Návrat do rebelova mládí


Návrat do rebelova mládí…

Jako většina lidí, také já mám doma televizní přijímač. A nebyla to vůbec náhoda, že jsem se večer pátého prosince 2011 díval na pořad „Reportéři ČT“. Sleduji pořady tohoto druhu již několik let, sleduji, jak se tyto pořady objevují a opět ztrácejí. Jejich kritické ladění zřejmě mnoha vlivným lidem nejen nevyhovuje, ale přímo vadí, a ti se pak zřejmě snaží prostřednictvím svých známostí takové pořady omezit, zrušit, nenápadně zakázat, nebo alespoň tvůrcům kritických reportáží otravovat život. Ne, nevymýšlím si. Pokud sami tento druh publicistiky sledujete, pamatujete si nejspíše, kolik různých takových pořadů postupně zaniklo, jak byli nejednou nemístně pomlouváni jednotliví reportéři i redaktoři, nebo jak se třeba při pořadech o protekci a korupci, dávno už všeobecně známé tvrdilo, že jsou tyto pořady jednostranné a „nevyvážené“. Zdá se jako by nestačilo, že většina gaunerů si ze zveřejněné kritiky nic nedělá, naopak – že jsou čím dál tím troufalejší a drzejší, a že složky, určené k obhajobě práva a spravedlnosti na zřejmé podněty nereagují, jako by se jich porušování zákonů netýkalo, a ti, kdo cítí, že by mohla utrpět jejich dobrá pověst, kterou už dávno nemají, pracují ve vzájemné shodě tiše a nenápadně na tom, aby kritických reportáží bylo co nejméně. Pokračují tak v tradici režimu, který měl skončit listopadem 89, pouze bez dnes už bez účinné podpory všemocné strany a její StB. Naštěstí ne vždy jsou tito umlčovači kritiky úspěšní…
Tedy večer pátého prosince jsem se díky televizi dozvěděl o příběhu Graciána Svačiny a jeho článku v časopise dětských domovů Zámeček. Čtrnáctého září navštívila po předchozím ohlášení dětský domov v Jemnici paní Lívie Klausová. Šéfreportér Zámečku, jímž byl právě Gracián Svačina, který žije v jemnickém dětském domově, napsal o té návštěvě velice málo, zato popsal přehnaný úklid a přímo patolízalské přípravy, které přibližně jednohodinové návštěvě předcházely. Článek není útočný, jen značně upřímný. Hoch si zřejmě myslel, že paní Lívie, které se říkává první dáma, by chtěla vidět dětský domov a ne předem dlouho a pečlivě upravované prostředí, které on sám po všech těch přehnaných přípravách přirovnal k Potěmkinově vesnici. Nenapsal jediné špatné slovo o dětském domově, jen vylíčil, co všechno bylo s předem ohlášenou návštěvou spojeno, od úklidu, hraničícího s nesmyslností, až po připravované a ředitelkou domova vybírané otázky, pokud by první dáma snad chtěla s chovanci domova pobesedovat. Asi nechtěla, článek se o ničem takovém nezmiňuje.
A co bylo po článku? Pro autora článku cena Zlatá litera v celostátní soutěži firemních i ne-ziskových tiskovin, pak ovšem řada útoků proti němu. Nemám v úmyslu to podrobně rozebírat, koho by zajímaly podrobnosti, může si najít jméno Gracián Svačina vyhledávačem na internetu. Našli byste tu také vyprávění o tom, jak byli ovlivňováni k vyhlášení nesouhlasu s Graciánem jeho kamarádi, jak byla nadací manželů Klausových zastavena dotace časopisu Zámeček, jak reagovali na Graciánův dopis úředníci nadace i sama paní prezidentová, a najdete tu i obsáhlou diskuzi čtenářů, v níž diskutující mocipánům rozhodně nefandí. Našli byste tu ale i jeden kritický výrok o Graciánovi, výrok, který stojí za zaznamenání: Ředitel DD ve Znojmě Antonín Nachtnebl do redakce Zámečku napsal: „Každý soudný čtenář si tak musí říct: „A takový chlapec že vyrostl za státní peníze z peněz daňových poplatníků, tedy i z mých peněz?! Co bude jednou z takového člověka?“ … Pěkné, co? Ubohost, která se tak věrně podobá výrazům mocenské arogance z doby tzv. normalizace… Jenže opravdu jen z doby tzv. normalizace?
