Pavlův Blog

Návrat do rebelova mládí

Návrat do rebelova mládí…

Jako většina lidí, také já mám doma televizní přijímač. A nebyla to vůbec náhoda, že jsem se večer pátého prosince 2011 díval na pořad „Reportéři ČT“. Sleduji pořady tohoto druhu již několik let, sleduji, jak se tyto pořady objevují a opět ztrácejí. Jejich kritické ladění zřejmě mnoha vlivným lidem nejen nevyhovuje, ale přímo vadí, a ti se pak zřejmě snaží prostřednictvím svých známostí takové pořady omezit, zrušit, nenápadně zakázat, nebo alespoň tvůrcům kritických reportáží otravovat život. Ne, nevymýšlím si. Pokud sami tento druh publicistiky sledujete, pamatujete si nejspíše, kolik různých takových pořadů postupně zaniklo, jak byli nejednou nemístně pomlouváni jednotliví reportéři i redaktoři, nebo jak se třeba při pořadech o protekci a korupci, dávno už všeobecně známé tvrdilo, že jsou tyto pořady jednostranné a „nevyvážené“. Zdá se jako by nestačilo, že většina gaunerů si ze zveřejněné kritiky nic nedělá, naopak – že jsou čím dál tím troufalejší a drzejší, a že složky, určené k obhajobě práva a spravedlnosti na zřejmé podněty nereagují, jako by se jich porušování zákonů netýkalo, a ti, kdo cítí, že by mohla utrpět jejich dobrá pověst, kterou už dávno nemají, pracují ve vzájemné shodě tiše a nenápadně na tom, aby kritických reportáží bylo co nejméně. Pokračují tak v tradici režimu, který měl skončit listopadem 89, pouze bez dnes už bez účinné podpory všemocné strany a její StB. Naštěstí ne vždy jsou tito umlčovači kritiky úspěšní…
Tedy večer pátého prosince jsem se díky televizi dozvěděl o příběhu Graciána Svačiny a jeho článku v časopise dětských domovů Zámeček. Čtrnáctého září navštívila po předchozím ohlášení dětský domov v Jemnici paní Lívie Klausová. Šéfreportér Zámečku, jímž byl právě Gracián Svačina, který žije v jemnickém dětském domově, napsal o té návštěvě velice málo, zato popsal přehnaný úklid a přímo patolízalské přípravy, které přibližně jednohodinové návštěvě předcházely. Článek není útočný, jen značně upřímný. Hoch si zřejmě myslel, že paní Lívie, které se říkává první dáma, by chtěla vidět dětský domov a ne předem dlouho a pečlivě upravované prostředí, které on sám po všech těch přehnaných přípravách přirovnal k Potěmkinově vesnici. Nenapsal jediné špatné slovo o dětském domově, jen vylíčil, co všechno bylo s předem ohlášenou návštěvou spojeno, od úklidu, hraničícího s nesmyslností, až po připravované a ředitelkou domova vybírané otázky, pokud by první dáma snad chtěla s chovanci domova pobesedovat. Asi nechtěla, článek se o ničem takovém nezmiňuje.
A co bylo po článku? Pro autora článku cena Zlatá litera v celostátní soutěži firemních i ne-ziskových tiskovin, pak ovšem řada útoků proti němu. Nemám v úmyslu to podrobně rozebírat, koho by zajímaly podrobnosti, může si najít jméno Gracián Svačina vyhledávačem na internetu. Našli byste tu také vyprávění o tom, jak byli ovlivňováni k vyhlášení nesouhlasu s Graciánem jeho kamarádi, jak byla nadací manželů Klausových zastavena dotace časopisu Zámeček, jak reagovali na Graciánův dopis úředníci nadace i sama paní prezidentová, a najdete tu i obsáhlou diskuzi čtenářů, v níž diskutující mocipánům rozhodně nefandí. Našli byste tu ale i jeden kritický výrok o Graciánovi, výrok, který stojí za zaznamenání: Ředitel DD ve Znojmě Antonín Nachtnebl do redakce Zámečku napsal: „Každý soudný čtenář si tak musí říct: „A takový chlapec že vyrostl za státní peníze z peněz daňových poplatníků, tedy i z mých peněz?! Co bude jednou z takového člověka?“ … Pěkné, co? Ubohost, která se tak věrně podobá výrazům mocenské arogance z doby tzv. normalizace… Jenže opravdu jen z doby tzv. normalizace?
Vypnul jsem televizní přijímač a krátce jsem se zamyslel. Skoro okamžitě se na obrazovce vzpomínek a paměti začal promítat film mých pozapomenutých a možná někdy i úmyslně zapomínaných let. Sám jsem se několikrát vzbouřil proti zbytečnému úklidu a vytváření Potěmkinových vesnic pro návštěvy těch, kterým se říkává papaláši. Ve svých mladých letech jsem nechápal patolízalství, později nazývané doprdelismem, místních a níže postavených hodnostářů. Naštěstí toto nemělo pro mne vážnější důsledky, ty měl jeden kritický článek, který mi s nepatrnými úpravami otiskly jedny tehdejší noviny. Následovala palba kádrových posudků a má „dobrovolná“ brigáda v hutích.
Později jsem byl vzat na milost a rozhodl jsem se udělat sám pro sebe jednu zkoušku: jak zapůsobí na můj osud, když zkusím držet hubu a krok, chovat se nenápadně, do ničeho se nemíchat, a pokud mně budou známí, třeba i ti, jimž bylo nějak ukřivděno, upozorňovat na nepravosti nebo i lumpárny, nebudu reagovat. Fungovalo to. Jenže jsem to dlouho nevydržel. A záběry paměti připomínají účasti na některých schůzích, jednání o ničem, lživé nebo alespoň pochybné projevy místních vedoucích funkcionářů, obličeje účastníků schůze, z nichž je patrné, že nikdo z nich tomu, co se zde říká, nevěří, ale nikdo nemá dost odvahy to přiznat. Paměť promítá i krátkodobé vzbouření proti řediteli závodu, radikální řeči všech vzbouřenců; pak se ředitel objevil, a všichni poslušně změnili svá stanoviska, jen já jsem byl ten trouba, který takovou ohebnost páteře považoval za nedůstojnou. Byla i diskuze, jen chvíli o mém názoru, který všichni odsoudili jako špatný, aby pak diskutovali o mých chybách a proviněních. Tedy nic nového, Graciáne. Když mi bylo těžko, obrátil jsem se o pomoc k nadřízeným orgánům. Zbytečně, nevěděl jsem, že pro ně je důležitější mírová spolupráce s šašky a patolízaly, než nějaká pravda mladého člověka. Dnes je to ovšem všechno jinak, ve hře jsou jiná jména, nejednou dost známá, jiní lidé, vzdělanější, ale se stejnou mentalitou slouhů…
Skutečnost nebývá černobílá a ani lidé nejsou jen dobří nebo špatní. Lidé ze státní správy, z magistrátů, policie a četných dalších institucí, dokáží odvést spoustu dobré a záslužné práce, a pak přijde příležitost, a titíž lidé jsou zároveň zkorumpovanou sebrankou, nebo oddanými slouhy mocipánů. Dnes je módou vyvolených zaklínat se antikomunismem, mluvit o svobodě, demokracii, o konci totality u nás…
A zatím, když se podívám na rozhodování všech těch, kdo o osudech druhých rozhodovat mohou, musím dojít k názoru, že se od doby právem zavrhované minulosti příliš nezměnili. Stejná zahleděnost do sebe, nechuť snést jakoukoli kritiku, potutelná mstivost, vrchnostenská arogance…
Já už na tom nic nezměním, nemám k tomu dost sil a příležitostí, ale díky za každého mladého člově-ka, který se s tím nechce smířit. I když mu hrozí, že než tu kontinuitu s odvěkou lidskou malostí po-chopí, párkrát si nabije hubu. To čeká nejspíše i Tebe, Graciáne…



(více)

Překvapení v poště...

Do domovní poštovní schránky se musím podívat každý všední den, a její obsah vyndat, i když se dá říci, že na něj nejsem zvědavý. Vím, že tu najdu reklamní letáky, které nepotřebuji, nějaký katalog či nabídky firem, které mne nezajímají, a nejspíše i žádosti tak zvaných neziskových nadací o podporu. Jednou za týden tu je časopis, který jsem si objednal, jednou za měsíc jiný časopis, tentokrát měsíčník o počítačích. Pak se tu počátkem měsíce objeví výpis z bankovního účtu, potvrzující, že jsme zatím nezbohatli, a naopak se tu občas objevují oznámení o tom, co máme platit za připojení k internetu, za vodu, plyn a elektřinu. Částky za to, čemu se říká energie, nejsou malé, ale
přijímáme to s nevrlou odevzdaností.
Důvodem toho, proč denně vyprázdňuji obsah schránky, je mé pochopení pro práci poštovní doručovatelky: i když si lidé dnes už skoro nepíší, mají doručovatelky práce pořád dost. Denně musí doručit lidem stohy nevyžádané pošty, a kdyby schránka nebyla prázdná, těžko by se do ní mohly nasoukat další nežádané papíry.
I tam, kde to ale vůbec nečekáme, může člověka potkat netušené překvapení. A mně se to právě při jednom prohlížení fádního obsahu poštovní schránky stalo. Obálka formátu A5, v pravém dolním rohu okénko, kterým je vidět mé jméno a má adresa. Na levé straně obálky výrazný nápis OSOBNÍ VZKAZ PRO, napravo od něj mírně prohnutá modrá šipka, která má upozorňovat na okénko se jménem a adresou. Téměř v přesném středu obálky cosi jako velké razítko, červený obdélník a v něm velkými písmeny OZNÁMENÍ NA JMÉNO. V levém horním rohu obálky název firmy, o které jsem nikdy neslyšel, Direkt Market s.r.o., pod názvem firmy jako podtitulek „Kancelář předávající ceny“ a pod tím jméno městečka, o němž sice vím, že existuje, ale nikdy jsem tam nebyl a nikoho tam neznám: Valašské Klobouky. Ulice a číslo domu tu není, firma má P.O.Box.
Kdybych byl trochu naivnější a méně poučen osudem, asi bych se zaradoval: hle, co mne náhle potkalo, různé spolky a nadace žadoní o peníze, a zde jsou dobrodinci, kteří mne chtějí obdarovat. „Ach, jak ušlechtilé!“, napovídá mně zbytek mého kdysi dobrého vychování. Kancelář, předávající ceny! Nevzpomínám si, že bych byl o nějakou cenu usiloval, setkal jsem se tedy rozmarnou shodou náhod s výjimečnými, nezištnými dárci, možná to jsou mecenáši, možná charita, nebo třeba něco jako Mikuláš a Ježíšek, s.r.o. Rozechvěle otvírám dopisní obálku a žasnu: Kancelář pro předávání cen Direkt Market mně píše, že u příležitosti vydání nového katalogu se generální ředitelství společnosti rozhodlo odměnit pána jménem (které užívám) a udělit mu Oficiální výherní certifikát v hodnotě 400.000,- Kč. … K tomu, abych mohl získat částku 400.000 musím respektovat Všeobecné podmínky, kterými se řídí udělení ceny. Proto „pán“ (a opět mé jméno) Vás mimo jiné žádáme, abyste nám neprodleně zaslal zpátky oficiální kupon opravňující k předání ceny, který je přiložený níže.
O kousek níže se uvedený příslib netušeného bohatství v nepatrné slovní obměně opakuje. List je přehnutý napůl a horní řádka dolní poloviny, zní nadějně: Rádi bychom Vás informovali telefonicky o předání 1.ceny ve výši 400.000,- Kč. Uveďte proto číslo pevné linky, číslo mobilu, e-mailovou adresu a datum narození. Zbytek stránky je formulován jako nepříliš srozumitelný OFICIÁLNÍ KUPÓN K PŘEDÁNÍ CENY. Když si jej ale prohlédnu pozorněji, zjistím, že je to málo přehledný, možná úmyslně málo přehledný objednací list… Tak to je ten primitivní, mnohokrát opakovaný trik, kterým si zásilkové společnosti, někdy i delší dobu zavedené a velice známé, obstarávají další objednávky. Slib naděje, většinou nesmyslné, a zákazník se chytí, protože co kdyby přece jenom zaúřadovalo unavené štěstí…
Společnost neznámých dobrodinců je ale důkladnější ve své snaze dělat si z člověka blázny, nebo lidověji řečeno dělat z člověka vola… V obálce je ještě další arch papíru: Oficiální certifikát, potvrzující nominaci na výhru 400.000,- Kč. Udělen pro Jméno (moje. Adresa – rovněž má). Datum 25.11.2011. V pravém dolním rohu archu velké červené kulaté razítko, na obvodu kruhu text OFICIÁLNÍ Direkt Market, přes razítko rozevlátý, zato spolehlivě nečitelný podpis. Pod razítkem drobným písmem: Patrick Houbert, ředitel.
A na stránce dole, rovněž drobným písmem, text: Unikátní doklad vyhotovený v jediném exempláři.
Ani tím ale vynalézavost neznámých dobrodinců nekončí. V obálce je ještě list s názvem firmy a nadpisem Poznámka výkonného ředitele. Pod tím vzkaz, psaný ručně, jako by propisovačkou. Ten vzkaz si tu pro jeho zřejmou stupiditu dovolím ocitovat: „ Jako ředitel společnosti Direkt Market bych Vám chtěl osobně sdělit, že jsem osobně dohlížel a vybíral překvapivý dárek, který dostanete společně s objednaným zbožím, pokud si objednáte jeden či více produktů z naší nabídky. Můžu Vám pouze prozradit, že tento překvapivý dárek obsahuje dva předměty. Určitě budete nadšeni mým výběrem, až je objevíte. Všichni členové našeho pracovního týmu společnosti Direkt Market se připojují k mému blahopřání. Se srdečným pozdravem – a znovu dokonale nečitelný podpis.
Přemýšlel jsem o tom, co mně slovutná firma, jejíž ředitel, jak jsem zjistil na internetu, má lucemburskou adresu, může nabídnout. Naštěstí v obálce je ještě dvoulist s nabídkou firemních produktů: pět léků, volně prodávaných jako potravinové doplňky. Pak pod nadpisem Věříte síle a vlastnostem drahých kamenů a krystalů? nabídka osmi neopracovaných drobných kamenů, za
740 Kč, pokud ovšem jsou to ty, za něž je nabídka vydává, no jestli ne, kdo nevěří, ať tam běží. Dále Mirella, jedno z největších medií pro věštění, nabízí že poodhalí 6 tajemství týkajících se peněz, lidských vztahů a štěstí, a to všechno za 640 Kč . Dále se tu nabízí úžasný objev švédského vědce Gilmara Alberga Jak vyhrát ve Sportce a to za 590,- Kč. Další nabídka je nadepsána 1001 prostředků pro péči o vaše zdraví doma! Doktor Henri „Léčit se bez léků“, údajně to má být kniha plná dobrých rad. Za 690,-Kč. A nakonec se tu nabízí magnetický náramek Powerfull, kterého se prodalo již milión kusů, takže musíte ho mít … za 890,-
Nebudu se omlouvat firmě Direkt Market s.r.o., že jsem si v její nabídce nevybral. Vyprávím o té nabídce jen proto, abych připomněl, že nevíme dne a nevíme hodiny, kdy se setkáme s podvodníky, třeba i v mezích zákona, s pokusy ovlivnit naše rozumné myšlení nebo naši důvěřivost, s pokusy pochybných lidí a společností vyzkoušet vlastní podvodnické schopnosti a naši předpokládanou hloupost. Se jménem pana ředitele firmy Direkt Market se můžete setkat na internetu, pokud o to budete stát. S nedobrými zkušenostmi s jeho firmou také. Aby ale bylo mezi námi jasno: nemám v úmyslu Vás varovat. Nepotřebujete to vy, nepotřebuji to ani já.. Jsme myslící lidé.
Jedno bych chtěl ale přece jen ještě podotknout: nevím, kde vzala firma mé jméno a moji adresu. Že si adresy předávají dobročinné organizace, už vím. Kdo ale doplňuje databáze podvodníků a šejdířů, opravdu netuším.



(více)

Světélko

Světélko.

