Chyba zájmu


Chyba zájmu…

Šťastní všichni, kdo se nezajímají o události doma i ve světě. Ano, jsou takoví lidé, a dost možná, že ani o nic nepřijdou. Lituji, že už mezi ně nepatřím. Po celou dobu tak zvané normalizace, tedy ruské okupace a vlády okupantských kolaborantů, jsem nebyl zvědav na zprávy v televizi ani v českém, tehdy ještě v československém rozhlase, a nečetl jsem noviny. Mým zdrojem informací byla hlavně zahraniční rozhlasová vysílání, trochu také samizdat a tiskoviny, které vydávali naši lidé v zahraničí. Jenže pak přišel listopad 1989 s jeho velkým a nadějným příslibem nové doby, a já jsem začal, tak jako mnoho jiných lidí, domácí zpravodajství sledovat. Časem se stal z toho u nás doma návyk. Sledujeme zprávy, vysílané televizí, sledujeme je většinou při obědě a při večeři. Samozřejmě je to nesprávné, odborníci na výživu by nám to mohli vyčítat, přesto přiznávám, že u nás doma je nechvalným zvykem doprovázet polední i večerní jídlo televizním zpravodajstvím. Kromě iluze, že sledováním televizního zpravodajství při obědě a večeři se ušetří čas, má tento nemrav pro mne nemalou výhodu: snáze dokážu potlačit nutkání doprovodit některé postavy televizních vystoupení nenávistným nebo opovržlivým komentářem, naopak, snáze se, hlavně díky tomu, že nejsem u stolu sám, ovládám. Jím a mlčím, poslouchám a mlčím, občas se podívám na obrazovku, jsem si jist, že to co si myslím, je nepublikovatelné, a poněkud otráveně mlčím. Vím, že bych se neměl znepokojovat věcmi, které nemohu ovlivnit, zvládám to, ale s nemalým úsilím a námahou… Na obrazovce se denně objevují tytéž tváře, které jsou mně protivné, ve zvukovém doprovodu stále tytéž hlasy, prolhané huby pronášejí stále stejná moudra o tom, že musíme šetřit, protože máme dluh, který jsme my, obyčejní lidé, nezpůsobili. Titíž výtečníci, kteří pomáhali a ještě pomáhají stát okrádat a rozkrádat, nás vedou k šetrnosti. Ani slovo o tom, že bychom se měli pokusit dosáhnout na rozkradené miliardy například majetkovými přiznáními, které naši zákonodárci pod různými záminkami již léta odmítají, a že bychom měli alespoň zčásti vystopovat příjmy spekulantů a různých zlodějů. Ani slovo o tom, že by se státní moc měla zajímat o to, zač byly postaveny honosné vily, zač byla pořízena soukromá letadla a luxusní auta. Tohle všechno, jak se zdá, naše zákonodárce nepálí. Měli bychom je asi donutit, aby nepracovali jen pro sebe, ale také pro nás. Jistě, ale jak? Ví to vůbec někdo? Přiznávám, že já ne… A byli by toho tito výtečníci vůbec schopni? Nezdá se … A tak jen potlačuji bezmocný vztek a trvalou ošklivost, vím, že současní zastánci vlastního sobectví a zločinných mafií se budou na svých místech držet s úpornou rozhodností, a těžko předvídat, jaké do konce svého panování ještě natropí škody.
Socioložka, které si velice vážím, říká, že zvůli vládnoucí moci, tedy hlavně úřadů, umožňuje naše netečnost a pohodlnost. Opravdu? Myslím si, že se paní trochu mýlí. Překonat netečnost a pohodlnost může být obtížné, jenže obtížnější je překonat strach.
Dovolím si vrátit se k příkladům, které znám z televize:
Do obchodu s textilem vtrhne parta gaunerů. Nekradou, přímo rabují. Prodavačky mají za zboží hmotnou odpovědnost, měly by tedy zasáhnout. Troufnou si, když zločinecká parta je v přesile? Nejspíše nezasáhnou, zavolají policii, ale samy budou mít snahu zůstat nenápadné. Bandy gaunerů ohleduplností netrpí, a jsou mstivé. Slušní lidé nemají chuť jim ustupovat, ale mohou mít důvod se jich bát. Policistů je málo, navíc jejich činnost je omezována obavami z nařčení z rasizmu nebo neadekvátnosti zásahu. Dávno už jsme si zvykli na to, že o zloděje, podvodníky a pachatele násilných trestných