Osamění


Osamění…

Stavila se u nás v sobotu večer. Slečna, se kterou se známe asi dvanáct let. Je jí něco přes třicet, je hezká, milá, a asi se nikdy nevdá. Patří totiž mezi ty, které jsem kdysi nazval služebni-cemi soucitu. Její matka měla malý útulek pro psy a kočky kdesi v severních Čechách a dcera, tedy naše slečna, bydlí sice v Praze, ale snažila se mamince pomáhat; hlavně v tom, aby zvířátka našla nový domov. Někdy to nebylo snadné. My jsme ale jejím zprostředkováním přišli k černé fence po-dobné špicovi, k fence jménem Monča. To jméno, uvedené i ve veterinárním průkazu, jsme nevy-mysleli my. Dali je fenušce právě v útulku. Slečna, o níž se zde zmiňuji, žije v řadovém činžovním domě. V bytě má dva stárnoucí pejsky a nemalé množství koček, což je důvodem proč její jméno, ani křestní, neprozradím. Kdyby její sousedé o té záplavě kočiček věděli, mohli by slečně komplikovat život. My si ale jí a její obětavosti vážíme a od té doby, co jsme její zásluhou získali fenku Monču, dáváme té mladé ženě s malým bytem a velkým srdcem několikrát do roka menší finanční příspě-vek. Na to, do jaké míry jí to při její péči o zvířátka která má, může pomoci, nemáme odvahu se ptát…
S Mončou se naše návštěvnice tentokrát nesetkala. My, tedy má paní a já, jsme se o takové setkání ani nepokoušeli. Krátce poté, co jsme fenku dovezli, dávala fenka při setkání se slečnou na-jevo radost, byť trochu zdrženlivou. Po několika letech ji přestala znát. Snad se časem v psím mozeč-ku ztratily vzpomínky na strádání v polích, kde ji dobří lidé, hladovou a zbědovanou našli a dali ji do útulku, snad se časem vytratily i vzpomínky na zvířecí sirotčinec. Přešla léta a Monča zestárla, nako-nec i dost zhubla, poslední dobou dostávala denně prášek na posílení srdce, a téměř nejedla. Skoro celý den a noc ležela a spala, byla zesláblá, a veterinář si nebyl ani po důkladných vyšetřeních jist, proč tomu tak je.
Když před dvanácti léty má paní Monču přivezla, bylo to skromné, trochu ustrašené stvoření. Od prvního dne měla novou paničku ráda, mne se trochu bála, samozřejmě mne neposlouchala, já jsem se jí ale nevnucoval, ani jsem se příliš nedivil. Dost možná s ní některý muž zacházel zle, a pejs-ce to utkvělo v paměti. Vzpomínám si, že jsme jednou, když nás jedna drzá moucha nepříjemně ob-těžovala, vzali plácačku, abychom se toho obtěžujícího zástupce blanokřídlého hmyzu zbavili. Monča citelně zneklidněla. Asi ji kdysi někdo bil. „Neboj se, malá“, řekli jsme fenušce mírným hlasem, „u nás se s ničím takovým, jako je bití, nesetkáš“, a plácačku jsme uklidili. Fenuška pochopila, brzy zjis-tila, že jí u nás nehrozí bolest, hlad ani jiné strádání. S jedinou výjimkou: občas se musela rozloučit s paničkou, kterou oddaně milovala… Občas jsme chodívali s paní na nákup, bylo to asi patnáct mi-nut chůze, protože neviditelná ruka trhu a nenasytnost majitelů nemovitostí zrušily v našem blízkém okolí všechny obchody. Když jsme došli k vzdálenější prodejně připnul jsem Monču na vodítko, pro-tože jinak by utíkala za paničkou, a zůstal jsem s fenečkou na chodníku. Do obchodu šla jen paní a pejska ji napjatě očekávala. Když panička vyšla z obchodu, čekalo ji radostné, někdy i dost bouřlivé psí uvítání. Pejskové asi nedovedou odhadovat čas, chtějí ale být vždy se svým milovaným člově-kem…
Monča neznala aportování, a my jsme ji to ani neučili. V štěněcích létech se je naučit nemohla, nebylo od koho, nebylo ani proč. Trochu se bála lidí: když jsme s ní šli po chodníku, bála se každé větší skupiny a někdy i jednotlivých chodců. Trvalo dost dlouho, než se přestala bát. Důvěru měla jen k ženám, hlavně ne nejmladším, což bylo asi určitým pozůstatkem zkušeností z útulku. Tam na ni jistě byli hodní, věnovat se jí ale nemohli. A tak se vlastně teprve u nás dočkala hlazení, přátelského podrbání a milých slov, jimž nejspíše nerozuměla, ale vnímala laskavost řeči. Nevyvinul se u ní také návyk, u pejsků velice obvyklý, olízat svého člověka. Dokonce v domácím soužití s kocourkem, s nímž se velice dobře snášela, svého chlupatého kamaráda neolizovala. Naopak, náš černý kocourek, miláček všech, občas přátelsky olízl ji.
