, málo štěká, zato nás všechny poctívá svou přízní. Je až neskutečně přátelská a mazlivá, má moc ráda paničku a odpoledne lehává na jejím gauči, ke mně, když sedím u počítače, dost často přijde a položí mně svou krásnou velkou hlavu na nohu nad kolenem. Někdy mně strčí chladný vlhký čenich do ruky, ruku obyčejně trochu olízne. Podívá se na mne svýma hnědýma očima a čeká na pohlazení. Nevnucuje se, ale ví, že v pravé zásuvce psacího stolu mám různé psí laskominy. Ví asi také, že jejím krásným hnědým očím nedokážu vzdorovat…
Řízením osudu a shodou šťastných náhod jsme získali milou psí kamarádku a ona se snad dostala k dobrým lidem. Možná dopadlo všechno, jak nejlépe mohlo…
Máme Tě rádi a Ty máš ráda nás. Buď s námi šťastná, Viki.


17.10.2012 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se