Dveře z pokoje na zahradu jsou prosklené. Brzy ráno a několikrát během dne za nimi vidíme našeho černého kocourka, jak se dívá do bytu a dává tak najevo, že by chtěl dovnitř. Vyhovíme mu vždy a celkem rádi, náš černý, chlupatý kamarád je milý, a pro svou přítulnost, dávanou okázale najevo, je miláčkem všech v domě.
Když pootevřeme dveře, kocourek se protáhne dovnitř do pokoje a jemně mňoukne, což je jeho tradiční způsob pozdravu i poděkování. Někdy se ráno trochu opozdí. V tom případě se díváme sklem dveří ven, zjišťujeme, že obvyklá černá silueta za dveřmi není, a v té chvíli máme tak trochu strach. Nestalo se něco našemu drahouškovi? Snad ne, nechodí nikam daleko a dobře slyší, kdyby přebíhal silnici, kde občas projede auto, slyšel by je a stačil by odběhnout… V létě necháváme dveře nepatrně pootevřené, a tak se stává, že kocourek, který se kdesi venku opozdil, s nenucenou kočičí elegancí vpluje do pokoje a právem předpokládá, že ho v chodbě nebo v kuchyni čeká snídaně. V zimě ovšem nemůžeme nechávat dveře pootevřené, a tak jsme za denního světla odkázáni na milý a očekávaný zrakový vjem. Tak to je, dokud nepřijde večer, což bývá v zimě dokonce dost brzy. Pak se nám černý kamarád ztrácí ve tmě. Někdy přijde, když večer pouštíme naší fenku na chvíli na zahrady, někdy až později. Zda je za sklem dveří zjistíme snadno: posvítíme přes celou místnost ve směru do zahrady baterkou. Pokud se zalesknou v proudu světla odrazky kočičích očí, jdeme otevřít. Kocourek rád přijde do tepla bytu, ač to není jeho jediná možnost jak strávit poměrně pohodlně noc. Nemají to u nás naše zvířátka zařízeno špatně… Přejeme jim to, vždyť jsou to hýčkaní členové rodiny, a já se nestydím to přiznat. Ostatně co je na tom divného? Mám přátele, jejichž pes, krásný černý kokr, je uznávanou a respektovanou hlavou rodiny…
S fenkou chodíme ven. To se musí, pejsek se má projít a udělat všechno to, co k jeho pro-cházce patří. Kocourek se v tomto směru obslouží nenápadně sám, často ale čeká na návrat fenky a svých lidských přátel venku před zahradními vrátky. Zahrada je pro obě naše zvířátka kouskem hřiště i místem rekreace a odpočinku, místem, kde jsou ještě venku a přece už doma…
Před prosklenými dveřmi z pokoje do zahrady je kameny dlážděný chodník, za ním záhon, na němž od konce jara do začátku podzimu stále něco kvete, zjara tulipány, později jiřiny nebo hledíky, za záhonem kousek rovné plochy a na ní trávník, dále pak svah s růžemi, skalkou a drobnými křovisky.
Když se setmí, svítí pod tím svahem malé světélko dvou světloemisních diod, zvečera intenzivně, pak světlo slábne a nakonec zhasne. Je to malá zahradní lampa, kterou nám poslala jako pozornost jedna zásilková firma. Denní světlo pomocí malého fotovoltaického článku nabíjí akumulátorek, a ten pak za tmy lampu, umístěnou pod svahem a nahrazující svíčku, rozsvítí.
Zahrada totiž není pro nás jen prostor pro květiny a několik mladých stromků. Tak jako u mnohých našich sousedů, je to pro nás i Svaté pole. V zemi tu spočinulo tělo zesnulé fenky Giny, která s námi žila téměř patnáct let. Měli jsme ji rádi a ona měla ráda nás. Smutní, ale smířeni s nevyhnutelností času a osudu, pochovali jsme ji zde už před dvaceti léty. Je zde pohřbena fenka Ťapinka, milé a nezapomenutelné stvoření, jemuž osud dopřál jen devět let. U jednoho trsu květin, které se samy každé léto obnoví, je pochována kočička Mourečka.
Pod svahem jsou v zemi i urny s popelem našich blízkých. Vyzvedli jsme je ze hřbitova, který se pro nás během let stal příliš vzdáleným. Kdysi jsme ke hřbitovu jezdili autem. Stárlo auto a stárli jsme i my, až přišel den, kdy bylo zřejmé, že auto nemůžeme využít a že je pro nás zbytečně drahé.
Cesty na hřbitov byly stále obtížnější a vzácnější. Přestěhovali jsme tedy kousek hřbitova na zahradu, na zahradu, kterou naši blízcí znali a měli ji rádi. Zda se to smí? Zda není nějaký předpis, který takové jednání zakazuje, jsme se neptali. Nepředpokládáme to, je mnoho lidí, kteří mají urny s popelem svých blízkých doma, jsou také rozptylové loučky, je také citát „Člověče, prach jsi a v prach se obrátíš…“ Nedávám nikomu návod k jednání, nenabádám k tomu, aby v době, kdy i hřbitovy jsou ohroženy bezohledností zlodějů a vandalů, nás kdokoli napodobil. Jen jsem napsal něco o tom, jak zahrada, v létě zabarvená květy a v zimě zakrytá sněhem, je pro nás i Svatým polem…
A tak počátkem noci svítí diodové světélko pod svahem s růžemi, kde máme v urnách své zemřelé. Světélko, nahrazující svíčku, připomíná mně víru, hraničící s jistotou: naši zesnulí spočinuli kdysi na hřbitovech, ale bez ohledu na nápisy na hrobech, nejsou tam. Žijí v nás, v našich vzpomín-kách, připomínají se někdy tiše ale skromně, a vstupují občas nečekaně a nelogicky do našich snů. Připomínají se slovními spojeními, jež jim byla vlastní, předměty, jichž se dotýkali, tím, co kdysi udělali pro nás. A bez zbytečných slov nenápadně upozorňují na to, že i my budeme jednou žít v něčích vzpomínkách…


(více)

Konec listopadu

Sedmnáctý listopad je svátečním dnem a většina z nás jej vnímá, tak jako všechny ostatní svátky, jen jako den volna. Tragické události roku 1939, krutý zásah německých okupantů proti studentům, popravy, deportace do koncentračního tábora, to všechno patří pro mladé lidi do dávné doby před jejich narozením, tedy do jakéhosi předdějinného období, o němž sice něco vědí ze školy, z novinových článků a třeba i z více či méně dobrých filmů, ale pro zásadní odlišnost doby je jen těžko mohou pochopit. Ostatně – proč by měli?
Odstup času od sedmnáctého listopadu 1989 je podstatně menší. Je sice pravda, že od té doby vyrostla celá jedna generace, ale je tu dost těch, kdo byli v té době již dospělí, kdo měli zkušenosti s režimem jedné a téměř všemocné státostrany, a náhle, překvapeni nečekanou překotností vývoje, začali věřit v nový, spravedlivější řád. Surové a nesmyslné bití účastníků studentské demonstrace sedmnáctého listopadu 1989 bylo začátkem procesu změn, v které mnozí už ani nedoufali.
Nemám v úmyslu vypočítávat události, zahrnované do pojmu „sametová revoluce“. To už udělali, alespoň doufám, současní historici. Nemohu posoudit, do jaké míry jsou jejich hodnocení událostí věrohodná, ani zda se jim do té práce vůbec chtělo. Chtěl bych spíše zaznamenat stopu toho, jak jsme všechno, shodou okolností v Praze, prožívali my, my nevýznamní a spíše neznámí lidé.
Spolu s paní jsme šli osmnáctého listopadu večer do divadla. O včerejším suro-vém zásahu proti studentům jsme věděli, nejspíše ze zahraničního rozhlasu, naše rozhla-sové a televizní zpravodajství jsme příliš nesledovali. V divadle jsme se usadili, jak je to běžné, ale když se rozevřela opona, stali jsme se svědky začátku nových událostí. Na jevišti se objevili herci a oznámili, že se omlouvají, ale hrát nebudou. Stávkou dávají najevo solidaritu se zbitými studenty. Pak na jeviště přišel mladík, a vyprávěl o tom, co prožil on a jeho spolužáci na Národní třídě: Veřejná bezpečnost tu nerozháněla dav demonstrujících, naopak, uzavřela jej v ulici a ještě jej stlačila svou motorizovanou technikou, a potom pouštěla účastníky povolené manifestace úzkou uličkou ven a všechny surově bila. Podíleli se na tom nejen příslušníci pohotovostních oddílů, vybavení štíty a dlouhými obušky, ale i tzv. červené barety. Studenti vstupují do stávky… Co ale ten mladík, jeden z těch, kdo byli
na Národní třídě zbiti, neřekl, bylo možné si už tenkrát domyslet: ten, kdo zásah proti studentům nařídil, byl nejspíše nejen vrchnosti poslušný lotr, ale i sadista, spoléhající na tupou omezenost drábů. Každý z těch uniformovaných pacholků musel vědět, že se zde má dopouštět surového násilí na mladých lidech, kteří nejsou nijak nebezpeční. Prázdná hlava, rozkaz, nucená disciplina, vykonají své, a neplatí to zřejmě jen pro předlistopadové poměry. Pak tu je ovšem i zločinecká solidarita: na filmových záběrech ze zásahu na Národní třídě, je třeba mezi mlátičkami jeden zvláště horlivý dobytek. Dodnes se neví, kdo to byl; třeba ani nebyla valná snaha to zjistit, rozhodně ale pendrekoví kolegové věděli, jak se ten gauner jmenoval, jenže i zločinečtí slouhové dovedou být solidární… Slušní lidé ovšem také: divadlo vyzvalo diváky, aby si v pokladně, pokud chtějí, nechali vrátit vstupné. Nikdo to neudělal.
Ve dnech následujícího týdne patřilo každé odpoledne na Václavském náměstí demonstrantům. Náměstí bylo plné, lidé byli i v postranních ulicích, vedoucích na náměstí, ale demonstrace byly klidné, projevy, požadující konec výlučné vlády stranických nomenklatur byly sice rozhodné, ale ne štvavé, v skandování davu se objevovaly vtipné poznámky a jako nový jev tu bylo připomínáno „Občanské fórum“. Během týdne začal o shromážděních referovat rozhlas a díky rozhodnosti řadových zaměstnanců televize dostala se tato shromáždění i na obrazovky. Největší manifestace, v neděli odpoledne na letenské pláni, byla již celá přenášena televizí.
S odstupem času si uvědomujeme, že mnozí z nás byli přehnaně optimističtí, důvěřivě naivní a trestuhodně málo ostražití. V davu se jako odpověď na obavy vládnoucích komunistů skandovalo „Nejsme jako oni“, a málokdo domyslel, že oni nejsou jako my. Věděli jsme, že nás čeká doba odříkání, předpokládali jsme, že tu je velký dluh ze zanedbané údržby železnic, silnic, domů, továren a těžko říci, čeho všeho, nedomysleli jsme ale to, že ten dluh budeme muset splatit výhradně my, kdo jsme jej nezavinili. S dobromyslnou tváří a vnitřním uspokojením jsme sledovali v televizi, jak nový ministr zahraničí stříhá dráty na hranicích mezi námi a Německou spolkovou republikou, a nedomysleli jsme, že teď už k nám nebudou jezdit jen spisovatelé a universitní profesoři jako za časů Charty 77, ale také podvodníci a zloději všeho druhu. Měli jsme radost, když se po dohodě poslanců stal prezidentem Václav Havel, symbol nenásilného protikomunistického odboje, a jako bychom neviděli, že celý státní aparát, včetně větší části policie, prokuratur a soudů, zůstává jako záruka co nejdelší setrvačnosti starých pořádků na dosavadních místech, jen později se budou měnit některé názvy. Polistopadová euforie nás dovedla až k prvním svobodným volbám, v novém parlamentu zasedla řada známých, důvěryhodných osobností, také z řad herců a umělců, a nějak jsme nedomysleli, že pro skutečný přerod k demokracii je to málo. Demokracií se nezaštiťovali jen upřímní demokraté. Odvolávali se na ni i ti, kteří na to ne-měli nejmenší právo.
Jak se ale doba měnila, měnili se i lidé. Setkal jsem se s těmi, kdo se v předlisto-padové době chlubili svým postavením a svými známostmi. Teď ze sebe dělali odpůrce minulých pořádků a tajné disidenty… V ulici, kterou znám, bydlel prokurátor, který v létě 1989 nechal Václava Havla zavřít. V listopadu dal do okna svého bytu velkou fotografii T. G. Masaryka, a potichu i úspěšně pracoval spolu se svým synem, vojenským prokuráto-rem, na svém obohacení. V domě měl nájemníka, velice slušného člověka, kterého ale chtěl z bytu dostat. V předlistopadových poměrech se mu to, i když patřil ke komunistické nomenklatuře, nepovedlo. Po listopadu, kdy vládu strany nahradila vláda peněz, bez ohledu na to, z jakých zdrojů pocházely, to už šlo. Byl tu totiž čas, kdy noviny a televize předstíraly, mnohdy jistě velice upřímně, že nastává nová doba. A zatím v úřadech a v takzvané podnikatelské sféře bujela a rostla protekce, korupce a podvody všeho druhu.
Ta doba ještě neskončila, a i když se teď objevuje mnoho různých zlodějských afér, nejspíše ani v dohledné době neskončí. Ti, kdo jsou – jak se říká lidově – u koryt, nám mluví o tom, že máme svobodu, demokracii, právní stát…
Kecy. Oni žijí v jiné republice. Na nás jim nezáleží. Lidově se to říká i jinak…
Věřte mi, nemám v úmyslu porovnávat to co je, s tím co bylo. Nechtěl bych, aby se doba vrátila před rok 1989, nejsem ale ani pro návrat do mnohem starších dob.
Nemohu z poměrů, s nimiž nesouhlasím, nabízet východisko. Jsou mnohem vzdělanější a informovanější lidé, než jsem já, a ani oni nedisponují nějakým zázračným receptem. Vrátit bych se chtěl jen ve vzpomínkách k revoluci. Před revolucí tu jsou na jedné straně nadšenci, bojovníci a ovšem i oběti, na druhé straně potlačovatelé, kolaboranti, a chytráčtí lhostejní. V revoluci se to trochu promíchá - oběti zpravidla zmlknou, bojovníci se začnou chovat skromně, potlačovatelé uctivě, kolaboranti nenápadně a chytráčtí lhostejní, ochotní k tichému a nenápadnému potlesku, vyhlížejí kořist.
Co tedy říci dnes k Listopadu a jeho odkazu?
Jsou zde mnozí, kteří prohlašují, že sametová revoluce je zrazená. Může to být, a nejspíše i je, pravda.
Já si ale myslím, že je na nás všech, abychom si uvědomili, že listopad 1989 ještě neskončil. To, co z tehdejšího nadšení, jemuž se možná jen neprávem říká revoluce zbylo, je třeba hájit. Není to snadné, naopak, je to velice pracné a mnohdy i riskantní. Přesto je to jediná cesta hodná důstojnosti člověka.


(více)

Lidová dogmata a vcítění

Od přísloví k empatiiLidová dogmata a vcítění.