Život ale nebývá bez mráčků. Přišly dny, kdy Monča měla důvod být smutná. Panička musela do nemocnice na operaci páteře. Já jsem za paní do nemocnice chodil, po tu dobu musela být Mon-ča doma sama, a když jsem se vrátil, dívala se na mne tesknýma očima. Možná ze mne paničku cítila, a kdyby to dokázala, zeptala by se: „Kam jsi dal paničku, člověče, jak to že tady není?“ Chodil jsem té době sám s Mončou na procházky, ale musel jsem ji mít na vodítku; jinak by mně byla utekla a běžela by nejkratší cestou domů. Co kdyby tam panička přece jen byla?
Přišel ale den, kdy z nemocnice přijela sanitka a panička se vrátila domů. Monča neštěkala, ale uvítala paní před dveřmi bytu divokým, bujarým a radostným tancem, při němž odkopla rohožku daleko na schody, a celým tímto improvizovaným vystoupením dala najevo své nadšení.
Po návratu z nemocnice nemohla paní hned chodit s fenečkou na procházky. Chodil jsem s ní tedy já, měl jsem ji pro jistotu na vodítku, ale v druhé polovině cesty, při návratu domů, jsem pejsku z vodítka pustil. Okamžitě se rozběhla domů, k zadním vrátkům zahrady, která jsme ráno kvůli ní nechávali otevřená, a po zahradě pak nejkratší cestou k paničce. Ano, pejsek dovede mít člověka rád, a nijak to neskrývá…
A tak šel čas a žili jsme zcela obyčejně a klidně, bez mimořádných příhod a událostí. Ráno jsme chodili s Mončou na procházku, a ona s námi chodila ráda, držela se nás, hlavně paničky, byla klidná, spíše trochu bojácná, nikdy se s žádným pejskem nepoprala a dokonce, když ji některý obtě-žoval, bránila se spíše mírně, bez štěkání a náznaků kousnutí. Zřejmě kdysi v útulku musela být sná-šenlivá, možná byla i trochu utiskovaná většími psy. Můžeme se toto všechno domnívat. Pejskové lidskou řečí nemluví a o tom, co prožili, nevyprávějí.
Když byla Monča mladší, bála se bouřky a randálu, jímž nás dost často oblažovala prostřed-nictvím různých omezenců tak zvaná zábavní pyrotechnika. Zjistili jsme časem, že se Monča bojí méně. Pak jsme si ověřili, že to není vyšší odolností: fenka začala hluchnout, a slyšela čím dál hůře. Starším psům, a nejen psům, se to stává. Pak při jednom očkování, které je u pejsků povinné, zjistila veterinářka sonografem srdeční slabost. Dávali jsme tedy Monče pro povzbuzení srdce jeden prášek denně, což nebylo tak docela snadné: i když jsme prášek zabalili do kousku masa, nebylo vyhráno. Museli jsme tedy v zájmu toho, aby fenuška prášek spolkla, použít menší násilí. Stejně ale v organismu byl nastartován proces, který musel nakonec vést ke konci.
V sobotu večer byla u nás na návštěvě slečna, která nám kdysi Monču přivedla. V neděli do-poledne přijela veterinářka a ukončila Mončin život. Naše psí sestřička ležela na dece jako by spala, krásná, dlouhá, černá, jemná srst byla stejná, jak jsme ji znali přes deset let, ale tělo pomalu vychlá-dalo. Plakali jsme? Ano, tak už to bývá, když odejde někdo, koho jsme měli rádi…
Najednou v bytě něco schází, ne miska s krmením, které už nikdo nepotřebuje, ne miska s vodou, z které ještě občas pije kocour, ne štěkot, který nás kdysi i trochu zlobil. Snad to ani nejde vysvětlit, druhým ani sobě, najednou je doma nesdělitelné prázdno, prázdno s nádechem stesku a smutku. Paní chodí ráno na procházku, protože procházky s Mončou ji seznámily s jinými psy, kterým vždy dávala nějakou tu jedlou pozornost. Chodí tedy do známých míst, po nesčetněkrát procházené trase, a na Monču přitom určitě vzpomíná… Já mám k večeři housku s plátkem sýra. Jak rád bych ten plátek sýra dal Monče, mně samotná houska stačí, dělával jsem to tak mnohokrát. Už to nejde. Monča je už jen vzpomínkou. Její tělo spočinulo v hrobečku na zahradě, psí dušička odešla za duhový most, a nám zbyly slzy, které sotva kdo pochopí, a které časem oschnou.


12.08.2012 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se