O veverkách

psáno pro Náš zvířetník
O veverkách se na Našem zvířetníku již několikrát psalo, naposled počátkem března letošního roku. Myslím tím skutečné veverky, nikoli českou politickou stranu Věci veřejné, o níž někteří novináři mluví jako o „veverkách“ což vzniklo nejspíše dvojím V v názvu té strany, která nyní hýbe českou politickou scénou a žlučí některých vládních činitelů. Tuhle poznámku přičiňuji jen z toho důvodu, že Náš zvířetník sledují i mnozí naši krajané, žijící v zahraničí, kteří nemusí být o politickém skotačení v Praze příliš informováni. Tedy ještě jednou, pokud dovolíte: o těchto veverkách psát skutečně nechci, píše o nich v těchto dnech kde kdo, a mě by to nebavilo…
Bydlím na kraji lesíka, a veverky vídávám občas ve větvích okrajových stromů. Prohánějí se tu občas zrzavé i černé, zdá se, že veverky, veveráci ani veverčata nejsou rasisté. Vzpomínal jsem už kdysi na náhodná přátelská setkání s pejsky, méně už s kočičkami, protože kočky jsou samostatnější a nezávislejší než pejskové, na setkání s ptáčaty i ptáčky, dokonce i s netopýrem. Veverky vídám teď jen na větší vzdálenost: ony jsou na stromě, já pod stromem. Bývaly časy, kdy jsem je vídával i za oknem. Dokud jsme měli na fasádě domu drsnou omítku, veverky, zpravidla obdivované lidmi na ulici, lezly po stěně k našim oknům, kde je čekalo vždycky něco k snědku, hlavně oříšky. Díval jsem se jednou zblízka na to, jak ten malý hlodaveček otevírá vlašský ořech, na který já bych potřeboval louskáček. Veverka si ořech podrží v tlapkách a rozřízne skořápku ostrými zoubky… Dnes už k nám veverky po fasádě nepřilezou. Stále stoupající ceny plynu, kterým topíme, nás přinutily k zateplení domu, a tak původní drsnou omítku nahradil mnohem hladší povrch, na němž by se zvířátka neudržela.
Mé vzpomínání nemá ale jen kladné stránky. Kdysi dávno, v době počátků televizního vysílání, dávno před vpádem tranzistorů, integrovaných obvodů a dálkových ovladačů jsem chodíval ve volném čase známým opravovat televizory. Ne, neživil jsem se tím, dělal jsem to jen ze známosti a většinou zcela zdarma. Ach kde jsou ty časy, kde jsou elektronky, letované spoje, a kde je volný čas… Chodil jsem k známým do jejich domácností, musel jsem vypít spoustu kávy, občas mně i dobří lidé ničili játra… Jednou jsem tak zašel k svým známým, a když jsem byl již skoro hotov s opravou a kousek ode mne stáli moji současní hostitelé, pán a paní, objevil se v pokoji kocour. Nádherný exemplář, kouzelně chlupatý, nejspíše tak zvaný angorák. „No to je nádherný kocour“, zvolal jsem obdivně, „ten má ocas jak veverka!“ V pokoji se rozhostilo ticho, paní zmrzl úsměv na tváři, ani pán nevypadal příliš potěšeně, a já si teprve teď vzpomněl na příjmení mých známých. Moji známí se totiž jmenovali Veverkovi…
Vyprávělo se kdysi o herci Vojtovi, který údajně vyprávěl rád vtipy a přitom každý zkazil, že měl doma veverku, a že jeho kolega si ho někdy i kvůli ní dobíral: „Vojto, veverka v bytě, vždyť za-páchá!“ „Ale vůbec ne,“ odpovídá Vojta, „ale někdy smrdí děsně…“ „Vojto, vždyť ale veverka kouše!“ „Kdepak, co tě to napadá, no včera mě rafla, potvora.“
Dnes už snad nikoho nenapadne mít veverku doma. Veverka se ale v době, kdy fasáda našeho domu byla pro ni ještě schůdná, dostala naší švagrové, bydlící v druhém patře, pootevřeným okénkem do spíže. Zda udělala ve spíži nějakou škodu, nevím, snad ne, ale okénko bylo málo pootevřené a tak zajatkyně vlastního průzkumu, ve snaze dostat se ven, ohryzala kousek okenního rámu.
Rád vzpomínám občas na dobu, kdy jsem byl ve Františkových Lázních, a tam v parcích byly černé veverky a nebylo jich právě málo. Pozornosti se domáhaly někdy dost důrazně, šplhaly pán-ským návštěvníkům po nohavicích kalhot. Někdy to toho, kdo byl obdařen jejich pozorností, trochu překvapilo, ale nezapírám, že to bylo milé…
Chtěl bych se ale zmínit ještě o veverkách, o nichž nám psala přítelkyně z Toronta. Psala, že zima byla do té míry mírná, takže země nepromrzala, a tak veverky v parcích vyhrabaly a zbaštily tulipánové cibulky. Veverky poněkud ztloustly – a tulipány tedy zjara nebudou. Hlodavečkové mají asi docela obstojnou chuť k jídlu. Psala naše kanadská přítelkyně také, že tam u nich je zvykem, že o velikonoční neděli děti hledají ukrytá čokoládová vajíčka, a tak jejich rodina vždy na zahradě nějaká vajíčka schová. Stalo se ale, že to největší našla jedna militantní veverka, začala ho chroustat i se staniolem, a zároveň od něho odbíhala a hledala, zda by se nenašlo ještě něco k snědku.
Veverkám se ovšem všechno promine. Jsou to roztomilí, krásní tvorečkové, a tím spíše si dovolím přidat pár obdivných slov o veverčí záchranné stanici Pinky, nejednou zmíněné na tomto internetovém časopise, a o lidech, kteří tuto stanici vedou. Buďme jim vděčni. Za jejich obětavost i za zachráněné veverky.
07.04.2012 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se