Něco o krmení

spíše pro skromné než pro mlsné Opravdu nevím, zda to není zlomyslný shluk náhod, ale mám poslední dobou dojem, že zatímco do mé stárnoucí mysli stále častěji, bezděky a nepozvána vstupuje erotika, působením okolností, jež jsem nezavinil, setkávám se s oblastí lidského konání, který bych možná neuctivě nazval žerotikou. Ať zapnu televizor, otevřu noviny, nebo se podívám na internet, setkávám se s vyprávěním o činnostech, určených pro naplnění žaludku dobrými, někdy dokonce přímo lahodnými pokrmy. Netvrdím, že mně to vadí, jen to trochu narušuje mé utajované sebevědomí. Vám se to mluví, káže a předvádí, říkám si na adresu těch kuchařů, pekařů a cukrářů, když máte obšírné vědomosti o tom, jak uspokojovat lidské chuťové buňky! Máte zpravidla víceletou praxi, nezřídka i odborné vzdělání, a pravděpodobně i vrozený talent. Ten je v umění nesporně nutný, a já si myslím, že vaření může být tvůrčí činností a tedy i uměním. Před několika léty jsem se setkal s reklamou, která slovy „Stvořte zázračně dobré jídlo“ tuto moji domněnku potvrzovala…
Dost nerad ale přiznávám, že sám jsem v tomto druhu poživatelného umění nijak nevynikal a určitě už nevyniknu. Nechci se vymlouvat, ale neměl jsem k úspěchu v tomto oboru podmínky. Když jsem byl ještě malý, dožívala tradice, že vařit má umět každá žena, a to ještě než se stane manželkou, že se to má naučit od své matky, a až se vdá, bude to nejspíše jejím stěžejním úkolem. V naší rodině, v níž jsem vyrůstal, asi tato filosofie přetrvávala, a protože coby děti tu byli dva kluci, zasvěcovat do kuchařských zručností nebylo koho. Stravovací zvyklosti v rodině byly prosté: maminka vařila, rozdělovala jídlo, a nikdo se jí do toho nepletl. Zvládala potíže se skromným rodinným rozpočtem, jenže to by už byla jiná kapitola. Museli jsme být skromní, hlad jsme ale neměli. Vařit maminka uměla: dodnes vzpomínám na její dobrou bramboračku, na bramborové placky, pečené na litinových plátech kuchyňského sporáku, na buchtičky se sladkou, nejspíše pudingovou omáčkou, na rýžový nákyp s jahodovým krémem, na vdolky, a dokonce i na krupičnou kaši, kterou jsme jedli lžičkou, nabírajíce ji od okraje talíře, kterým jsme pomalu otáčeli a tak se od chladnoucí směsi dostávali zvolna k jejímu středu.
Naučit se vařit jsem nepotřeboval a také jsem se to nenaučil. Kupodivu můj mladší bratr byl v tomto směru úspěšnější. Měl asi talent, který mně scházel. Když jsem povyrostl a musel do zaměstnání, můj nedostatek vědomostí stále ještě nevadil: v továrnách byly tak zvané závodní kuchyně, a tak o oběd, byť nijak luxusní, bylo postaráno.
Život přivede člověka do různých, dříve netušených situací. Alespoň trochu kuchařských vědomostí a zručností jsem musel zvládat, když jsem se spolu se zaměstnanou manželkou měl občas postarat o naše děti. Uměl jsem původně uvařit jen čaj a později i kávu, (znám výtečníky, kteří nedovedou ani to), něco jsem se ale postupně přece jenom naučil. Vajíčka na různý způsob, hlavně míchaná, puding, rýžovou kaši. Dělal jsem také drožďovou polévku, která měla být jakousi dobovou náhražkou hovězí polévky, a když jsem měl dojem, že děti nechávají častěji zbytky chleba, uvařil jsem chlebovou polévku. Děti tyhle mé novátorské činy moc neocenily. Chlebové polévky jsem uvařil několik litrů. Sníst jsem ji ale musel prakticky sám… Několik drobných úspěchů jsem ale přece jenom měl: udělal jsem žampionovou omáčku, která byla tak dobrá, že jsem sklidil chválu a na mě zbyl skoro prázdný kastrol.
Jak už jsem podotkl, život přivede člověka do různých, dříve netušených situací. Stalo se to i mně. Na začátku doby, které se říkalo normalizace, jsem skončil v toulavém zaměstnání, provázeném údělem charakterizovaným slovy „Sám si vařím, sám si peru, že se na to …“ jak to bylo dál už nevím, s přibývajícími lety paměť slábne… Setkal jsem se s lidmi, kteří se v podobné situaci dokázali postarat o sebe a o své stravování jen velice obtížně, ale tak už to na světě chodí. Nejsme všichni stejní. Já jsem měl snahu být co nejvíce samostatným a nezávislým poustevníkem, obstaral jsem si „odbornou literaturu“, a nijak jsem nestrádal. Jen tak mimochodem se mohu zmínit o tom, že jsem se naučil dělat běžné omáčky, usmažit přírodní řízek, pod obráceným kastrůlkem upéci brambory, skoro podobné těm, které nám jako dětem chutnaly z ohníčku, přesněji z popela bramborové natě. Těm mým bramborám chyběly právě ty stopy popela, přesněji špíny, které získávají v ohníčku, ale co, nikdo není dokonalý a nemůžeme chtít všechno. Vždyť kupujeme a jíme rohlíky, které nemají křupavou kůrku, což bývalo kdysi běžné, kupujeme uzeniny, v nichž je masa poskrovnu a chléb, který s chlebem, pečeným kdysi třeba na venkově v peci, vyhřáté spáleným dřevem, má společné jen jméno… Já sám jsem se doma, při svých krátkých návštěvách, o výrobu chleba pokusil. Pekl jsem jej v staré plynové troubě, kterou jsem vyložil pálenými taškami, a mohu prozradit, že můj výrobek byl dobrý a oceňovaný. Život v toulavém zaměstnání dával ovšem vzniknout i novátorským pokusům: kdysi byl k dostání zrnitý prášek s ovocnou příchutí, jmenoval se Vitacit. Ten se dal zamíchat do tvarohu, jenž býval levný, a vznikla dobrá a možná i výživná jedlá kašovitá hmota. Pak bývalo k mání několik málo druhů konzerv, například tak zvaná erotická konzerva, tedy husí prsa a stehna, dále konzerva, z níž šel vykouzlit hemenec (což je lidový tvar pro ham and eggs), a několik jiných. Dost často jsem si dělával guláš s těstovinami, a ten se mnou občas jedla i má fenka. Myslím, že jí chutnal, vzpomínám si, že se mu jednou věnovala důkladně: jako těstoviny jsem použil kolínka. Má psí kamarádka je důkladně olízala, zbavila je všech stop guláše a nechala mi je v misce… Už si nevzpomínám, co jsem s nimi udělal. Zato si vzpomínám, že poslední improvizovaný guláš jsem dělal ve vypůjčené chalupě asi před desíti léty. Proč improvizovaný guláš? Protože polovinu nakrájeného masa jsem nahradil sójovým granulátem, který tak trochu převzal vůni a chuť masa; ostatně měl na to dost času, navařil jsem toho guláše trochu víc, na několik dní.
Dobrá, vyprávěl jsem zde o tom, jak jsem se snažil přiblížit se k základům kuchařského umění. Samozřejmě, že v mém procesu učení a zrání byly i neúspěchy, ale byly tu i nečekané mimořádné výkony, povzbudivší mne k další píli.
První takovou mimořádností byl pokus o škubánky, a bylo to v době, kdy jsem ještě neměl „odbornou literaturu“. Vím, že hlavní výchozí surovinou byly uvařené brambory, nějak jsem je zasypal moukou, co jsem tam ještě dal už dnes nevím, ale… Vznikla velice hustá kašovitá hmota, která se sice nedala jíst, ale úspěšně jsem ji použil k zaspárování menších trhlin ve zdivu příček interiéru. Bylo to v době, kdy žádné spárovací hmoty ještě nebyly na trhu, má práce tedy nebyla marná… Od doby tohoto „úspěchu“ jsem ovšem trochu vyspěl. Dnes škubánky umím a mohu Vám na ně dát recept: zajdete do některého většího potravinářského obchodu, nejlépe do slušnější samoobsluhy, a koupíte si barevný sáček, na němž je nápis ŠKUBÁNKY. Ten doma otevřete, jeho sypký obsah vsypete do půllitru horkého mléka za stálého míchání, a když hotová směs je stejnorodá, necháte ji několik minut stát.
Druhou pozoruhodností mých učednických kuchařských let byl pokus o knedlík. Směs na něj jsem udělal podle kuchařky, pak z ní uplácal jakousi kouli, tu jsem dle pokynu v kuchařce vložil do utěrky a utěrku s těstovou koulí ponořil do vařící vody. Na jak dlouho? Už nevím. Když jsem utěrku z vody vytáhl a na stole rozevřel, objevila se nažloutlá koule, značně tvrdá a nejspíše nepoživatelná. Tvarem sice připomínala sportovní náčiní, byla ale lehčí, což je pochopitelné, vzhledem k rozdílu specifické váhy železa a těsta. Můj výrobek by se býval mohl použít snad jako výcviková koule dorostenecká, ale nejsem si tím tak docela jist. Opět ale mohu podotknout, že knedlík není už pro mne neznámou věcí. Na rozdíl od předchozího mohu posloužit třemi recepty: ten první je, že koupíte knedlík hotový. Druhá možnost je, že zajdete do samoobsluhy a koupíte některý druh knedlíků v prášku. Jak postupovat dál je na obalu napsáno. Třetí možnost, ke které bych se přiklonil nejspíše já sám je, že místo knedlíků uvaříte těstoviny…
Třetím mimořádným výtvorem mých kuchařských začátků byla krupicová kaše s dobrou náladou. Vyráběl jsem ji tradičním způsobem, tedy vsypáváním krupičky do horkého mléka a to za stálého míchání. Do směsi jsem přidal pár lžic moučkového cukru a výrobek ochutnal. Bylo to moc sladké. Co tedy s tím? Vlil jsem tedy do téměř hotové kaše rum. Kolik? Nevím jistě, ale dost… Kaše mně velice chutnala a přivedla mne do stavu intenzivní spokojenosti se životem… Pouze vrozená skromnost a nesmělost mně zabránila, abych si výrobek nenechal patentovat, či abych se alespoň nedomáhal zveřejnění vlastního receptu. Já vím, myslíte si možná, že můj vynález vznikl bez předchozích zkoušek a pilného studia. Máte pravdu, ale vzpomeňte si: i tak převratný a proslavený objev jako je penicilin vznikl vlastně pouhou náhodou… A nikdo jeho objeviteli zásluhy ani slávu neupírá…
(více)
27.01.2014 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


O jedné méně známé knize

Svět v temnotěO jedné méně známé knize.

Stále častěji v novinách a samozřejmě zvláště na internetu se naznačuje, že pomalu skončí éra tištěných knih, a že je nahradí elektronický digitální záznam textu. Ten proces již pomalu probíhá, a já nemám dost odvahy se k němu vyjádřit. Předpokládám ovšem, že se to ode mne ani nečeká. Myslím si, že kdybych chtěl odhadovat tempo, jímž budou tištěné knihy nahrazovány moderní technikou, musel bych vědět podstatně víc o elektronice, než vím, a musel bych být také tak trochu jasnovidcem. To nejsem, což je možná dobře. Nepokouším se být ani prognostikem, ostatně – není to slovo jen zdvořilejší nadávka? Jak vidíte, přiznávám se Vám zde k své nedokonalosti. Zároveň se ovšem chci přiznat i k tomu, že kniha, ve své tištěné podobě, byla trvalým průvodcem mého života, od dávného dětství až do pozdního dědství. Velice brzy, již v časném mládí, jsem byl ale poučen, že jsou knihy, o nichž je lépe nemluvit a že vždy tu byly knihy, jimž vrchnost přála, a jiné, vládnoucí vrchností zatracované. Bylo to tak určitě odedávna, těžko říci od kdy. Mně na základní škole, v hodinách dějepisu, vyprávěli hlavně o době násilné rekatolizace, kdy bylo nebezpečné mít Bibli kralickou a nejspíše i jiné knihy, vydané v nedávných předbělohorských časech. Mohli jsme to za mých mladých let vnímat jako zlý sen, sami jsme se ale za nacistické okupace setkali s čistkami ve veřejných knihovnách, a nebyly to čistky poslední. Ti z nás, jimž se zdvořile říkává „dříve narození“, poznali cenzurní nesnášenlivost vládnoucího režimu vůči některým knihám, časopisům, filmům a populárním písním po únoru 1948 a znovu, možná ještě pronikavěji a ostudněji, na začátku sovětské okupace po roce 1968. Knih, které byly za vlády jediné a svrchované státostrany zakázané, ať už pro jejich obsah, nebo z toho důvodu, že autor byl u tehdejší vrchnosti v nemilosti, nebylo málo. Vzácné exempláře režimem zakazovaných knih, propašované ze zahraničí nebo vydané jako samizdat, tedy přepisované obětavými lidmi na psacím stroji, jsme si my, kdož jsme se znali a věřili si, vzájemně půjčovali.
Pak přišly události, jimž se říkává sametová revoluce, a většina dříve zakázaných literárních děl se v nových vydáních objevila na trhu. Ne všechny. Na jednu knihu, kterou jsem četl v polovině osmdesátých let v její původní, německé verzi, si velice dobře pamatuji, ovšem na její překlad, na její české vydání, jsem si musel počkat více než dvacet let, a myslím si, že vím, proč tomu tak bylo. Kniha má název Zajatkyní Stalina i Hitlera. Podtitul: Svět v temnotě. Napsala ji německá spisovatelka Margarete Buber-Neumannová. Ta se narodila na začátku dvacátého století, tedy ještě před první světovou válkou, po které přišla v Německu léta bídy a chaosu. Bylo to tedy nejspíše sociální cítění, co ji vedlo k tomu, že se stala nejprve socialistkou, a v roce 1926 členkou německé komunistické strany. Jenže v roce 1933 se v Německu dostal k moci Hitler a zemi ovládli nacisté. Ohrožena zločineckým nacistickým režimem odešla Buber-Neumannová se svým manželem nejprve do Švýcarska a odtud později do Moskvy, v domnění že zde, v zemi socialismu, budou v bezpečí. Sovětská skutečnost ale nebyla taková, jak si ji antifašisté a věřící komunisté vysnili. Manžel paní Buber-Neumannové, nedávno ještě jeden z předních funkcionářů německé komunistické strany, byl v Moskvě v roce 1937 stejně jako mnoho zbytečně podezíraných a zcela nevinných lidí zatčen, a krátce po zatčení i zastřelen, což se ale jeho žena, která sama v téže době byla také zatčena a skončila v nepředstavitelně primitivních a drsných podmínkách koncentračního tábora v Kazachstánu, dozvěděla až po válce. Její život vězenkyně ovšem zásadně ovlivnily válečné události v Evropě: z předpokládaných ideových odpůrců, Sovětského svazu a nacistického Německa, se na podzim roku 1939 stali spojenci. Mezi důsledky sovětsko-německého paktu nepatřila ovšem jenom společná podlá likvidace Polska a ruská okupace pobaltských států. Patřilo k nim také vydání emigrantů, tedy zřejmých antifašistů, vězněných z různých, bolševickou státní bezpečností vymyšlených důvodů v sovětském Rusku, do Německa. A tak nacistům vydaly sovětské bezpečnostní orgány i Buber-Neumannovou, a ta přestala být vězenkyní ruského gulagu a stala vězenkyní nacistického koncentračního tábora Ravensbrück. Zde naštěstí, za podmínek, které se během války stále zhoršovaly, přežila až do pádu nacistické Třetí Říše a v chaotických poválečných dnech, než bylo Německo definitivně rozděleno, se jí podařilo dostat se do Bavorska.
Léta plynou, a časový odstup od hrozných válečných let se stále zvětšuje. Vyrostly nové generace a minulost, zapsaná do jejich paměti je jiná, možná z hlediska dějin trochu stručnější. Ne, to není výtka vůči mladým. Nikdo z nás přece nemůže za to kdy, kde a komu jsme se narodili, nemohli jsme o tom rozhodnout, nemohli jsme v souvislosti s naším příchodem na svět rozhodnout vůbec o ničem, ani o tom, zda se narodíme jako chlapec nebo jako děvče. Jsme zde, takoví, jací jsme, rozliční vzhledem i povahou, mladí, lidé středního věku, i staří. Řazeno zpětně, tedy od současna do minulosti, je tu nejmladší generace, která nepoznala dobu reálného socialismu, generace, která žila za sovětské okupace, generace, která pamatuje ponížení národa sovětským vpádem a následnou dobu tak zvané normalizace, generace starých lidí, pamatující hrubou nespravedlnost padesátých let, a lidé ještě starší, do jejichž paměti se vryly vzpomínky na německou okupaci, na utrpení vězňů koncentračních táborů a na hrdinství těch, kdo bojovali. Přiznejme si ale, že dokud jsou lidé mladí, mají dost svých vlastních problémů, minulost je příliš nezajímá, jaksi se jich netýká, dokonce její připomínání může být obtěžující.
K čemu je nám tedy kniha o trpkém osudu jedné emigrantky, zasažené komunismem a nacismem? Tuto otázku jsem si také kladl, ač doba, v níž žila Buber-Neumannová, zajatkyně Stalina i Hitlera, mně není neznámá. Vím ovšem, že o zkušenostech, nastřádaných léty, mohu vyprávět, mluvit anebo psát, nemohu je ale předat nikomu z mladších. Sám si každý musí projít časem hledání a poznávání.
Vyprávění zajatkyně Stalina i Hitlera připomíná, kromě jiného, účelovou nemorálnost státníků a států. Navenek řeči o míru a svobodě, zato ve skutečnosti sobecké, účelové jednání mocných. Sovětský svaz nebyl ochráncem spravedlnosti a svobody: zcela věcně se dohodl s nacistickým Německem o rozdělení východní Evropy, podělil se s ním o Polsko a okupoval pobaltské státy. Stejně krátkozrace a sobecky jednaly krátce předtím Anglie a Francie mnichovskou dohodou, která posloužila Hitlerovi, a oddálila začátek války o jediný rok. Historie ovšem může posloužit i řadou dalších, novějších a všeobecně známých příkladů. Měl bych je vypočítávat? Zbytečně, pokud chcete, zavzpomínejte sami…
Spisovatelka neklade důraz na strádání v ruském i německém koncentračním táboře. Nejspíše sama dobře ví, že ti, kdo to sami neprožili, utrpení vězňů v celé jeho krutosti nepochopí. Zato dává možnost zamyslet se nad tím, co je v lidském údělu nadčasové. Píše o vztazích mezi lidmi, o přátelství s českou vězenkyní Milenou Jesenskou, novinářkou a překladatelkou, která v květnu roku 1944 v koncentračním táboře zemřela. Zmiňuje se o tom, že v Ravensbrücku byl vězněn také český divadelní a literární kritik, levicový novinář Záviš – Kalandra. O něm víme, že nacistický koncentrák přežil, byl ale v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou odsouzen k smrti a popraven. Píše i o tom, že ne všichni dozorci byli stejní: v Kazachstanu i v Německu se našli hlídači, kteří se chovali jako lidé, i když to pro ně samotné bylo nebezpečné. Mladá německá dozorkyně, která zůstala i v uniformě slušným člověkem, skončila na několik měsíců v nacistickém vězení. Vybočit z řady se netrpí ani mezi zločinci.
Co mne ale v knize zvláště zaujalo, je podíl iluzí a víry na myšlení člověka. V mnoha novinových článcích jsme četli o tom, jak víra posilovala lidi neprávem vězněné. Ano, a není to jen případ vězněných kněží, sám takový příklad zbožného člověka, vězněného a popraveného v nacistické věznici, bohužel dobře znám. Víra, ať už jakákoli, nemusí být třeba ani náboženská, dává naději, třeba i klamnou, ale je člověku oporou. Může být ovšem také zavádějícím souhrnem iluzí, které zmizí, když člověk náhle, nejednou vlivem tragických událostí, prohlédne. Pro mnohé naše spoluobčany tím okamžikem prohlédnutí východně orientovaných iluzí, byl teprve vpád sovětské a dalších „bratrských“ armád v srpnu 1968, potvrzující, jak málo si velmoc váží svobody druhých.
V koncentračním táboře neměly komunistické spoluvězenkyně Buber-Neumannovou rády. Její zkušenosti, vzniklé poznáním sovětské skutečnosti a nakonec i pobytem v ruském koncentráku, vadily jejich naivní komunistické a prosovětské víře. Je chybou lidského myšlení, že je schopno nevnímat to, co jeho přesvědčení odporuje. Režimní propaganda u nás se snažila, abychom iluzím věřili i my. Neměli jsme vědět o účelovém spojenectví dvou diktatur v roce 1939, o vraždění dvaadvaceti tisíc polských zajatců jsme měli věřit, že je mají na svědomí Němci, Sovětský svaz je přeci zemí míru a svobody, Ja drugoj takoj strany něznaju, kdě tak volno dyšit čelověk… Právem jsme obdivovali hrdinství obyvatel Leningradu, kteří hladověli, mrzli a umírali v německém obklíčení, neměli jsme ale vědět, že nehladověli všichni stejně a že k takové hrůze, jakou oni prožívali, patří i vraždy a kanibalství. Neměli jsme vědět, že postup Rudé armády na frontě i za cenu nesmírných lidských ztrát, není jen důsledkem hrdinství vojáků, ale místy i nasazením vraždících „zarážecích jednotek“. Voják se pak mnohdy dostával do situace, kdy mu hrozila smrt od nepřítele i od vlastních. Neměli jsme vědět o vězeňských táborech na „šestině světa“ a o popravách těch, kdo se znelíbili místním funkcionářům. A dodnes nemáme přemýšlet o tom, že za vraždy nebyl nikdo potrestán, naopak že za ně byla rozdávána vyznamenání. Stalin byl kdysi představován jako osvoboditel národů a vítěz nad Německem. Neměli jsme přemýšlet o masových deportacích, které nařídil, ani o tom, že vítěz nad Německem je zároveň bezohledný masový vrah…
Pro většinu současníků je druhá světová válka dávnou minulostí. Spolu s ní odešly z tohoto světa i četné iluze. Objevily a ještě se se objeví ale jiné, zdánlivě nové, nejednou ne-příjemně podobné těm předchozím. Asi bychom měli být, poučeni minulostí, obezřetnější a uvážlivější, než byli naši předkové a než jsme byli my sami.
Kdysi dávno jsem se setkával se slovy o křesťanských ctnostech. Jejich základem má být Víra, Naděje a Láska. Pak jsem ale narazil na námitky skeptiků: víra je selháním intelektu. Naděje je stav mysli.
Asi bychom se nad tím měli občas zamyslet. Skeptici by mohli mít pravdu.
Zbývá tu z té trojice křesťanských ctností ještě láska. Jenže to je tak mnohotvárné a obsáhlé téma, že psát o něm bych neměl odvahu …
(více)
25.12.2013 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


