Konec listopadu


Sedmnáctý listopad je svátečním dnem a většina z nás jej vnímá, tak jako všechny ostatní svátky, jen jako den volna. Tragické události roku 1939, krutý zásah německých okupantů proti studentům, popravy, deportace do koncentračního tábora, to všechno patří pro mladé lidi do dávné doby před jejich narozením, tedy do jakéhosi předdějinného období, o němž sice něco vědí ze školy, z novinových článků a třeba i z více či méně dobrých filmů, ale pro zásadní odlišnost doby je jen těžko mohou pochopit. Ostatně – proč by měli?
Odstup času od sedmnáctého listopadu 1989 je podstatně menší. Je sice pravda, že od té doby vyrostla celá jedna generace, ale je tu dost těch, kdo byli v té době již dospělí, kdo měli zkušenosti s režimem jedné a téměř všemocné státostrany, a náhle, překvapeni nečekanou překotností vývoje, začali věřit v nový, spravedlivější řád. Surové a nesmyslné bití účastníků studentské demonstrace sedmnáctého listopadu 1989 bylo začátkem procesu změn, v které mnozí už ani nedoufali.
Nemám v úmyslu vypočítávat události, zahrnované do pojmu „sametová revoluce“. To už udělali, alespoň doufám, současní historici. Nemohu posoudit, do jaké míry jsou jejich hodnocení událostí věrohodná, ani zda se jim do té práce vůbec chtělo. Chtěl bych spíše zaznamenat stopu toho, jak jsme všechno, shodou okolností v Praze, prožívali my, my nevýznamní a spíše neznámí lidé.
Spolu s paní jsme šli osmnáctého listopadu večer do divadla. O včerejším suro-vém zásahu proti studentům jsme věděli, nejspíše ze zahraničního rozhlasu, naše rozhla-sové a televizní zpravodajství jsme příliš nesledovali. V divadle jsme se usadili, jak je to běžné, ale když se rozevřela opona, stali jsme se svědky začátku nových událostí. Na jevišti se objevili herci a oznámili, že se omlouvají, ale hrát nebudou. Stávkou dávají najevo solidaritu se zbitými studenty. Pak na jeviště přišel mladík, a vyprávěl o tom, co prožil on a jeho spolužáci na Národní třídě: Veřejná bezpečnost tu nerozháněla dav demonstrujících, naopak, uzavřela jej v ulici a ještě jej stlačila svou motorizovanou technikou, a potom pouštěla účastníky povolené manifestace úzkou uličkou ven a všechny surově bila. Podíleli se na tom nejen příslušníci pohotovostních oddílů, vybavení štíty a dlouhými obušky, ale i tzv. červené barety. Studenti vstupují do stávky… Co ale ten mladík, jeden z těch, kdo byli
na Národní třídě zbiti, neřekl, bylo možné si už tenkrát domyslet: ten, kdo zásah proti studentům nařídil, byl nejspíše nejen vrchnosti poslušný lotr, ale i sadista, spoléhající na tupou omezenost drábů. Každý z těch uniformovaných pacholků musel vědět, že se zde má dopouštět surového násilí na mladých lidech, kteří nejsou nijak nebezpeční. Prázdná hlava, rozkaz, nucená disciplina, vykonají své, a neplatí to zřejmě jen pro předlistopadové poměry. Pak tu je ovšem i zločinecká solidarita: na filmových záběrech ze zásahu na Národní třídě, je třeba mezi mlátičkami jeden zvláště horlivý dobytek. Dodnes se neví, kdo to byl; třeba ani nebyla valná snaha to zjistit, rozhodně ale pendrekoví kolegové věděli, jak se ten gauner jmenoval, jenže i zločinečtí slouhové dovedou být solidární… Slušní lidé ovšem také: divadlo vyzvalo diváky, aby si v pokladně, pokud chtějí, nechali vrátit vstupné. Nikdo to neudělal.
Ve dnech následujícího týdne patřilo každé odpoledne na Václavském náměstí demonstrantům. Náměstí bylo plné, lidé byli i v postranních ulicích, vedoucích na náměstí, ale demonstrace byly klidné, projevy, požadující konec výlučné vlády stranických nomenklatur byly sice rozhodné, ale ne štvavé, v skandování davu se objevovaly vtipné poznámky a jako nový jev tu bylo připomínáno „Občanské fórum“. Během týdne začal o shromážděních referovat rozhlas a díky rozhodnosti řadových zaměstnanců televize dostala se tato shromáždění i na obrazovky. Největší manifestace, v neděli odpoledne na letenské pláni, byla již celá přenášena televizí.
