Cosi ze současnosti 2012


Cosi ze současnosti.

„Tak já už tady nebydlím“, řekla mi paní, která prodává již několik let v malém obchůdku s potřebami pro zvířata. Do toho obchůdku, blízko jednoho pražského nábřeží chodívám nakupovat stravu pro našeho pejska a pro kocourka, a proto se s paní dost dobře známe. Bydlela ještě nedávno v činžovním domě, téměř sousedícím s místem jejího zaměstnání a žila tu po celý svůj dosavadní život, tedy přes šedesát let. To, co ji potkalo, ale nepředpokládala: dům koupil nějaký spekulant, prý z Ostravy, a jeho prvním činem coby čerstvého pana domácího bylo, že důkladně zdražil nájemné. Jako mnozí výtečníci jeho druhu měl snahu vyhnat z domu staré lidi a vůbec všechnu chudou pakáž, která zpravidla po léta ve větších městských domech bydlí, a tak začal dělat kromě změn na rozvodu topení jakési, pro starší paní těžko pochopitelné, stavební úpravy. Hned v prvních dnech nového majitelství jí řekl, že její byt bude potřebovat, a bude moc rád, když se ten byt v dohledné době uvolní. Paní se dotazovala, zda jí najde jiný byt a zda jí třeba zaplatí stěhování. „Ale paní, to už se dneska nedělá!“ prohlásil pan majitel, a pokračoval ve stavebních úpravách, které znamenaly pro nájemnici obvyklé svízele: hluk, prach, několik vyplavení bytu a poškození některých kusů nábytku. Zda má pan domácí k stavebním úpravám povolení? Zbytečné se ptát, nebuďme malicherní, zbohatlíci takové zbytečnosti nepotřebují. Nikdo z lidí v domě, zaskočených nečekaným, zato velice výrazným zvýšením nájemného a zřejmou snahou novopečeného pana domácího zbavit se dosavadních, většinou starších a tudíž podle současných poměrů ekonomicky neperspektivních nájemníků.
Lidský osud, o němž se zde zmiňuji, není nijak výjimečný. Starých lidí, jimž se nájemné vyšplhá nad výši jejich důchodu, je mnoho. Léta, někdy po celý život, žili v prostředí, které jim bylo blízké, měli tu přátele a známé. Dokud dožívali spolu staří manželé, ještě se dalo skromně žít. Když ale pak jeden, ať už starý muž nebo častěji jeho paní, zůstane sám a všechny výdaje má vykrýt jeden důchod, není to už ani k skromnému životu. Zajímá to ale někoho? Někoho z těch, které by to zajímat mělo? Ne, nemějme obavy. Bolestivá výše nájmu se ovšem netýká jen starých lidí, jsou jí nejednou postiženy i mladé rodiny nebo lidé, na které dolehne ztráta zaměstnání. Bohužel se ale netýká politiků a mafiánské nomenklatury, takže naděje na změnu k lepšímu je nepatrná.
Paní, o které jsem se zmínil, nakonec díky synovi našla východisko. Syn měl nějaké úspory, a obstaral jí menší byt na předměstí. Do zaměstnání musí paní sice dojíždět, znamená to dost velkou časovou ztrátu, ale také konec stálého nervového napětí. Musela se rozloučit s polovinou nábytku a s dlouholetou iluzí, že dožije tam, kde byla zvyklá. Dávno sice pochopila, že jedinou jistotou současné doby je trvalá nejistota, zkušenost vlastní i zkušenosti druhých ji poučily, že proti nespravedlnosti nebo zvůli zbohatlíků se člověk pomoci nedovolá, a jako mnoho jiných lidí došla k názoru, že všechny ty řeči o svobodě, demokracii a právu jsou jenom kecy. Bohužel nejen jí, ale ani všem ostatním, není toto poznání zatím nic platné.
Máte doma televizi? Asi ano, skoro každá rodina ji má. Takže pokud se nedíváte jen na pořady, které Vás mají bavit, museli jste se setkat se zprávami o obyčejných, slušných lidech, kterým v domě neteče voda, protože majitel domu zpronevěřil peníze, které mu lidé za vodu odváděli, a nepomůže jim policie a horlivostí se nepřetrhnou místní úřady a dost času by na jejich případ měl i soud, pokud by se na něj obrátili. Museli jste se setkat s vyprávěním o vilách, které si různí zbohatlíci postavili v chráněných krajinných oblastech, a úřady nevědí co s tím, nejspíše časem stavby dodatečně schválí, je to nejjednodušší a může za to být i nějaká odměna… Museli jste se setkat s tím, že lidé, předpokládající, že dožijí jako zaměstnanci velkých a známých podniků, přijdou ze dne na den o práci, na dveře zaklepe nouze a po ní za nějakou dobu možná i exekutor. Kdysi, jak se říká dnes – za totáče, nesměl člověk říkat, co si myslí. Dnes může, ale stejně jako kdysi jen mezi přáteli nebo třeba v hospodě. Zaměstnavatel je jeho svrchovaným pánem, pokud se ti u něj nebo v jeho jednání něco nezdá, buď zticha. Kdysi tě mohl vyhodit, bylo to nemilé, ale měl jsi dost velkou naději, že seženeš místo jinde. Nezaměstnanost dělá člověka, v soukromé firmě i ve státním úřadě, mnohem zranitelnějším, posouvá ho na okraj otroctví. Musíme prý být flexibilní, přizpůsobovat se okolnostem. Výborná rada. Na ničem nesmíme lpět, na zaměstnání, na místě, kde žijeme, na domku, na zahradě, na klidném spánku… Do měst, kde se dalo slušně žít, se nastěhují divoši, a kde jsou teď Vaše životní jistoty? Zůstaly nějaké?
Většina z nás vidí svět jen přes vlastní zájem. Jsou lidé, kteří mají potíže s bytem, s nájmem, se zaměstnáním… Nás se to zatím netýká. Jsou nešťastníci, utiskovaní divošskou, stále větší menši-nou. My to zatím nejsme. Proto mlčíme, nedáváme hlasitě najevo svou nespokojenost, nebouříme se. A neuvažujeme o tom, že dříve či později se všechno to, co nás zatím ještě šťastně míjí, dostane i k nám.

02.04.2012 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se