My dva ...

My dva …


„Nic si z toho nedělej,“ řekl jsem bezelstně svému příteli, když jsme tak seděli u něj doma, každý nad šálkem dobré kávy. „Nic si z toho nedělej, že jsi pod pantoflem,“ a když jsem si všiml náznaku rozpačitosti v jeho očích, dodal jsem „je to o zvyk. Já jsem si zvykl již před léty, a už si na své podpantofelství nestěžuji, dokonce ani v duchu ne…“ Můj přítel sice podotkl, že jeho paní „je živel“, což asi mělo jemně připomenout jeho osobní odvahu, s níž do manželství kdysi vstupoval, ale k tématu mužské podřízenosti, která nám oběma, vzhledem k tomu, že jsou na nás naše manželky hodné, nepřipadá krutá nebo dokonce ponižující, jsme se již nevraceli.
Když tak s odstupem času o tomto svém záchvěvu upřímnosti uvažuji, musím přiznat, že se nic na mém zařazení v domácím kolektivu nezměnilo, a že mně to i nadále neplní smutkem ani nadšením. Výhodné pro mne je třeba to, že se například nemusím zabývat tím, co a kdy si mám vzít na sebe: má paní ví mnohem lépe než já, co je pro mne vhodné a co si tudíž chci vzít. Nemusím také odpovídat na otázky týkající se mého krmení, tedy na otázky jako „chceš radši brambory nebo knedlík?“ nebo „chceš chleba nebo housku?“ Kdybych řekl v obou případech poctivě, že je mi to jedno, případně že je mi to fuk, mohla by se tazatelka cítit dotčená. Mně se ale povedlo docílit, že takové otázky již delší dobu nedostávám. Ví se, že jsem v řadě praktických otázek a problémů s nimi spojených přísně tolerantní a dokonce se dá tvrdit, že až neutrální, tedy že se nepletu ani do svých vlastních záležitostí. Ostatně jsem v menšině, mám manželku a dceru, a ty dvě dámy dokáží ovšem o všem moudře roz-hodnout…
Tak docela jist jsem si s tímto závěrem nebyl v situaci, když jsme přišli o pejska. Dce-ra je zaměstnaná, paní a já jsme již nějakou dobu v důchodu. Starat se o štěně bychom asi mohli jen těžko, nemáme na to dost temperamentu a nebudeme mít časem možná dost sil. Tentokrát jsem si, pochopitelně s náležitou dávkou skromnosti, dovolil nesměle svůj názor projevit. Jenže obě mé dámy rozhodly, že si pořídíme, tak jako doposud vždy, pejska z útulku. Měla by to být fenka, protože ty jsou klidnější a méně sexuchtivé, zatímco pejskové většinou, jakmile k nim dolehne vůně žádoucí psí samičky, přestávají pravidelně jíst, teskní, jsou smutní, někdy dokonce mají snahu psát milostnou poezii. Náš budoucí čtvernohý přírůstek by měl být spíše menší, a pokud možno klidnější povahy. Kde ale máme hledat?
Věc vyřešil internet. Našel se tu útulek, který pejsky nejen nabízel, ale dával dokonce k dispozici i jejich fotografie. Právě zde se tedy našla fenka, přibližně dvouroční, podle vyjád-ření vedoucí útulku přítulná, a podle fotografie spíše menší. A tak přišel den, kdy po předchozí telefonické domluvě zajela dcera do útulku a přivezla mladé, štíhlé, rozhodně ale ne malé psí stvoření. Fotografie, kterou jsme měli, neklamala, nikomu nemůžeme nic vyčítat: nebývá zvykem spolu s pejskem vyfotografovat i metr, čekali jsme tedy něco menšího.
Vzhledem, hlavně hlavou a tvarem těla se to podobalo ridžbegovi. My jsme ale nepřemýšleli o rase našeho nového přírůstku, zato skoro okamžitě jsme zjistili, že naše fenka je nejen čistá, jako by byla nedávno vykoupaná, ale i čistotná, přátelská a důvěřivá. Brzy nám měla předvést, že se strašně ráda se nechává hladit a drbat. V útulku té fence dali jméno Adélka. Naše dámy ji překřtily na Viki, a možná se tak pejska kdysi jmenovala, protože na to jméno slyší a dokonce i obstojně poslouchá. Poslušnější v tom našem rodinném kolektivu, slože-nému nyní z dvou dam, kocourka, pejsky a mne, jsem snad jenom já… Zdálo se zpočátku také, že naše Viki není mlsná a bude jíst všechno, co dostane. Několik týdnů společného života napovídá, že tuto užitečnou a chvályhodnou vlastnost budu mít i nadále jenom já. Takže o jakousi vlastní výjimečnost nemusím mít obavy…
V novém domově se Viki zorientovala velice rychle. Od první chvíle se ke všem cho-vala mile a přátelsky, mazlila by se s každým, s každou naší návštěvou a líbil se jí i pán, který přišel zapsat stav elektroměru. Nám i našim návštěvám se tak trochu podbízí: stále chce být blízko milých lidí, když sedíme u stolu, vybere si jednoho z nás a tomu položí hlavu na klín, nebo alespoň na nohu. Nevyvádí nic, co by nás rozčilovalo, takže na ni můžeme být hodní a pokud se nám něco nelíbí, stačí domluva.
„Vikinko, nemůžeš si lehnout mezi dveře, když tamtudy musíme procházet. Jsi příliš velká, víš?“
„Vikinko, nevadí, že ležíš na zádech a ukazuješ nám bříško, my tě ale nemůžeme dlouho hladit. Můžeme tě párkrát podrbat, ale déle věnovat se ti nemůžeme. Máme svoji práci, víš?“
„Vikinko, teď nechoď do předsíně a počkej chvíli, až se náš kocourek nají. Na tebe také dojde, my tě neošidíme, víš?“
„Vikinko, to je hezké od tebe, že jsi okamžitě pochopila, že páníček má v pravé zá-suvce psacího stolu dobroty pro tebe, hlavně střívka a plátky, ale on ti je nemůže pořád dávat. Musíš jíst také to, co jsme ti dali do misky, víš?“
„Vikinko, mám tě rád a ty o tom jistě nepochybuješ, ale nesmíš mne čenichem šťou-chat do ruky, když píšu na počítači. Dokonce budu rád, když mne necháš trochu v klidu, já bych se jinak na to psaní nemohl soustředit, víš?“
„Vikinko, moc ti to na tom mém gauči sluší, víš?“
„Vikinko, jsem dost unavený, chtěl bych si také na chvíli lehnout. Byla bys tak moc hodná, a pustila mne na kousek místa vedle sebe na můj gauč? Když dáš ty své velké packy trochu stranou, klidně se vedle tebe vejdu, víš?“
„Vikinko, poslechni mě, a budeme se navzájem hřát, víš?“



(více)
12.01.2013 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Rezonance

.

Závist je určitě velice špatná vlastnost. Předpokládám o sobě, možná právem a možná trochu domýšlivě, že mám tuto nectnost jen v nepatrné míře, a v tak trochu neběžném pojetí. Nezávidím bohatým majetek: nebyl to nikdy můj cíl. Nezávidím mladým jejich mládí: bylo by to nejen zbytečné, ale velmi pošetilé. Vídávám ale občas na internetu fotografie milých starších pánů, kteří se tam kdesi daleko, většinou na jižní polokouli, setkávají se svými krajany u totemu a táboráku, připomínajíce si tradici trampského potlachu. Několik účastníků těchto potlachů hraje na kytaru a všichni dohromady hezky zpívají. Trochu jim závidím, ale není to obdoba písně „Závidím“, která textem Jiřího Grossmanna je vlastně opěvováním života, ve své době proslaveným nádherným hlasem Nadi Urbánkové. Ne, já se upřímně přiznávám, že těm kytaristům, o nichž se zmiňuji, opravdu závidím. Hrával jsem totiž ve svých mladších letech na kytaru docela slušně a měl jsem i hlas, za který jsem se určitě stydět nemusel. Jenomže lhostejný a neúprosný čas se neslitoval ani nade mnou. Prsty změkly, většinu náročnějších akordů jsem zapomněl, pak doba písním nepřála - a hlas ztratil původní rozsah. Když se ale nad tím vším trochu zamyslím, dojdu k podezření, že těm amatérským zpěvákům a kytaristům závidím hlavně jejich pospolitost, jejich setkávání, jejich uchovávání přátelství a zvolna odcházejících hodnot…
Každý strunný nástroj, a o kytaře to platí rovněž, potřebuje občas naladit. Kovové struny kytary jsem musel dolaďovat nesčetněkrát. Dostal jsem se ale nejednou do situace, kdy tato činnost byla sice žádoucí, jenže kolem mne byl hluk, který mé snaze nepřál. Řešil jsem to tedy tak, že jsem se spolehl na rezonanci: struna s nižším tónem po stisku na hmatníku vydává tón, odpovídající požadovanému vyššímu tónu struny sousední, ta se rozkmitá, a toto rozkmitání je při pohledu zblízka vidět. Jak jednoduché, milí přátelé…
Tak to bylo o akustické rezonanci. Rezonanci mechanického chvění. Já vím, že není jediná, že je také magnetická rezonance, elektromagnetická rezonance, nukleární magnetická rezonance, dráhová rezonance – a možná ještě jiné. Zajímalo mne, zda je možná rezonance v člověku, ať už vzniklá bezděčně či záměrně. Ano, podle mých zkušeností, rezonance v člověku je možná. Někdy ji vyvolá píseň, spojená se vzpomínkami, někdy fotografie, obrázek… Jak vypadá taková rezonance u mne? V mysli se na chvíli rozhostí ticho, možná se zároveň trochu zatají dech, pak by se mohl objevit pocit uvolnění, smích nebo alespoň utajovaný úsměv… Jenže jak přibývají léta, stále častěji se vrací pocit dojetí, nekontrolovaně a nejspíše i nekontrolovatelně se slzy derou do očí, někdy jen náznakem, někdy prorazí navenek.
Zkusil jsem tedy nedávno vyvolat vzpomínky na Vánoce. Evangelium podle Lukáše, kapitola 2, Bible kralická: I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět… A potom vyprávění o tom, co shrnuje lidová koleda – „To jsme všickni lidé hříšní radostně čekali, co andělé dnes vesele nám jsou zvěstovali, v městečku Betlémě, v jesličkách, na slámě leží malé pacholátko na zimě.“ Rozhrnula se paměť, vracejíc se do vzdálené minulosti, a přinesla zasuté vzpomínky: Předvánoční příprava na besídku v kostele, holčičky, hledající spiklenecky v textech Nového zákona slova o Kristově narození, možná v předtuše, že samy jednou budou dárkyněmi života. Dětský sbor, zpívající vánoční duchovní písně za doprovodu harmonia nebo varhan. A doma stromek. Strojila ho nejspíše maminka a asi jí to nedalo moc práce: skleněné vánoční ozdoby se uchovávaly dlouhodobě, cukroví k zavěšení na větve stromku nebylo mnoho. Naposledy se dávaly na stromek malé skřipcové svícny a do nich se vkládaly stearinové svíčičky. Co jsme mívali k večeři paměť neuchovala, nebylo to ale nic okázalého: byli jsme chudí. Dárky pod stromečkem byly, nebylo jich moc a byly spíše skromné, nejčastějšími dárky byly knížky. Leccos o těch Vánocích mého dětství jsem zapomněl. Co ale nelze zapomenout je sváteční, skoro se dá říci skoro slavnostní nálada, vycházející ze společně sdílené víry a nejspíše i náboženského pojetí Vánoc mého dětství.
To bylo všechno dávno, v létech, která většina mladších lidí považuje za jakousi prehistorii. Válka a surová ruka osudu zakončila i tu skromnou a nenáročnou rodinnou idylu. Přišel čas, kdy na dárky nebylo a nebyla ani nálada Vánoce nějak slavit. Měli jsme pak ještě někdy stromeček? Už nevím. Čas šel dál, měl jsem vlastní děti a musel jsem se, podle možností, a ty nebyly valné, starat o jejich Vánoce. Víra je prý milost Boží, říkával evangelický farář, který byl léta mým nenápadným učitelem a přítelem. Ta milost Boží, možná vlivem otřesných událostí, jimiž musel svět projít, mně byla odňata. V létech, kdy mne dřívější režim trestal za neposlušnost, vyslechl jsem několik bohoslužeb, přenášených zahraničními vysílači. Zjistil jsem, že už nic, co je spojeno s náboženstvím, kostely, církvemi, naivní představou Boha a jeho všemohoucnosti, ke mně nemluví. Je to možná škoda, vím o lidech, jimž víra pomáhala v nejtěžších hodinách života. Já mezi ně asi nepatřím…
Zkusil jsem si představit současné Vánoce, tak jak je vidím dnes. V představách defilují obrazy věcí a dějů, ale prohlížím je bez zaujetí, vnitřní rezonance nepřichází. Na stolku v jedné místnosti je stromeček, není kupovaný, máme jej na zahradě ve velkém květináči a před Vánocemi jej necháváme několik dní na chodbě, aby si zvykl na vyšší teplotu v domě, a pak se přemístí do místnosti. Jsou na něm skleněné ozdoby a jako svíčky elektrické žárovičky. K večeři je nejspíše bramborový salát a řízek; mí blízcí ryby nejedí. Pod každým talířem bankovka, prý aby se nás držely peníze, a kdo za to může, že to tak nefunguje? K volnému odběru ještě i dlouho po svátcích bude vánoční cukroví, má paní a velitelka je dělá pro několik příbuzných, a dělá je dobré. Na jednom místě u stolu bude možná talíř i příbory, ale židle u toho místa zůstává prázdná. Je připomínkou milých a blízkých lidí, kteří se nedožili.
Pod stromečkem jsou dárky, ale není jich mnoho: vánoční dárkování může být v zásadě neúčelné, jedni zbytečně utrácejí a jiní se musí tvářit překvapeně a vděčně… Obchody jsou plné lidí, shánět dárky může být i za trest. Již řadu let přicházejí Vánoce jako oslava konzumního způsobu života, žádné sváteční chvíle odpočinku, žádné Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. V počítači mám spoustu nabídek všeho možného, nespočet reklam na věci, které nepotřebuji. Internetem přicházejí také přání, k Vánocům, ale i k novému roku…
A přesto jsem na internetu narazil na melodii, která spustila vnitřní rezonanci. Byla to píseň, kterou hrál lodní orchestr Titaniku, když se loď potápěla. Nearer My God To Thee … Blíž Tobě, Bože můj… Dávno mne přestala provázet dětská představa Všemohoucího, ale povědomí čehosi nad námi, vysoce spravedlivého a neskutečně velikého v lidech, a tedy i ve mně, přetrvává.
Ano. Blíž Tobě, Bože můj…


(více)
21.12.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Stalo se...