činů je u nás lépe postaráno, než o jejich oběti. Namísto toho, aby se lotři museli bát nás, musíme se my bát lotrů. A to jsme jen v dolním podlaží. Když vyjdeme výše, je to horší. Život nás už dávno poučil, že poctivou prací člověk nejspíše nezbohatne… Velice pochybným způsobem je vypočítána průměrná mzda. Dvě třetiny lidí dostávají za svou práci méně, než je ten průměr, a ještě aby byli vděčni za to, že mají vůbec zaměstnání. Kdyby o ně přišli, mohou se dostat nejen do bídy, ale nejspíše i do dluhů. Kdyby nemohli dluhy splácet, hrozí jim, že dluhy narostou o úroky do obludných rozměrů, a nakonec přijde exekuce, která je s pomocí vymahačských a exekutorských firem, bezcharakterních advokátů a s požehnáním státní moci, připraví o všechno, co ještě mají. Zajímá to poslance, zajímá to vládu, zajímá to pana prezidenta? Nevšiml jsem si. Jejich projevy a jimi prosazované tak zvané reformy ničemu takovému nenasvědčují…
Kladu někdy sám sobě otázku co nás vede k tomu, že si současné poměry necháváme líbit, že se rázně nezbavíme těch, kdo vybudovali a nadále udržují při životě mafiánský kapitalismus? Odpověď by asi nebyla snadná. Postavit se proti vládnoucí moci, ať na místní nebo vyšší úrovni, nebylo nikdy bez rizika. Jenomže pro mnoho „obyčejných“ lidí, bylo to riziko dříve trochu menší. Pokud se zaměstnanec vzepřel zvůli šéfů, mohl přijít o práci. Bylo ovšem dost pravděpodobné, že sežene jinou práci, byť i třeba hůře placenou, ale přece jen nějakou. Dnes znelíbit se šéfovi, ať už je to majitel firmy, jeho poskok či kdosi z vedoucích státem řízeného úřadu, může znamenat pád do chudoby. Volných míst je málo, a šéfové všeho druhu dovedou nedostatek pracovních příležitostí zneužívat, nestoudně a bez ohledu na lidskou důstojnost svých zaměstnanců, hlavně ovšem zaměstnankyň. Zpupnost „chlebodárců“ by měly brzdit odbory. Pokud mohou a pokud vůbec jsou. Neutěšené podmínky práce třeba ve velkoprodejnách jsou známy. Vím ale také o případu, kdy v jedné menší nemocnici se rozhodly sestry založit odbory. Ředitelství na to pohotově zareagovalo tím, že všechny „odborářky“ pod různými záminkami vyhodilo ze zaměstnání. Našel se opravný prostředek? Našel: některé vyhozené zaměstnankyně zašly za svými šéfy, omluvily se za neuváženou nepředloženost, slíbily, že už nebudou zlobit, a vedení nemocnice jejich výpovědi zrušilo.
Tohle všechno zůstává v podvědomí, zatímco přede mnou je talíř s jídlem a pár metrů ode mne televizní obrazovka s obličeji a postavami, které ve mně vzbuzují ošklivost a opovržení. K tomu záběry z Parlamentu, jehož si neváží snad ani ti, kteří v něm za nemalé peníze zasedají. Tam se různě
dohadují o funkce, ale co vlastně dokázali vyřešit? Krádeže kovů a kabelů, krádeže, které jsou obec-ným ohrožením? Zhoršené podmínky života tam, kde z různých důvodů nebo pro chamtivost majitelů nemovitostí vládnou tzv. nepřizpůsobiví? Uchování zeleně a volných ploch ve městech, ploch, které ponechávají zkorumpované úřady spekulantům a developerům? Vždyť dnes není před těmito podnikateli jistého skoro nic – prodáme jim park, cestu, les, peníze jsou přece na prvním místě! Alespoň rovnost před zákonem, vyřešili? K čemu, oni to nepotřebují, a tak máme trojí právo: pro bohaté, pro chudé a pro minoritu… Zamezili právně nepostižitelným zlodějinám vymahačských a exekutorských společností? Nezájem…
Tohle všechno zůstává uloženo v téměř bezmocné mysli. „Zachovej si odstup, zachovej si nadhled“, říkám si. Nějak mi to nejde. A už hezkých pár týdnů se sám sobě nedivím že k těm, které mně prezentuje televize ve svém zpravodajství, pociťuji směs nechuti, nepřátelství a opovržení.

19.06.2012 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se