S odstupem času si uvědomujeme, že mnozí z nás byli přehnaně optimističtí, důvěřivě naivní a trestuhodně málo ostražití. V davu se jako odpověď na obavy vládnoucích komunistů skandovalo „Nejsme jako oni“, a málokdo domyslel, že oni nejsou jako my. Věděli jsme, že nás čeká doba odříkání, předpokládali jsme, že tu je velký dluh ze zanedbané údržby železnic, silnic, domů, továren a těžko říci, čeho všeho, nedomysleli jsme ale to, že ten dluh budeme muset splatit výhradně my, kdo jsme jej nezavinili. S dobromyslnou tváří a vnitřním uspokojením jsme sledovali v televizi, jak nový ministr zahraničí stříhá dráty na hranicích mezi námi a Německou spolkovou republikou, a nedomysleli jsme, že teď už k nám nebudou jezdit jen spisovatelé a universitní profesoři jako za časů Charty 77, ale také podvodníci a zloději všeho druhu. Měli jsme radost, když se po dohodě poslanců stal prezidentem Václav Havel, symbol nenásilného protikomunistického odboje, a jako bychom neviděli, že celý státní aparát, včetně větší části policie, prokuratur a soudů, zůstává jako záruka co nejdelší setrvačnosti starých pořádků na dosavadních místech, jen později se budou měnit některé názvy. Polistopadová euforie nás dovedla až k prvním svobodným volbám, v novém parlamentu zasedla řada známých, důvěryhodných osobností, také z řad herců a umělců, a nějak jsme nedomysleli, že pro skutečný přerod k demokracii je to málo. Demokracií se nezaštiťovali jen upřímní demokraté. Odvolávali se na ni i ti, kteří na to ne-měli nejmenší právo.
Jak se ale doba měnila, měnili se i lidé. Setkal jsem se s těmi, kdo se v předlisto-padové době chlubili svým postavením a svými známostmi. Teď ze sebe dělali odpůrce minulých pořádků a tajné disidenty… V ulici, kterou znám, bydlel prokurátor, který v létě 1989 nechal Václava Havla zavřít. V listopadu dal do okna svého bytu velkou fotografii T. G. Masaryka, a potichu i úspěšně pracoval spolu se svým synem, vojenským prokuráto-rem, na svém obohacení. V domě měl nájemníka, velice slušného člověka, kterého ale chtěl z bytu dostat. V předlistopadových poměrech se mu to, i když patřil ke komunistické nomenklatuře, nepovedlo. Po listopadu, kdy vládu strany nahradila vláda peněz, bez ohledu na to, z jakých zdrojů pocházely, to už šlo. Byl tu totiž čas, kdy noviny a televize předstíraly, mnohdy jistě velice upřímně, že nastává nová doba. A zatím v úřadech a v takzvané podnikatelské sféře bujela a rostla protekce, korupce a podvody všeho druhu.
Ta doba ještě neskončila, a i když se teď objevuje mnoho různých zlodějských afér, nejspíše ani v dohledné době neskončí. Ti, kdo jsou – jak se říká lidově – u koryt, nám mluví o tom, že máme svobodu, demokracii, právní stát…
Kecy. Oni žijí v jiné republice. Na nás jim nezáleží. Lidově se to říká i jinak…
Věřte mi, nemám v úmyslu porovnávat to co je, s tím co bylo. Nechtěl bych, aby se doba vrátila před rok 1989, nejsem ale ani pro návrat do mnohem starších dob.
Nemohu z poměrů, s nimiž nesouhlasím, nabízet východisko. Jsou mnohem vzdělanější a informovanější lidé, než jsem já, a ani oni nedisponují nějakým zázračným receptem. Vrátit bych se chtěl jen ve vzpomínkách k revoluci. Před revolucí tu jsou na jedné straně nadšenci, bojovníci a ovšem i oběti, na druhé straně potlačovatelé, kolaboranti, a chytráčtí lhostejní. V revoluci se to trochu promíchá - oběti zpravidla zmlknou, bojovníci se začnou chovat skromně, potlačovatelé uctivě, kolaboranti nenápadně a chytráčtí lhostejní, ochotní k tichému a nenápadnému potlesku, vyhlížejí kořist.
Co tedy říci dnes k Listopadu a jeho odkazu?
Jsou zde mnozí, kteří prohlašují, že sametová revoluce je zrazená. Může to být, a nejspíše i je, pravda.
Já si ale myslím, že je na nás všech, abychom si uvědomili, že listopad 1989 ještě neskončil. To, co z tehdejšího nadšení, jemuž se možná jen neprávem říká revoluce zbylo, je třeba hájit. Není to snadné, naopak, je to velice pracné a mnohdy i riskantní. Přesto je to jediná cesta hodná důstojnosti člověka.


27.11.2011 | Autor: Milan Pavel


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se