Stalo se…

Mám neteř. No dobrá, řeknete, a co jako má být? Synovce a neteře má skoro každý, a nepovažuje se to za nic mimořádného. Nepovažoval bych to za nic výjimečného ani já, jenže má neteř, dnes poněkud dospělejší, je už od dětských let velice zvířomilná. Měla pejska, malého kníráče, přinesla ale domů i hrdličky, které poněkud zaneřádily linoleum v chodbě, viděl jsem u ní akvárium, kam dala také brouka potápníka a brzy zjistila, že to nebyl dobrý nápad, viděl jsem u ní gekona, velmi hezkého králíčka, a později zase pejsky. Léta jsem se s tou svou neteří nesetkal, jen si často posíláme maily s obrázkovými přílohami. Pokud jsem ale informován, její velkou láskou jsou už delší dobu jezevčíci. Upřímně řečeno, zálibě v jezevčících se moc nedivím. Sám je mám také docela rád, dokonce jednu dámu této psí rasy jsme si kdysi přinesli z útulku, a žila u nás několik let. Vzpomínka na dětská i pozdější léta mé neteře mne ale přivedla k úvaze, co všechno si pro zábavu, potěšení i pro ukojení zvědavosti lidé z té rozsáhlé a rozmanité živočišné říše, k níž všichni také patříme, pořizují. Vím o domácnosti, kde měli užovku, o jiné, kde v improvizované voliéře chovali fretku, občas se u lidí objevují želvy, běžní jsou různí papoušci, hlavně andulky, a konečně v mnoha domácnostech mají akvárium. O tom posledním bych asi něco věděl… Mí příbuzní a sousedé akvárium mají a já, v době kdy jsou na dovolené, chodím krmit rybičky a dohlížím na nezbytné provzdušnění vody. Přiznávám ale, že sám bych si akvárium nepořídil. Vnímám je jako druh kaleidoskopu, je hezké, dívat se chvíli na tu malou vodní říši, na zelené rostliny a plovoucí rybičky, ale k rybičce nemohu promlouvat a nemohu si ji pohladit. Ještě méně bych si ale dovedl představit chov cizokrajných pavouků; s těmi bych se určitě nikdy nesžil a pohladit chlupatého pavouka bych nedokázal. To už spíše bych snášel nejedovaté hady, jsou hladcí, teplí, nic bych proti nim neměl, pokud bych je nemusel krmit živou potravou. Představa, že bych měl dát hadovi do terária živou myš, je zcela nad mé síly a to tím spíše, že mám k myším spíše dobrý, tak trochu citový vztah, pokud se ovšem shodou okolností nezabydlí v mé spíži nebo ložnici. Myšky jsou hezké, čiperné, a mají korálková očička. Mám s nimi několik drobných zkušeností. Jedna z nich vznikla když náš kocourek zahnal kdysi myšku ze zahrady do bytu. Žila pak asi dva roky pod sporákem v kuchyňské lince. Nikdo by byl o ní nevěděl, kdyby ji jednoho silvestra nenapadlo proběhnout se po kuchyni. Měli jsme právě doma návštěvu, a protože bylo Silvestra, tedy poslední den v roce, který se zpravidla oslavuje a zapíjí alkoholem, vzniklo okamžitě podezření, že myška je jen představou poněkud ovíněných lidí. Nebylo tomu tak, ostatně byli jsme téměř střízliví. Myška žila u nás pak ještě několik měsíců. Kam nakonec zmizela, nevím.
Dost často se do rodin dostává zvířátko generačním postupem, tedy že si je vyžádá nebo opatří mládež, po krátké době ji starosti a povinnosti, spojené s chovem zvířátka přestanou bavit, a péči o nového tvorečka musí převzít rodiče nebo prarodiče. Takto získali malou potkaní samičku mí dobří přátelé. Potkanička byla docela milá, nenáročná, nic neprováděla a nic nikde nerozhryzala. Při své návštěvě u mých přátel jsem ji vzal do ruky, trochu jsem ji pohladil, cítil jsem na ruce teplo toho malého tělíčka. To teplo mně ale připadalo dost výrazné. Myšička byla klidná, neutíkala, jen se mně vyčurala do dlaně… Život všech těch malých hlodavečků je ale krátký. Mí přátelé měli svou potkanič-ku rádi a byli smutní, když je opustila. Po jejím skonu napsal přítel docela hezkou báseň, opěvující hlavně to, že i malý živý tvoreček pomáhá člověku povznést se nad denní starosti a neuspořádanost světa.
Myšičku jsme měli doma potají. Měli jsme doma pár týdnů také žlutou andulku, či spíše anduláčka, v době kdy jeho majitelka, naše známá, byla v lázních. Neměl se u nás určitě zle, ale vzbudil žárlivost naší tehdejší fenky Ťapinky. Lze to pochopit: něco tu lítalo po místnosti, sedalo to pánovi na rameno, ráno to zobalo do jeho snídaně, a pán proti tomu neprotestoval. Kterého pejska by to nenaštvalo?
A tady bych se chtěl trochu vrátit k výběru domácích mazlíčků. Máme samozřejmě možnost vybrat si jakékoli zvířátko, a také to lidé dělají. Společníkem člověka může být třeba křeček nebo i mladý tchořík, kuna nebo veverka, Seifert psal o lidech, kteří měli doma krokodýla. Nesporně nejrozšířenějšími domácími miláčky jsou ale pejskové a kočičky. Mám je rád, několik kočiček i pejsků provázelo kousek mého života. Kočičky mám moc rád, jsou to milá zvířátka vhodná zvláště na hlazení. A pejskové? Za ta léta, co jsem je poznával, došel jsem k závěru, že i když vůbec nejsou podobní lidem, zvířata to nejsou.
Jedno mně ale na všech těch božích tvorech vadí: že totiž žijí příliš krátce. Zvykneme si na pejska nebo kočičku, máme je rádi, jsou součástí našich rodin a našeho života, ale zestárnou příliš brzy, pak odejdou do nenávratna, a nám zbude jen smutek, svazek fotografií, vzpomínky – a pocit opuštěnosti. Spolu s paní jsme to poznali dost nedávno. Není proč mít misku s vodou na podlaze, nikdo tu vodu nebude pít. Nechystáme talířek s pejsčím jídlem, není pro koho. Vracíme se domů s nákupem: nikdo nás nevítá, jako kdysi. V bytě je nepřirozené ticho, cosi tu chybí…
Nejednou jsem v těch dnech samoty přemýšlel, nevím ani proč, o některých biblických zprávách o stvoření světa. Genesis, první kapitola: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Lze o tom pochybovat, není to ale nutné: kdyby tu byla nějaká věčná, vševědoucí a všemohoucí bytost, miliardy let, počínající velkým třeskem, by pro ni mohly být procesem stvoření, ale co o tom mohli vědět dávní pisatelé Starého zákona? Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. Nějak se muselo naznačit, že ta nehotová, neobydlená země, se nemohla Stvořiteli líbit. Ten pak prý jako první čin stvořil světlo a oddělil světlo od tmy, a světlo nazval dnem a tmu nocí.
Samozřejmě, co mohl starozákonní člověk vědět o rotaci planety, na které žije, ač neví, že je to planeta a že ji jednou nazvou zeměkoulí, co mohl vědět o náklonu zemské osy, způsobující střídání ročních dob? Ten člověk dávných dob si vysvětloval všechno podle toho, co znal, a nebylo toho příliš mnoho. Potřeboval také mýtus o Bohu, kterýž jest věčný, mocný a spravedlivý… Uvažuji o tom, pokud to vím, jak si na rozdíl od monoteistů zabydleli nebe třeba antičtí předkové naší civilizace. Tam už byla jakási dělba práce, ne přímo byrokracie, ale rozčlenění resortů a funkcí, bůh pro moře, bůh pro obchodníky a zloděje, bohyně lovu a bohyně úrody… Jenže nad tím vším měl vládnout Zeus, obdařený nejen nadpřirozenou mocí, ale i lidskými vlastnostmi, včetně – no však víme. Božská manželka Héra to se svým mužem neměla lehké, ale on s ní nejspíše také ne. A jak to vlastně na tom řeckém Olympu, sídlu bohů, bylo? Vycházeje z vlastních dlouholetých zkušeností bych se ani nedivil, kdyby tomu božskému cirkusu šéfoval Zeus jen formálně, ale rozhodovala by Héra…
Dvě božské bytosti rodu ženského v rodinném hnízdě mám i já. Manželku a dceru. A ty roz-hodly, že dosavadní, osiřelé a neúplné rodinné prostředí, kde chybí štěkot a přítulnost čtyřnohého tvora, je nesličné a pusté. I pravilo domácí božstvo: „Budiž pes!“
Vážím si lidí, kteří dovedou psa vycvičit, ať už k stopování nebo záchranářské činnosti, ale sám už bych dávno na nic takového nestačil. Spoléhám spíše na dosavadní, už několikrát vyzkoušenou praxi, že si pejsek vycvičí mne, a zatím se to každému našemu povedlo… Pejsek, a raději fenka, která měla přijít, měla být z útulku, pokud možno už ne štěně, protože temperamentu štěněte bychom nestačili, pokud možno ne příliš velká, bude to hlídací pes – tedy že si ji ohlídáme, a její hlavní funkcí by mělo být v dobrém slova smyslu společnice a samozřejmě milá kamarádka.
Probrali jsme doma i všechny záporné stránky záměru pořízení pejska nebo spíše pejsky, bylo těch věcných námitek dost, ale co naplat. Dámy laskavě prominou, ale z mého hlediska, tvořeného hlavně zkušenostmi, je věc jasná: když si žena vezme něco do hlavy, musí to prosadit; a zde na mne byly ty ženy dvě.
A tak přišel den, kdy dcera odjela na domluvenou schůzku v kolínském útulku a pak přivezla šedohnědé, trochu větší nohaté stvoření, čisťounké a snad i trochu vychované. Fence dali v útulku jméno Adélka. To jsme vyměnili po několika dnech a říkáme fence Viki. Na to jméno od prvních chvil u nás slyší, snad se tak anebo hodně podobně kdysi jmenovala. Podle veterinárního průkazu je kříženec. Tak to teda pr, my žádného křížence mít nebudeme. Vycházel jsem z podobnosti naší nové členky rodiny s pejsky v různých katalozích a navrhl jsem, že budeme mít kastilského ridžbeka, jenže to se zdálo dceři málo exotické a tak rozhodla, že to bude svahilský ridžbek. To je ovšem jen chabý popis vnějších znaků. Naše Viki je totiž malý psí zázrak: skoro od prvních dnů se u nás chová jako by tu byla odjakživa, málo štěká, zato nás všechny poctívá svou přízní. Je až neskutečně přátelská a mazlivá, má moc ráda paničku a odpoledne lehává na jejím gauči, ke mně, když sedím u počítače, dost často přijde a položí mně svou krásnou velkou hlavu na nohu nad kolenem. Někdy mně strčí chladný vlhký čenich do ruky, ruku obyčejně trochu olízne. Podívá se na mne svýma hnědýma očima a čeká na pohlazení. Nevnucuje se, ale ví, že v pravé zásuvce psacího stolu mám různé psí laskominy. Ví asi také, že jejím krásným hnědým očím nedokážu vzdorovat…
Řízením osudu a shodou šťastných náhod jsme získali milou psí kamarádku a ona se snad dostala k dobrým lidem. Možná dopadlo všechno, jak nejlépe mohlo…
Máme Tě rádi a Ty máš ráda nás. Buď s námi šťastná, Viki.


(více)
17.10.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Vážení ouřadové...

Věc: žádost o změnu fyzikálních zákonů.

Nejprve mně dovolte vysvětlit, co mne vede k sepsání této mé žádosti. Už mnoho let nemám, pokud je v létě a na podzim hezky, tu pravou a většinou lidí sdílenou radost z pěkného počasí. Naopak, je mi milejší, pokud alespoň trochu prší. Důvod, proč tomu tak je, je prostý: bydlím několik set metrů od Žlutých lázní v Podolí, a když tam začnou vyhrávat, většinou to je reprodukovaná hudba naprosto neodpovídající mému a nejen mému vkusu, je doma značně nepříjemno. Přitom není proti té hudbě, kterou vnímáme jen jako obtížný hluk, žádná obrana. Je tak hlasitá, že hravě proniká zavřenými okny. Začíná nečekaně, nejčastěji večer a zvláště o víkendech, a končí těsně před desátou hodinou večer, zakončená obvykle ohňostrojem. Dole u Vltavy je zábava, a my trpíme. Zcela nedávno, osmého září 2012, to trvalo dvanáct hodin, od deseti dopoledne do deseti večer. Netvrdím, že tím hudebním hlukem trpím jenom já: trpí jím lidé v celém okolí Dobešky, v domech blízko Branických skal. Určitě si také nejednou stěžovali. Hromadnou protestní akci ale zatím nikdo neorganizoval.
Mám doma dopis Hygienické stanice hl.m. Prahy, který je odpovědí na moji stížnost ze září 2005. Posílám jeho otisk v příloze. To jen jako doklad, že naše utrpení není nové nebo výjimečné a náhodné.
Asi neuškodí malé vysvětlení: nikdo, a určitě ani já ne, nemáme v úmyslu kazit zábavu ná-vštěvníkům Žlutých lázní, zvláště ne mladým lidem. Ať se baví, když je to baví. Proto také případná stížnost by nebyla a není zaměřena na vyhrávání v lázních, ostatně taková stížnost by byla nejspíše neúčinná, a to i v tom zcela nepravděpodobném případě, že by ji příslušné orgány státní správy chtěly skutečně řešit. Kontrola, kterou by mohl provést někdo z hygienické služby, by nejspíše narazila na předpojatost, vyplývající z běžných znalostí a odvěkých školních osnov: předpokládá se totiž, že zvuk se šíří přímočaře, jenže když v okolí našeho domu vypukne hudební randál, sledovat vznik zvuku je obtížné. Když půjdeme po svahu, na němž bydlíme, dolů, zvuk slábne, až se nakonec úplně ztratí, a na nábřeží, jakož i u Žlutých lázní, je téměř neznatelný. Reproduktory jsou zřejmě nastaveny tak, aby zvuk co nejméně obtěžoval nejbližší okolí. Zvuk, který tak ztrpčuje náš život, se zřejmě odráží buď od řeky, nebo od protilehlých svahů. Nebyl by problém, aby někdo, nějaká pověřená osoba, v době vyhrávání v Žlutých lázních prošel s hlukoměrem prostor kolem Dobešky, a zmapoval tak nejen postiženou oblast, ale i intenzitu obtěžujícího hluku. Dovedu si i představit, že ten, kdo by zjišťoval úroveň hluku by byl mobilem spojen s technikem, který by ve Žlutých lázních upravoval nastavení reproduktorů. Podnikatelé, vlastnící Žluté lázně, by finance na takovou akci určitě měli. To ale, že si takovou věc dovedu představit, nic neznamená; ve skutečnosti mám důvěru v to, že žádná z institucí, která dostane moji stížnost, pro mne ani pro mé sousedy nic neudělá.
A právě proto bych se přimlouval za rázný a nekompromisní zásah proti viníkům naší nera-dostné situace: proti fyzikálnímu jevu, jímž je odraz zvuku. Odborníci v oboru akustiky jistě znají pojmy jako je dozvuk, používaný záměrně v některých zesilovačích, a odedávna známé ozvěny. Nevím, zda opatření, které navrhuji, nepřesahuje svým významem místní a možná i krajskou úroveň. Proto bych doporučoval, aby poslanec z naší čtvrti (jehož neznám), přednesl v Parlamentě návrh na zákaz odrazu zvukových vln a veškeré ozvěny, s výjimkou vybraných turistických oblastí. Jsem si ovšem vědom, že jednání o zákazu může být obtížné: objeví se řada pozměňovacích návrhů, nejspíše ještě naivnějších, než původní návrh, takže nakonec se schválí znění, umožňující původní záměr znehodnotit. Celé řízení by pochopitelně mohlo trvat několik let, takže já, jako člověk dříve narozený, bych se jeho konce nejspíše nedočkal. Přesto v zájmu celé menší vilové čtvrti bych se za takový postup přimlouval. Myslím si totiž, že uzákonit úřední zákaz odrazu zvuku by bylo snazší než donutit majetné podnikatele, spojené nejspíše přátelskými vztahy s představiteli lidosprávy, aby přestali znepříjemňovat život nevinným a v současných poměrech zcela bezmocným lidem.

No – a tak jsem tuto žádost poslal Úřadu městské části, redakci měsíčníku, vydávaného radnicí, a Hygienické stanici hlavního města Prahy. Nepochybuji, že pro mne nic neudělají, ale to už patří k věci: nějakou jistotu musí člověk mít… Představa, že by se zákazem odrazu zvuku zabýval Parlament, je samozřejmě bizarní, ale kdo ví? Už se tam probíraly různé věci…
(více)
16.09.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Tak to je

Ty dva věstníky, jeden z února letošního roku a druhý z června, jsem měl sice schova-né, ale nepředpokládanou náhodou jsem se k nim vrátil. Jsou to v obou případech pouze čtyři stránky kancelářského formátu, říká se tomu formátu A4, lesklý papír a černý i barevný tisk. Na první straně název pražské čtvrti a slovo BUDÍK, menším a slabším písmem výzva „vzbuďme se, jde o naši čtvrť“, a dále obsah, který by měl zneklidňovat každého slušného člověka. V podstatě je to provolání k boji proti developerům, podporovaným buď přímo nebo skrytě současnou zkorumpovanou státní správou, ať už při obvodním úřadě nebo magistrátu. Zbývá v té naší čtvrti ještě malý kousek přírody, ještě kousek volného místa, které by chtěly obsadit a využít stavební firmy pro výstavbu bytových domů a kanceláří. Snaha „budovatelů“ je pochopitelná, vytvořili by velké investiční celky, které by mohli prodat, nebo by jednou mohly přinášet zisk z pronájmů. Vypadalo by to hezky, alespoň z hlediska těch stavebních firem a jejich úřednických podporovatelů. Skutečnost je však trochu odlišná: v Praze je už nějakou dobu bytů dost, je i hodně nových bytů, ovšem mnoho jich je neobsazených: jsou drahé. Tak zvaní developeři chtějí přesto stavět stále dál. A lidé v místech, kde se má uskutečnit velkorysá stavební činnost, se bouří. Kladu si ale otázku: co mohou za vlády mafi-ánského kapitalismu, který sám sebe drze nazývá demokracií, dělat?
Mohou psát petice. Na jedné petici v naší čtvrti se sešlo 2300 podpisů, to není právě málo. Mohou najít mezi sebou ty, kdo půjdou na zasedání obecního zastupitelstva. Mohli by také udělat menší demonstraci, třeba před úřadem městské části. Pomohlo by to? Těžko vědět. Dovolte tedy citovat pár řádek z věstníku, z jehož zpráv vycházím: naši radní neakcep-tovali ani jeden z našich návrhů a naše zástupce, kteří vystoupili s věcnými dotazy, starosta dokonce prohlásil za poplety a pomatence pod vlivem omamných látek… Vraťme se ještě k jednání s představiteli městské části: zase jsme si jednou postáli na chodbě. Místa pro ve-řejnost na pokyn radnice předem obsadili zaměstnanci Úřadu městské části a obecních akciovek. Nenechali jsme se však odradit a ve stoje jsme pak se zájmem sledovali dokonalý hlasovací stroj radní koalice ČSSD/ODS…. Požadavky naší petice, aby byly podniknuty všechny kroky k zastavení výstavby a dále aby byla zahájena diskuse s občany a odborníky na téma urbanistického rozvoje čtvrti předložila Strana zelených. Oba tyto návrhy byly zamítnuty.
To, co zde bylo uvedeno, je z prvního, staršího, přesněji řečeno únorového věstníku. Druhý, červnový, psali zřejmě lidé poučení zkušeností. Na první straně je nad článkem, který je vlastně záznamem rozhovoru s dvěma představiteli české Transparency, výrazný nadpis: Praha (a číslo městské části) v první korupční lize. Pochybuji, že někdo zapochybuje o pravdi-vosti tohoto názoru: vím, a určitě nejsem sám, že tomu tak je, a vím to již delší řádku let…
Není třeba rozebírat jednotlivé fáze střetnutí občanů s developery, podporovanými radnicí. Je to případ, který se velice podobá mnoha jiným, o nichž se dozvídáme z novin a z televize. Většina těch případů, či jak se říká kauz, se sobě navzájem podobají. Odbor pro výstavbu se snaží předstírat, že považuje za důležité dodržovat zákony. Je ochoten vydat i rozhodnutí, které jako by to potvrzovalo. Ve skutečnosti je to jen hra na uchlácholení těch, kdo by právem nesouhlasili. Úřad se snaží co nejvíc vycházet vstříc bohatým investorům a v jejich zájmu je ochoten klamat a lhát. Nejvyšší představitelé městské části nebo i magistrá-tu se dokáží tvářit jako zásadoví zastánci spravedlnosti, ale nakonec nad nějakou tou podlostí přimhouří oko. Mějme ale pochopení: pár nespokojených občanů nemůže naše pány konšele ani jejich úředníky vzrušovat. Jejich kariéry ovlivňuje přízeň bohatých a mocných. V podmín-kách vlády peněz, majetku a korupce, není třeba se divit, že kdosi, snad ignorant nebo lump, prodá podnikatelovi veřejný park, chodník nebo cestu, že černá stavba se dodatečně povolí
a dobře placení papaláši to s náležitou dávkou lži a bezcharakternosti omluví.
Vrátil bych se ale k již zmíněnému místnímu věstníku: na jeho první straně končí výzva občanům slovy: „my se nevzdáváme a bojujeme dál“. Správně, chtělo by se dodat, ale pozor: až si budete myslet, že je všechno v pořádku, že jste snad dotáhli svou věc do vítězného kon-ce, buďte i nadále obezřetní. Ve hře jsou velké peníze. Pro ně jsou mocní schopni provést nenápadně a nečekaně jakýkoli podraz. Už se to leckde a nejednou stalo.
(více)
22.08.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Osamění