Od časných dětských let, od chvíle, kdy jsem byl schopen chápat mluvené slovo, a hlavně nepatrně později, kdy jsem dokázal vnímat věty složené z těchto slov, snažilo se mě mé okolí, tedy hlavně rodiče a škola, ovlivňovat dogmatickými poučkami velké a nadčasové platnosti. Mysleli to dobře, uznávám, chtěli dát mé cestě životem solidní morální základ, a já bych jim měl být vděčen. Snad také i jsem. Že životní zkušenosti a poznatky mne naučily mnohé, naoko přijímané všeobecně uznávané pravdy zpochybňovat, není vinou těch, kdo se mne snažili vychovávat.
Mezi poučky, jimiž bychom se měli řídit, patří například známá přísloví a pranostiky. „Komu se nelení, tomu se zelení“, bylo jedno z přísloví, zřejmě velmi populární. Vyprávěla mi přítelkyně, že v dětství viděla v jedné rodině toto přísloví umně napsané na kameninovém nočníčku. Zda se obsah nádoby zelenal, když se děťátku nelenilo, jsem se nedozvěděl… „Bez práce nejsou koláče!“, další přísloví. Nesporně pravdivé, nikde se ale neříká, že to musí být naše vlastní práce. „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Ne tak docela, mockrát nám ustelou jiní, tu dobře, tu zase velice špatně. Z pranostik bych uvedl jako pochybný příklad, že „Na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout.“ Přehánění, jako obvykle. Začátkem února bývá někdy takový mráz, že venku si ani ten skřivánek nevrzne…
Leč vraťme se zdvořile k příslovím a z nich odvozeným moudrům. „Každý je svého štěstí strůjcem.“ No to už vůbec ne, je nesčetně okolností, na nás nezávislých, které náš život mohou zásadně změnit, tu v dobrém slova smyslu, tu k horšímu. Stačí tělesné nebo duševní postižení, za které člověk nemůže, stačí nemoc, nezaviněný úraz, zvůle vládnoucího diktátora, nečekané setkání se zločincem, a náš život může nejen trpce začít, ale může se také tragicky změnit nebo i skončit. Ze zmíněného přísloví, vymyšleného bohatými pro chudé a úspěšnými pro neúspěšné, vychází i řada současně uplatňovaných dogmat: například že kdo chce pracovat, práci najde. Nesmysl. Když se blíží stáří, třeba spolu s úbytkem sil, a člověk nemá dost známostí nebo vlivných přátel, nemusí najít práci ani při sebevětším úsilí, a je mu málo platné ustanovení o pozdějším odchodu do důchodu. Vždyť kolik je míst pro opotřebované starší lidi, míst vrátných, recepčních, poslanců, ministrů, prezidentů, nehledě na to, že jsou už všechna dávno obsazená. Nemusí vás ale zastihnout jenom stáří, stačí, když budete žít v některém okrese s vysokou nezaměstnaností. Můžete mít pak sebelepší snahu, libovolnou kvalifikaci, vzdělání a třeba i akademický titul, podle dalšího přísloví, že „Kde nic není ani smrt nebere“, nikde pro vás místo nebude. Ti, kdo si sami dobře žijí a mohou svá sobecká moudra šířit v televizi nebo v novinách, se vám budou slušně a zdvořile vyšklebovat a nutit vás, abyste hledali chybu – jak jinak, než u sebe. Pokud ale na to přistoupíte, chováte se stejně hloupě, jako kdybyste na zprávu, že každý občan má dluh sto třicet šest tisíc, reagovali nesmyslným pocitem spoluviny…
Jedno přísloví bych ale přece jen ještě uvedl, protože se proti němu velice prohřešuji: „Co nedokážu změnit, tím se nezabývám“. Lituji, ale v tom, abych se zařídil podle této, celkem rozumné poučky, mně brání tak zvaná empatie.
Ano, empatie. Vlastnost, kterou má většina z nás a pokud ji máme, neuvažujeme o ní. Významem tohoto cizího slova je vcítění. Vcítění do prožitků a myšlení druhého člověka. Z hlediska současného monoteismu, tedy uctívání jediného boha, jímž jsou peníze, je tato vlastnost velice nepraktická a v některých případech přímo nežádoucí. Ponechme stranou, že ti, kdo tuto vlastnost nemají, ji nikterak nepostrádají, právě tak, jako mnozí schopní, hlavně ovšem všeho schopní, nepostrádají soucit nebo charakter. Já bych se však nejen za sebe, ale i za mnohé mé přátele a bližní, chtěl k té obtížné vlastnosti, kterou je empatie, přiznat. Je to obtížná vlastnost už z toho důvodu, že je zpravidla neuspokojitelná. Co je totiž člověku platný soucit, anebo schopnost pochopit osudy druhého, když možnost pomoct není v jeho silách.
Už jsem několikrát se zmíněnou nežádoucí vlastností, za kterou snad ani nemohu – něco je v rodové tradici a něco nejspíše vinou křesťanské výchovy, narazil. Na známém internetovém deníku jsem kdysi vystoupil v diskuzi s názorem, že současné zvyšování nájmů pomůže sice majitelům domů, ale může zavinit ještě větší chudobu lidí, žijících už tak velice skromně. Na moji poznámku reagoval jeden rozšafa: dejte se denně o pivo nebo o dvě piva méně, a budete na vyšší nájem mít. Nepovažoval jsem za nutné odpovědět, i když jsem měl sto chutí napsat asi toto: - Ty mudrci, já nebydlím v nájemním bytě, zdražování nájmů se mne netýká, jen je mně těch, které toto příliš bolestivě postihuje, líto. Kromě toho, pokud dovolíš, na pivu bych asi moc neušetřil: vypiju tak tři nebo čtyři piva – za rok. Jsi schopný pochopit, že jsou na světě lidé, kteří nevynikají lhostejností k osudu bližního? Odpustil bys mi, že já k takovým lidem patřím?
Klíče od domu a od bytu nám kdysi odnesl jedné noci zloděj. Musel jsem tedy vyměnit zámky a pořídit k nim klíče. Dívenka, která pracovala jako prodavačka v zámečnictví, mně při našem krátkém rozhovoru řekla, že její sousedka má osmitisícový důchod, a když zaplatí nájem a tzv. energie, zbudou jí na veškeré živobytí dva tisíce. Neuvažuji, zda se dá za to žít. Musí se, a není takových případů zrovna málo… Možná by mne někdo poučil, že si paní může zažádat o příspěvek na bydlení. Do jaké míry to pomůže, sám nevím, a tudíž nemám odvahu to posoudit. S nářky typu: „Narodila jsem se tu, bydlela jsem tu přes šedesát let, a teď mě spekulant chce dostat z bytu, a na dotaz po nějakém odstupném mi řekne – ale paní, to už se dneska nedělá“, se ovšem setkávám.
Každý z nás občas vídá bezdomovce, v tramvajích, parcích, čekárnách na nádražích, v televizních reportážích. Jsou lidé, kteří je považují za odpad společnosti, jsou dokonce bezcitní hnusáci, kteří se nestydí jim ubližovat. Nemohu, až na malé výjimky nikomu z těch lidí bez domova pomoct, ale mám vedle nich pocit stísněnosti a neurčitých výčitek svědomí. Já ráno vylezu postele, vyhřáté mým vlastním tělem, v koupelně se umyji a obden i oholím, ukrojím si kousek chleba, udělám si čaj, a nasnídám se. Dokud budu doma, budu v teple, v bytě s televizorem, knihami, a přiměřenými zásobami jídla. To všechno je pro mne běžné, a nijak o tom neuvažuji. Oni jsou sice také lidé, jako my všichni, ale to všechno, co je pro nás běžné, je jim odepřeno. Že si za to mohou sami? A kdo to ví, kdo to může posoudit, a i kdyby tomu tak bylo, je to v pořádku? Není k jejich údělu naše společnost příliš lhostejná?
Zvláštní druh vcítění má většina z nás k našim zvířecím příbuzným. Snažíme se, aby se naše zvířátka, ať už pejskové, kočičky, nebo jiní, měla dobře. Náš kocourek, černý miláček domu, baští rád hovězí játra. Sháníme mu je, i když to není vždy snadné. Náš kocourek se má dobře, může být vždy sytý, a i když má krásný černý kožíšek, snažíme se, aby nemusel být venku déle, než je bezpodmínečně nutno. Chceme, aby mu nikdy nebyla zima. Máme také fenečku, kterou jsme si přivezli před několika léty z útulku. Byla dost ustrašená a velice skromná. Obou vlastností se postupně dokázala zbavit. Je sebevědomější, a velice, velice mlsná. Dnes už jediný tvor, který u nás žere (pardon – jí) všechno a nevybírá si, jsem já sám…
Empatie by mně dělala potíže, pokud bych měl provázet někoho, třeba některé dítě z příbuzenstva, do zoologické zahrady. Já vím, že některé zvířecí druhy vděčí za to, že dopo-sud existují, právě zoologickým zahradám. Já ale stále, byť mlčky, mezi ploty a mřížemi, poci-ťuji jakousi divnou úzkost z vědomí, že ta zvířata jsou zbavena svobody. Hodně se časem změnilo k lepšímu, velké zoologické zahrady mají snahu udělat zvířatům prostředí co nejvíce podobné tomu, v němž by žila normálně. Přesto jsou chvíle, kdy se kdesi uvnitř, nevím, zda v mysli nebo v srdci, ozve soucit… Zvláště se snažím vyhýbat se opičím klecím. Připadá mi, jako bych se díval do vězeňské cely nebo do bytu velice chudých lidí, a není mou vinou, že o obojím něco vím…
Vraťme se ale zase k lidem: i tady je podnětů k znepokojení a soucitu dost. Vyslechl jsem krátký rozhovor pokladní v jednom supermarketu s její přítelkyní. „Kdybych nemusela“, říkala ta pokladní, „nebyla bych tu ani minutu. Tady zaměstnanec jako by ani nebyl člověk, a neustále se mu vyhrožuje pokutou“… Chtěl bych se zeptat: zajímá vůbec někoho osud špatně placených současných otroků?
Dost podnětů pro empatii nám dává i televize. Často, velice často, nám ukazuje osudy těch, jimž bylo nebo je ubližováno, a kteří se přitom nemohou dovolat spravedlnosti. Viděl jsem reportáž o tom, jak úspěšný podnikatel ztrpčuje život sousedům, obtěžuje nejbližší okolí uhelným prachem ze svého překladiště, a úřady, na které se poškozovaní lidé obracejí, předvádějí svou lhostejnost nebo neschopnost. Viděl jsem v televizi vyprávění o osudu zahradníka, kterému ničí práci i život ruský zbohatlík, který koupil zámek v sousedství zámek a má dost peněz na ochranku, používanou jako rotu zločinců, i na snaživé advokáty. Nestoudnost, s níž tyranizuje své okolí, připadá jeho blahorodí zřejmě samozřejmá.
Soucit se v člověku ozve i při zprávách o severních Čechách. Ve Varnsdorfu, ve Šluk-nově i v Novém Boru se dalo ještě nedávno žít. Pak vstoupí na scénu hamižnost nových majitelů domů, většinou spekulantů s nemovitostmi, a téměř ze dne na den se všechno změní. V ubytovnách či bytech s nekřesťanským nájemným, které z velké části formou příspěvků na bydlení platí město, přibudou stovky tak zvaných nepřizpůsobivých. Žít vedle nich je za trest, kdo to někdy zažil, dobře to ví. Lidé se proti situaci, která vznikla cizí vinou, bouří, a bouří se právem. Nechtějí nic mimořádného, chtějí jen žít jako lidé, nebýt obtěžováni hlukem, stálou hrozbou pouliční kriminality, nechtějí žít s trvalým pocitem ohrožení. Mají právo být nespokojení, mají právo žádat od úřadů a od složek, které si platí, ochranu normálního, klidného života. Dočkají se jednou?
Nevím. Vyzpovídal jsem se tu z empatie, tedy z vcítění.
Vím ale, že to někdy není ten správný cit. Tady, v poměrech, které známe ze života i z televizních reportáží, nepomůže vcítění. Zde by pomohl spíše vztek. A pokud možno vztek velice důrazný, hromadný a dobře organizovaný.



(více)