Vypnul jsem televizní přijímač a krátce jsem se zamyslel. Skoro okamžitě se na obrazovce vzpomínek a paměti začal promítat film mých pozapomenutých a možná někdy i úmyslně zapomínaných let. Sám jsem se několikrát vzbouřil proti zbytečnému úklidu a vytváření Potěmkinových vesnic pro návštěvy těch, kterým se říkává papaláši. Ve svých mladých letech jsem nechápal patolízalství, později nazývané doprdelismem, místních a níže postavených hodnostářů. Naštěstí toto nemělo pro mne vážnější důsledky, ty měl jeden kritický článek, který mi s nepatrnými úpravami otiskly jedny tehdejší noviny. Následovala palba kádrových posudků a má „dobrovolná“ brigáda v hutích.
Později jsem byl vzat na milost a rozhodl jsem se udělat sám pro sebe jednu zkoušku: jak zapůsobí na můj osud, když zkusím držet hubu a krok, chovat se nenápadně, do ničeho se nemíchat, a pokud mně budou známí, třeba i ti, jimž bylo nějak ukřivděno, upozorňovat na nepravosti nebo i lumpárny, nebudu reagovat. Fungovalo to. Jenže jsem to dlouho nevydržel. A záběry paměti připomínají účasti na některých schůzích, jednání o ničem, lživé nebo alespoň pochybné projevy místních vedoucích funkcionářů, obličeje účastníků schůze, z nichž je patrné, že nikdo z nich tomu, co se zde říká, nevěří, ale nikdo nemá dost odvahy to přiznat. Paměť promítá i krátkodobé vzbouření proti řediteli závodu, radikální řeči všech vzbouřenců; pak se ředitel objevil, a všichni poslušně změnili svá stanoviska, jen já jsem byl ten trouba, který takovou ohebnost páteře považoval za nedůstojnou. Byla i diskuze, jen chvíli o mém názoru, který všichni odsoudili jako špatný, aby pak diskutovali o mých chybách a proviněních. Tedy nic nového, Graciáne. Když mi bylo těžko, obrátil jsem se o pomoc k nadřízeným orgánům. Zbytečně, nevěděl jsem, že pro ně je důležitější mírová spolupráce s šašky a patolízaly, než nějaká pravda mladého člověka. Dnes je to ovšem všechno jinak, ve hře jsou jiná jména, nejednou dost známá, jiní lidé, vzdělanější, ale se stejnou mentalitou slouhů…
Skutečnost nebývá černobílá a ani lidé nejsou jen dobří nebo špatní. Lidé ze státní správy, z magistrátů, policie a četných dalších institucí, dokáží odvést spoustu dobré a záslužné práce, a pak přijde příležitost, a titíž lidé jsou zároveň zkorumpovanou sebrankou, nebo oddanými slouhy mocipánů. Dnes je módou vyvolených zaklínat se antikomunismem, mluvit o svobodě, demokracii, o konci totality u nás…
A zatím, když se podívám na rozhodování všech těch, kdo o osudech druhých rozhodovat mohou, musím dojít k názoru, že se od doby právem zavrhované minulosti příliš nezměnili. Stejná zahleděnost do sebe, nechuť snést jakoukoli kritiku, potutelná mstivost, vrchnostenská arogance…
Já už na tom nic nezměním, nemám k tomu dost sil a příležitostí, ale díky za každého mladého člově-ka, který se s tím nechce smířit. I když mu hrozí, že než tu kontinuitu s odvěkou lidskou malostí po-chopí, párkrát si nabije hubu. To čeká nejspíše i Tebe, Graciáne…



17.12.2011 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se