Osamění…

Stavila se u nás v sobotu večer. Slečna, se kterou se známe asi dvanáct let. Je jí něco přes třicet, je hezká, milá, a asi se nikdy nevdá. Patří totiž mezi ty, které jsem kdysi nazval služebni-cemi soucitu. Její matka měla malý útulek pro psy a kočky kdesi v severních Čechách a dcera, tedy naše slečna, bydlí sice v Praze, ale snažila se mamince pomáhat; hlavně v tom, aby zvířátka našla nový domov. Někdy to nebylo snadné. My jsme ale jejím zprostředkováním přišli k černé fence po-dobné špicovi, k fence jménem Monča. To jméno, uvedené i ve veterinárním průkazu, jsme nevy-mysleli my. Dali je fenušce právě v útulku. Slečna, o níž se zde zmiňuji, žije v řadovém činžovním domě. V bytě má dva stárnoucí pejsky a nemalé množství koček, což je důvodem proč její jméno, ani křestní, neprozradím. Kdyby její sousedé o té záplavě kočiček věděli, mohli by slečně komplikovat život. My si ale jí a její obětavosti vážíme a od té doby, co jsme její zásluhou získali fenku Monču, dáváme té mladé ženě s malým bytem a velkým srdcem několikrát do roka menší finanční příspě-vek. Na to, do jaké míry jí to při její péči o zvířátka která má, může pomoci, nemáme odvahu se ptát…
S Mončou se naše návštěvnice tentokrát nesetkala. My, tedy má paní a já, jsme se o takové setkání ani nepokoušeli. Krátce poté, co jsme fenku dovezli, dávala fenka při setkání se slečnou na-jevo radost, byť trochu zdrženlivou. Po několika letech ji přestala znát. Snad se časem v psím mozeč-ku ztratily vzpomínky na strádání v polích, kde ji dobří lidé, hladovou a zbědovanou našli a dali ji do útulku, snad se časem vytratily i vzpomínky na zvířecí sirotčinec. Přešla léta a Monča zestárla, nako-nec i dost zhubla, poslední dobou dostávala denně prášek na posílení srdce, a téměř nejedla. Skoro celý den a noc ležela a spala, byla zesláblá, a veterinář si nebyl ani po důkladných vyšetřeních jist, proč tomu tak je.
Když před dvanácti léty má paní Monču přivezla, bylo to skromné, trochu ustrašené stvoření. Od prvního dne měla novou paničku ráda, mne se trochu bála, samozřejmě mne neposlouchala, já jsem se jí ale nevnucoval, ani jsem se příliš nedivil. Dost možná s ní některý muž zacházel zle, a pejs-ce to utkvělo v paměti. Vzpomínám si, že jsme jednou, když nás jedna drzá moucha nepříjemně ob-těžovala, vzali plácačku, abychom se toho obtěžujícího zástupce blanokřídlého hmyzu zbavili. Monča citelně zneklidněla. Asi ji kdysi někdo bil. „Neboj se, malá“, řekli jsme fenušce mírným hlasem, „u nás se s ničím takovým, jako je bití, nesetkáš“, a plácačku jsme uklidili. Fenuška pochopila, brzy zjis-tila, že jí u nás nehrozí bolest, hlad ani jiné strádání. S jedinou výjimkou: občas se musela rozloučit s paničkou, kterou oddaně milovala… Občas jsme chodívali s paní na nákup, bylo to asi patnáct mi-nut chůze, protože neviditelná ruka trhu a nenasytnost majitelů nemovitostí zrušily v našem blízkém okolí všechny obchody. Když jsme došli k vzdálenější prodejně připnul jsem Monču na vodítko, pro-tože jinak by utíkala za paničkou, a zůstal jsem s fenečkou na chodníku. Do obchodu šla jen paní a pejska ji napjatě očekávala. Když panička vyšla z obchodu, čekalo ji radostné, někdy i dost bouřlivé psí uvítání. Pejskové asi nedovedou odhadovat čas, chtějí ale být vždy se svým milovaným člově-kem…
Monča neznala aportování, a my jsme ji to ani neučili. V štěněcích létech se je naučit nemohla, nebylo od koho, nebylo ani proč. Trochu se bála lidí: když jsme s ní šli po chodníku, bála se každé větší skupiny a někdy i jednotlivých chodců. Trvalo dost dlouho, než se přestala bát. Důvěru měla jen k ženám, hlavně ne nejmladším, což bylo asi určitým pozůstatkem zkušeností z útulku. Tam na ni jistě byli hodní, věnovat se jí ale nemohli. A tak se vlastně teprve u nás dočkala hlazení, přátelského podrbání a milých slov, jimž nejspíše nerozuměla, ale vnímala laskavost řeči. Nevyvinul se u ní také návyk, u pejsků velice obvyklý, olízat svého člověka. Dokonce v domácím soužití s kocourkem, s nímž se velice dobře snášela, svého chlupatého kamaráda neolizovala. Naopak, náš černý kocourek, miláček všech, občas přátelsky olízl ji.
Život ale nebývá bez mráčků. Přišly dny, kdy Monča měla důvod být smutná. Panička musela do nemocnice na operaci páteře. Já jsem za paní do nemocnice chodil, po tu dobu musela být Mon-ča doma sama, a když jsem se vrátil, dívala se na mne tesknýma očima. Možná ze mne paničku cítila, a kdyby to dokázala, zeptala by se: „Kam jsi dal paničku, člověče, jak to že tady není?“ Chodil jsem té době sám s Mončou na procházky, ale musel jsem ji mít na vodítku; jinak by mně byla utekla a běžela by nejkratší cestou domů. Co kdyby tam panička přece jen byla?
Přišel ale den, kdy z nemocnice přijela sanitka a panička se vrátila domů. Monča neštěkala, ale uvítala paní před dveřmi bytu divokým, bujarým a radostným tancem, při němž odkopla rohožku daleko na schody, a celým tímto improvizovaným vystoupením dala najevo své nadšení.
Po návratu z nemocnice nemohla paní hned chodit s fenečkou na procházky. Chodil jsem s ní tedy já, měl jsem ji pro jistotu na vodítku, ale v druhé polovině cesty, při návratu domů, jsem pejsku z vodítka pustil. Okamžitě se rozběhla domů, k zadním vrátkům zahrady, která jsme ráno kvůli ní nechávali otevřená, a po zahradě pak nejkratší cestou k paničce. Ano, pejsek dovede mít člověka rád, a nijak to neskrývá…
A tak šel čas a žili jsme zcela obyčejně a klidně, bez mimořádných příhod a událostí. Ráno jsme chodili s Mončou na procházku, a ona s námi chodila ráda, držela se nás, hlavně paničky, byla klidná, spíše trochu bojácná, nikdy se s žádným pejskem nepoprala a dokonce, když ji některý obtě-žoval, bránila se spíše mírně, bez štěkání a náznaků kousnutí. Zřejmě kdysi v útulku musela být sná-šenlivá, možná byla i trochu utiskovaná většími psy. Můžeme se toto všechno domnívat. Pejskové lidskou řečí nemluví a o tom, co prožili, nevyprávějí.
Když byla Monča mladší, bála se bouřky a randálu, jímž nás dost často oblažovala prostřed-nictvím různých omezenců tak zvaná zábavní pyrotechnika. Zjistili jsme časem, že se Monča bojí méně. Pak jsme si ověřili, že to není vyšší odolností: fenka začala hluchnout, a slyšela čím dál hůře. Starším psům, a nejen psům, se to stává. Pak při jednom očkování, které je u pejsků povinné, zjistila veterinářka sonografem srdeční slabost. Dávali jsme tedy Monče pro povzbuzení srdce jeden prášek denně, což nebylo tak docela snadné: i když jsme prášek zabalili do kousku masa, nebylo vyhráno. Museli jsme tedy v zájmu toho, aby fenuška prášek spolkla, použít menší násilí. Stejně ale v organismu byl nastartován proces, který musel nakonec vést ke konci.
V sobotu večer byla u nás na návštěvě slečna, která nám kdysi Monču přivedla. V neděli do-poledne přijela veterinářka a ukončila Mončin život. Naše psí sestřička ležela na dece jako by spala, krásná, dlouhá, černá, jemná srst byla stejná, jak jsme ji znali přes deset let, ale tělo pomalu vychlá-dalo. Plakali jsme? Ano, tak už to bývá, když odejde někdo, koho jsme měli rádi…
Najednou v bytě něco schází, ne miska s krmením, které už nikdo nepotřebuje, ne miska s vodou, z které ještě občas pije kocour, ne štěkot, který nás kdysi i trochu zlobil. Snad to ani nejde vysvětlit, druhým ani sobě, najednou je doma nesdělitelné prázdno, prázdno s nádechem stesku a smutku. Paní chodí ráno na procházku, protože procházky s Mončou ji seznámily s jinými psy, kterým vždy dávala nějakou tu jedlou pozornost. Chodí tedy do známých míst, po nesčetněkrát procházené trase, a na Monču přitom určitě vzpomíná… Já mám k večeři housku s plátkem sýra. Jak rád bych ten plátek sýra dal Monče, mně samotná houska stačí, dělával jsem to tak mnohokrát. Už to nejde. Monča je už jen vzpomínkou. Její tělo spočinulo v hrobečku na zahradě, psí dušička odešla za duhový most, a nám zbyly slzy, které sotva kdo pochopí, a které časem oschnou.


(více)
12.08.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Malé běžné zamyšlení

Omluvte mne, vážení čtenáři, že začnu citátem:
„Poněvadž jsem se sám divíval mnohému, co mi rodiče o těch bývalých časech jejich mladosti vypravovávali, soudím, že i potomci moji tím více se tomu, co tu napíši, diviti budou a proto, že jim stať tato vždy zajímavá bude. Ty zlaté časy, které dědeček sám chválíval, byly opravdu takové jak pěvec „Slávy dcery“ Kolár v jedné své znělce je popisuje: Klíčů, zámku, šibenic a rasů, neznali jsou, až jich viděli u svojích že němčitelů časů. Neznámá jim byla lež a krádež, žebrač, přísaha i zločinství, rodiče i starce ctila mládež atd. Všechny tyto zde básníkem uvedené věci i dědeček můj připomínal a jako pomíjející naznačoval, ano, mně se zdává, že takové ty staré ctnosti s dědečkem a tatínkem úplně se ztratily. Peníze si dlužil jeden od druhého beze všech úpisův, svědkův anebo směnek, tu platilo slovo, přísaha bylo tehdy něco hrozného. Křivopřísežník horší vraha, lhář jako zloděj, zloděj jako vrah. Obytná stavení byla v noci otevřena, jen u špýcharu či sýpky, kde bylo uloženo obilí, byla dřevěná závora.“
Toto je doslovný výpis z pamětí, které psal kdysi jeden z mých předků, žijící od roku 1846 do roku 1925. Chvála starých časů, kterou slýchával od svého dědečka, může být ovšem velice subjektivní a nadnesená. Možná žil zmíněný dědeček někde na venkově a ve vesnici se všichni znali, vzájemně si věřili a navzájem se podporovali. Vzhledem k dlouholeté rodinné tradici nevylučuji, že obyvatelé vesnice byli evangelíci a jejich víra i společný vzdor proti rakouské katolické vrchnosti upevňovala nepsaná přátelství a vzájemné vztahy. Dědečkova chvála starých časů tak může být výsledkem jeho vlastních dobrých zkušeností z mikrosvěta, v němž mu bylo dáno žít. Něco z té oslavy dřívějších dob připomíná známou skutečnost, že lidé odedávna vymýšleli báje o zlatém věku, o daleké zemi za horami nebo ledovci, o zemi, kde je všem blaze, kde není násilí, bída a strádání. Jednou z takových známých bájí je křesťanský mýtus o ráji, v němž po nějakou dobu žili Adam a Eva. Novější představu neskutečně šťastné země známe z Nezvalovy básně „Znám zemi blízko pólu, znám divukrásnou zem“… Určitě ještě za svého života básník pochopil, že opěvoval sen…
Jsou ale i jiné sny, nezřídka vyjádřené hesly. Sen o šťastné budoucnosti pro všechny, sen o společnosti, kdy každému se dostane podle jeho potřeb, sen o tom, že všichni lidé budou dobří, sen o technickém pokroku, který zajistí blahobyt všem. Sen, který byl po konci vlády jedné strany propagován v době velkých iluzí: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Může to být, pochopitelně, toužebné přání, ale nic víc. Jenže je to k smíchu? Myslím si, že ne, i když se čas od času setkáváme s posměšným pojmenováním, hraničícím s nadávkou – „Pravdoláskaři“. Jsou tím možná míněni stoupenci bývalého prezidenta Havla, jistě to nevím. Jenže naivní a neuskutečnitelné přání má kousek vnitřní morálky. Systém, v němž žijeme, kde média běžně, bez omluvy a uzardění oslavují úspěšné podvodníky a zloděje, hodný obdivu rozhodně není. Obdiv a úctu si u nás nevysloužili ani jeho političtí zastánci a představitelé. Naštěstí neaspirují na to, aby byli pro nás morálním vzorem.
A tak také není proč se divit, že vážnost politiků všeho druhu, od poslance až po ministry, je nepatrná, spíše se pohybuje v záporných hodnotách. Mějme však trochu pochopení: pro úspěšnou kariéru v politice a nezřídka i v podnikání všeho druhu, není charakter požadován a nějaké pevné morální zásady také ne. Protekce a korupce se staly součástí podnikání i úředních rozhodnutí. Ministr nebo úředník ve vyšší funkci, který způsobí hmotnou škodu nebo odklání větší sumu peněz pro sebe, nedělá nic jiného, než co je ve „vyšších kruzích“ zvykem. Jednou za čas straničtí předáci zařídí – nejspíše v rámci stálého předvolebního boje – cosi jako průzkum veřejného mínění. A pak se diví, že Parlamentu věří jen třináct procent dotázaných, no dobrá, ať se diví, já se divím i těm třinácti procentům… V jedněch velice známých novinách si zase stěžuje renomovaný historik, že zvolením do Parlamentu ztratil nejen většinu dřívějších přátel, ale předchozí vážnost a úctu; jeho okolí ho započítalo do smečky, které se nevěří. V tomtéž čísle týchž novin je i jakási úvaha o tom, proč je důvěra ve vládu a poslance tak nepatrná. Je to tak trochu drzost: co byste od nás ještě nechtěli? Vždyť proč by si měli lidé svých současných představitelů vážit? Během let vypěstovali naši politici na všech úrovních vlády a státní správy dojem, že nikdo nejde do funkce z přesvědčení, že nikomu nezáleží na lidech, kteří ho zvolili, ale bez ohledu na to, za kterou stranu se kdo z nich na výšinu dostane, všem jde jen o moc a osobní prospěch. Proto také jsou vděčni za příjmy z nekalých zdrojů, za každé pozvání na dovolenou v sídlech úspěšných a bohatých podnikatelů, bez ohledu na to, jak pan úspěšný k vilám v zahraničí a vůbec k báječnému majetku přišel. Za přízeň multimilionářských sponzorů už stojí za to zvednout občas ruku pro jejich zájmy, a naopak nevidět bolesti obyčejných lidí, jejich okrádání a jejich strasti, pokud se chtějí, nejednou i marně dovolat spravedlnosti. Podle zákona je ovšem všechno v pořádku. Co na tom, že podle normálního rozumu je politická scéna sdružením zkorumpovaných, kterých si vážit nelze? Předpokládejme, že do politiky ať už náhodou, z přesvědčení či omylem, vstupovali někdy i lidé charakterní a nezkompromitovaní. Co ale z nich příslušnost k zvýhodněným prominentům časem udělá? Jak se změní povaha člověka, když se mu nabídne řada možností, obyčejným lidem nedostupných? Zdá se jako by se pro politiku vybírali lidé druhořadí, omezení a sobečtí…
Určitě by se našli lidé, kteří by odolali vábení zisku, přízni bohatých a mocných, kteří by si třeba i v mimořádných situacích zachovali lidskou důstojnost i charakter. Já sám jednoho takového člověka znám. Nemá auto a ani po něm netouží, jezdí rád vlakem, má nejen vysokoškolské vzdělání, ale ovládá i několik světových řečí, bydlí v normálním panelákovém bytě a na stěně má prý plakátek s heslem „Žijte prostě, prostě aby i jiní mohli žít“. Pragmatici by řekli, že je to „boží člověk“.
Vážím si ho, vím ale, že do současné politiky by se určitě nehodil.