Po dvacátém osmém říjnu

Dvacátý osmý říjen máme tedy letos šťastně za sebou. Je to, jak nám říkají, největší národní svátek, zrod českého, pardon – československého státu. Tady si asi nebyli ti, kdo o pojetí historie rozhodují, tak docela jisti: když slovenští separatisté, věrni duchovnímu odkazu svých luďáckých předků, docílili počátkem devadesátých let minulého století rozdělení Československa, bylo třeba znovu oživovat svatováclavskou legendu. Možná nemám v těchto závěrech celou pravdu, ale o to mně teď právě nejde. Nejsem historik, nevyučuji dějepis, nepodléhám nátlaku doby ani dočasným náladám hlavounů. První republika se prý hlásila k tradicím reformace a odkazu slávy husitských vojsk. Současnost inklinuje spíše ke katolicismu, ale to by vydalo na dlouhá vyprávění…
K dvacátému osmému říjnu patří v Praze slavnostní shromáždění pod jezdeckou so-chou Jana Žižky z Trocnova, přísaha armádních nováčků, ne už ze zákona lidové, ale profesio-nální armády, kladení věnců, předváděné obvyklým způsobem – tedy že dva vojáci či spíše důstojníci donesou věnec k pamětní desce a hodnostář symbolicky poněkud narovná stuhy, večer pak všichni ti vybraní se sejdou v hradním sále a hlava státu udílí vyznamenání těm, které si s pomocí svých úředníků vybral. Takhle to tedy vypadá z hlediska elity a televizního zpravodajství. V podhradí je přitom klid, žádné prapory na domech, a proč také, žádné oslavování. Jeden volný den navíc, zasvěcený buď pobytu na chalupě, nebo nákupu v některém z velkých supermarketů, případně jen odpočinku. Říjen 1918 je strašně daleko, z nás, kdo žijeme v dvacátém prvním století, jej nemůže pamatovat snad nikdo. A co se všeobecně o tomto datu ví? Kdyby se třeba televizní reportér ptal na ulici náhodných chodců, nashromáždil by zřejmě řadu všelijakých odpovědí. Protože i když jsme o některých datech slyšeli, čas oslabuje paměť, zkresluje představy o minulosti a posiluje nepaměť, zvláště když na vybraném zapomínání je zájem.
Z toho dvacátého osmého října 1918 se dochovaly černobílé filmové záběry, bez zvuku, éra zvukového filmu přišla později, záběry nejsou příliš zdařilé, filmová technika byla ještě dost nedokonalá. Na filmu jsou jásající davy, radost z blízkého konce války, předtucha konce hladu, kterého bylo v té době dost, možná i víra v lepší budoucnost, iluze jako při každém převratu, iluze, které se splní jen nemnohým.
Navštívil mne přítel Vladimír, o trochu starší, než jsem já. Zeptal jsem se ho, zda si z doby svého dětství pamatuje některé oslavy dvacátého osmého října. „Nevalně“, řekl, „jsou to jen útržky dávných událostí. Nic víc. Pamatuji si třeba, že v novinách, které jsme měli doma, byla k tomu datu v roce 1937 jakási báseň, začínající slovy – Poprvé bez Tebe, tatíčku, slavíme svobody svátek… Masaryk totiž zemřel toho roku 14. září, republika ho ale příliš nepřežila. Vzpomínám si, že desítiletá dívenka, velice hezká, my chlapci předpubertálního věku jsme ji obdivovali, recitovala ve škole vlasteneckou báseň o Masarykovi a republice. Asi za rok zjistil její otec, člověk s typicky českým jménem, že je původem Němec, ale takové věci se tenkrát stávaly. Pak si pamatuji dvacátý osmý říjen v roce 1938. Ten se už neoslavoval. Namísto vyučování jsme měli ve škole tak zvané pochodové cvičení. V té době byla již republika mnichovskou dohodou oloupena o pohraniční oblasti, odkud teď přicházelo mnoho českých uprchlíků. Na sever od Prahy začínalo nové německé území už kousek za Mělníkem. Pamatuji si také říjen roku 1939, krátce po začátku druhé světové války, kterou rozpoutali nacisté vpádem do Polska. Studentské nepokoje a krutou odvetu nacistických zločinců: zavření vysokých škol, popravy studentů, deportace do koncentračních táborů, přísný zákaz nošení trikolor. Němečtí nacisté dali jasně najevo, že nějaké projevy českého vlastenectví trpět nebudou…“
Dál jsem se neptal, ale když Vladimír odešel, zamyslel jsem se nad tím, co jsem již z jeho vyprávění znal, i když trochu jinak, než jak on, při jeho věcném a spíše poněkud skromném sdělování, uznal za vhodné. Otec povolán k službě v armádě ještě před vlastním vyhlášením mobilizace koncem září 1938. Smutný návrat domů, s tehdy obvyklým vojenským černým dřevěným kufrem, hlavně ale s chmurným vědomím, že to, co měli vojáci hájit, neuhájili a uhájit nesměli. „Jsme teď jak po prohrané válce“, říkával, a brzy se ukázalo, že měl pravdu. Hlavní dva západní spojenci nedali Hitlerovi jen československé pohraničí, ale předhodili mu k postupnému sežrání celé Československo za jednoroční mír. Když patnáctého března 1939 okupovala nacistická armáda to, co z bývalého Československa zbylo, nejspíše to nikoho z bývalých spojenců nezajímalo. Takové jsou zkratkově zaznamenané události. To, o čem Vladimír nemluvil, ač se to dalo snadno vytušit, bylo strašné zklamání slušných a vlastenecky smýšlejících lidí. Jejich život, jejich způsob myšlení byl spjat s idejemi, které považovali za správné, podporující spravedlnost, svobodu člověka, čestnost a víru v nedomyšlené „Pravda vítězí“. Ze dne na den tohle všechno se stalo nežádoucí, k moci se dostala zločinecká, patologická sedlina, kreatury, jimiž slušní lidé, od nichž se nyní požadovala loajalita, opovrhovali. Život šel dál, ale byl provázen hořkostí. Setmělo se a nikdo netušil, zda a kdy se vůbec rozední. V lidech byla utajovaná víra v sovětské Rusko. Jenže to si s nacistickým Německem rozdělilo Polsko a okupovalo státy v Pobaltí. To, že Rusové vrací do Německa antifašisty, kteří kdysi do země sovětů utekli před Hitlerem, to, že zavraždí zajaté polské důstojníky a že v Pobaltských státech zavedou takovou hrůzovládu, že tamní obyvatelé budou jednou vítat nacisty jako osvoboditele, nebylo tenkrát ještě známo.
Čas plyne, neúprosně a nezadržitelně. Šťastni ti, kdo nemají ideály, víru v zásady spra-vedlnosti, charakter ani soucit. Nepochopí, jakou bolestí byl patnáctý březen 1939, kdy hitle-rovská Wehrmacht obsadila Čechy a Moravu, kdy Hitler v jednom ze řvavých svých projevů vypočítával, jakou výzbroj Německo získalo od zrušené československé armády, a kdy zbude lidem jen neurčitá naděje. Morální povinností je zlu odporovat. Cítil to tak i Vladimírův otec a čekal ho úděl hrdinů i mučedníků: zatčení, výslechy, soud, poprava. Krátce před popravou napsal Vladimírův otec v dopise domů: „ Kladl jsem si někdy otázku, zda všechno to, co jsme dělali, nebylo marné. Ne, nebylo.“
Tato země prošla dlouho cestou, někdy velice trnitou. Současníkům, kteří měli to štěstí, že se narodili později, nemusí nic říkat nejen dvacátý osmý říjen, ale ani patnáctý březen, konec války v květnu 1945, Pražské jaro 1968, spojené s mnoha nadějemi a ukončené v podstatě v srpnu téhož roku sovětskou okupací. Nemusí pochopit hořkost, s kterou museli žít všichni ti, kdo uvěřili marné naději…
Hledejme ale to, čemu se říkává kontinuita. Je tu nějaká? Jistěže, dokonce dost vý-razná. Ztvárnili ji například Voskovec a Werich v předválečné hře „Těžká Barbora“ postavou Václava Čehony. To jméno vzniklo úmyslně zkreslenou citací slov rakouské hymny. Dobře situovaný slouha Rakousko-uherského režimu se stává v první republice úspěšným podnikatelem – nepřipomíná nám to něco? Vzpomínám si také na jeden Werichův text z doby krátce po skončení druhé světové války: „zas jsou tu partaje se sekretariáty, lid se do nich hrne, můj ty Tondo zlatý – a kdo tam sedí? Čehona Václav, pod zadkem křeslo, v ruce veslo a v hubě heslo, zas mu to vyneslo!“
Vzpomínám si na poučku, kterou mne kdysi obohatila dobrá přítelkyně: „V každé době se dá dobře žít. Chce to dvě věci: musíš být hajzl a nesmí ti to vadit, tedy nesmí ti vadit, že jsi hajzl!“ Pravda, pravda, někteří se tím řídili ochotně a úspěšně. V některých případech se tím ještě řídí…
Říjen 1918 byl nadějí tehdy žijících. Později, někdy i o hodně později, přišly další dny naděje. Poslední takové byly nejspíše v listopadu 1989. Opět chvíle víry v lepší uspořádání společnosti, v spravedlivější řád, opět naděje a iluze. Bylo to krásné, na samém počátku. Prezidentem se stal symbol odporu proti dřívějšímu řádu. Obdivuhodný člověk, i když čas ukázal, že není zase tak skvostný jako legenda o něm…
Nabádají nás, také i v souvislosti s velikým státním svátkem, k vlastenectví. Kdo? Třeba pan prezident a ministr školství. K vlastenectví by se měly vychovávat i děti ve škole. Jak? To já nevím, nejsem pedagog, naštěstí…
Buďte vlastenci, pánové, máte na to dost peněz i mimořádných výhod. Vás nemusí bolet, že se u nás poškozený člověk jen stěží dovolává spravedlnosti a většinou se jí nedovolá. Vám nemusí vadit, co všechno si mohou beztrestně dovolit někteří ruští zbohatlíci, Vám nehrozí zvůle exekutorů, pánů domácích nebo kriminálních živlů. Vám nehrozí nezaměstnanost, až přestanete být na politickém výsluní, vaši komplicové se o vás postarají, však je tu nemálo známých příkladů. Vám nemusí vadit, že se u nás rozkradly stovky miliard, a že vám podobní mají snahu vyždímat co nejvíc – z těch chudých a nejchudších. Pro Vás zbylo a zbude jistě dost. Buďte vlastenci, pánové.
My bychom jimi také měli být, ale to naše vlastenectví se od té vaší předlohy bude ur-čitě zásadně a velice výrazně lišit…


(více)

Hledá se trafika...

Hledá se trafika pro … no ono je dost jedno, pro koho. Předpokládejme, že je to třeba náš XY. Byl předsedou nově vytvořené strany (které? No, to je také jedno, i když se různě jmenují, jsou vlastně všechny stejné), sliboval boj proti korupci (o tom boji mluví všichni, i ti, co z korupce docela dobře žijí), byl neúspěšným ministrem, a teď je „jenom“ poslancem. Sežeňme mu honem nějaké výnosnější a lépe placené místo, přece ho nenecháme žít z pouhého poslaneckého platu, to by bylo přece porušení pravidel jánabráchismu, a on je přece taky náš!
Nevím jak komu, mně se to zdá odporné. Dvě třetiny lidí nedosáhnou na částku, která se považuje za průměrný plat, spousta rodin žije na hranici chudoby, ale ti, kdo se dostali do zvýhodněných pozic, požadují s naprosto samozřejmou drzostí pro sebe mimořádné příjmy, a pokud se nezdá, že je může zajistit samo výhodné zařazení, neuškodí místo třeba v nějaké správní nebo dozorčí radě a případně i nějaké nenápadnější korýtko pro manželku, pro děti, případně pro milenku, jak kdy – a jak u koho. Tu soudržnost rodiny kolem žlabů nazval inteligentní, dnes bohužel už nežijící komik v jednom svém vystoupení výstižně „hrabe celá rodina“… Kterou rodinu myslel? Určitě ji znáte, ale raději se neptejte…
To hledání „trafiky“ pro našeho člověka má u nás už tradici.
Bylo tomu tak v době, které se dnes říká „za komunistů“. Kdo se dostal do řad nomenklatury, měl o sebe postaráno, většinou jednou provždy. Dělal jsi ředitele opravny zemědělských strojů, ačkoli jsi o nich nic nevěděl? Až to bude třeba, pověří Tě strana vedením mlékárny nebo textilky, neboj se, bez nějaké té řídící funkce a tudíž i příjmu, vyššího než mají ti bezvýznamní kolem tebe, nebudeš.
Doba se v lecčems změnila, ale zvýhodnění jedněch na úkor druhých, trvá, je jen křiklavě výraznější. V řadách současné nomenklatury už ale nejsou „dělnické kádry“ jako kdysi, jsou to většinou vzdělaní, dokonce i otitulovaní lidé, samozřejmě všestranně použitelní. Jejich platy jsou nejednou záviděníhodné, rozdíly příjmů jsou dnes nesrovnatelně větší, než kdysi, odpovědnost minimální nebo žádná. Hlavní požadavek: věrnost sobě podobným, kteří tě dostali na výsluní. No a co dál? Podle výše zařazení. – Místní, okresní, magistrát--nějakou dobu budeš ministrem dopravy, pak možná zdravotnictví, nakonec třeba ředitelem lesního velkozávodu. Nebuď zbytečně skromný, my se už o tebe postaráme. Čeká se ovšem od tebe, že se budeš tvářit sebevědomě, pokud ti zůstal nějaký zbytek svědomí nebo sebekritičnosti, tak na to zapomeň…
Nu což, nemají se zle ti naši vyvolení. V družné spolupráci mívají ještě možnost různě ušetřit: tu levná restaurace, tu levná rekreace, tu nějaký ten příspěvek za určitý druh hlasování, někdy možnost koupit levně a později draho prodat pozemky, jeden výtečník také nemálo zbohatl na akciích… Ne vždy jsou ti naši vyvolení spjati s volbami, tedy že my, volové, jsme jim umožnili žít jako privilegované panstvo: je tu ještě řada jiných cest, jak být úspěšným a majetným. A jak tihle všichni dovedou držet pohromadě, i když třeba v diskuzích předstírají názorové odlišnosti! Když jde o zájmy třídy, které říkáváme lumpenbužoasie, jsou naprosto spolehliví. Kromě jiného – velice rádi se nechávají hostit od zvláště majetných, třeba v jejich zahraničních vilách, ať už v Dominikánské republice nebo kdekoli jinde, a nezajímá je, jak jejich hostitel k majetku přišel. Nemusíme ale hned myslet na zahraničí: zbohatlík, který v chráněném území postaví bez povolení několik domů, pozve představitele města na žranici, a stavební povolení se udělí dodatečně. Neptejte se, zda ti představitelé města, kteří pozvání přijali a pak se za ně odvděčili, mají charakter, k čemu by jim byl? T ale nemusí být všechno, někdy můžeme jít ještě dál: do obrany nezákonnosti zapojíme i místní policii, a ta pak prožene televizní reportéry, kteří přišli vyfotografovat načerno postavenou nemovitost. No nic, to jsou jen různé formy demokracie v praxi…
Nečekejme od našich vyvolených nic přínosného. Budou mluvit o reformách, budou se naoko hašteřit mezi sebou, ale neublíží si. Zatím tisíce lidí okradou exekutoři a jejich ochotní právníci, desítky občanských sdružení nezmohou nic proti developerům, potichu podporovaných úřady, stovky lidí, vystavených různým formám útisku a bezostyšného okrádání se nedovolají spravedlnosti, ale novou, „kapitalistickou“ nomenklaturu, to nevzruší.
O mnoha lumpárnách, nestoudnosti mocných a lhostejnosti těch, kdo by měli jednat a nejednají, může zatím ještě informovat tisk, rozhlas a televize… Asi bychom měli k některým těmto případům zaujmout jiný postoj, než jen postoj čtenáře, posluchače nebo diváka. Asi bychom měli v některých případech zorganizovat protesty a vybrat nějaké peníze, třeba po velice malých částkách, na oběti „právního státu“ a „demokracie“, podporující ty úspěšné a všeho schopné…
Možná by to byla cesta k účinným změnám. Postavit proti solidaritě gaunerů solidaritu slušných lidí.


(více)

Co je to za stát....

Co je to za stát, který se nedokáže postarat o vlastní lidi? Tuto otázku vyslovil před kamerou zahradník z Dolní Olešnice na Trutnovsku, který čelí nevídanému teroru firmy ruského zbohatlíka. Ten chce koupit jeho pozemky a neštítí se ničeho, takže zahradník, který má smůlu v tom, že žije blízko zámečku, nyní vlastněného bohatým ruským podnikatelem, zažil přepadení, při němž byl téměř zmrzačen, požár skleníku, a ještě řadu dalších, kriminálních činů, zaměřených proti němu a jeho majetku. Viděl jsem o tom dvě reportáže v televizi, a pokud byste chtěli, najděte si na internetu heslo „Dolní Olešnice, zahradnictví“, a dozvíte se o tom, co je u nás možné, víc. A já bych chtěl jen znovu opakovat zahradníkovu otázku: co je to za stát, který se nedokáže postarat o vlastní lidi?
Mohl by mně, a lidem podobných názorů jako je názor můj, vyčítat někdo nedostatek vlastenectví. Proč ale, proboha, bych měl být vlastencem? Ponechme stranou, že máme šetřit, abychom nahradili alespoň část toho, co nakradli jiní, s tím bych se snad dokázal smířit. Vůbec ale nemám chuť smířit se s tím, že občan, kterému se děje křivda, se nedovolá spravedlnosti, a že tato bezmocnost postižených se stala pravidlem. V televizní reportáži o zvůli, které musí zahradník – a nejen on, čelit, říká jeden z dotazovaných asi toto: tak už to u nás je, kdo má dost peněz, ten si může všechno dovolit. Myslím, že mnozí z nás mají zkušenost, že tomu tak opravdu je. Korupce je samozřejmým zvýhodněním bohatých, ale není tu jen korupce. Kdo má dost peněz, může si obstarat bandu všehoschopných gaunerů – jako ochranku, prodejné právníky, kteří mají sice vzdělání a styky, zato jim chybí charakter – pardon, omlouvám se, nechybí, oni charakter nepotřebují… A ten, kdo se s těmito prominenty tržního hospodářství dostane do sporu, musí pokorně prosit policii, státní zástupce, soudy a kdoví koho ještě a čekat, trpělivě čekat, až se tyto instituce rozhoupají. Nevím jak vám, ale mně je k smíchu, že někdo má tu drzost hovořit o našem zřízení jako o demokracii a předstírat, že žijeme v právním státě. Zákony jsou nám k ničemu, když je může každý obhájce zločince vykládat po svém, a v listině lidských práv a svobod si my, obyčejní lidé můžeme leda číst…
V severních Čechách – a nejen tam, mají občané problémy s nepřizpůsobivými – tedy hlavně Romy. Ano, žít vedle nich je za trest, kdo to někdy poznal, ten to ví. Že mají ti nepřizpůsobiví jiný způsob myšlení, že jejich zcivilizování může trvat několik generací, je sice pravda, ale my bychom chtěli žít v klidu už teď. Jenže kde je jaká ochrana slušných lidí? Jak je to možné, že spekulanti s nemovitostmi v zájmu svého zisku mohou vytvářet nová chudinská ghetta a přiživovat se na sociálních dávkách na bydlení? Situaci má vyřešit policie, nasazená v masovém měřítku… Je to ale skutečně jediné řešení? A když už tedy stát má k dispozici policii a zásahové jednotky těžkooděnců, co kdyby tak jednu větší četu poslal do Dolní Olešnice, nechal policii zničit neprávem postavená vrata na cestách, které byly vždy veřejné a teď je blokuje „ochranka“, žiletkový plot, postavený drzou firmou, a samozřejmě i budky hlídačů? A co kdyby státní správa využila svého práva vyvlastnit majetek, používaný k útisku našich občanů?
Neměli bychom zprávy o kriminálním jednání různých arogantních podnikatelů číst jen jako zajímavost. Měli bychom už konečně rozhodnout, že té běžné a netrestané lumpárny je víc, než jsme ochotni snášet, že nejsme zvědavi na handrkování v Parlamentu, ale chceme, aby stát sloužil občanům, aby policie stíhala kriminalitu, aby státní zástupci obžalovávali trochu hbitěji zločince, a aby se soudy řídily nejen zákony, ale také smyslem pro spravedlnost. A dost možná by také neškodilo dát některým advokátům, schopným zastupovat třeba i Belzebuba, pokud slušně (třeba i z kradených peněz) zaplatí, najevo všeobecné opovržení.
(více)

