Malé běžné zamyšlení


Omluvte mne, vážení čtenáři, že začnu citátem:
„Poněvadž jsem se sám divíval mnohému, co mi rodiče o těch bývalých časech jejich mladosti vypravovávali, soudím, že i potomci moji tím více se tomu, co tu napíši, diviti budou a proto, že jim stať tato vždy zajímavá bude. Ty zlaté časy, které dědeček sám chválíval, byly opravdu takové jak pěvec „Slávy dcery“ Kolár v jedné své znělce je popisuje: Klíčů, zámku, šibenic a rasů, neznali jsou, až jich viděli u svojích že němčitelů časů. Neznámá jim byla lež a krádež, žebrač, přísaha i zločinství, rodiče i starce ctila mládež atd. Všechny tyto zde básníkem uvedené věci i dědeček můj připomínal a jako pomíjející naznačoval, ano, mně se zdává, že takové ty staré ctnosti s dědečkem a tatínkem úplně se ztratily. Peníze si dlužil jeden od druhého beze všech úpisův, svědkův anebo směnek, tu platilo slovo, přísaha bylo tehdy něco hrozného. Křivopřísežník horší vraha, lhář jako zloděj, zloděj jako vrah. Obytná stavení byla v noci otevřena, jen u špýcharu či sýpky, kde bylo uloženo obilí, byla dřevěná závora.“
Toto je doslovný výpis z pamětí, které psal kdysi jeden z mých předků, žijící od roku 1846 do roku 1925. Chvála starých časů, kterou slýchával od svého dědečka, může být ovšem velice subjektivní a nadnesená. Možná žil zmíněný dědeček někde na venkově a ve vesnici se všichni znali, vzájemně si věřili a navzájem se podporovali. Vzhledem k dlouholeté rodinné tradici nevylučuji, že obyvatelé vesnice byli evangelíci a jejich víra i společný vzdor proti rakouské katolické vrchnosti upevňovala nepsaná přátelství a vzájemné vztahy. Dědečkova chvála starých časů tak může být výsledkem jeho vlastních dobrých zkušeností z mikrosvěta, v němž mu bylo dáno žít. Něco z té oslavy dřívějších dob připomíná známou skutečnost, že lidé odedávna vymýšleli báje o zlatém věku, o daleké zemi za horami nebo ledovci, o zemi, kde je všem blaze, kde není násilí, bída a strádání. Jednou z takových známých bájí je křesťanský mýtus o ráji, v němž po nějakou dobu žili Adam a Eva. Novější představu neskutečně šťastné země známe z Nezvalovy básně „Znám zemi blízko pólu, znám divukrásnou zem“… Určitě ještě za svého života básník pochopil, že opěvoval sen…
Jsou ale i jiné sny, nezřídka vyjádřené hesly. Sen o šťastné budoucnosti pro všechny, sen o společnosti, kdy každému se dostane podle jeho potřeb, sen o tom, že všichni lidé budou dobří, sen o technickém pokroku, který zajistí blahobyt všem. Sen, který byl po konci vlády jedné strany propagován v době velkých iluzí: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Může to být, pochopitelně, toužebné přání, ale nic víc. Jenže je to k smíchu? Myslím si, že ne, i když se čas od času setkáváme s posměšným pojmenováním, hraničícím s nadávkou – „Pravdoláskaři“. Jsou tím možná míněni stoupenci bývalého prezidenta Havla, jistě to nevím. Jenže naivní a neuskutečnitelné přání má kousek vnitřní morálky. Systém, v němž žijeme, kde média běžně, bez omluvy a uzardění oslavují úspěšné podvodníky a zloděje, hodný obdivu rozhodně není. Obdiv a úctu si u nás nevysloužili ani jeho političtí zastánci a představitelé. Naštěstí neaspirují na to, aby byli pro nás morálním vzorem.
A tak také není proč se divit, že vážnost politiků všeho druhu, od poslance až po ministry, je nepatrná, spíše se pohybuje v záporných hodnotách. Mějme však trochu pochopení: pro úspěšnou kariéru v politice a nezřídka i v podnikání všeho druhu, není charakter požadován a nějaké pevné morální zásady také ne. Protekce a korupce se staly součástí podnikání i úředních rozhodnutí. Ministr nebo úředník ve vyšší funkci, který způsobí hmotnou škodu nebo odklání větší sumu peněz pro sebe, nedělá nic jiného, než co je ve „vyšších kruzích“ zvykem. Jednou za čas straničtí předáci zařídí – nejspíše v rámci stálého předvolebního boje – cosi jako průzkum veřejného mínění. A pak se diví, že Parlamentu věří jen třináct procent dotázaných, no dobrá, ať se diví, já se divím i těm třinácti procentům… V jedněch velice známých novinách si zase stěžuje renomovaný historik, že zvolením do Parlamentu ztratil nejen většinu dřívějších přátel, ale předchozí vážnost a úctu; jeho okolí ho započítalo do smečky, které se nevěří. V tomtéž čísle týchž novin je i jakási úvaha o tom, proč je důvěra ve vládu a poslance tak nepatrná. Je to tak trochu drzost: co byste od nás ještě nechtěli? Vždyť proč by si měli lidé svých současných představitelů vážit? Během let vypěstovali naši politici na všech úrovních vlády a státní správy dojem, že nikdo nejde do funkce z přesvědčení, že nikomu nezáleží na lidech, kteří ho zvolili, ale bez ohledu na to, za kterou stranu se kdo z nich na výšinu dostane, všem jde jen o moc a osobní prospěch. Proto také jsou vděčni za příjmy z nekalých zdrojů, za každé pozvání na dovolenou v sídlech úspěšných a bohatých podnikatelů, bez ohledu na to, jak pan úspěšný k vilám v zahraničí a vůbec k báječnému majetku přišel. Za přízeň multimilionářských sponzorů už stojí za to zvednout občas ruku pro jejich zájmy, a naopak nevidět bolesti obyčejných lidí, jejich okrádání a jejich strasti, pokud se chtějí, nejednou i marně dovolat spravedlnosti. Podle zákona je ovšem všechno v pořádku. Co na tom, že podle normálního rozumu je politická scéna sdružením zkorumpovaných, kterých si vážit nelze? Předpokládejme, že do politiky ať už náhodou, z přesvědčení či omylem, vstupovali někdy i lidé charakterní a nezkompromitovaní. Co ale z nich příslušnost k zvýhodněným prominentům časem udělá? Jak se změní povaha člověka, když se mu nabídne řada možností, obyčejným lidem nedostupných? Zdá se jako by se pro politiku vybírali lidé druhořadí, omezení a sobečtí…
Určitě by se našli lidé, kteří by odolali vábení zisku, přízni bohatých a mocných, kteří by si třeba i v mimořádných situacích zachovali lidskou důstojnost i charakter. Já sám jednoho takového člověka znám. Nemá auto a ani po něm netouží, jezdí rád vlakem, má nejen vysokoškolské vzdělání, ale ovládá i několik světových řečí, bydlí v normálním panelákovém bytě a na stěně má prý plakátek s heslem „Žijte prostě, prostě aby i jiní mohli žít“. Pragmatici by řekli, že je to „boží člověk“.
Vážím si ho, vím ale, že do současné politiky by se určitě nehodil.



29.06.2012 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se