(více)
29.06.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Chyba zájmu

Chyba zájmu…

Šťastní všichni, kdo se nezajímají o události doma i ve světě. Ano, jsou takoví lidé, a dost možná, že ani o nic nepřijdou. Lituji, že už mezi ně nepatřím. Po celou dobu tak zvané normalizace, tedy ruské okupace a vlády okupantských kolaborantů, jsem nebyl zvědav na zprávy v televizi ani v českém, tehdy ještě v československém rozhlase, a nečetl jsem noviny. Mým zdrojem informací byla hlavně zahraniční rozhlasová vysílání, trochu také samizdat a tiskoviny, které vydávali naši lidé v zahraničí. Jenže pak přišel listopad 1989 s jeho velkým a nadějným příslibem nové doby, a já jsem začal, tak jako mnoho jiných lidí, domácí zpravodajství sledovat. Časem se stal z toho u nás doma návyk. Sledujeme zprávy, vysílané televizí, sledujeme je většinou při obědě a při večeři. Samozřejmě je to nesprávné, odborníci na výživu by nám to mohli vyčítat, přesto přiznávám, že u nás doma je nechvalným zvykem doprovázet polední i večerní jídlo televizním zpravodajstvím. Kromě iluze, že sledováním televizního zpravodajství při obědě a večeři se ušetří čas, má tento nemrav pro mne nemalou výhodu: snáze dokážu potlačit nutkání doprovodit některé postavy televizních vystoupení nenávistným nebo opovržlivým komentářem, naopak, snáze se, hlavně díky tomu, že nejsem u stolu sám, ovládám. Jím a mlčím, poslouchám a mlčím, občas se podívám na obrazovku, jsem si jist, že to co si myslím, je nepublikovatelné, a poněkud otráveně mlčím. Vím, že bych se neměl znepokojovat věcmi, které nemohu ovlivnit, zvládám to, ale s nemalým úsilím a námahou… Na obrazovce se denně objevují tytéž tváře, které jsou mně protivné, ve zvukovém doprovodu stále tytéž hlasy, prolhané huby pronášejí stále stejná moudra o tom, že musíme šetřit, protože máme dluh, který jsme my, obyčejní lidé, nezpůsobili. Titíž výtečníci, kteří pomáhali a ještě pomáhají stát okrádat a rozkrádat, nás vedou k šetrnosti. Ani slovo o tom, že bychom se měli pokusit dosáhnout na rozkradené miliardy například majetkovými přiznáními, které naši zákonodárci pod různými záminkami již léta odmítají, a že bychom měli alespoň zčásti vystopovat příjmy spekulantů a různých zlodějů. Ani slovo o tom, že by se státní moc měla zajímat o to, zač byly postaveny honosné vily, zač byla pořízena soukromá letadla a luxusní auta. Tohle všechno, jak se zdá, naše zákonodárce nepálí. Měli bychom je asi donutit, aby nepracovali jen pro sebe, ale také pro nás. Jistě, ale jak? Ví to vůbec někdo? Přiznávám, že já ne… A byli by toho tito výtečníci vůbec schopni? Nezdá se … A tak jen potlačuji bezmocný vztek a trvalou ošklivost, vím, že současní zastánci vlastního sobectví a zločinných mafií se budou na svých místech držet s úpornou rozhodností, a těžko předvídat, jaké do konce svého panování ještě natropí škody.
Socioložka, které si velice vážím, říká, že zvůli vládnoucí moci, tedy hlavně úřadů, umožňuje naše netečnost a pohodlnost. Opravdu? Myslím si, že se paní trochu mýlí. Překonat netečnost a pohodlnost může být obtížné, jenže obtížnější je překonat strach.
Dovolím si vrátit se k příkladům, které znám z televize:
Do obchodu s textilem vtrhne parta gaunerů. Nekradou, přímo rabují. Prodavačky mají za zboží hmotnou odpovědnost, měly by tedy zasáhnout. Troufnou si, když zločinecká parta je v přesile? Nejspíše nezasáhnou, zavolají policii, ale samy budou mít snahu zůstat nenápadné. Bandy gaunerů ohleduplností netrpí, a jsou mstivé. Slušní lidé nemají chuť jim ustupovat, ale mohou mít důvod se jich bát. Policistů je málo, navíc jejich činnost je omezována obavami z nařčení z rasizmu nebo neadekvátnosti zásahu. Dávno už jsme si zvykli na to, že o zloděje, podvodníky a pachatele násilných trestných činů je u nás lépe postaráno, než o jejich oběti. Namísto toho, aby se lotři museli bát nás, musíme se my bát lotrů. A to jsme jen v dolním podlaží. Když vyjdeme výše, je to horší. Život nás už dávno poučil, že poctivou prací člověk nejspíše nezbohatne… Velice pochybným způsobem je vypočítána průměrná mzda. Dvě třetiny lidí dostávají za svou práci méně, než je ten průměr, a ještě aby byli vděčni za to, že mají vůbec zaměstnání. Kdyby o ně přišli, mohou se dostat nejen do bídy, ale nejspíše i do dluhů. Kdyby nemohli dluhy splácet, hrozí jim, že dluhy narostou o úroky do obludných rozměrů, a nakonec přijde exekuce, která je s pomocí vymahačských a exekutorských firem, bezcharakterních advokátů a s požehnáním státní moci, připraví o všechno, co ještě mají. Zajímá to poslance, zajímá to vládu, zajímá to pana prezidenta? Nevšiml jsem si. Jejich projevy a jimi prosazované tak zvané reformy ničemu takovému nenasvědčují…
Kladu někdy sám sobě otázku co nás vede k tomu, že si současné poměry necháváme líbit, že se rázně nezbavíme těch, kdo vybudovali a nadále udržují při životě mafiánský kapitalismus? Odpověď by asi nebyla snadná. Postavit se proti vládnoucí moci, ať na místní nebo vyšší úrovni, nebylo nikdy bez rizika. Jenomže pro mnoho „obyčejných“ lidí, bylo to riziko dříve trochu menší. Pokud se zaměstnanec vzepřel zvůli šéfů, mohl přijít o práci. Bylo ovšem dost pravděpodobné, že sežene jinou práci, byť i třeba hůře placenou, ale přece jen nějakou. Dnes znelíbit se šéfovi, ať už je to majitel firmy, jeho poskok či kdosi z vedoucích státem řízeného úřadu, může znamenat pád do chudoby. Volných míst je málo, a šéfové všeho druhu dovedou nedostatek pracovních příležitostí zneužívat, nestoudně a bez ohledu na lidskou důstojnost svých zaměstnanců, hlavně ovšem zaměstnankyň. Zpupnost „chlebodárců“ by měly brzdit odbory. Pokud mohou a pokud vůbec jsou. Neutěšené podmínky práce třeba ve velkoprodejnách jsou známy. Vím ale také o případu, kdy v jedné menší nemocnici se rozhodly sestry založit odbory. Ředitelství na to pohotově zareagovalo tím, že všechny „odborářky“ pod různými záminkami vyhodilo ze zaměstnání. Našel se opravný prostředek? Našel: některé vyhozené zaměstnankyně zašly za svými šéfy, omluvily se za neuváženou nepředloženost, slíbily, že už nebudou zlobit, a vedení nemocnice jejich výpovědi zrušilo.
Tohle všechno zůstává v podvědomí, zatímco přede mnou je talíř s jídlem a pár metrů ode mne televizní obrazovka s obličeji a postavami, které ve mně vzbuzují ošklivost a opovržení. K tomu záběry z Parlamentu, jehož si neváží snad ani ti, kteří v něm za nemalé peníze zasedají. Tam se různě
dohadují o funkce, ale co vlastně dokázali vyřešit? Krádeže kovů a kabelů, krádeže, které jsou obec-ným ohrožením? Zhoršené podmínky života tam, kde z různých důvodů nebo pro chamtivost majitelů nemovitostí vládnou tzv. nepřizpůsobiví? Uchování zeleně a volných ploch ve městech, ploch, které ponechávají zkorumpované úřady spekulantům a developerům? Vždyť dnes není před těmito podnikateli jistého skoro nic – prodáme jim park, cestu, les, peníze jsou přece na prvním místě! Alespoň rovnost před zákonem, vyřešili? K čemu, oni to nepotřebují, a tak máme trojí právo: pro bohaté, pro chudé a pro minoritu… Zamezili právně nepostižitelným zlodějinám vymahačských a exekutorských společností? Nezájem…
Tohle všechno zůstává uloženo v téměř bezmocné mysli. „Zachovej si odstup, zachovej si nadhled“, říkám si. Nějak mi to nejde. A už hezkých pár týdnů se sám sobě nedivím že k těm, které mně prezentuje televize ve svém zpravodajství, pociťuji směs nechuti, nepřátelství a opovržení.

(více)
19.06.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Záludnost záznamu o minulosti

Záludnost záznamu o minulosti.

Nejsem schopen si vzpomenout kdy přesně to bylo, nejspíše koncem května 2012, kdy jsem v televizním programu našel koncert Marty Kubišové. Pamatuji ji z šedesátých let jako krásnou mladou zpěvačku s nádherným hlasem, který zásahem zvůle pookupační kolaborantské moci musel umlknout, a tak mne zajímalo, jak vypadá její současný repertoár. To jsem se ale nedozvěděl. Šlápl jsem vedle, netuše, že televize odvysílá její mnohem starší vystoupení, a že mne ve vzpomínkách vrátí do let nadějí, které nepřežily.
Ano, bylo to nejspíše první vystoupení Marty Kubišové po tak zvané sametové revoluci. Nad jevištěm velký nápis Marta Kubišová 1990. Před vlastním koncertem krátké uvítání Jiřího Bartošky, mladšího v porovnání s dneškem o dvaadvacet let. Čas se nezastavil nikomu z nás, nemohl se zastavit jemu ani oblíbené zpěvačce. Zazněla slova o tom, že doba se změnila, že mnozí se přizpůsobili, ale …A zde přišla slova, která nelze zapomenout:“ …a já bych chtěl poděkovat, že na českém jevišti, kterému se říká populární hudba, nezmizela čest.“
Průvod diváků s květinami, potlesk pro zpěvačku ještě než vůbec začne zpívat, potlesk pro statečnou ženu, která prokázala v okupačních letech svým podílem na činnosti Charty 77 kus občan-ské odvahy, potlesk pro ženu, která si zaslouží úctu. Koncert byl v roce 1990. Marta je žena všeobecně uznávaná a vážená, ani ona ani nikdo z jejích tehdejších posluchačů nemohl předpokládat, že se jednou najdou bezcharakterní lidé, kteří se pokusí ztrpčit jí život…
Díval jsem se na obličej zpěvačky, která přes dvacet let nesměla vystupovat. Není to už ta mladá dívenka z šedesátých let, i když hlas má stále krásný. Nemohu si nevšimnout změn, které na obličeji ženy zanechá čas. A nejsem schopen potlačit zášť vůči těm, kdo ničili lidské talenty, kdo trestali umělce za nesouhlas s okupační mocí, herce, zpěváky, spisovatele, zdejší, i ty, které slouhové zločinného režimu vyhnali do ciziny. A nejsem si jist, zda se má těm slouhům odpouštět.
Několik krátkých záběrů do jedné lože. V šeru lze rozeznat Václava Havla a Jiřího Dienstbiera.
Ti se pak na konci koncertu objeví na jevišti, aby předali zpěvačce další květiny a medaile. Oba dva jsou v době krátce po listopadu 89 všeobecně oblíbení. Potlesk v sále, pak jako by měl koncert skončit. Ztišení, v jevišti i v hledišti. Na scénu se vrací Marta Kubišová a zpívá Modlitbu pro Martu. Obecenstvo vstává jako při hymně. Právem. Ta píseň, jednou provždy spojená s hlasem Marty Kubišové byla na začátku sovětské okupace hymnou všech těch, kdo s okupací, s návratem do minulosti a s vládou omezenců a kolaborantů nesouhlasili. Ta píseň, po roce 1970 zakázaná, byla tichým příslibem návratu jara, příslibem probuzení národa a poselstvím neurčité naděje. Tím vším zůstala i po listopadu 1989. Pamatujete?
Zdaleka ale nemyslím jen na píseň, byť byla hymnou i modlitbou. Co se stalo s lidmi, kteří vítali Martu potleskem, kteří v ní a dalších viděli symbol statečného odporu? Kde je polistopadové nadšení, kde jsou naše iluze o šťastnější budoucnosti, kde je důvěra k těm, kdo se dostali na vrchol mocenské pyramidy? Dívám se na další záznamy z prvních polistopadových let, dá se jich na internetu najít dost, a je mi smutno. Tak slibně ta doba začala, a nebylo to asi v dějinách poprvé. Rychle skončila doba idealistů, mnohé bylo nutno obětovat, mnohé znechutit, aby se dostala k moci a rozhodování smečka bezcharakterních nenažranců, těch, kdo neznají špinavé peníze, které jsou přeci až na prvním místě. Stále nám mohou prolhané huby vykládat o svobodě, která je hlavně pro ně, o demokracii, která slouží mafii a drzým zlodějům, o tom, že je třeba šetřit pro stát, který oni nechávali a nechávají okrádat a rozkrádat. Jenže toto všechno není jen důvodem k lítosti. Je to důvodem k rozhořčení, k vzteku, který je stejné ceny jako svaté nadšení. A mně se chce křičet, i když mne třeba nebude nikdo poslouchat: chraňme a pěstujme si opovržení a nenávist k těm, kdo zašlapali naděje Listopadu, kdo vystavěli podvodem svá bohatství a jsou slepí a hluší k bídě nevinných!


(více)
03.06.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Podvody a zlodějiny všedního dne.

Podvody a zlodějiny všedního dne.

Ne, nemám v úmyslu psát o tom, jak mnohé z nás, a zvláště ty chudé a nejchudší, okrádají výtečníci, nabízející snadné a podle nich samých výhodné půjčky, ani o zločincích v exekutorských a vymahačských firmách, o lichvářích nebo o společnostech, pořádajících tematické zájezdy, ani o představitelích státu, kteří nejdřív nechají rozkrást miliardy a pak je chtějí vyždímat z nás, kdo jsme se na tom rozkrádání nepodíleli. Skoro všechna činnost velkých i menších parazitů je v rozporu se zákonem, jenže když jde o zájmy mafií, ty, kdo by měli hájit spravedlnost a jsou za to dobře placeni, to nezajímá. Chtěl bych se teď věnovat nenápadným lumpárnám, s nimiž se můžeme setkat kdykoli, a můžeme se jim bránit jen tím, že se jim budeme vyhýbat. Naštěstí to většinou jde. Chce to jen trochu věcně přemýšlet, nebýt zbytečně důvěřivým, zapochybovat o každé příliš lákavé reklamě, a uvědomit si, že obchodní firmy všeho druhu nejsou dobročinné organizace.
To všechno, co jsem zde připomněl, vím, a přesto jsem se na jednu běžnou švindlnabídku nedávno sám nachytal. Seděl jsem u počítače a do prohlížené internetové stránky najednou vpadlo oznámení: máte u nás nečekanou výhru. Zvědavost mne v tomto případě přiměla k tomu, že jsem se podíval, co se na mne chystá. Ze zcela náhodných účastníků, nevím čeho, jsem prý byl vybrán jako možný výherce iPadu. Stačí odpovědět na jednoduchou otázku. Tedy ne že bych iPad nezbytně potřeboval, nebo že bych po něm žhavě toužil, ale zvědavost mne táhla dál. Otázka byla opravdu jednoduchá, spíše reklamní povahy. Odpověděl jsem na ni, a internetový program mně zdvořile poděkoval. Pak mně řekl, abych odeslal SMS určitého znění. To jsem, já vůl, udělal. Chvíli se nedělo nic a pak přišla zpráva: Vaše SMS je chybná, neuvádí firmu poskytovatele. Zase chvíli nic a pak sdělení, že za SMS je účtováno 79 korun… Řekl jsem si, že je to dost velká cena za neuváženou hloupost, a doufám, že nic podobného v dohledné době neudělám. No – neměl bych. Jsou tu ale přece jen okolnosti, jimž se divím: kde vzali a kde berou různí podnikavci moji internetovou adresu? Skoro měsíc mne pronásledovaly různé firmy nabídkou Viagry. Proč si myslí, že ji potřebuji? Ptal jsem se manželky, zda nedávala o mně někomu nějaké důvěrné informace. Řekla, že ne, a já jí věřím; naštěstí se dotěrové, zajímající se o moji potenci, po několika týdnech unavili… Mohl bych ale pokračovat: proč se na mne jakási pochybná firma obrací s ušlechtilým návrhem umožnit mi vyhrát čtyři sta tisíc, pokud si u ní něco objednám z jejího brakového sortimentu, který mne vůbec neláká, a navíc mně slibuje dárek, o který opravdu nestojím? Zájem o mne ale trvá: v nedávné době jsem dostal několik mailů, jejichž odesilatelé mne oslovují křestním jménem, což je možná zvykem, který jsem ještě nepochopil, a považuji jej za drzost. Jedna firma mně nabízí, že mne zbaví přebytečných kilogramů, o nichž nemůže vědět, zda je vůbec mám. Jasnovidec mně nabízí zdarma věštbu pro nejbližší budoucnost. Nemohu se ptát, jak na mne přišel: vždyť je to jasnovidec… Ach ano, mělo by mne potěšit, že je ve světě podnikání tolik tajných dobrodinců…
Nějak se mně ale té lidské dobrotivosti nechce věřit. Obrátila se na mne firma, kterou znám již z celostránkového inzerátu v čtrnáctideníku TV Max: Nejsilnější zbraň proti kilogramům je zelná polévka, nyní k dispozici v kapslích! Inzerát je provázen obrázky: vlevo nahoře hlávky zelí, vpravo usmívající se žena, předvádějící kolik místa jí nyní zbývá v kalhotách po zhubnutí. Ty kalhoty, jejichž přední díl drží dáma daleko před sebou, nejspíše nebudou její, ale co, kdo nevěří, ať tam běží. Jedna kapsle vydá za čtyři misky zelné polévky, a ta je tak koncentrovaná, že představuje ekvivalent deseti kilogramů zelí… Proto jedna kapsle třikrát denně před jídlem je prý postačující, nehubněte ale příliš rychle, stačí čtyři kila za týden. Hubnutí je pohodlné a zaručené, navíc – nic neriskujete, pokud Vám naše přípravky nepomohou: když zašlete nespotřebované kapsle, nebo i jen obal od nich, vrátíme vám peníze… Zde by se tedy zdálo, že je všechno v pořádku, alespoň po právní stránce. Jenže asi není. Dodavatel hubnutí může spoléhat na to, že i většina těch, jimž místo těla zeštíhlela jenom jejich peněženka, nebude mít chuť a trpělivost reklamovat…
Prostřednictvím internetu se na mne obrátil jiný dodavatel hubnutí, sídlící na téže adrese jako předchozí prodejce zelnopolévkových kapslí. Nabízí mi ampulky UnicaSlim, kdy každá ampulka má z těla odstranit pět set gramů tuku. Což o to, mnoha lidem to může znít lákavě. Tam kde nepomohou diety, není dost času nebo i trpělivosti na cvičení, pomůže zázračná ampulka… Chcete tomu věřit? Můžete. A pro jistotu neklaďme takové naivní otázky jako proč tyto zázračné kapsle nebo ampulky nepředepisují lékaři. Asi nejsou dost informovaní…
Smysl pro humor mne ale opouští, když narazím na další celostránkový inzerát: Jedinečný světový objev! Řekněte stop artróze. Zahojte si chrupavky díky proteinu z hlemýždě! Hlemýžď léčí okamžitě! 15 minut stačí na hojení do hloubky… Kdybych věřil, asi bych se divil. Rozhlédněme se občas kolem sebe, a všimneme si, kolik je všude starších lidí, jimž stárnoucí kolenní klouby způsobují bolesti, omezují jejich možnosti chůze a nutí je pomáhat si holí nebo rovnou dvěma francouzskými holemi. Těm všem by mohl tento zázračný hlemýždí přípravek v malé lahvičce pomoci. Zázrak, a ještě k tomu ne drahý, Spasitel v tekutém stavu. Nepochybuji o tom, že se najdou zoufalí, bezradní a důvěřiví lidé, kteří firmě s nevalnou pověstí přispějí k nezaslouženému zisku… Další inzerát téže firmy o dva týdny později: Užijte si Hvězdnou Masáž, uvolňovací rituál s našimi masážními svíčkami… Inzeruje opět tatáž firma: Direkt Market Valašské Klobouky. Její masážní svíčky doporučuje Bio-Sense institut. Na internetu jej najdete. Kontaktní adresa: Direkt Market, s.r.o. Valašské Klobouky.
Mám dojem, že v tomto státě není nikdo, kdo by znemožnil drzou reklamu slibující výhry, které mají nalákat naivní a důvěřivé, a jsou jenom iluzí. Nikdo, kdo by zakázal podvodníkům těžit klamavou reklamou z lidské víry v nesplnitelné sliby. Zdá se, že je to v obchodě stejné jako v politice…
Na jedné všeobecně známé standartě je heslo: „Pravda vítězí“. Ale ona nevítězí, nevítězí v normálním,běžném životě, proč by tedy měla vítězit v reklamě?