Ten mrcha čas

Jako většina lidí, tak i já se denně myji před zrcadlem. Mívám nejednou chuť říct tomu obličeji naproti mně to, co si o něm myslím: “Víš, nelíbíš se mi, ale i tak Tě musím každý den umýt a obden i oholit“. Vídávám tak sám sebe v zrcadle přinejmenším ráno a večer, někdy i častěji, a téměř nevnímám tu nemilou skutečnost, které jsem si až příliš dobře vědom: že čas pracuje proti mně… Výrazněji si to uvědomím, když náhodou najdu nějaké své starší fotografie. Ano, ten celkem pohledný mladík, s bohatou hřívou černých vlasů, to jsem byl já. Jenže kde ty loňské sněhy jsou… Tenkrát jsem byl občas schopen spát jen čtyři hodiny za dva dny, dnes už by to pro mne bylo asi dost náročné. Odpočívám trochu víc, někdy i chvíli přes den. Večer před spaním si musím chvíli číst, je to u mne, a pokud vím, nejen u mne, dlouholetý návyk. Dalším návykem je ale lehkost spánku, vypěstovaná v době, kdy jsem míval noční směny, které sice umožňovaly více nebo méně spát, ale bylo nutno počítat s možností nečekaných kontrol. Těch se již dávno bát nemusím, ale probudím se několikrát za noc a tak sny, které jsou součástí mého spánku, si většinou pamatuji.
Do mých snů vstupují lidé, které jsem znal, mnozí již nejsou na tomto světě, děje, které s nimi prožívám, jsou všelijak komplikované, i v tom spánku mnohdy nevěrohodné, a příběhy mívají otevřený konec… Nedávno se mi zdálo, že jsem se pohádal s někým ze svých známých, nepochopil jsem ale proč a s kým to vlastně bylo… Děj se najednou nějak divně přerušil a já jsem se v tom snu rozhodl, že zatelefonuji příteli Jaromírovi, a domluvím si s ním, že si zase uděláme menší výlet…
Nezatelefonuji. Sen skončil nečekaným probuzením a já jsem si v bdělém stavu uvědomil, že přítel Jaromír žije už jen v mé představě a v náhodném snu. Ve skutečnosti není na tomto světě již přes dvacet let. On, jeho paní a jejich dvouletý synáček zemřeli, otráveni v noci svítiplynem. Co bylo příčinou toho, že jedovatý svítiplyn, předchůdce současného zemního plynu, unikal a zavinil, že spánek rodiny byl jejich spánkem posledním, nevím.
A právě při vzpomínkách na ty, které jsem znal a kteří již nejsou, uvědomuji si tu nesmlouvavou krutost času. S nikým z nich se již nesejdu, byli mezi nimi lidé, jimž jsem byl a třeba i dodnes jsem vděčen, ale nikomu z nich už nemohu poděkovat. Neomluvím se nikomu, koho jsem mohl nějak zarmoutit, nikomu z těch, kdo odešli, nemohu nic dát, nikoho z nich se nemohu na nic zeptat. Pokud bych chtěl vědět něco, co znali jenom oni, nemohu jim položit otázku, a odpověď odešla navždy s nimi. Nemohu vstoupit do minulých rozhovorů a dějů, dokonce ani žádnou z těch krásných, mladých žen, které jsem znal, nemohu pozvat na schůzku. Podle pravděpodobnosti, dané statistikou, všechny ještě žijí, byly mladší než já, ale kdybych se s některou z nich setkal, asi bychom se vzájemně nepoznali. S odstupem času oba jsme jinými bytostmi…
Ten mrcha čas, dělající z přítomnosti minulost, proměnil živou skutečnost ve vzpomínky. Těch máme sice stále víc, ale některé vybledly nebo ještě vyblednou, jiné se objeví nečekaně, impulsem pro jejich zjevení mohou být známá místa, běžné předměty, obrazy, knihy, písně…
Najdu si někdy počítačem internetovou adresu youtube.com – plus něco dalšího, a zajdu si pro svérázný návrat do minulosti. Zpravidla nevím jistě, co mne tu čeká. Černobílá videa o těch, které jsme měli rádi: talentovaný mladý muž s trochu smutným pohledem, jako by tušil, že osud mu nedopřeje dlouhý život. Spolu s ním v písňovém rozhovoru zpívá roztomilá, velice hezká zpěvačka. Oba jsou již v nedohlednu, on v jiném světě, ona výrazně zestárla a už nezpívá. Nádherná, snad že nesmrtelná píseň téhož talentovaného hocha, v podání zpěvačky, která se ani v mládí nestyděla za to, že nosí brýle. A zase jiná, poněkud dojímavá píseň v podání jiné, dnes už málo známé zpěvačky, s příjemným hlasem ve výškách a sametově líbezným v hloubkách. Sedím u počítače, sluchátka na uších, aby zvuk nikoho nerušil, dívám se a poslouchám, někdy s pocitem tajeného uspokojení, někdy s pocitem neurčité nostalgie, nebo také nedefinovatelné lítosti… Možná nad dobou, která se nám zdála důležitá, možná nad těmi, kdo již nejsou, možná nad sebou, snad pro sny spálené, oči se zarosí…
Tato pozastavení, cosi mezi vzpomínáním a modlitbou, uskutečňuji jen vzácně, ale chci být při nich sám. Nemám s nikým společné vzpomínky, nechci s nikým hovořit, nechci poslouchat ničí připomínky: tohle je druh mé bohoslužby. Nechci a nemohu se s nikým dělit o citovou rezonanci, která je mně drahá, hlavně ale nechci, aby případně někdo viděl můj obličej, změněný těžko zvladatelným a jiným nepochopitelným smutkem, a bezděčné, někdy neúspěšně zadržované slzy…


(více)

Odpusťte, prosím

Odpusťte, prosím

Lidé jsou různé, slýchával jsem často od známých, spolupracovníků a od lidí, s nimiž jsem se zcela náhodně setkal. Tato poučka, formulovaná úmyslně nesprávnou češtinou, má prostě vyslovit soud o někom nebo o něčem, co si zaslouží odmítnutí nebo výsměch. Já ji ale připomínám z jiného důvodu: chci se omluvit za to, jaký jsem. Vinou zastaralé výchovy jsem získal některé reflexy, které se spustí spontánně, bez rozmýšlení, snad je nastartuje podvědomí, ale jistě to nevím: vím jen, že tyhle předem nerozmýšlené reakce existují, a já se ani nesnažím je omezovat. Kdybych se snažil, nejspíše by to bylo k ničemu.
Ne, docela tak to není, mýlíte se. Ano, užívám téměř při každém, třeba i nepatrném nezdaru, nezdvořilou frázi o sedací části, pojmenované lidovým názvem, ale to je v podstatě zlozvyk a s mou, značně let vzdálenou výchovou, nemá nic společného. Návyk je to nový; u nás doma, tedy tam, kde jsem vyrůstal, se sprostě nemluvilo, a ani později, když jsem měl vlastní děti, nebyl jsem pro ně špatným příkladem. Ostatně by to bývalo bylo zbytečné: děti si nežádoucím způsobem rozšíří slovní zásobu díky kamarádům ve škole i jinde, dokonce už v mateřské školce. Člověk je prostě tvor společenský. Zrození mých nekontrolovaných a nejspíše i nekontrolovatelných činů muselo vzniknout kdysi dávno. Na přechodech pro chodce, kde mám ze zákona přednost, snažím se nenutit řidiče k náhlému brzdění. Pokud přijíždějící auto zastaví a dává mi přednost, poděkuji alespoň nepatrnou úklonou.
Tedy souhrnně a možná i s určitou nevelkou dávkou neskromnosti myslím si o sobě, že jsem celkem slušným, zdvořilým a určitě dosti tolerantním člověkem. Tyhle mé ctnosti ale ustupují do neznáma při některých setkáních s tak zvanými sdělovacími prostředky. Když třeba slyším ve zprávách větičku „uprchlý Radovan Krejčíř“, jsem většinou docela hrubě upřímný:“Jděte někam (určitě víte kam), jakýpak uprchlý, vždyť jste si nejdříve z jeho zatčení udělali málem policejní manévry, bylo při něm kromě policistů i pár prokurátorů, a pak jste nechali zatýkaného bez větších komplikací odejít! Zda tu zapracovala neschopnost nebo Krejčířovy obrovské finanční možnosti, to nevím. Zato co vím jistě je to, že lžete, a z posluchačů nebo čtenářů děláte hlupáky…“
Víme, že ne všechno, co nám předkládá například televizní zpravodajství, je pravda, ale mohou tu být také někdy polopravdy, zakrývané nepatřičnými názvy. Vezměme si třeba současné snažení vlády a Parlamentu prosadit úsporná opatření: ani slovo o stovkách miliard, rozkradených v devadesátých letech a později, jen někdy mlhavé náznaky o korupci, kterou, jak se zdá, nechce a dost možná ani nemůže z ohleduplnosti k přátelům, příbuzným, stranickým kolegům, nikdo z vládnoucích odstranit. Ani slovo o ziscích z lukrativních pozemků, přihraných spekulantům při změnách územních plánů. Jen věčné opakování toho, že stát má značný dluh, a zaplatit jej máme my, kdo jsme jej nezavinili. My, kdo nemáme vily v Karibiku ani tučná konta v tak zvaných daňových rájích. Těm šikovným, schopným a hlavně všeho schopným, má zůstat jejich majetek a vůči nám ostatním se připravuje velkorysá hromadná loupež. A tomu říkají poslušné sdělovací prostředky „sociální reforma“!
Dalším takovým pochybným názvem v bohaté zásobě zavádějících slov je „zeštíhlení“. Počet zaměstnanců chtějí snížit a třeba již i snižují státní úřady, pošta, policie a možná některé peněžní ústavy. Nemusíme se bát, že odejdou dobře placení šéfové, kteří se podíleli na ziscích developerů, na výhodných prodejích pozemků a na jiných, pro ně zajímavých činnostech. Určitě ne, ti budou rozhodovat o „zeštíhlení“ jimi vedených institucí, ochotně se budou zbavovat podřízených, nejednou čestnějších než jsou oni sami, a osud propouštěných jim bude lhostejný.
Někdy se rozčílím, když vidím na obrazovce některého z těch lidí bez studu a bez svědomí, jindy ale jsem upřímně dojat. Bylo to třeba v tom případě, kdy měly být sníženy platy soudců a státních zástupců, pokud se dobře pamatuji, o čtyři procenta. Rozhořčený nesouhlas postižených: prý to snížení platů je ohrožením jejich nezávislosti. Když pomineme docela samozřejmý předpoklad, že zločin je u nás většinou výnosný, a že třeba úspěšný tunelář může nabídnout úplatek mnohem vyšší, než čtyři procenta platu, nabízí se tu otázka, kterou ale nikdo neklade: jsou peníze jediným pilířem nezávislosti? Což třeba takové hodnoty, celé věky uznávané a opomíjené, jako jsou smysl pro spravedlnost, čestnost a charakter? No dobrá, promiňte, víme přece, že po takových hodnotách není teď u nás poptávka…
V minulých dnech narušily většinou lhostejné veřejné mínění události v severních Čechách. Příliv nepřizpůsobivých, hlavně Cikánů (pardon – Romů) do měst, kde se ještě nedávno dalo obstojně žít, zvedl místní kriminalitu nad únosnou mez. Ve zprávách i komentářích se objevují řeči o extremismu, o nutnost vzájemného porozumění a soužití. A jen málokdo vznese otázku: vy moudří, a zkusili jste někdy vedle nepřizpůsobivých žít? Bez jistoty, že se v noci vyspíte, že Vás nikdo neokrade, že Vám z Vašeho domku nezmizí třeba plot nebo okapový svod? Bez jistoty, že Vaše děti nebudou přepadávány od zvlčilých výrostků, a bez řady jiných nemilých zhoršení života? A dále – nikdo nevznese otázku jak je to možné, že hrabivost majitelů nemovitostí může vyústit v hromadné sestěhovávání jedněch a neúnosné zhoršení života jiných? I v novém bydlišti jsou docela drahé nájmy: nemajetní dostávají dávky, kromě jiného i na bydlení, jenže ty dostává vlastně majitel nemovitosti. Není naše bytová politika vlastně zlodějská? Bylo by ale možné klást řadu dalších otázek: kde vzali útočníci v Boru mačety, a nač si je vlastně pořizovali? Proč je u nás tolik možností naházet peníze ze sociálních dávek, na které stát nevydělává, ale jen jedněm peníze bere a jiným je dává, do hracích automatů? Proč se neomezí hazard, který prospívá jen těm, kdo na něm vydělávají?
A v takových otázkách bychom mohli pokračovat…
Není třeba.
Mám ale vtíravý, nepěkný dojem, že žiji ve státě, který dává ohromné příležitosti všeho schopným, který je ohleduplnější k lotrům, než k normálním slušným lidem, a který je veden mafiemi a asociální vládou.


(více)

Dopis příteli po internetu

Milý příteli,
dělí nás vzdálenost mnoha tisíc kilometrů, nebo podle Vašich zvyklostí, tisíce mil, devět hodin časového rozdílu, ale díky internetu jsme si velice blízcí. Posíláte mi často krásná videa, většinou zajímavá a líbivá. Tentokrát jste ale udělal výjimku. Váš mail je věnován islámskému fundamentalismu a to, co jste mi poslal je hrozné, opravdu hrozné. K Vašemu textu jsou připojena tři videa: na tom prvním jsou záběry z nedávné demonstrace muslimské komunity „Náboženstvím k míru“ v Londýně. Zástup zasmušile se tvářících mužů, většinou snědé pleti, typy podle obličejů a oblečení rozhodně ne britské, stojí tu za nějakým transparentem a někteří z nich drží tabule s hesly. Jakými? Zabijte všechny, kdo urážejí Islám, Evropo, budeš platit, Poznáte skutečný holocaust, Islám bude vládnout světu… a další hesla o nutnosti všechny, kdo nectí islám, vyhladit, stínat hlavy… a na jedné z fotografií vedle hloučku s tabulí se štvavým heslem stojí klidně a nečinně uniformovaný londýnský policista… Člověk si klade otázku: takto má vypadat v demokracii svoboda projevu?
Druhé video je nejspíše z Afganistanu. Ozbrojení bojovníci tu tři svázané muže polijí benzinem a strčí do ohně. Třetí video je ještě hroznější. Je tu odřezávání hlav svázaným zajatcům, surová, hnusná, odporná řezničina, vykonávaná na lidech. Oddělit nožem hlavu od těla, nějakou chvíli trvá, odřezanou hlavu položí pak ten, kdo provádí toto barbarské vraždění, na mrtvé, bezvládné tělo oběti.
Píšete, milý příteli, skoro doslova toto: „Působme na naše politiky, nedopusťme tak strašnou budoucnost“. Nejen já, každý slušný člověk s Vámi musí souhlasit, dokáže se ale Evropa vyhnout takové strašné budoucnosti? Nejsem historik ani politolog, nemám jméno ověnčeno tituly, ale něco si pamatuji a není to pro mne důvodem k optimismu. Evropa druhé poloviny třicátých let podceňovala nebezpečí nacismu, ačkoli již mohl být známý Hitlerův Mein Kampf, ačkoli se už vědělo o koncentračních táborech, o pronásledování Židů, o usilovném německém zbrojení. Čekala snad Evropa naivně, že se nacisté, vedení Hitlerem a jeho kumpány, zcivilizují a polepší? Na podzim roku 1938 obětovala Franci a Anglie hitlerovské rozpínavosti československá pohraniční území. Britský premiér Chamberlain byl po návratu do vlasti oslavován jako mírotvorce, zajistil přece Anglii mír… Ano, za cenu obětování Československa byl mír, ale pouhý jeden rok. Pak přišla strašná válka s milióny obětí. Pozdě dospěla Evropa, postupně dobývaná a okupovaná nacisty, k poznání, že couvat před zločinci se nevyplácí.
Krátkozrakost dnešních politiků slibuje další novou katastrofu. Píšete správně, že by nás měly poučit problémy, které s muslimskými přistěhovalci má Francie, Anglie, Německo a další státy. Všude je to stejné: nejprve přijde pár slušnějších, a „humanisté“ jim dovolí stavět mešity, zatímco oni ve své zemi křesťany vraždí a jejich kostely, pokud tu vůbec jsou, zapalují. Za těmi mírnějšími přijdou další, a naprogramováno to dobře: už nyní prohlašují, že Evropu nemusí dobýt válkou, ale migrací… A my svou důvěřivou lhostejností ohrožujeme osud celé západní civilizace, vzešlé z antiky a křesťanství. Ještě není pozdě, ale už se připozdívá. Poučením by nám mohlo být spolužití s našimi vlastními „nepřizpůsobivými“. Dokud jich byla hrstka, dalo se s nimi vydržet, jenže oni se nebývale množí, a pak už je jich místy tolik, že žít vedle nich je utrpením. Už jako menšina jsou nebezpeční, ale ta menšina bude čím dál tím početnější, až se třeba i leckde stane většinou. Přesně tak to může dopadnout i s přistěhovalci z arabských a afrických zemí… Nejsem mladý, mnohem blíže než k začátku života mám k jeho konci, je tedy pravděpodobnější, že než se stane naše země kalifátem, nebudu už mezi živými, ale budou zde žít naše děti a jejich osud nám nemůže být lhostejný.
Nebezpečí islámského fundamentalismu by se mohlo zmírnit, kdyby západní svět dokázal být zcela jednotný. To by ovšem nesmělo existovat dnes jediné a všemi uznávané božstvo, jímž je kšeft. Není na světě konflikt, na němž by se rádi nepřiživili jiní. Ať se kdekoli rozhodne k boji agresivní stát nebo společenství zločinců, vždycky se najde někdo ochotný dodat zbraně, samopaly, střelivo, protiletecké rakety, a třeba i uran. Válka, zvláště když se chtějí zabíjet ti druzí, je pro jeden druh obchodníků jen příležitostí o něco více zbohatnout. Bylo to tak i v druhé světové válce, v obrovském válečném konfliktu minulého století, Dojde-li k střetnutí, bude tomu tak nejspíše i nyní.
To ovšem neznamená, že bychom měli s trpnou odevzdaností osudu čekat na pohromu. Možná jí nezabráníme, ale pokusme se jí zabránit, dokud je ještě čas.
(více)

