Světélko


Světélko.

Dveře z pokoje na zahradu jsou prosklené. Brzy ráno a několikrát během dne za nimi vidíme našeho černého kocourka, jak se dívá do bytu a dává tak najevo, že by chtěl dovnitř. Vyhovíme mu vždy a celkem rádi, náš černý, chlupatý kamarád je milý, a pro svou přítulnost, dávanou okázale najevo, je miláčkem všech v domě.
Když pootevřeme dveře, kocourek se protáhne dovnitř do pokoje a jemně mňoukne, což je jeho tradiční způsob pozdravu i poděkování. Někdy se ráno trochu opozdí. V tom případě se díváme sklem dveří ven, zjišťujeme, že obvyklá černá silueta za dveřmi není, a v té chvíli máme tak trochu strach. Nestalo se něco našemu drahouškovi? Snad ne, nechodí nikam daleko a dobře slyší, kdyby přebíhal silnici, kde občas projede auto, slyšel by je a stačil by odběhnout… V létě necháváme dveře nepatrně pootevřené, a tak se stává, že kocourek, který se kdesi venku opozdil, s nenucenou kočičí elegancí vpluje do pokoje a právem předpokládá, že ho v chodbě nebo v kuchyni čeká snídaně. V zimě ovšem nemůžeme nechávat dveře pootevřené, a tak jsme za denního světla odkázáni na milý a očekávaný zrakový vjem. Tak to je, dokud nepřijde večer, což bývá v zimě dokonce dost brzy. Pak se nám černý kamarád ztrácí ve tmě. Někdy přijde, když večer pouštíme naší fenku na chvíli na zahrady, někdy až později. Zda je za sklem dveří zjistíme snadno: posvítíme přes celou místnost ve směru do zahrady baterkou. Pokud se zalesknou v proudu světla odrazky kočičích očí, jdeme otevřít. Kocourek rád přijde do tepla bytu, ač to není jeho jediná možnost jak strávit poměrně pohodlně noc. Nemají to u nás naše zvířátka zařízeno špatně… Přejeme jim to, vždyť jsou to hýčkaní členové rodiny, a já se nestydím to přiznat. Ostatně co je na tom divného? Mám přátele, jejichž pes, krásný černý kokr, je uznávanou a respektovanou hlavou rodiny…
S fenkou chodíme ven. To se musí, pejsek se má projít a udělat všechno to, co k jeho pro-cházce patří. Kocourek se v tomto směru obslouží nenápadně sám, často ale čeká na návrat fenky a svých lidských přátel venku před zahradními vrátky. Zahrada je pro obě naše zvířátka kouskem hřiště i místem rekreace a odpočinku, místem, kde jsou ještě venku a přece už doma…
Před prosklenými dveřmi z pokoje do zahrady je kameny dlážděný chodník, za ním záhon, na němž od konce jara do začátku podzimu stále něco kvete, zjara tulipány, později jiřiny nebo hledíky, za záhonem kousek rovné plochy a na ní trávník, dále pak svah s růžemi, skalkou a drobnými křovisky.
Když se setmí, svítí pod tím svahem malé světélko dvou světloemisních diod, zvečera intenzivně, pak světlo slábne a nakonec zhasne. Je to malá zahradní lampa, kterou nám poslala jako pozornost jedna zásilková firma. Denní světlo pomocí malého fotovoltaického článku nabíjí akumulátorek, a ten pak za tmy lampu, umístěnou pod svahem a nahrazující svíčku, rozsvítí.
Zahrada totiž není pro nás jen prostor pro květiny a několik mladých stromků. Tak jako u mnohých našich sousedů, je to pro nás i Svaté pole. V zemi tu spočinulo tělo zesnulé fenky Giny, která s námi žila téměř patnáct let. Měli jsme ji rádi a ona měla ráda nás. Smutní, ale smířeni s nevyhnutelností času a osudu, pochovali jsme ji zde už před dvaceti léty. Je zde pohřbena fenka Ťapinka, milé a nezapomenutelné stvoření, jemuž osud dopřál jen devět let. U jednoho trsu květin, které se samy každé léto obnoví, je pochována kočička Mourečka.
Pod svahem jsou v zemi i urny s popelem našich blízkých. Vyzvedli jsme je ze hřbitova, který se pro nás během let stal příliš vzdáleným. Kdysi jsme ke hřbitovu jezdili autem. Stárlo auto a stárli jsme i my, až přišel den, kdy bylo zřejmé, že auto nemůžeme využít a že je pro nás zbytečně drahé.
Cesty na hřbitov byly stále obtížnější a vzácnější. Přestěhovali jsme tedy kousek hřbitova na zahradu, na zahradu, kterou naši blízcí znali a měli ji rádi. Zda se to smí? Zda není nějaký předpis, který takové jednání zakazuje, jsme se neptali. Nepředpokládáme to, je mnoho lidí, kteří mají urny s popelem svých blízkých doma, jsou také rozptylové loučky, je také citát „Člověče, prach jsi a v prach se obrátíš…“ Nedávám nikomu návod k jednání, nenabádám k tomu, aby v době, kdy i hřbitovy jsou ohroženy bezohledností zlodějů a vandalů, nás kdokoli napodobil. Jen jsem napsal něco o tom, jak zahrada, v létě zabarvená květy a v zimě zakrytá sněhem, je pro nás i Svatým polem…
A tak počátkem noci svítí diodové světélko pod svahem s růžemi, kde máme v urnách své zemřelé. Světélko, nahrazující svíčku, připomíná mně víru, hraničící s jistotou: naši zesnulí spočinuli kdysi na hřbitovech, ale bez ohledu na nápisy na hrobech, nejsou tam. Žijí v nás, v našich vzpomín-kách, připomínají se někdy tiše ale skromně, a vstupují občas nečekaně a nelogicky do našich snů. Připomínají se slovními spojeními, jež jim byla vlastní, předměty, jichž se dotýkali, tím, co kdysi udělali pro nás. A bez zbytečných slov nenápadně upozorňují na to, že i my budeme jednou žít v něčích vzpomínkách…


02.12.2011 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se