(více)
28.04.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


O veverkách

psáno pro Náš zvířetníkO veverkách se na Našem zvířetníku již několikrát psalo, naposled počátkem března letošního roku. Myslím tím skutečné veverky, nikoli českou politickou stranu Věci veřejné, o níž někteří novináři mluví jako o „veverkách“ což vzniklo nejspíše dvojím V v názvu té strany, která nyní hýbe českou politickou scénou a žlučí některých vládních činitelů. Tuhle poznámku přičiňuji jen z toho důvodu, že Náš zvířetník sledují i mnozí naši krajané, žijící v zahraničí, kteří nemusí být o politickém skotačení v Praze příliš informováni. Tedy ještě jednou, pokud dovolíte: o těchto veverkách psát skutečně nechci, píše o nich v těchto dnech kde kdo, a mě by to nebavilo…
Bydlím na kraji lesíka, a veverky vídávám občas ve větvích okrajových stromů. Prohánějí se tu občas zrzavé i černé, zdá se, že veverky, veveráci ani veverčata nejsou rasisté. Vzpomínal jsem už kdysi na náhodná přátelská setkání s pejsky, méně už s kočičkami, protože kočky jsou samostatnější a nezávislejší než pejskové, na setkání s ptáčaty i ptáčky, dokonce i s netopýrem. Veverky vídám teď jen na větší vzdálenost: ony jsou na stromě, já pod stromem. Bývaly časy, kdy jsem je vídával i za oknem. Dokud jsme měli na fasádě domu drsnou omítku, veverky, zpravidla obdivované lidmi na ulici, lezly po stěně k našim oknům, kde je čekalo vždycky něco k snědku, hlavně oříšky. Díval jsem se jednou zblízka na to, jak ten malý hlodaveček otevírá vlašský ořech, na který já bych potřeboval louskáček. Veverka si ořech podrží v tlapkách a rozřízne skořápku ostrými zoubky… Dnes už k nám veverky po fasádě nepřilezou. Stále stoupající ceny plynu, kterým topíme, nás přinutily k zateplení domu, a tak původní drsnou omítku nahradil mnohem hladší povrch, na němž by se zvířátka neudržela.
Mé vzpomínání nemá ale jen kladné stránky. Kdysi dávno, v době počátků televizního vysílání, dávno před vpádem tranzistorů, integrovaných obvodů a dálkových ovladačů jsem chodíval ve volném čase známým opravovat televizory. Ne, neživil jsem se tím, dělal jsem to jen ze známosti a většinou zcela zdarma. Ach kde jsou ty časy, kde jsou elektronky, letované spoje, a kde je volný čas… Chodil jsem k známým do jejich domácností, musel jsem vypít spoustu kávy, občas mně i dobří lidé ničili játra… Jednou jsem tak zašel k svým známým, a když jsem byl již skoro hotov s opravou a kousek ode mne stáli moji současní hostitelé, pán a paní, objevil se v pokoji kocour. Nádherný exemplář, kouzelně chlupatý, nejspíše tak zvaný angorák. „No to je nádherný kocour“, zvolal jsem obdivně, „ten má ocas jak veverka!“ V pokoji se rozhostilo ticho, paní zmrzl úsměv na tváři, ani pán nevypadal příliš potěšeně, a já si teprve teď vzpomněl na příjmení mých známých. Moji známí se totiž jmenovali Veverkovi…
Vyprávělo se kdysi o herci Vojtovi, který údajně vyprávěl rád vtipy a přitom každý zkazil, že měl doma veverku, a že jeho kolega si ho někdy i kvůli ní dobíral: „Vojto, veverka v bytě, vždyť za-páchá!“ „Ale vůbec ne,“ odpovídá Vojta, „ale někdy smrdí děsně…“ „Vojto, vždyť ale veverka kouše!“ „Kdepak, co tě to napadá, no včera mě rafla, potvora.“
Dnes už snad nikoho nenapadne mít veverku doma. Veverka se ale v době, kdy fasáda našeho domu byla pro ni ještě schůdná, dostala naší švagrové, bydlící v druhém patře, pootevřeným okénkem do spíže. Zda udělala ve spíži nějakou škodu, nevím, snad ne, ale okénko bylo málo pootevřené a tak zajatkyně vlastního průzkumu, ve snaze dostat se ven, ohryzala kousek okenního rámu.
Rád vzpomínám občas na dobu, kdy jsem byl ve Františkových Lázních, a tam v parcích byly černé veverky a nebylo jich právě málo. Pozornosti se domáhaly někdy dost důrazně, šplhaly pán-ským návštěvníkům po nohavicích kalhot. Někdy to toho, kdo byl obdařen jejich pozorností, trochu překvapilo, ale nezapírám, že to bylo milé…
Chtěl bych se ale zmínit ještě o veverkách, o nichž nám psala přítelkyně z Toronta. Psala, že zima byla do té míry mírná, takže země nepromrzala, a tak veverky v parcích vyhrabaly a zbaštily tulipánové cibulky. Veverky poněkud ztloustly – a tulipány tedy zjara nebudou. Hlodavečkové mají asi docela obstojnou chuť k jídlu. Psala naše kanadská přítelkyně také, že tam u nich je zvykem, že o velikonoční neděli děti hledají ukrytá čokoládová vajíčka, a tak jejich rodina vždy na zahradě nějaká vajíčka schová. Stalo se ale, že to největší našla jedna militantní veverka, začala ho chroustat i se staniolem, a zároveň od něho odbíhala a hledala, zda by se nenašlo ještě něco k snědku.
Veverkám se ovšem všechno promine. Jsou to roztomilí, krásní tvorečkové, a tím spíše si dovolím přidat pár obdivných slov o veverčí záchranné stanici Pinky, nejednou zmíněné na tomto internetovém časopise, a o lidech, kteří tuto stanici vedou. Buďme jim vděčni. Za jejich obětavost i za zachráněné veverky.
(více)
07.04.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Třeba 4.dubna 2012

Třeba 4.dubna 2012.

Dovolte mi, prosím malý citát z internetového deníku Novinky:
Premiér Petr Nečas (ODS) se kvůli nejasné situaci v kabinetu sešel ve středu dopoledne s prezidentem Václavem Klausem. Novinkám to potvrdil mluvčí hradu Radim Ochvat. Klaus nechtěl situaci příliš komentovat. Uvedl pouze, že jakákoliv další nestabilita je krajně škodlivá a země si ji nemůže dovolit.
Prezident má určitě pravdu. Hrozí nestabilita vládních křesel, ministerských a poslaneckých výhod, možná později i některých vedoucích míst v aparátech správních úřadů a dozorčích radách společností s účastí státu. Hrozí nestabilita, která nám, obyčejným občanům, může být lhostejná. Možná to někdo řekne otevřeně a dost hlasitě, ale budou tomu „ti nahoře“ rozumět?
K článku, z něhož je uvedený citát, je připojena obsáhlá diskuze. A dovolte opět citovat – tentokrát první diskusní příspěvek, pro jistotu a ze slušnosti bez uvedení jména diskutujícího: Hradní pán jistě předal Nečasovi noty pro naše národní symfonické těleso ve složení ODS, TOP a VV, aby mohlo hrát tu svoji symfonii nazvanou " jak oblbovat lidi, okrádat a lhát národu dál".
Nemám v úmyslu odsuzovat či chválit některou ze současných politických stran. Nechci se dotknout jemnocitu těch, kdo s některou z nich sympatizují, což já už delší dobu nedokážu. Vím, že straničtí předáci, stejně tak jako poslanci a ministři, sympatii k té či oné politice pouze předstírají, přání lidí a sliby voličům jim mohou být ukradené, jejich jediné přesvědčení, jejich jediná, společná víra, je víra v moc a majetek. Diskuze a spory mezi „představiteli lidu“ jsou sice nutné, ale mají cenu sportovního utkání, jehož výsledek je předem dohodnut a zaplacen.
V minulé době, v době pro mnoho mladých lidí předdějinné, které dnes říkají totáč, doba vlády jedné strany, éra „za komunistů“ nebo prostě jen socialismus, ačkoli ta doba měla k socialismu stejně daleko jako má současnost daleko k demokracii, jsem se skoro nikdy nedíval na televizní zpravodajství. Představiteli nejen státu, ale i jeho nižších složek jsem opovrhoval a neměl jsem nejmenší chuti se na ně ještě dívat nebo jejich lži poslouchat. Proto také nemám představu do jaké míry byl ten či onen televizní hlasatel nebo komentátor zastáncem tehdejší, prohnilé normalizační doby. Televizní zprávy a pak i různé diskuze jsem začal sledovat po listopadu 1989. Pár let jsem to vydržel. Teď už diskuze dobře placených prominentů mne nezajímají, nepřinutím se k tomu, abych je sledoval, je to pro mne druh velice špatného divadelního představení. Na zprávy se ale dívám, přibližně se stejnými pocity a se stejným zaujetím jako v minulé době. A i když vím, že ti, co jsou na televizní obrazovce mne nemohou slyšet, moc často mám chuť jim říct nebo vzkázat: „Jděte do háje, nebo ještě někam jinam.“ Protože to, co naše vrchnost předvádí, je ubohost, lumpárna, výsměch lidem a možná přímo zločin.
Musíme šetřit, stát má obrovský dluh, musíme to nějak dohnat vyššími cenami všeho možného, omezením sociálních dávek, zmrazením důchodů. Ani slovo o rozkradených miliardách, o převodu peněz do zahraničí, hlavně do tak zvaných daňových rájů. Šetřete, uskromňujte se a nezáviďte těm, kdo získali ohromné majetky podvodem, korupcí, známostmi s těmi, jimž je svěřeno rozhodování.
Parlament a senát mohou jednat hodiny o přímé volbě prezidenta, který je pro obyčejného občana stejně důležitý, jako svatý na mostě. Potřebujeme vůbec prezidenta? Potřebujeme policii, která nás bude opravdu chránit, která přijde, když budeme ohroženi, potřebujeme státní zástupce a soudce, kterým budeme moci věřit, že se jejich prostřednictvím dovoláme spravedlnosti a to brzy, ne s odstupem roků, během nichž svědci (zvláště ovlivňovaní svědci) na všechno zapomenou, a pachatelé spolehlivě zametou stopy. Potřebujeme státní moc, která bude schopna zasáhnout proti těm, kdo nám škodí, proti černým stavbám, podnikatelským nesolidnostem, proti lichvě a proti těm, kdo nás zločinným jednáním ohrožují.
Hodiny jednali poslanci o referendu. Nakonec je tu zákon, který nám nebude nic platný, je ostatně formulován tak, aby tomu tak bylo. Potřebujeme docílit, aby naše mínění někoho z těch, kdo rozhodují, zajímalo. Na jednou za čtyři roky nebo při vyhlášení směšného referenda.
Televizní zpravodajství do omrzení opakuje jednu otázku. Zůstane strana Věci veřejné ve vládě? Bude i nadále součástí vládní koalice? Čert vás vezmi, všechny, hádáte se o funkce, o místa, o korýtka, a je Vám jedno, že lidé Vás vnímají jako ty, kdo nám škodí. Je Vám jedno, že dvě třetiny těch, kdo pracují, nedosáhnou na průměrnou mzdu, kterou vaši statistici vypočítali. Je vám jedno, že zásluhou spekulantů s byty vznikla nová střediska tak zvaných nepřizpůsobivých, že lidem, kteří tu léta klidně a spokojeně žili, se život nepředstavitelně zhoršil, že nemají jistotu, zda se v noci vyspí a zda jim někdo mezitím nerozebere plot nebo neukradne všechno, co se ukradnout dá. Je vám jedno, že děti se podílejí na zločinech, na krádežích, na přepadávání. Odhlasovali jste si věkovou hranici beztrestnosti, kterou kriminální živly zneužívají. Je vám jedno, že v tomto státě je trojí druh spravedlnosti: pro chudé, pro bohaté, a pro menšinu.
A ze všech těch důvodů, které jsem zde napsal, vám mohu potvrdit, že na vaše politické hrátky, na dohadování o tom, kdo bude v které funkci, vám také já nejsem zvědavý a stejně jako mnoho mých spoluobčanů říkám upřímně: jděte do však víte kam.


(více)
04.04.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Cosi ze současnosti 2012

Cosi ze současnosti.

„Tak já už tady nebydlím“, řekla mi paní, která prodává již několik let v malém obchůdku s potřebami pro zvířata. Do toho obchůdku, blízko jednoho pražského nábřeží chodívám nakupovat stravu pro našeho pejska a pro kocourka, a proto se s paní dost dobře známe. Bydlela ještě nedávno v činžovním domě, téměř sousedícím s místem jejího zaměstnání a žila tu po celý svůj dosavadní život, tedy přes šedesát let. To, co ji potkalo, ale nepředpokládala: dům koupil nějaký spekulant, prý z Ostravy, a jeho prvním činem coby čerstvého pana domácího bylo, že důkladně zdražil nájemné. Jako mnozí výtečníci jeho druhu měl snahu vyhnat z domu staré lidi a vůbec všechnu chudou pakáž, která zpravidla po léta ve větších městských domech bydlí, a tak začal dělat kromě změn na rozvodu topení jakési, pro starší paní těžko pochopitelné, stavební úpravy. Hned v prvních dnech nového majitelství jí řekl, že její byt bude potřebovat, a bude moc rád, když se ten byt v dohledné době uvolní. Paní se dotazovala, zda jí najde jiný byt a zda jí třeba zaplatí stěhování. „Ale paní, to už se dneska nedělá!“ prohlásil pan majitel, a pokračoval ve stavebních úpravách, které znamenaly pro nájemnici obvyklé svízele: hluk, prach, několik vyplavení bytu a poškození některých kusů nábytku. Zda má pan domácí k stavebním úpravám povolení? Zbytečné se ptát, nebuďme malicherní, zbohatlíci takové zbytečnosti nepotřebují. Nikdo z lidí v domě, zaskočených nečekaným, zato velice výrazným zvýšením nájemného a zřejmou snahou novopečeného pana domácího zbavit se dosavadních, většinou starších a tudíž podle současných poměrů ekonomicky neperspektivních nájemníků.
Lidský osud, o němž se zde zmiňuji, není nijak výjimečný. Starých lidí, jimž se nájemné vyšplhá nad výši jejich důchodu, je mnoho. Léta, někdy po celý život, žili v prostředí, které jim bylo blízké, měli tu přátele a známé. Dokud dožívali spolu staří manželé, ještě se dalo skromně žít. Když ale pak jeden, ať už starý muž nebo častěji jeho paní, zůstane sám a všechny výdaje má vykrýt jeden důchod, není to už ani k skromnému životu. Zajímá to ale někoho? Někoho z těch, které by to zajímat mělo? Ne, nemějme obavy. Bolestivá výše nájmu se ovšem netýká jen starých lidí, jsou jí nejednou postiženy i mladé rodiny nebo lidé, na které dolehne ztráta zaměstnání. Bohužel se ale netýká politiků a mafiánské nomenklatury, takže naděje na změnu k lepšímu je nepatrná.
Paní, o které jsem se zmínil, nakonec díky synovi našla východisko. Syn měl nějaké úspory, a obstaral jí menší byt na předměstí. Do zaměstnání musí paní sice dojíždět, znamená to dost velkou časovou ztrátu, ale také konec stálého nervového napětí. Musela se rozloučit s polovinou nábytku a s dlouholetou iluzí, že dožije tam, kde byla zvyklá. Dávno sice pochopila, že jedinou jistotou současné doby je trvalá nejistota, zkušenost vlastní i zkušenosti druhých ji poučily, že proti nespravedlnosti nebo zvůli zbohatlíků se člověk pomoci nedovolá, a jako mnoho jiných lidí došla k názoru, že všechny ty řeči o svobodě, demokracii a právu jsou jenom kecy. Bohužel nejen jí, ale ani všem ostatním, není toto poznání zatím nic platné.
Máte doma televizi? Asi ano, skoro každá rodina ji má. Takže pokud se nedíváte jen na pořady, které Vás mají bavit, museli jste se setkat se zprávami o obyčejných, slušných lidech, kterým v domě neteče voda, protože majitel domu zpronevěřil peníze, které mu lidé za vodu odváděli, a nepomůže jim policie a horlivostí se nepřetrhnou místní úřady a dost času by na jejich případ měl i soud, pokud by se na něj obrátili. Museli jste se setkat s vyprávěním o vilách, které si různí zbohatlíci postavili v chráněných krajinných oblastech, a úřady nevědí co s tím, nejspíše časem stavby dodatečně schválí, je to nejjednodušší a může za to být i nějaká odměna… Museli jste se setkat s tím, že lidé, předpokládající, že dožijí jako zaměstnanci velkých a známých podniků, přijdou ze dne na den o práci, na dveře zaklepe nouze a po ní za nějakou dobu možná i exekutor. Kdysi, jak se říká dnes – za totáče, nesměl člověk říkat, co si myslí. Dnes může, ale stejně jako kdysi jen mezi přáteli nebo třeba v hospodě. Zaměstnavatel je jeho svrchovaným pánem, pokud se ti u něj nebo v jeho jednání něco nezdá, buď zticha. Kdysi tě mohl vyhodit, bylo to nemilé, ale měl jsi dost velkou naději, že seženeš místo jinde. Nezaměstnanost dělá člověka, v soukromé firmě i ve státním úřadě, mnohem zranitelnějším, posouvá ho na okraj otroctví. Musíme prý být flexibilní, přizpůsobovat se okolnostem. Výborná rada. Na ničem nesmíme lpět, na zaměstnání, na místě, kde žijeme, na domku, na zahradě, na klidném spánku… Do měst, kde se dalo slušně žít, se nastěhují divoši, a kde jsou teď Vaše životní jistoty? Zůstaly nějaké?
Většina z nás vidí svět jen přes vlastní zájem. Jsou lidé, kteří mají potíže s bytem, s nájmem, se zaměstnáním… Nás se to zatím netýká. Jsou nešťastníci, utiskovaní divošskou, stále větší menši-nou. My to zatím nejsme. Proto mlčíme, nedáváme hlasitě najevo svou nespokojenost, nebouříme se. A neuvažujeme o tom, že dříve či později se všechno to, co nás zatím ještě šťastně míjí, dostane i k nám.

(více)
02.04.2012 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Návrat do rebelova mládí