Dopis přítelkyni

Milá xxx,

chtěl jsem původně napsat milá přítelkyně, ale nějak se toho výrazu bojím. Slovo přítelkyně dostalo během let jakýsi druhý význam, napovídá cosi o bližším vztahu, který mezi námi nikdy nevznikl a my jsme se o něj ani nepokoušeli. Tedy dovol mi začít znovu:
milá xxx, děkuji Ti za tvůj dopis. Naše maily jsou vlastně jakýmisi dopisy bez obálek a s rychlou dobou doručení. Tvůj dopis je milý, jako vždy, zarazilo mne ale Tvé upřímné doznání: „jak se mne netýká, co jsem dříve dělala! Akorát mě vždycky nas… (přeloženo do uhlazené zdvořilosti – naštve), když slyším, jak někteří ti kašpaři za totáče trpěli.“
Já samozřejmě nemohu vědět, koho myslíš těmi kašpary, budou to ale nejspíše někteří bývalí spolupracovníci, které já nemohu znát, a nemohu tedy ani vědět, jaká skutečná nebo smyšlená utrpení museli snášet. Mám jenom určité zkušenosti s tím, jak lidé hodnotí předlistopadovou dobu a svou úlohu v ní, vím, že ti, kdo si v té době žili dobře a měli třeba na základě svého postavení určitá privilegia nebo neběžná zvýhodnění považovali tu dobu za normální, a jiní, poznamenaní idiotským nebo zlovolným kádrováním, považují tuto dobu za éru útisku. Já nemám ale v úmyslu tuto dobu, která ještě zdaleka neskončila, definovat nebo hodnotit.
Rok šedesátý osmý jsem prožil v jednom menším severočeském městě a byl jsem svědkem toho, jak mnozí lidé vkládali do procesu, jemuž se dnes říkává Pražské jaro, naděje, které se později po vpádu „spřátelených“ armád zhroutily. Nejvíce se to projevovalo u komunistů, vstoupivších v době krátce po válce do strany z přesvědčení. Toho přesvědčení se nemínili vzdát, ale chtěli je napříště uplatňovat rozumným, lidským a podle možnosti demokratickým způsobem, a měli v té době sympatie většiny lidí. Dnes, s odstupem let, může taková snaha vypadat pošetile nebo i nevěrohodně, ale to by bylo dlouhé vyprávění o něčem jiném. Že ani ten tak zvaný obrodný proces nebyl vždy bez vady, že se na něm chtěla přiživit řada prospěchářů, je samozřejmé.
Snaha po obrodě společnosti nezmizela hned po začátku sovětské okupace. Společnost se ještě nějakou dobu bránila náporu pookupačních kolaborantů, v místě, kde jsem žil, představovaných hlavně příslušníky bezpečnosti a lidí všeobecně považovaných za bezcharakterní. A ti se mstili za dobu, kdy se báli o svá postavení. K dříve uplatňovanému třídnímu rasismu se přidal revanšismus dogmatiků. Jejich zvůle a nenávist hraničila někdy se zřejmou omezeností: označili své dřívější odpůrce za „pravičáky“ a zpravidla s nimi neměli slitování. Vím o výzkumném pracovišti, z něhož museli odejít dobří technici, kteří se nějak zapojili do dění roku 68 i do tichého odporu proti okupantům a jejich přisluhovačům, a jeden z iniciátorů tohoto pogromu prohlásil, že i kdybychom tu měli v budoucnu vyrábět marmeládu, žádní pravičáci tu nezůstanou. A touto filozofií se řídila většina kolaborantů pookupační moci. Čistky podle jejich povelů postihly knihovny, odborná pracoviště, státní aparát, zastupitelské úřady i závody. Nechci tím tvrdit, že všichni postižení byli andělé a všichni, kdo čistky přestáli nebo se na nich dokonce podíleli, byli bezcharakterní pakáž. Osudy lidí jsou individuelní a sám jsem se setkal s lidmi, kteří za sovětské okupace zastávali vedoucí funkce, a byli přitom slušní.
Setkal jsem se ovšem i s případy „kajícníků“, lidí postižených čistkami a pak trapně lezoucích ke křížku. Všechno ale bylo složitější: předlistopadový režim nutil lidi k předstírání, k podlézání mocným v zájmu dětí, třeba proto, aby se s protekcí dostaly na studie. Nutil většinu lidí k ohýbání hřbetu, k vstupu do normalizované vládnoucí strany, k zbytečnému uzavírání závazků. Ne, já neopakuji novinářské fráze, mohl bych každé tvrzení, každou větu, doložit mnoha příklady. To, že to normálně nedělám, má jediný důvod: nechci působit dojmem, že bych se chtěl vézt na vlně konjunktury…
Setkával jsem se a ještě se setkávám s různými vzpomínkami na rok šedesát osm i na léta pozdější. Vyprávěl mi mladík, který si v době Pražského jara opatřil zelinářský stánek, jak si tenkrát krásně žil, když do Čech se začaly dovážet banány a turisté z východního Německa je lačně, i když velmi předražené, kupovali. Vyprávěl mi bývalý řezník, jak se tenkrát krásně na jatkách kradlo, nikdo lidi neprohlížel a tašky nekontroloval. Setkal jsem se ale i s chartisty, jimž Státní Bezpečnost otravovala život, s vzdělanou a dnes velmi známou paní, která strávila rok ve vyšetřovací vazbě a po propuštění,
za něž ona i další vděčili zahraničnímu tlaku, musela dělat uklízečku, a ani to nebylo bez problémů.
Setkal jsem se ale také s „kajícníkem“, později vedoucím menší firmy, který si sice pěstoval známosti s vlivnými lidmi, využíval ty známosti poctivě v zájmu svých dětí, což se mu vyplatilo, přesto po roce 1990 ze sebe dělal div ne disidenta.
A tak vím sám dobře, že jsou lidé, kteří se dodatečně směrem do minulosti stylizují do role obětí nebo do role hrdinů, bez ohledu na to, jak obtížná byla ta minulost pro ně a jak pro druhé. Myslím si například, že zpěvačka, která mohla nerušeně působit po celou dobu normalizace a nyní chce soudně vymáhat jakýsi dluh za zmařenou akci na své kolegyni, která vystupovat nesměla, nemá buď paměť, nebo charakter, nebo obojí. Věřím ale, že jí to nevadí, že paměť ani charakter nepostrádá.
Asi bychom jí to neměli vyčítat. Nestoudnost, s níž se někteří, léta žijící v pohodlném a úspěšném závětří, prodrali nebo ještě prodírají na světlo, pomalu už nikoho neudivuje
(více)

Co je moc...

Co je moc …

Říkává se, že co je moc, to je moc, říká se, že všeho moc škodí, říká se také, že čeho je moc, toho je příliš. V paměti uvízly i zlomky výroků, vztahujících se k prožívané roční době. Teď právě je to pro mne „Léto budiž pochváleno“ nebo „Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…“ a zlobte se na mne nebo nezlobte, dál si to nepamatuji. Ach léto, léto v mých školních letech, rád jsem plaval pomalu a rozvážně, zato dlouho a snad i daleko, přeplavat Vltavu nebo na Máchově jezeře doplavat na ostrůvek uprostřed, což se nemá či dokonce nesmí, nebylo pro mne problémem a připadalo mi to romantické. Několikrát se mně stalo, že jsem byl po tom plavání u vody nečekaně spálený od sluníčka, ač jsem se nikdy úmyslně neopaloval. Čas ale všechno změní. Přejdou léta, a člověk horko léta, zvláště když byt nemůže v noci alespoň trochu snesitelně vychladnout, vnímá trochu jinak než v nezralém mládí. Poučen životem lituje lidi, kteří v palčivém slunci musí pracovat, lidi na polích, na stavbách, řidiče autobusů a nákladních aut, a třeba i poštovní doručovatelky. Ve dne se teploměr vyšplhá na třicet stupňů ve stínu, horký je i asfalt silnic a plechy pod okny bytu. My, kdo právě nemáme možnost užívat si léto u vody nebo alespoň ve stínu lesa na vedro nadáváme, tropické horko nám nesvědčí, čeho je moc, toho je moc. Naši domácí čtyřnozí přátelé o horku nemluví, ale vyhýbají se mu, pokud mohou. Fenka se chladí na dlaždičkách v kuchyni. Kocourek vyhledává chládek chodby, nebo prádelny v suterénu. Ráno se na nás přijde podívat, večer se určitě ukáže znovu, přes den se ale staví jen na chvilku, aby se nakrmil. Má rád teplo, ale nepřehání to. I pro něho čeho je moc, toho je příliš.
Květiny a keře na zahradě rostou s nadšenou bujností, takže na podzim přijde den, kdy budeme muset ten bujný růst nůžkami a pilkou trochu omezit. Letní horko teď občas vystřídá bouřka a déšť. Je to dobře, pokud nemají lidé tu smůlu, že je bouřka nebo přívalový déšť ohrožují. Radost z deště mají ale na zahradě slimáci. Na ploše několika desítek čtverečních metrů jich po ránu nacházíme i přes třicet, a zas lze opakovat, že co je moc, to je moc.
Máte rádi květiny v bytě? Já ne, přiznávám. Mé nadřízené, tedy paní a dcera, mají na věc jiný názor, a tak jediné okno, před nímž netrůní květiny, je okno v místnosti, kde bývám já a počítač. Jinak jsou květiny a různé zelené rostliny, známé i méně známé, nevinné i opatřené trny, všude, v bytě, na chodbě, je jich plná veranda a jsou i v prádelně.
Během let některé exempláře výrazně vyrostly a z jejich květináčů se staly menší, zato náležitě těžké soudky. Radost z toho nemám, ale zvykl jsem si, neprotestuji a myslím si své. Co? No přece to, že čeho je moc, toho je příliš.
Po schodech před domovními dveřmi dojdu k poštovní schránce. Něco se v ní najde, a to každodenně. Dopisy, kterými nás různé instituce vybízejí k podpoře a dobročinnosti, nevím kde ty různé spolky a nadace vzaly naši adresu, asi si ty adresy předávají, protože je těch, kdo apelují na naše dobré srdce, čím dál víc, teď už přes dvacet. Kromě vzkazů od prosebníků jsou v domovní poštovní schránce reklamy: reklamy zasílatelských společností, katalogy zboží, hlavně textilu, nabídky potravinářských obchodů, hlavně těch, do nichž nechodíme. Je to hezké, uvědomit si, kdo všechno na nás v dobrém myslí… Jenže zase tu platí stará a prostá poučka, že všeho moc škodí…
Kousek našeho každodenního života je věnován televizi. Nejsem proti ní zaujat, slyšel jsem několikrát v německých diskusních pořadech, když jsem na ně náhodou narazil, mluvit o televizi jako o „té blbé bedně“, ale já si myslím, že tomu tak být nemusí. Je možno si přece vybírat, pokud ovšem je z čeho. Sám mám někdy dojem, že vysílacích kanálů je dost, řekl bych až dost, zato ale solidních programů velice málo. Já sám skoro všechny programy vídávám jen z nahrávek? Proč? Protože v televizním vysílání je spousta reklam, podle mého názoru nejednou dryáčnických nebo stupidních. Vlastní nahrávky mně umožní se takovým vložkám do programů vyhýbat. Těch reklam a upoutávek je totiž opravdu nechutně moc, a čeho je moc, toho je příliš…
S tou kvantitou mám ale ještě jeden osobní problém: je spojen s naším černým, všemi milovaným kocourkem. Má Lepší Polovina musí po operaci páteře dost odpočívat a to vleže naznak. A pokud není příliš velké teplo, přichází za ní kocourek, vyleze si po ní až tak daleko, aby se mohl pohodlně dostat po pérované hrudi až k bradě nebo až k ústům, a pak paničku opatrně olizuje a je k ní velice něžný. Kdybych si lehl na pohovku já, mně by nic takového neudělal. Vím, že bych v mých letech měl být rozumný a neměl bych na kocourka žárlit. Jenže já ten pocit beze zbytku v sobě potlačit nedovedu. Dost možná to je proto, že co je moc, to je moc, a čeho je moc, toho je příliš…


(více)

Boj o nové myšlení?

Boj o nové myšlení?

„Po staru se žít nedá“, bylo jedním z rozšířených a mnohokrát opakovaných hesel v době tak zvaného budování socialismu. A ochotní služebníci tehdejší režimní propagandy nejenže tento slogan vytrvale přežvýkávali, ale doplnili jej ještě poučkou, že ani myslet se postaru nedá. Je to ovšem tak trochu omyl, žít i myslet se dá všelijak, a ti zastánci tak zvaného nového myšlení chtěli vlastně říct, že postaru se myslet nemá. Přešla léta, přinesla řadu zásadních změn, těch, kdo by nás chtěli učit, jak a co a o čem si máme myslet je pořád dost, naštěstí nemohou nás nutit k projevům souhlasu, který třeba necítíme, což kdysi požadovali nebo dokonce vymáhali jejich předchůdci. Opakovat přežité heslo by se ale jaksi nehodilo, dnes se užívá spíše fráze o tom, že něco je nemoderní, nebo ještě častěji, že to není „in“.
Zbytky starého myšlení, ovšem zvláště v nás, kdo nepatříme mezi nejmladší, v našich myslích přežívají a zbytečně nám znesnadňují život. Jedním příkladem, kdy nám zastaralý způsob myšlení vadí, je náš vztah k reklamám. Ani ne tak k reklamám vnucovaným nám televizí, protivně vkládaným do všech možných programů, ale reklamám tištěným. Poštovní doručovatelky mají těch reklam plné tašky, roznášejí je skoro denně, a většina lidí tuto nežádanou poštu skoro okamžitě vyhazuje do popelnice. Barevné letáky jedno i několikastránkové, lehčí i těžší katalogy, firemní dopisní obálky s naším jménem a klamavým oznámením, že jsme něco vyhráli, nabídky věcí potřebných, které musíme koupit i bez reklamního vábení a nabídky věcí pro nás nedostupných, nebo spolehlivě nepotřebných. Kilogramy potištěného, někdy i velice kvalitního papíru vybudí v někom myšlenky přežitého, starého typu: není té spousty papíru škoda? Není, přátelé, není, stromy i starší, recyklovatelný papír, to všechno má nějakou, penězi vyjádřitelnou hodnotu, tu má ovšem i tištěná reklama a firma, která nám reklamu posílá, nejenže ví, co dělá, ale má cenu reklamy započítánu v ceně prodávaného zboží. Brát ohled na nějaké stromy, nebo na zbytečnou výrobu papíru, je přece nesmysl. Po staru se přece žít nedá, ani v kapitálismusu.
Ale pokračujme: všimli jste si, jak se během let zdokonalila a rozvinula obalová technika? Všechno co koupíte, je úhledně zabaleno, i ty nejmenší průmyslové výrobky jsou většinou v pevných plastových obalech. Že se tím produkuje neskutečné množství odpadu, že i když se leccos dá recyklovat, skládky, černé i ty legální, jsou čím dál větší? Kdo by se v zájmu společného životního prostředí či jakési budoucnosti, která se nás třeba už nebude týkat, na to ohlížel, neníliž pravda?
Pokrok se nedá zastavit, a tudíž a pro jistotu si vsugerujme, že změny, které prožíváme, jsou pokrokem. Pisatel těchto řádek bydlí v jedné pražské, zdaleka ne okrajové čtvrti. I když nemá v úmyslu prozradit její jméno, spojované s novějším kulturním centrem, prozradí vám, že tu je menší lesík a na jeho okraj umístili někteří lokální patrioti tabuli s výkladem o historii místa. Z té tabule se dozvídáme, že tu v nejbližším okolí bylo kdysi několik potravinářských obchodů, řezník, zelinář, cukrárna, ale také třeba holič, švec a papírnictví. Po staru se žít nedá, a tak nic z toho nezůstalo, některé obchody skončily pro vysoké nájmy provozních místností, jiné pro nedostatek zákaznického zájmu. Máme přece velkoprodejny, nákupní centra, má to jen jednu malou chybu: pro zdejší lidi je to příliš daleko.
A tak ti mladší jezdí na nákupy autem a ti starší, kdo třeba už auto nemají, musí za nákupem i těch nejběžnějších věcí jezdit autobusem a vláčet pak těžké tašky domů. Nu což, pokrok je pokrok, svět se mění, a my s ním. K tomu pokroku patří právě i ta nákupní centra v nových budovách, nové domy, nabízející prostory pro kanceláře, nebo drahé a pro mnoho z nás nedostupné byty. Bytů je dost, dost je ovšem i bezdomovců, které většina těch, jimž se vede dobře, považuje za jakýsi společenský odpad…
Najdeme ovšem také starší domy, nejednou ne právě malé, v nichž nikdo nebydlí, a domy pomalu chátrají. Že je to škoda? Ale proč, majitel má přece právo dům prodat, pronajmout, nechat zchátrat, nebo jej třeba po nějakém řízení s úřady zbourat. Že by se tyhle objekty mohly zachránit a upravit na bydlení pro chudé? No vidíte, a to je právě jeden příkladů nežádoucího starého myšlení…
Pořád ještě jsou mezi námi neodpovědní staromilci, kteří by prosazovali různé dobou překonané přežitky: že by měl mít člověk právo na práci, aby se nemusel bát šikany nebo zlovůle nadutého zaměstnavatele, že by měl mít právo na přiměřené bydlení, aby se nemusel bát rozmarů majitele domu, že by měl mít právo na noční klid i když vedle něho bydlí nepracující nepřizpůsobiví, že by uplatňování práva mělo být pro všechny stejné, pro bohaté i chudé, pro úředníky státní správy i pro řadové občany… Že tomu tak nikdy nebylo?
Dost té ironie. Pořád jsou zásady a principy, které byly a jsou důležité. Pokud se nepokusíme je oživit, můžeme mít vyspělou techniku, vysokou produktivitu práce, počítače a internet, můžeme omílat fráze o pokroku, a přece budeme žít a myslet po staru.
A tady by se chtělo vykřiknout: „Proboha, probuďme se, dokud je ještě kousek času.“
Rozumíte? To je dobře…
(více)

Úklid a souvislosti

ÚKLID A SOUVISLOSTI

Ohraničenost třírozměrného prostoru, který máme ve svých bytech k dispozici, nutí nás čas od času některých věcí se zbavovat. Platí to ovšem o všem, o šatech, které z nějakého důvodu už nemůžeme nosit, o botách, které na rozdíl od kožených bot dávných let se již neopravují, o staré korespondenci, o časopisech, které jsme kdysi z nějakého důvodu schovali, ale během let pro nás přestaly být zajímavé, a o předmětech, které neodvolatelně přestaly sloužit. Loučení se starými věcmi předchází jednorázový důkladnější úklid, a ten je pro nás nejen druhem inventury, rozhodováním, zda to či ono musíme vyhodit, nebo zda by se přece jen v budoucnu mohlo k něčemu hodit. A protože všechno to, s čím jsme se setkávali nebo s čím jsme pracovali bylo tak trochu naší součástí, bývá úklid také nechtěným prolistováním části našich vzpomínek.
Manšestrové kalhoty, které se mně kdysi líbily, se během let nějak zmenšily, hlavně v pase. Nebo že já bych se byl nějak zvětšil? To snad ne, nebo že by přece? Co teď, vyhodit, nebo s nemalou dávkou naivního optimismu předpokládat, že se rozměry nějak vyrovnají? Pak tu jsou třeba boty, které by se hodily do lesa, ale na jedné z nich vzniká útvar, jemuž se lidově říká „krokodýl“, když ho zalepím, nebude to držet, když vezmu boty do opravny, nevezmou je s odůvodněním, že prasklinu mezi podešví a svrškem nelze zašít… Škoda, trvá to přece nějaký ten týden, než si noha zvykne na botu a bota na nohu, a teď, když boty byly tak krásně rozšlápnuté …
Rozloučit se ale musím i s některými fotografiemi, s dopisy, které nebudou nikdy nikoho zajímat, s výstřižky z novin. Mohu si přitom zavzpomínat na lidi, kteří už nejsou, na události kdysi důležité a dnes už zapomínané, na sliby, které nikdy nikdo nebral vážně.
A nejsem sám. Přítel, který se s výjimkou dvaceti let po sovětské okupaci věnoval historii, musel se pro nedostatek místa nedávno zbavit některých pracovních složek a dokladů. Protože mezi nimi byly i fotokopie archivních materiálů, nemůže všechno dát jen tak do sběru, zato než se s těmi stopami vlastní, někdy dost náročné práce rozloučí, neubrání se vzpomínkám. Našel třeba doklady o tom, jak se před léty zabýval osudem významného představitele československého zahraničního odboje, který se stal v poúnorové době obětí komunistického teroru. Několikrát vyznamenaný hrdina, člověk, jehož by si všichni měli vážit, stal se obětí justiční vraždy, možná první justiční vraždy u nás. V roce 1968 byl rehabilitován, ale pak přišla léta, kdy se o něm, o jeho osudu a zločinném soudním procesu nesmělo mluvit. Teprve po roce 2000 byl souzen jeden z jeho vrahů, bývalý prokurátor. Nezávislý soud odsoudil vraha na sedm let do vězení, ale vyšší, na právu, spravedlnosti a morálce ještě nezávislejší soud rozsudek zrušil, protože čin byl již v roce 1994, kdy ještě platilo, že nejsme jako oni, promlčen. Co si o tom myslí můj přítel, nebo co si o tom myslí mnozí z nás, stejně tak jako náš názor na soudy, plné rutinérů minulé éry? Ty, které by to mělo zajímat, to – jak se zdá, vůbec nezajímá…
Vrátím se ale od přítele k sobě domů. Také já jsem našel složku, na kterou jsem už málem zapomněl, složku výstřižků z novin a časopisů. Většinou to byly články mých známých a pak ještě články, které mne zaujaly svou otevřeností, úspěšnou snahou ukázat naše životní podmínky takové, jaké skutečně jsou, ne jak nám je chtějí vykládat a malovat prominenti všeho druhu, a většina těch kdo jsou, jak se říká, za vodou. Bohužel analýzy života společnosti neměly ohlas tam, kde ho mít měly, tedy u předních politiků a u těch, kdo by měli být zárukou spravedlnosti. Pokud si tedy v malých prostorách bytu nechci dělat stárnoucí a v podstatě neužitečný archiv, nemá cenu, abych tyto výstřižky uchovával. Ale co to, mezi těmi výstřižky bylo jedno číslo časopisu Parabola – Satelit z 24.ledna 2000, týdeníku, jehož obsahem býval soupis domácích i zahraničních satelitních televizních programů. Proč jsem to číslo časopisu schoval? Prohlédnu několik stránek a vzpomenu si: ČT 2 v lednu 2000 vysílala pořad Fórum s podtitulem „Vysoké hry ruské mafie“. Zapamatoval jsem si ten pořad, reportáž o bezradnosti části ruských bezpečnostních sil, o spolupráci mnoha policistů s mafiemi, vývoj, s nímž se dalo už tenkrát počítat i u nás, a konečně několik rozhovorů o bezskrupulóznosti ruských bohatých podnikatelů na našem území, hlavně v Karlových Varech… A kdeže loňské sněhy jsou… Mafie se rozrostly, jsou mnohem mocnější, než kdysi, tisk i televize o tom již mnohokrát referovaly, ale nic se nemění, a kdybych řekl, že státní správa, zvláště v Karlových Varech, se chová jako zkorumpovaná, byla by to pro ni lichotka… Ještě že máme dost politiků a novinářů, kteří nás přesvědčují, že žijeme v právním státě a že máme demokracii… Je asi mojí vinou a vinou mnoha mých známých, že to tak nevidíme a nevnímáme…
Jenže já jsem se chtěl věnovat tomu, jak se musíme zbavovat nepotřebných věcí. Snad jsem se od tématu příliš neodchýlil, já nevím, ale dovolte malou poznámku na okraj: první odkladiště věcí, s nimiž si právě nevíme rady, bývá šuplík, zdvořile řečeno zásuvka. A mně se povedlo, když jsem se do té šuplíkozásuvky podíval, najít tam zajímavou věcičku: podobá se pouzdru na brýle, tvarem i rozměry, a je to malý rozhlasový přijímač. I při těch nepatrných rozměrech se pokouší o stereo svými dvěma reproduktorky, a je určen pro příjem stanic na velmi krátkých vlnách. Rádijíčko jsem otevřel, vložil jsem do něho dvě tužkové baterie, a ono hrálo, skromně, ale obstojně. Ten rádiomrňous má, jak jsem si všiml, také sluchátkový výstup. Mohu si tedy občas poslechnout trochu hudby před spaním, kdy si zpravidla čtu, a nikoho nebudu rušit. Už si vzpomínám, tohle minirádio mělo před pár léty provázet Moji Lepší Polovinu do nemocnice. Moc je tam asi neužila a doma už nebylo potřebné. A pak čekalo trpělivě na mě. Dívám se na ně s určitými rozpaky: mám-li si ještě i před spaním číst, jak jsem odnepaměti zvyklý, těžko mohu při tom poslouchat hudbu, nějak to obojí nezvládám. Já vím, že jsou domácnosti, kde celý den hraje rádio nebo televize, já ale bych to nesnesl. Pokud má mít pro mne něco skutečně cenu, musím se tomu věnovat. Přitom věta jedné árie z Dalibora „kterýpak Čech by hudbu neměl rád“ platí i o mně. Ne, na koncerty už dlouho nechodím, jsou pro můj rozpočet příliš drahé, ale je dost hudby na obyčejném, digitálním i satelitním vysílání, která odpovídá mému vkusu. Znám samozřejmě i několik písní, jichž si vážím, převážně nejen pro jejich melodii, ale i text. Nesnáším duc duc muziku, lituji lidi, jimž se usadí technoparty v doslechu, ale nemám v úmyslu nikomu nic zakazovat ani vnucovat. To bych rád vyžadoval i od druhých. Zbytečně: jak přicházejí letní dny, vím již co nejen mne, ale lidi v mém dosti rozsáhlém okolí čeká: blízko nás je jedno zábavní místo, které nechci jmenovat, bohužel ale se tu, zvláště ve svátečních dnech, mohutně vyhrává, a ozvěna toho vyhrávání se odráží od okolního terénu a s nemalou intenzitou proniká i zavřenými okny. Můžeme se proti tomu bránit? Ovšemže, ale neúspěšně. I městská policie mne poučila, že má nanejvýš možnost provozovateli muziky uložit pokutu ve výši dva tisíce korun, to zábavní podnik zaplatí levou zadní, a nám to nijak nepomůže. Jsem proto, ať se lidé baví, ale ať nám to nikdo nevnucuje…
A přece je jeden případ, kdy mám i nevyžádanou hudební produkci rád. Letos jsem ji prvně slyšel na počátku jara, v době, kdy ještě nebylo jisté, zda se znovu na neurčito nevrátí zima. Za to, že by se mohla zima vrátit, může poučka, kterou jsem slýchával od našeho, dnes již nežijícího souseda. Ten říkával, že zima a berňák nic neodpustí. Berňák se sice dnes jmenuje jinak, i když je to v podstatě stále tatáž instituce, to jen v našich současných zvyklostech vznikla praxe, že se věcem dávají nová jména, jako by se novým názvem nebo novou uniformou něco změnilo. Jako příklad mne napadá třeba to, že se prokurátoři přejmenovali na státní zástupce, ale to je jen nápad, nechci se nikoho dotknout. Vraťme se raději k té nevyžádané hudební produkci, s níž z hloubi duše souhlasím: slyšel jsem ji skutečně prvně koncem zimy a od té doby ji slýchávám často, a přece se mi neomrzí. Ráno, kolem čtvrté hodiny, začne kdesi v zahradě nebo v lesíku vyzpěvovat mně neznámý ptačí zpěvák, nevím, jak se jmenuje, ale zpívá nádherně, jeho melodie se opakují jen výjimečně, a já mu ten zpěv tak trochu závidím. Není to kos, který zpívá také krásně, není to opěvovaný slavičí tlukot, začínající jedním vysokým prostým tónem, po němž následuje dlouhé, třeba i několikahodinové klokotání, není to hlas žádného opeřence, kterého bych znal. Mohl bych si možná jeho zpěv nahrát, a někdo, vzdělanější než já, by mně řekl, jak se ptačí umělec jmenuje. Přiznávám ale, že mně zase na tom tolik nezáleží, toho, že nedovedu zpěváka pojmenovat, celkem neželím. Lituji jen, že se nemohu, ať už toho krutě časného rána, nebo někdy odpoledne, při jeho pěvecké produkci, postavit na kraj lesíku za naší zahradou a vyjádřit lidskými slovy, samozřejmě tiše, abych neznámého pěvce nepoplašil, co si myslím:
„Zpívej, jen zpívej, neznámý ptačí umělče, jsi potěšením srdce i oslavou ticha, já vím, že nečekáš na potlesk ani na honorář, nejspíš ani nemáš tušení, jak jsi skvělý, ale právě proto vracej se na větev stromu kdesi na okraji naší zahrady a i bez doprovodu orchestru, jako mimořádně nadaný sólista, zpívej, zpívej dál !“



(více)

Úklidové vzpomínání

Úklidové vzpomínání.