Návrat do rebelova mládí…

Jako většina lidí, také já mám doma televizní přijímač. A nebyla to vůbec náhoda, že jsem se večer pátého prosince 2011 díval na pořad „Reportéři ČT“. Sleduji pořady tohoto druhu již několik let, sleduji, jak se tyto pořady objevují a opět ztrácejí. Jejich kritické ladění zřejmě mnoha vlivným lidem nejen nevyhovuje, ale přímo vadí, a ti se pak zřejmě snaží prostřednictvím svých známostí takové pořady omezit, zrušit, nenápadně zakázat, nebo alespoň tvůrcům kritických reportáží otravovat život. Ne, nevymýšlím si. Pokud sami tento druh publicistiky sledujete, pamatujete si nejspíše, kolik různých takových pořadů postupně zaniklo, jak byli nejednou nemístně pomlouváni jednotliví reportéři i redaktoři, nebo jak se třeba při pořadech o protekci a korupci, dávno už všeobecně známé tvrdilo, že jsou tyto pořady jednostranné a „nevyvážené“. Zdá se jako by nestačilo, že většina gaunerů si ze zveřejněné kritiky nic nedělá, naopak – že jsou čím dál tím troufalejší a drzejší, a že složky, určené k obhajobě práva a spravedlnosti na zřejmé podněty nereagují, jako by se jich porušování zákonů netýkalo, a ti, kdo cítí, že by mohla utrpět jejich dobrá pověst, kterou už dávno nemají, pracují ve vzájemné shodě tiše a nenápadně na tom, aby kritických reportáží bylo co nejméně. Pokračují tak v tradici režimu, který měl skončit listopadem 89, pouze bez dnes už bez účinné podpory všemocné strany a její StB. Naštěstí ne vždy jsou tito umlčovači kritiky úspěšní…
Tedy večer pátého prosince jsem se díky televizi dozvěděl o příběhu Graciána Svačiny a jeho článku v časopise dětských domovů Zámeček. Čtrnáctého září navštívila po předchozím ohlášení dětský domov v Jemnici paní Lívie Klausová. Šéfreportér Zámečku, jímž byl právě Gracián Svačina, který žije v jemnickém dětském domově, napsal o té návštěvě velice málo, zato popsal přehnaný úklid a přímo patolízalské přípravy, které přibližně jednohodinové návštěvě předcházely. Článek není útočný, jen značně upřímný. Hoch si zřejmě myslel, že paní Lívie, které se říkává první dáma, by chtěla vidět dětský domov a ne předem dlouho a pečlivě upravované prostředí, které on sám po všech těch přehnaných přípravách přirovnal k Potěmkinově vesnici. Nenapsal jediné špatné slovo o dětském domově, jen vylíčil, co všechno bylo s předem ohlášenou návštěvou spojeno, od úklidu, hraničícího s nesmyslností, až po připravované a ředitelkou domova vybírané otázky, pokud by první dáma snad chtěla s chovanci domova pobesedovat. Asi nechtěla, článek se o ničem takovém nezmiňuje.
A co bylo po článku? Pro autora článku cena Zlatá litera v celostátní soutěži firemních i ne-ziskových tiskovin, pak ovšem řada útoků proti němu. Nemám v úmyslu to podrobně rozebírat, koho by zajímaly podrobnosti, může si najít jméno Gracián Svačina vyhledávačem na internetu. Našli byste tu také vyprávění o tom, jak byli ovlivňováni k vyhlášení nesouhlasu s Graciánem jeho kamarádi, jak byla nadací manželů Klausových zastavena dotace časopisu Zámeček, jak reagovali na Graciánův dopis úředníci nadace i sama paní prezidentová, a najdete tu i obsáhlou diskuzi čtenářů, v níž diskutující mocipánům rozhodně nefandí. Našli byste tu ale i jeden kritický výrok o Graciánovi, výrok, který stojí za zaznamenání: Ředitel DD ve Znojmě Antonín Nachtnebl do redakce Zámečku napsal: „Každý soudný čtenář si tak musí říct: „A takový chlapec že vyrostl za státní peníze z peněz daňových poplatníků, tedy i z mých peněz?! Co bude jednou z takového člověka?“ … Pěkné, co? Ubohost, která se tak věrně podobá výrazům mocenské arogance z doby tzv. normalizace… Jenže opravdu jen z doby tzv. normalizace?
Vypnul jsem televizní přijímač a krátce jsem se zamyslel. Skoro okamžitě se na obrazovce vzpomínek a paměti začal promítat film mých pozapomenutých a možná někdy i úmyslně zapomínaných let. Sám jsem se několikrát vzbouřil proti zbytečnému úklidu a vytváření Potěmkinových vesnic pro návštěvy těch, kterým se říkává papaláši. Ve svých mladých letech jsem nechápal patolízalství, později nazývané doprdelismem, místních a níže postavených hodnostářů. Naštěstí toto nemělo pro mne vážnější důsledky, ty měl jeden kritický článek, který mi s nepatrnými úpravami otiskly jedny tehdejší noviny. Následovala palba kádrových posudků a má „dobrovolná“ brigáda v hutích.
Později jsem byl vzat na milost a rozhodl jsem se udělat sám pro sebe jednu zkoušku: jak zapůsobí na můj osud, když zkusím držet hubu a krok, chovat se nenápadně, do ničeho se nemíchat, a pokud mně budou známí, třeba i ti, jimž bylo nějak ukřivděno, upozorňovat na nepravosti nebo i lumpárny, nebudu reagovat. Fungovalo to. Jenže jsem to dlouho nevydržel. A záběry paměti připomínají účasti na některých schůzích, jednání o ničem, lživé nebo alespoň pochybné projevy místních vedoucích funkcionářů, obličeje účastníků schůze, z nichž je patrné, že nikdo z nich tomu, co se zde říká, nevěří, ale nikdo nemá dost odvahy to přiznat. Paměť promítá i krátkodobé vzbouření proti řediteli závodu, radikální řeči všech vzbouřenců; pak se ředitel objevil, a všichni poslušně změnili svá stanoviska, jen já jsem byl ten trouba, který takovou ohebnost páteře považoval za nedůstojnou. Byla i diskuze, jen chvíli o mém názoru, který všichni odsoudili jako špatný, aby pak diskutovali o mých chybách a proviněních. Tedy nic nového, Graciáne. Když mi bylo těžko, obrátil jsem se o pomoc k nadřízeným orgánům. Zbytečně, nevěděl jsem, že pro ně je důležitější mírová spolupráce s šašky a patolízaly, než nějaká pravda mladého člověka. Dnes je to ovšem všechno jinak, ve hře jsou jiná jména, nejednou dost známá, jiní lidé, vzdělanější, ale se stejnou mentalitou slouhů…
Skutečnost nebývá černobílá a ani lidé nejsou jen dobří nebo špatní. Lidé ze státní správy, z magistrátů, policie a četných dalších institucí, dokáží odvést spoustu dobré a záslužné práce, a pak přijde příležitost, a titíž lidé jsou zároveň zkorumpovanou sebrankou, nebo oddanými slouhy mocipánů. Dnes je módou vyvolených zaklínat se antikomunismem, mluvit o svobodě, demokracii, o konci totality u nás…
A zatím, když se podívám na rozhodování všech těch, kdo o osudech druhých rozhodovat mohou, musím dojít k názoru, že se od doby právem zavrhované minulosti příliš nezměnili. Stejná zahleděnost do sebe, nechuť snést jakoukoli kritiku, potutelná mstivost, vrchnostenská arogance…
Já už na tom nic nezměním, nemám k tomu dost sil a příležitostí, ale díky za každého mladého člově-ka, který se s tím nechce smířit. I když mu hrozí, že než tu kontinuitu s odvěkou lidskou malostí po-chopí, párkrát si nabije hubu. To čeká nejspíše i Tebe, Graciáne…



(více)
17.12.2011 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Překvapení v poště...



Do domovní poštovní schránky se musím podívat každý všední den, a její obsah vyndat, i když se dá říci, že na něj nejsem zvědavý. Vím, že tu najdu reklamní letáky, které nepotřebuji, nějaký katalog či nabídky firem, které mne nezajímají, a nejspíše i žádosti tak zvaných neziskových nadací o podporu. Jednou za týden tu je časopis, který jsem si objednal, jednou za měsíc jiný časopis, tentokrát měsíčník o počítačích. Pak se tu počátkem měsíce objeví výpis z bankovního účtu, potvrzující, že jsme zatím nezbohatli, a naopak se tu občas objevují oznámení o tom, co máme platit za připojení k internetu, za vodu, plyn a elektřinu. Částky za to, čemu se říká energie, nejsou malé, ale
přijímáme to s nevrlou odevzdaností.
Důvodem toho, proč denně vyprázdňuji obsah schránky, je mé pochopení pro práci poštovní doručovatelky: i když si lidé dnes už skoro nepíší, mají doručovatelky práce pořád dost. Denně musí doručit lidem stohy nevyžádané pošty, a kdyby schránka nebyla prázdná, těžko by se do ní mohly nasoukat další nežádané papíry.
I tam, kde to ale vůbec nečekáme, může člověka potkat netušené překvapení. A mně se to právě při jednom prohlížení fádního obsahu poštovní schránky stalo. Obálka formátu A5, v pravém dolním rohu okénko, kterým je vidět mé jméno a má adresa. Na levé straně obálky výrazný nápis OSOBNÍ VZKAZ PRO, napravo od něj mírně prohnutá modrá šipka, která má upozorňovat na okénko se jménem a adresou. Téměř v přesném středu obálky cosi jako velké razítko, červený obdélník a v něm velkými písmeny OZNÁMENÍ NA JMÉNO. V levém horním rohu obálky název firmy, o které jsem nikdy neslyšel, Direkt Market s.r.o., pod názvem firmy jako podtitulek „Kancelář předávající ceny“ a pod tím jméno městečka, o němž sice vím, že existuje, ale nikdy jsem tam nebyl a nikoho tam neznám: Valašské Klobouky. Ulice a číslo domu tu není, firma má P.O.Box.
Kdybych byl trochu naivnější a méně poučen osudem, asi bych se zaradoval: hle, co mne náhle potkalo, různé spolky a nadace žadoní o peníze, a zde jsou dobrodinci, kteří mne chtějí obdarovat. „Ach, jak ušlechtilé!“, napovídá mně zbytek mého kdysi dobrého vychování. Kancelář, předávající ceny! Nevzpomínám si, že bych byl o nějakou cenu usiloval, setkal jsem se tedy rozmarnou shodou náhod s výjimečnými, nezištnými dárci, možná to jsou mecenáši, možná charita, nebo třeba něco jako Mikuláš a Ježíšek, s.r.o. Rozechvěle otvírám dopisní obálku a žasnu: Kancelář pro předávání cen Direkt Market mně píše, že u příležitosti vydání nového katalogu se generální ředitelství společnosti rozhodlo odměnit pána jménem (které užívám) a udělit mu Oficiální výherní certifikát v hodnotě 400.000,- Kč. … K tomu, abych mohl získat částku 400.000 musím respektovat Všeobecné podmínky, kterými se řídí udělení ceny. Proto „pán“ (a opět mé jméno) Vás mimo jiné žádáme, abyste nám neprodleně zaslal zpátky oficiální kupon opravňující k předání ceny, který je přiložený níže.
O kousek níže se uvedený příslib netušeného bohatství v nepatrné slovní obměně opakuje. List je přehnutý napůl a horní řádka dolní poloviny, zní nadějně: Rádi bychom Vás informovali telefonicky o předání 1.ceny ve výši 400.000,- Kč. Uveďte proto číslo pevné linky, číslo mobilu, e-mailovou adresu a datum narození. Zbytek stránky je formulován jako nepříliš srozumitelný OFICIÁLNÍ KUPÓN K PŘEDÁNÍ CENY. Když si jej ale prohlédnu pozorněji, zjistím, že je to málo přehledný, možná úmyslně málo přehledný objednací list… Tak to je ten primitivní, mnohokrát opakovaný trik, kterým si zásilkové společnosti, někdy i delší dobu zavedené a velice známé, obstarávají další objednávky. Slib naděje, většinou nesmyslné, a zákazník se chytí, protože co kdyby přece jenom zaúřadovalo unavené štěstí…
Společnost neznámých dobrodinců je ale důkladnější ve své snaze dělat si z člověka blázny, nebo lidověji řečeno dělat z člověka vola… V obálce je ještě další arch papíru: Oficiální certifikát, potvrzující nominaci na výhru 400.000,- Kč. Udělen pro Jméno (moje. Adresa – rovněž má). Datum 25.11.2011. V pravém dolním rohu archu velké červené kulaté razítko, na obvodu kruhu text OFICIÁLNÍ Direkt Market, přes razítko rozevlátý, zato spolehlivě nečitelný podpis. Pod razítkem drobným písmem: Patrick Houbert, ředitel.
A na stránce dole, rovněž drobným písmem, text: Unikátní doklad vyhotovený v jediném exempláři.
Ani tím ale vynalézavost neznámých dobrodinců nekončí. V obálce je ještě list s názvem firmy a nadpisem Poznámka výkonného ředitele. Pod tím vzkaz, psaný ručně, jako by propisovačkou. Ten vzkaz si tu pro jeho zřejmou stupiditu dovolím ocitovat: „ Jako ředitel společnosti Direkt Market bych Vám chtěl osobně sdělit, že jsem osobně dohlížel a vybíral překvapivý dárek, který dostanete společně s objednaným zbožím, pokud si objednáte jeden či více produktů z naší nabídky. Můžu Vám pouze prozradit, že tento překvapivý dárek obsahuje dva předměty. Určitě budete nadšeni mým výběrem, až je objevíte. Všichni členové našeho pracovního týmu společnosti Direkt Market se připojují k mému blahopřání. Se srdečným pozdravem – a znovu dokonale nečitelný podpis.
Přemýšlel jsem o tom, co mně slovutná firma, jejíž ředitel, jak jsem zjistil na internetu, má lucemburskou adresu, může nabídnout. Naštěstí v obálce je ještě dvoulist s nabídkou firemních produktů: pět léků, volně prodávaných jako potravinové doplňky. Pak pod nadpisem Věříte síle a vlastnostem drahých kamenů a krystalů? nabídka osmi neopracovaných drobných kamenů, za
740 Kč, pokud ovšem jsou to ty, za něž je nabídka vydává, no jestli ne, kdo nevěří, ať tam běží. Dále Mirella, jedno z největších medií pro věštění, nabízí že poodhalí 6 tajemství týkajících se peněz, lidských vztahů a štěstí, a to všechno za 640 Kč . Dále se tu nabízí úžasný objev švédského vědce Gilmara Alberga Jak vyhrát ve Sportce a to za 590,- Kč. Další nabídka je nadepsána 1001 prostředků pro péči o vaše zdraví doma! Doktor Henri „Léčit se bez léků“, údajně to má být kniha plná dobrých rad. Za 690,-Kč. A nakonec se tu nabízí magnetický náramek Powerfull, kterého se prodalo již milión kusů, takže musíte ho mít … za 890,-
Nebudu se omlouvat firmě Direkt Market s.r.o., že jsem si v její nabídce nevybral. Vyprávím o té nabídce jen proto, abych připomněl, že nevíme dne a nevíme hodiny, kdy se setkáme s podvodníky, třeba i v mezích zákona, s pokusy ovlivnit naše rozumné myšlení nebo naši důvěřivost, s pokusy pochybných lidí a společností vyzkoušet vlastní podvodnické schopnosti a naši předpokládanou hloupost. Se jménem pana ředitele firmy Direkt Market se můžete setkat na internetu, pokud o to budete stát. S nedobrými zkušenostmi s jeho firmou také. Aby ale bylo mezi námi jasno: nemám v úmyslu Vás varovat. Nepotřebujete to vy, nepotřebuji to ani já.. Jsme myslící lidé.
Jedno bych chtěl ale přece jen ještě podotknout: nevím, kde vzala firma mé jméno a moji adresu. Že si adresy předávají dobročinné organizace, už vím. Kdo ale doplňuje databáze podvodníků a šejdířů, opravdu netuším.



(více)
08.12.2011 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Světélko

Světélko.

Dveře z pokoje na zahradu jsou prosklené. Brzy ráno a několikrát během dne za nimi vidíme našeho černého kocourka, jak se dívá do bytu a dává tak najevo, že by chtěl dovnitř. Vyhovíme mu vždy a celkem rádi, náš černý, chlupatý kamarád je milý, a pro svou přítulnost, dávanou okázale najevo, je miláčkem všech v domě.
Když pootevřeme dveře, kocourek se protáhne dovnitř do pokoje a jemně mňoukne, což je jeho tradiční způsob pozdravu i poděkování. Někdy se ráno trochu opozdí. V tom případě se díváme sklem dveří ven, zjišťujeme, že obvyklá černá silueta za dveřmi není, a v té chvíli máme tak trochu strach. Nestalo se něco našemu drahouškovi? Snad ne, nechodí nikam daleko a dobře slyší, kdyby přebíhal silnici, kde občas projede auto, slyšel by je a stačil by odběhnout… V létě necháváme dveře nepatrně pootevřené, a tak se stává, že kocourek, který se kdesi venku opozdil, s nenucenou kočičí elegancí vpluje do pokoje a právem předpokládá, že ho v chodbě nebo v kuchyni čeká snídaně. V zimě ovšem nemůžeme nechávat dveře pootevřené, a tak jsme za denního světla odkázáni na milý a očekávaný zrakový vjem. Tak to je, dokud nepřijde večer, což bývá v zimě dokonce dost brzy. Pak se nám černý kamarád ztrácí ve tmě. Někdy přijde, když večer pouštíme naší fenku na chvíli na zahrady, někdy až později. Zda je za sklem dveří zjistíme snadno: posvítíme přes celou místnost ve směru do zahrady baterkou. Pokud se zalesknou v proudu světla odrazky kočičích očí, jdeme otevřít. Kocourek rád přijde do tepla bytu, ač to není jeho jediná možnost jak strávit poměrně pohodlně noc. Nemají to u nás naše zvířátka zařízeno špatně… Přejeme jim to, vždyť jsou to hýčkaní členové rodiny, a já se nestydím to přiznat. Ostatně co je na tom divného? Mám přátele, jejichž pes, krásný černý kokr, je uznávanou a respektovanou hlavou rodiny…
S fenkou chodíme ven. To se musí, pejsek se má projít a udělat všechno to, co k jeho pro-cházce patří. Kocourek se v tomto směru obslouží nenápadně sám, často ale čeká na návrat fenky a svých lidských přátel venku před zahradními vrátky. Zahrada je pro obě naše zvířátka kouskem hřiště i místem rekreace a odpočinku, místem, kde jsou ještě venku a přece už doma…
Před prosklenými dveřmi z pokoje do zahrady je kameny dlážděný chodník, za ním záhon, na němž od konce jara do začátku podzimu stále něco kvete, zjara tulipány, později jiřiny nebo hledíky, za záhonem kousek rovné plochy a na ní trávník, dále pak svah s růžemi, skalkou a drobnými křovisky.
Když se setmí, svítí pod tím svahem malé světélko dvou světloemisních diod, zvečera intenzivně, pak světlo slábne a nakonec zhasne. Je to malá zahradní lampa, kterou nám poslala jako pozornost jedna zásilková firma. Denní světlo pomocí malého fotovoltaického článku nabíjí akumulátorek, a ten pak za tmy lampu, umístěnou pod svahem a nahrazující svíčku, rozsvítí.
Zahrada totiž není pro nás jen prostor pro květiny a několik mladých stromků. Tak jako u mnohých našich sousedů, je to pro nás i Svaté pole. V zemi tu spočinulo tělo zesnulé fenky Giny, která s námi žila téměř patnáct let. Měli jsme ji rádi a ona měla ráda nás. Smutní, ale smířeni s nevyhnutelností času a osudu, pochovali jsme ji zde už před dvaceti léty. Je zde pohřbena fenka Ťapinka, milé a nezapomenutelné stvoření, jemuž osud dopřál jen devět let. U jednoho trsu květin, které se samy každé léto obnoví, je pochována kočička Mourečka.
Pod svahem jsou v zemi i urny s popelem našich blízkých. Vyzvedli jsme je ze hřbitova, který se pro nás během let stal příliš vzdáleným. Kdysi jsme ke hřbitovu jezdili autem. Stárlo auto a stárli jsme i my, až přišel den, kdy bylo zřejmé, že auto nemůžeme využít a že je pro nás zbytečně drahé.
Cesty na hřbitov byly stále obtížnější a vzácnější. Přestěhovali jsme tedy kousek hřbitova na zahradu, na zahradu, kterou naši blízcí znali a měli ji rádi. Zda se to smí? Zda není nějaký předpis, který takové jednání zakazuje, jsme se neptali. Nepředpokládáme to, je mnoho lidí, kteří mají urny s popelem svých blízkých doma, jsou také rozptylové loučky, je také citát „Člověče, prach jsi a v prach se obrátíš…“ Nedávám nikomu návod k jednání, nenabádám k tomu, aby v době, kdy i hřbitovy jsou ohroženy bezohledností zlodějů a vandalů, nás kdokoli napodobil. Jen jsem napsal něco o tom, jak zahrada, v létě zabarvená květy a v zimě zakrytá sněhem, je pro nás i Svatým polem…
A tak počátkem noci svítí diodové světélko pod svahem s růžemi, kde máme v urnách své zemřelé. Světélko, nahrazující svíčku, připomíná mně víru, hraničící s jistotou: naši zesnulí spočinuli kdysi na hřbitovech, ale bez ohledu na nápisy na hrobech, nejsou tam. Žijí v nás, v našich vzpomín-kách, připomínají se někdy tiše ale skromně, a vstupují občas nečekaně a nelogicky do našich snů. Připomínají se slovními spojeními, jež jim byla vlastní, předměty, jichž se dotýkali, tím, co kdysi udělali pro nás. A bez zbytečných slov nenápadně upozorňují na to, že i my budeme jednou žít v něčích vzpomínkách…


(více)
02.12.2011 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Konec listopadu

Sedmnáctý listopad je svátečním dnem a většina z nás jej vnímá, tak jako všechny ostatní svátky, jen jako den volna. Tragické události roku 1939, krutý zásah německých okupantů proti studentům, popravy, deportace do koncentračního tábora, to všechno patří pro mladé lidi do dávné doby před jejich narozením, tedy do jakéhosi předdějinného období, o němž sice něco vědí ze školy, z novinových článků a třeba i z více či méně dobrých filmů, ale pro zásadní odlišnost doby je jen těžko mohou pochopit. Ostatně – proč by měli?
Odstup času od sedmnáctého listopadu 1989 je podstatně menší. Je sice pravda, že od té doby vyrostla celá jedna generace, ale je tu dost těch, kdo byli v té době již dospělí, kdo měli zkušenosti s režimem jedné a téměř všemocné státostrany, a náhle, překvapeni nečekanou překotností vývoje, začali věřit v nový, spravedlivější řád. Surové a nesmyslné bití účastníků studentské demonstrace sedmnáctého listopadu 1989 bylo začátkem procesu změn, v které mnozí už ani nedoufali.
Nemám v úmyslu vypočítávat události, zahrnované do pojmu „sametová revoluce“. To už udělali, alespoň doufám, současní historici. Nemohu posoudit, do jaké míry jsou jejich hodnocení událostí věrohodná, ani zda se jim do té práce vůbec chtělo. Chtěl bych spíše zaznamenat stopu toho, jak jsme všechno, shodou okolností v Praze, prožívali my, my nevýznamní a spíše neznámí lidé.
Spolu s paní jsme šli osmnáctého listopadu večer do divadla. O včerejším suro-vém zásahu proti studentům jsme věděli, nejspíše ze zahraničního rozhlasu, naše rozhla-sové a televizní zpravodajství jsme příliš nesledovali. V divadle jsme se usadili, jak je to běžné, ale když se rozevřela opona, stali jsme se svědky začátku nových událostí. Na jevišti se objevili herci a oznámili, že se omlouvají, ale hrát nebudou. Stávkou dávají najevo solidaritu se zbitými studenty. Pak na jeviště přišel mladík, a vyprávěl o tom, co prožil on a jeho spolužáci na Národní třídě: Veřejná bezpečnost tu nerozháněla dav demonstrujících, naopak, uzavřela jej v ulici a ještě jej stlačila svou motorizovanou technikou, a potom pouštěla účastníky povolené manifestace úzkou uličkou ven a všechny surově bila. Podíleli se na tom nejen příslušníci pohotovostních oddílů, vybavení štíty a dlouhými obušky, ale i tzv. červené barety. Studenti vstupují do stávky… Co ale ten mladík, jeden z těch, kdo byli
na Národní třídě zbiti, neřekl, bylo možné si už tenkrát domyslet: ten, kdo zásah proti studentům nařídil, byl nejspíše nejen vrchnosti poslušný lotr, ale i sadista, spoléhající na tupou omezenost drábů. Každý z těch uniformovaných pacholků musel vědět, že se zde má dopouštět surového násilí na mladých lidech, kteří nejsou nijak nebezpeční. Prázdná hlava, rozkaz, nucená disciplina, vykonají své, a neplatí to zřejmě jen pro předlistopadové poměry. Pak tu je ovšem i zločinecká solidarita: na filmových záběrech ze zásahu na Národní třídě, je třeba mezi mlátičkami jeden zvláště horlivý dobytek. Dodnes se neví, kdo to byl; třeba ani nebyla valná snaha to zjistit, rozhodně ale pendrekoví kolegové věděli, jak se ten gauner jmenoval, jenže i zločinečtí slouhové dovedou být solidární… Slušní lidé ovšem také: divadlo vyzvalo diváky, aby si v pokladně, pokud chtějí, nechali vrátit vstupné. Nikdo to neudělal.
Ve dnech následujícího týdne patřilo každé odpoledne na Václavském náměstí demonstrantům. Náměstí bylo plné, lidé byli i v postranních ulicích, vedoucích na náměstí, ale demonstrace byly klidné, projevy, požadující konec výlučné vlády stranických nomenklatur byly sice rozhodné, ale ne štvavé, v skandování davu se objevovaly vtipné poznámky a jako nový jev tu bylo připomínáno „Občanské fórum“. Během týdne začal o shromážděních referovat rozhlas a díky rozhodnosti řadových zaměstnanců televize dostala se tato shromáždění i na obrazovky. Největší manifestace, v neděli odpoledne na letenské pláni, byla již celá přenášena televizí.
S odstupem času si uvědomujeme, že mnozí z nás byli přehnaně optimističtí, důvěřivě naivní a trestuhodně málo ostražití. V davu se jako odpověď na obavy vládnoucích komunistů skandovalo „Nejsme jako oni“, a málokdo domyslel, že oni nejsou jako my. Věděli jsme, že nás čeká doba odříkání, předpokládali jsme, že tu je velký dluh ze zanedbané údržby železnic, silnic, domů, továren a těžko říci, čeho všeho, nedomysleli jsme ale to, že ten dluh budeme muset splatit výhradně my, kdo jsme jej nezavinili. S dobromyslnou tváří a vnitřním uspokojením jsme sledovali v televizi, jak nový ministr zahraničí stříhá dráty na hranicích mezi námi a Německou spolkovou republikou, a nedomysleli jsme, že teď už k nám nebudou jezdit jen spisovatelé a universitní profesoři jako za časů Charty 77, ale také podvodníci a zloději všeho druhu. Měli jsme radost, když se po dohodě poslanců stal prezidentem Václav Havel, symbol nenásilného protikomunistického odboje, a jako bychom neviděli, že celý státní aparát, včetně větší části policie, prokuratur a soudů, zůstává jako záruka co nejdelší setrvačnosti starých pořádků na dosavadních místech, jen později se budou měnit některé názvy. Polistopadová euforie nás dovedla až k prvním svobodným volbám, v novém parlamentu zasedla řada známých, důvěryhodných osobností, také z řad herců a umělců, a nějak jsme nedomysleli, že pro skutečný přerod k demokracii je to málo. Demokracií se nezaštiťovali jen upřímní demokraté. Odvolávali se na ni i ti, kteří na to ne-měli nejmenší právo.
Jak se ale doba měnila, měnili se i lidé. Setkal jsem se s těmi, kdo se v předlisto-padové době chlubili svým postavením a svými známostmi. Teď ze sebe dělali odpůrce minulých pořádků a tajné disidenty… V ulici, kterou znám, bydlel prokurátor, který v létě 1989 nechal Václava Havla zavřít. V listopadu dal do okna svého bytu velkou fotografii T. G. Masaryka, a potichu i úspěšně pracoval spolu se svým synem, vojenským prokuráto-rem, na svém obohacení. V domě měl nájemníka, velice slušného člověka, kterého ale chtěl z bytu dostat. V předlistopadových poměrech se mu to, i když patřil ke komunistické nomenklatuře, nepovedlo. Po listopadu, kdy vládu strany nahradila vláda peněz, bez ohledu na to, z jakých zdrojů pocházely, to už šlo. Byl tu totiž čas, kdy noviny a televize předstíraly, mnohdy jistě velice upřímně, že nastává nová doba. A zatím v úřadech a v takzvané podnikatelské sféře bujela a rostla protekce, korupce a podvody všeho druhu.
Ta doba ještě neskončila, a i když se teď objevuje mnoho různých zlodějských afér, nejspíše ani v dohledné době neskončí. Ti, kdo jsou – jak se říká lidově – u koryt, nám mluví o tom, že máme svobodu, demokracii, právní stát…
Kecy. Oni žijí v jiné republice. Na nás jim nezáleží. Lidově se to říká i jinak…
Věřte mi, nemám v úmyslu porovnávat to co je, s tím co bylo. Nechtěl bych, aby se doba vrátila před rok 1989, nejsem ale ani pro návrat do mnohem starších dob.
Nemohu z poměrů, s nimiž nesouhlasím, nabízet východisko. Jsou mnohem vzdělanější a informovanější lidé, než jsem já, a ani oni nedisponují nějakým zázračným receptem. Vrátit bych se chtěl jen ve vzpomínkách k revoluci. Před revolucí tu jsou na jedné straně nadšenci, bojovníci a ovšem i oběti, na druhé straně potlačovatelé, kolaboranti, a chytráčtí lhostejní. V revoluci se to trochu promíchá - oběti zpravidla zmlknou, bojovníci se začnou chovat skromně, potlačovatelé uctivě, kolaboranti nenápadně a chytráčtí lhostejní, ochotní k tichému a nenápadnému potlesku, vyhlížejí kořist.
Co tedy říci dnes k Listopadu a jeho odkazu?
Jsou zde mnozí, kteří prohlašují, že sametová revoluce je zrazená. Může to být, a nejspíše i je, pravda.
Já si ale myslím, že je na nás všech, abychom si uvědomili, že listopad 1989 ještě neskončil. To, co z tehdejšího nadšení, jemuž se možná jen neprávem říká revoluce zbylo, je třeba hájit. Není to snadné, naopak, je to velice pracné a mnohdy i riskantní. Přesto je to jediná cesta hodná důstojnosti člověka.


(více)
27.11.2011 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


Lidová dogmata a vcítění

Od přísloví k empatiiLidová dogmata a vcítění.

Od časných dětských let, od chvíle, kdy jsem byl schopen chápat mluvené slovo, a hlavně nepatrně později, kdy jsem dokázal vnímat věty složené z těchto slov, snažilo se mě mé okolí, tedy hlavně rodiče a škola, ovlivňovat dogmatickými poučkami velké a nadčasové platnosti. Mysleli to dobře, uznávám, chtěli dát mé cestě životem solidní morální základ, a já bych jim měl být vděčen. Snad také i jsem. Že životní zkušenosti a poznatky mne naučily mnohé, naoko přijímané všeobecně uznávané pravdy zpochybňovat, není vinou těch, kdo se mne snažili vychovávat.
Mezi poučky, jimiž bychom se měli řídit, patří například známá přísloví a pranostiky. „Komu se nelení, tomu se zelení“, bylo jedno z přísloví, zřejmě velmi populární. Vyprávěla mi přítelkyně, že v dětství viděla v jedné rodině toto přísloví umně napsané na kameninovém nočníčku. Zda se obsah nádoby zelenal, když se děťátku nelenilo, jsem se nedozvěděl… „Bez práce nejsou koláče!“, další přísloví. Nesporně pravdivé, nikde se ale neříká, že to musí být naše vlastní práce. „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Ne tak docela, mockrát nám ustelou jiní, tu dobře, tu zase velice špatně. Z pranostik bych uvedl jako pochybný příklad, že „Na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout.“ Přehánění, jako obvykle. Začátkem února bývá někdy takový mráz, že venku si ani ten skřivánek nevrzne…
Leč vraťme se zdvořile k příslovím a z nich odvozeným moudrům. „Každý je svého štěstí strůjcem.“ No to už vůbec ne, je nesčetně okolností, na nás nezávislých, které náš život mohou zásadně změnit, tu v dobrém slova smyslu, tu k horšímu. Stačí tělesné nebo duševní postižení, za které člověk nemůže, stačí nemoc, nezaviněný úraz, zvůle vládnoucího diktátora, nečekané setkání se zločincem, a náš život může nejen trpce začít, ale může se také tragicky změnit nebo i skončit. Ze zmíněného přísloví, vymyšleného bohatými pro chudé a úspěšnými pro neúspěšné, vychází i řada současně uplatňovaných dogmat: například že kdo chce pracovat, práci najde. Nesmysl. Když se blíží stáří, třeba spolu s úbytkem sil, a člověk nemá dost známostí nebo vlivných přátel, nemusí najít práci ani při sebevětším úsilí, a je mu málo platné ustanovení o pozdějším odchodu do důchodu. Vždyť kolik je míst pro opotřebované starší lidi, míst vrátných, recepčních, poslanců, ministrů, prezidentů, nehledě na to, že jsou už všechna dávno obsazená. Nemusí vás ale zastihnout jenom stáří, stačí, když budete žít v některém okrese s vysokou nezaměstnaností. Můžete mít pak sebelepší snahu, libovolnou kvalifikaci, vzdělání a třeba i akademický titul, podle dalšího přísloví, že „Kde nic není ani smrt nebere“, nikde pro vás místo nebude. Ti, kdo si sami dobře žijí a mohou svá sobecká moudra šířit v televizi nebo v novinách, se vám budou slušně a zdvořile vyšklebovat a nutit vás, abyste hledali chybu – jak jinak, než u sebe. Pokud ale na to přistoupíte, chováte se stejně hloupě, jako kdybyste na zprávu, že každý občan má dluh sto třicet šest tisíc, reagovali nesmyslným pocitem spoluviny…
Jedno přísloví bych ale přece jen ještě uvedl, protože se proti němu velice prohřešuji: „Co nedokážu změnit, tím se nezabývám“. Lituji, ale v tom, abych se zařídil podle této, celkem rozumné poučky, mně brání tak zvaná empatie.
Ano, empatie. Vlastnost, kterou má většina z nás a pokud ji máme, neuvažujeme o ní. Významem tohoto cizího slova je vcítění. Vcítění do prožitků a myšlení druhého člověka. Z hlediska současného monoteismu, tedy uctívání jediného boha, jímž jsou peníze, je tato vlastnost velice nepraktická a v některých případech přímo nežádoucí. Ponechme stranou, že ti, kdo tuto vlastnost nemají, ji nikterak nepostrádají, právě tak, jako mnozí schopní, hlavně ovšem všeho schopní, nepostrádají soucit nebo charakter. Já bych se však nejen za sebe, ale i za mnohé mé přátele a bližní, chtěl k té obtížné vlastnosti, kterou je empatie, přiznat. Je to obtížná vlastnost už z toho důvodu, že je zpravidla neuspokojitelná. Co je totiž člověku platný soucit, anebo schopnost pochopit osudy druhého, když možnost pomoct není v jeho silách.
Už jsem několikrát se zmíněnou nežádoucí vlastností, za kterou snad ani nemohu – něco je v rodové tradici a něco nejspíše vinou křesťanské výchovy, narazil. Na známém internetovém deníku jsem kdysi vystoupil v diskuzi s názorem, že současné zvyšování nájmů pomůže sice majitelům domů, ale může zavinit ještě větší chudobu lidí, žijících už tak velice skromně. Na moji poznámku reagoval jeden rozšafa: dejte se denně o pivo nebo o dvě piva méně, a budete na vyšší nájem mít. Nepovažoval jsem za nutné odpovědět, i když jsem měl sto chutí napsat asi toto: - Ty mudrci, já nebydlím v nájemním bytě, zdražování nájmů se mne netýká, jen je mně těch, které toto příliš bolestivě postihuje, líto. Kromě toho, pokud dovolíš, na pivu bych asi moc neušetřil: vypiju tak tři nebo čtyři piva – za rok. Jsi schopný pochopit, že jsou na světě lidé, kteří nevynikají lhostejností k osudu bližního? Odpustil bys mi, že já k takovým lidem patřím?
Klíče od domu a od bytu nám kdysi odnesl jedné noci zloděj. Musel jsem tedy vyměnit zámky a pořídit k nim klíče. Dívenka, která pracovala jako prodavačka v zámečnictví, mně při našem krátkém rozhovoru řekla, že její sousedka má osmitisícový důchod, a když zaplatí nájem a tzv. energie, zbudou jí na veškeré živobytí dva tisíce. Neuvažuji, zda se dá za to žít. Musí se, a není takových případů zrovna málo… Možná by mne někdo poučil, že si paní může zažádat o příspěvek na bydlení. Do jaké míry to pomůže, sám nevím, a tudíž nemám odvahu to posoudit. S nářky typu: „Narodila jsem se tu, bydlela jsem tu přes šedesát let, a teď mě spekulant chce dostat z bytu, a na dotaz po nějakém odstupném mi řekne – ale paní, to už se dneska nedělá“, se ovšem setkávám.
Každý z nás občas vídá bezdomovce, v tramvajích, parcích, čekárnách na nádražích, v televizních reportážích. Jsou lidé, kteří je považují za odpad společnosti, jsou dokonce bezcitní hnusáci, kteří se nestydí jim ubližovat. Nemohu, až na malé výjimky nikomu z těch lidí bez domova pomoct, ale mám vedle nich pocit stísněnosti a neurčitých výčitek svědomí. Já ráno vylezu postele, vyhřáté mým vlastním tělem, v koupelně se umyji a obden i oholím, ukrojím si kousek chleba, udělám si čaj, a nasnídám se. Dokud budu doma, budu v teple, v bytě s televizorem, knihami, a přiměřenými zásobami jídla. To všechno je pro mne běžné, a nijak o tom neuvažuji. Oni jsou sice také lidé, jako my všichni, ale to všechno, co je pro nás běžné, je jim odepřeno. Že si za to mohou sami? A kdo to ví, kdo to může posoudit, a i kdyby tomu tak bylo, je to v pořádku? Není k jejich údělu naše společnost příliš lhostejná?
Zvláštní druh vcítění má většina z nás k našim zvířecím příbuzným. Snažíme se, aby se naše zvířátka, ať už pejskové, kočičky, nebo jiní, měla dobře. Náš kocourek, černý miláček domu, baští rád hovězí játra. Sháníme mu je, i když to není vždy snadné. Náš kocourek se má dobře, může být vždy sytý, a i když má krásný černý kožíšek, snažíme se, aby nemusel být venku déle, než je bezpodmínečně nutno. Chceme, aby mu nikdy nebyla zima. Máme také fenečku, kterou jsme si přivezli před několika léty z útulku. Byla dost ustrašená a velice skromná. Obou vlastností se postupně dokázala zbavit. Je sebevědomější, a velice, velice mlsná. Dnes už jediný tvor, který u nás žere (pardon – jí) všechno a nevybírá si, jsem já sám…
Empatie by mně dělala potíže, pokud bych měl provázet někoho, třeba některé dítě z příbuzenstva, do zoologické zahrady. Já vím, že některé zvířecí druhy vděčí za to, že dopo-sud existují, právě zoologickým zahradám. Já ale stále, byť mlčky, mezi ploty a mřížemi, poci-ťuji jakousi divnou úzkost z vědomí, že ta zvířata jsou zbavena svobody. Hodně se časem změnilo k lepšímu, velké zoologické zahrady mají snahu udělat zvířatům prostředí co nejvíce podobné tomu, v němž by žila normálně. Přesto jsou chvíle, kdy se kdesi uvnitř, nevím, zda v mysli nebo v srdci, ozve soucit… Zvláště se snažím vyhýbat se opičím klecím. Připadá mi, jako bych se díval do vězeňské cely nebo do bytu velice chudých lidí, a není mou vinou, že o obojím něco vím…
Vraťme se ale zase k lidem: i tady je podnětů k znepokojení a soucitu dost. Vyslechl jsem krátký rozhovor pokladní v jednom supermarketu s její přítelkyní. „Kdybych nemusela“, říkala ta pokladní, „nebyla bych tu ani minutu. Tady zaměstnanec jako by ani nebyl člověk, a neustále se mu vyhrožuje pokutou“… Chtěl bych se zeptat: zajímá vůbec někoho osud špatně placených současných otroků?
Dost podnětů pro empatii nám dává i televize. Často, velice často, nám ukazuje osudy těch, jimž bylo nebo je ubližováno, a kteří se přitom nemohou dovolat spravedlnosti. Viděl jsem reportáž o tom, jak úspěšný podnikatel ztrpčuje život sousedům, obtěžuje nejbližší okolí uhelným prachem ze svého překladiště, a úřady, na které se poškozovaní lidé obracejí, předvádějí svou lhostejnost nebo neschopnost. Viděl jsem v televizi vyprávění o osudu zahradníka, kterému ničí práci i život ruský zbohatlík, který koupil zámek v sousedství zámek a má dost peněz na ochranku, používanou jako rotu zločinců, i na snaživé advokáty. Nestoudnost, s níž tyranizuje své okolí, připadá jeho blahorodí zřejmě samozřejmá.
Soucit se v člověku ozve i při zprávách o severních Čechách. Ve Varnsdorfu, ve Šluk-nově i v Novém Boru se dalo ještě nedávno žít. Pak vstoupí na scénu hamižnost nových majitelů domů, většinou spekulantů s nemovitostmi, a téměř ze dne na den se všechno změní. V ubytovnách či bytech s nekřesťanským nájemným, které z velké části formou příspěvků na bydlení platí město, přibudou stovky tak zvaných nepřizpůsobivých. Žít vedle nich je za trest, kdo to někdy zažil, dobře to ví. Lidé se proti situaci, která vznikla cizí vinou, bouří, a bouří se právem. Nechtějí nic mimořádného, chtějí jen žít jako lidé, nebýt obtěžováni hlukem, stálou hrozbou pouliční kriminality, nechtějí žít s trvalým pocitem ohrožení. Mají právo být nespokojení, mají právo žádat od úřadů a od složek, které si platí, ochranu normálního, klidného života. Dočkají se jednou?
Nevím. Vyzpovídal jsem se tu z empatie, tedy z vcítění.
Vím ale, že to někdy není ten správný cit. Tady, v poměrech, které známe ze života i z televizních reportáží, nepomůže vcítění. Zde by pomohl spíše vztek. A pokud možno vztek velice důrazný, hromadný a dobře organizovaný.



(více)
04.11.2011 | Autor: Milan Pavel | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se