Tak jako opice na holé a chlupaté, i lidi dělí se na chudé a bohaté.. to je citát z jedné starší písně Voskovce a Wericha. Dělení podle majetku je jedním z hlavních, těmi, kdo se mají dobře, důsledně zamlčovaným ukazatelů. Lidově se také říkávalo, a možná se to někde ještě říkává, že lidé jsou různé, a toto hodnocení se užívá hlavně v tom případě, že chceme zpochybnit správnost nebo rozumnost jednání úřadů nebo prostě jen našich bližních. Mně ale teď napadlo jiné dělení lidí: na pořádné a nepořádné. Jedna i druhá kategorie má četné podskupiny, a nevím jistě, zda by bylo účelné je vyjmenovávat. Uvažuji ale někdy z tohoto hlediska pořádkumilovnosti sám o sobě, a zůstávám při tom, na rozdíl od Mé Lepší Poloviny, velice klidný. Nejsem ani chorobně pořádný, tím méně, že bych otravoval své bližní nějakou přehnanou snahou o čistotu a pořádek, nepatřím ale také mezi tzv. bordeláře. Jsem prostě normální, trochu méně úzkostlivý člověk. Proto také mám návyky, s nimiž jsem se setkal u mnoha mých známých: uklízím po sobě, snažím se udržovat ve svých věcech takový pořádek, abych se v nich sám vyznal, mám ale zároveň jakési kouty, které bych mohl pojmenovat „ztráty a nálezy“. Mám na stole lesklou uzavíratelnou dózu, snad kdysi sloužila pro doutníky nebo cigarety, a do té dávám drobnosti, s nimiž si okamžitě nevím rady: mám tu různé, náhodně odložené šroubky, několik hřebíků, drobné součástky elektroniky, menší podložky, klíčky, spínací špendlíky… Jednou budu muset tu schránku vzít a její obsah zčásti roztřídit a zčásti vyházet.
Mám ale také v psacím stole dost objemný oddíl, do něhož jsem dával těžko zařaditelné doklady a písemnosti. Jak pokračuje spolehlivě stárnutí paměti, je to také takový koutek „ztráty a nálezy“ a jednou za čas se musím donutit se do něj podívat. Udělal jsem to právě včera, a našel jsem tu věci, o nichž jsem sice věděl, že existují, ale během času jsem na ně pozapomněl. Několik záručních listů, jejichž platnost dávno vypršela, sešit se zápisky z doby normalizace, zajímavé verše méně známé autorky, které se přepisovaly jako samizdat, a fotografie mé přítelkyně, s níž jsem žil skoro patnáct let. Ty fotografie jsou černobílé, když má přítelkyně, fenka Gina žila, barevná fotografie byla dost drahá a náročná. O té mé přítelkyni jsem už kdysi psal, a dodnes na ni vzpomínám nejen jako na průvodkyni významného dílu mého života a života Mé Lepší Poloviny. Gina měla mile kudrnatou srst, která jí začala šednout a řídnout, když byla vážně nemocná, a dostala krásnou nahnědlou barvu, když se po náročné operaci uzdravila, aby pak žila ještě další tři roky. Hlavně ale nikdy nezapomenu na její nádherné hnědé oči, nejkrásnější oči, s nimiž jsem se v životě setkal…
Našel jsem také pohlednici s vyobrazením jezevčíka. Poslal mně ji kdysi dlouholetý přítel, který sám sice nikdy psa neměl, ale nejspíše pohlednici se psem vybral záměrně. Na straně, určené pro adresu a psaní, je vlastně jenom pozdrav, který se nikdy nebude opakovat. Přítel prožil několik různých životních zvratů, o nichž by se dalo napsat delší vyprávění, ale k tomu teď nemám odvahu. Je to již hodně let, kdy skončila životní pouť mého přítele, jeho paní a malého chlapečka. Těžko říci, co zakončilo jejich život: nešťastná náhoda, neopatrnost, nebo nepředvídaný záměr, spolu s podmínkami, které dnes již nejsou. Do domku, kde bydlel můj přítel, byl zavedený plyn, tak jako skoro všude ve větších městech. Tenkrát ale, když rodina mého přítele žila, to nebyl ještě zemní plyn, ale běžný, méně hořlavý, zato jedovatý svítiplyn. Jednoho rána se rodina neprobudila.
Jak uklízím ty své „ztráty a nálezy“, vyvolávám v mysli vzpomínky. Tak už to bývá…
V hromadě prohlížených věcí je velký sešit s tvrdými deskami. V sešitě je mnoho volných listů, ale je tu i návod na skládání Rubikovy kostky a několik listů schémat různých slaboproudých zařízení:
regulátor teploty ústředního topení, nízkofrekvenční zesilovače, hlídače prostoru, předzesilovače televizního signálu… Hodně let už to není k ničemu. Všechna ta navržená zařízení fungovala, dnes ale jsou již zastaralá. Počítalo se u nich se součástkami sedmdesátých let, nyní už dávno vývojem elektroniky a moderní velkovýroby překonanými. Zastihl jsem éru rozhlasu po drátě, který měl nejspíše ovlivňovat jednotný způsob myšlení posluchače, a spolu se svou obsahovou nenáročností přetrval místy až do konce minulého století. Viděl jsem první černobílé televizory s maličkou obrazovkou, vyžadujícími pro příjem signálu jediného vysílaného programu rozměrné antény. Viděl jsem zánik lampových radiopřijímačů a později i televizorů, viděl jsem elektrické gramofony se stále modernějšími přenoskami, přehrávající stále dokonalejším podáním zvuku černé desky větších i menších formátů. Dodnes si myslím, že reprodukce hudby z těch desek byla věrnější, než z dnešních vinylových kotoučků. Mohl jsem postupně sledovat, jak ovládnutí vysokých kmitočtů a technika křemíkových integrovaných obvodů vede k barevné televizi a později i k počítačům a mobilům. Ach bože, to je let, jak já jsem starý! Co jenom v té elektronice všechno pamatuji…
Nejen v elektronice. Kdysi dávno mně spolužák ukázal krystalku, tedy přijímač, který jako jediný zdroj energie využíval signál z vysílače. Přijímač to byl velice prostý: rezonanční obvod, složený z cívky a kondenzátoru, detektor, usměrňující přijatý signál, a na konci sluchátka s vysokým ohmickým odporem. S tím spolužákem a některými dalšími jsme chodívali na jednu takovou malou pouť na okraji jednoho pražského parku. Muselo to být někdy na podzim, nebo v zimě… A chodívali jsme na tak zvanou lochnesku: to byl kolotoč se soustavou článků, napodobujících tělo jakéhosi ještěra či draka. Ten, kdo lochnesku pouštěl a obsluhoval, měl zvláštní zvyk: několikrát během produkce nechal zhasnout světla, a přitom pustil běh atrakce na vyšší rychlost. A my, nevinní študentíci, jsme tu tmu využívali k tomu, že jsme vyřvávali z plných hrdel krásné české slovo… no samozřejmě, však víte, mělo by se to rýmovat…
Proč jsme křičeli to známé, zvukomalebné slovo potmě? Protože, představte si, slovo prdel se tenkrát považovalo za sprosté… Jak je to všechno dávno… Ó časové, ó mravy…
Ach ano, já jsem asi opravdu velice starý…

(více)

Ano, budou Vánoce

Ano, budou Vánoce…


Setkali jsme se s přítelem Vladimírem v jedné hospůdce, a toto setkání bylo, ač se to tak na první pohled nezdá, součástí předvánočního času: vezl jsem mu vánoční cukroví, které napekla moje paní. Ta je totiž takový pracovitý účinlivý dobrák, nebo – chcete-li, taková pracovitá dobračka, že i když ji to namáhá a unavuje, peče každoročně cukroví pro několik různě mlsných lidí, kteří pro výrobu cukroví nemají dost znalostí, zkušeností, nebo jak je tomu v případě mého přítele, nemají nikoho, kdo by jim mohl vánoční dobrotu napéct. Já sám jsem tu jenom poslem a doručovatelem.
Vladimír považuje za správné doručovatele alespoň nějak odměnit, a tak objedná pro nás oba svařené víno. Přiznávám, že v hospůdce, v níž jsme se sešli, je dělají dobré. Tam, kde nemají ve výrobě tak zvaného svařáku dost zkušeností a znalostí, dokáží vyrobit z vína teplou nakyslou vodu, která odpovídá původnímu záměru a požadavku jenom cenou, ničím víc.
Zasedli jsme ke stolku a ochutnali. Bylo to přiměřeně teplé a docela dobré, jak jsme oba konstatovali. Kolem nás všude ve městě bublaly Vánoce, kousek vánoční výzdoby jsme viděli i oknem hospůdky. „Co říkáš, Milane“, zeptal se Vladimír, „dokázal bys ještě napsat vánoční povídku?“
„Nevím to jistě,“ odpověděl jsem, a důvodem mého zaváhání nebyla skromnost, ale jakýsi závan sebekritiky, „zdá se mi to dost obtížné, a možná i téma je mně trochu cizí,“ řekl jsem nesměle.
Hlavou mi problesklo povědomí nesčetných vánočních příběhů, vážných i nevážných, rádoby humorných vyprávění o kapru, který dočasně vyklouzl svým vražedníkům, o rybí kosti v krku, o tom jak dárky byly schované tak dobře, že se nepovedlo je najít. Vzpomněl jsem také na úvahy o vzniku a smyslu Vánoc, které by dnes nejspíše nikoho nezajímaly, a k tomu se mi přidala změť představ všelijakých obtížných a vtíravých reklam, zvláště televizních.
„A Ty bys to, pochopitelně jen jako rozcvičku nebo okrajovou záležitost, dokázal?“, zeptal jsem se pro změnu já. Z nás dvou je Vladimír starší, nevím o kolik, myslím si ale, že o dost, po normalizační době věnuje se znovu historii, a má za sebou značnou publikační činnost. Má otázka nebyla tedy příliš nepatřičná.
„Asi ne“, přiznal Vladimír. „Ve vzpomínkách na Vánoce mé dosti dávné minulosti mám značné mezery. Tak třeba si nepamatuji jediné Vánoce z dob svého předškolního dětství. Podle toho, co mi utkvělo v hlavě z pozdějších let, mívali jsme stromeček a vždycky to byl smrček, skleněnými ozdobami, které se později ukládaly do krabice a schovávaly na další rok jej zdobili otec s matkou. Na stromečku byly staniolové řetězy a pochopitelně svíčičky v malých svícnech, které se jako skřipce nebo menší kolíčky na prádlo přichytily na větvičky do takových míst, kde plamínek zapálené svíčky nemohl ničemu neublížit. Moc dárků pod stromečkem nebylo: naši nebyli bohatí, ale nějaké dárky, nejčastěji knihy, tu byly vždycky. Koledy se u nás nezpívaly, zato na první svátek vánoční jsme chodili všichni do kostela, a já si dodnes pamatuji několik v kostele zpívaných vánočních písní. Některé jsem hrával na harmonium a jednou i na varhany. Pamatuji si také na jednu píseň, která podle not byla ve stupnici D dur, ale mně se víc než dva křížky líbilo pět b, nějak mi to lépe znělo, a stejně nikdo z posluchačů to nepoznal.“ Tady se Vladimír trochu napil, a pak pokračoval: „Dál ale jsou v paměti mezery. Vůbec si nevzpomínám na Vánoce posledních dvou válečných let. Otce v říjnu 1943 nacisté popravili. Byly u nás doma vůbec Vánoce, nebo jsme se snažili na ně zapomenout? Pak si vzpomínám na některé Vánoce, kdy jsem už byl sám otcem rodiny a snažil jsem se, ne vždy zcela úspěšně, připravit hezké svátky dětem. Pamatuji si také zcela náhodně, že jsme měli doma zrzavého kocourka, který se na Štědrý večer přišel podívat mezi dárky a pod stromečkem se vykadil, čímž nám, pochopitelně, radost neudělal. A pak z pozdějších let si vzpomínám na dvoje smutné Vánoce: jedny byly v roce 1968. To už byl čtvrtý měsíc sovětské okupace, ještě doutnala naděje, ale zvolna bylo znát, že se vrátíme do let, na něž bychom nejraději zapomněli. Ty druhé byly v roce 1981: polskou Solidaritu, kterou jsme pokládali za příslib úsvitu, vyhlášením stanného práva polská vládnoucí moc v čele s Jaruzelským, 13. prosince krutě potlačila. Vzpomínám si na to, že jsme měli doma desku polských koled, že jsme si je přehráli, tiše jsme poslouchali, a mně bylo do pláče…“
Chvíli jsme mlčeli oba. Čas mění naše náhledy i na takové zvyklosti, jakými jsou Vánoce. „Já sním o Vánocích, bílých…“ - jet tak někam na hory, lyžovat, sjíždět zasněžené svahy… jenže mezi mládeží, zvládající bravurně lyžování, bychom se vyjímali divně a moc bychom si asi neužili. Ještě tak sedět někde v horské chatě, popíjet grog a dívat se oknem, jak ty sportovně založený lidi venku blbnou. Stromeček – který u nás už tradičně k Vánocům patří, bychom dokázali ustrojit, ozdoby by se našly, svíčky by asi byly elektrické, ale rozzářené dětské oči už u toho nebudou, děti vyrostly, jim ani nám se čas nezastavil. S dárky by to bylo také obtížnější, pokud bychom věděli, co by si naši blízcí přáli, třeba bychom jim to mohli koupit, ale sami skoro žádná přání nemáme: já sám za sebe mám dojem, že nic nepotřebuji, po ničem netoužím, a pokud přece, jsou to vesměs věci nebo vlastnosti, které mi žádná lidská bytost nemůže dát…
Šťastní ti, jimž peníze, zdraví a mládí dovoluje užívat světa a také Vánoc.
Dopili jsme s Vladimírem svařené víno a rozešli jsme se. Venku zatím trval předvánoční čas, výzdoba v oknech domů i v ulicích, večer budou barevná světla nejen v oknech, ale i v některých zahradách. V obchodech je spousta nakupujících, a všude rušno, až mně, milujícímu ticho a klid, to vadí.
Šťastní ti, co nemají v mysli stíny vzpomínek na Vánoce v nemocnici, na frontě nebo v koncentráku, ať už za války nebo v bezohlednosti padesátých let, šťastní ti, kdo nepoznali strach o život nebo o své blízké, kdo nepoznali krutý a vleklý hlad, nebo nezhojitelnou nemoc. Přeji upřímně všem, kdo se narodili do příznivějších časů. Co? Právě to, že se narodili do lepších dob, i když každá doba, i ta současná, má svá úskalí a své těžkosti.
Nestýskám si a nestrádám. U nás doma budou Vánoce v obvyklém pojetí, dobrá večeře, peníze pod talířem jako pověrečná snaha o to, aby se nás držely, bude stromeček, budou určitě i dárky, ač nečetné, protože většinu potřebných věcí jsme si darovali nebo opatřili již dříve. To všechno bude. Jen pro mne nebudou svátky spojeny s nějakou neobvyklou radostí. Nemohu za to, ale už ji přivolat nedokážu. Aniž bych za to mohl, kousek mysli přemítá o tom, že abychom měli my pohodu domácnosti, musí jiní sloužit, sloužit všem, v elektrárnách, na vysílačích, na drahách, v nemocnicích, na silnicích i v ztichlých ulicích. Aniž bych chtěl, nemohu zapomenout na to, že jsou v našich městech lidé bez domova, bez tepla místnosti, bez toho malého, pro nás samozřejmého pohodlí, které je pro nás tak běžné, že o něm ani neuvažujeme. Nemohu pro ně nic udělat, ale nemám rád svět, který na jedné straně vytváří bezdomovce, a na druhé straně necitelné sobce. Vím, že ten svět nemohu změnit. A vím, že se s touto jistotou nikdy nesmířím.
Myslete si, prosím, o mně co chcete. Jsem, jaký jsem. V bibli kralické jsou slova Ježíšova „Jsem, kterýž jsem“. Já se nechci přirovnávat k tomuto velikému symbolu dobra, svatosti a utrpení. Jenom jak šla léta, ztratilo se mládí, ztratil se obdiv k Vánocům, a ztratila se i víra, o níž nám říkávali, že je milostí Boží.
Vám, všem dobrým lidem, přeji šťastné a radostné Vánoce, ať už v nich slavíte zimní sluno-vrat, Narození Pána a Spasitele, nebo jen pár žádoucích, svátečních dnů. Přeji Vám hojnost všeho, co si sami přejete, betlémskou hvězdu nad hlavou a slunce v duši, hlavně ale šťastné soužití s lidmi kolem sebe i se zvířátky, která máte rádi, a která nekriticky a nezištně mají ráda Vás.


(více)

Sebekritická zpověď

Něco jako zpověď nebo sebekritika.


Tvrdí se, že nikdo není dokonalý a je to určitě pravda. Ne, nechci tím narážet na jeden krásný výrok ze závěru staršího známého amerického filmu, známého u nás pod názvem „Někdo to rád horké“, ani na jisté pořady v české televizi, využívající k pobavení diváků ukázky lidské nevědomosti. Pravidlo, že nikdo není dokonalý, nejspíše nepřipouští žádné výjimky: je několik mimořádných osobností, u nás i ve světě, které jsou všeobecně považovány za dokonalé, my ale víme, že jejich dokonalost je pouhou, účelově vytvořenou legendou. Dokonalými nebyli učenci, vládcové ani světci. Dokonalým kupodivu nejsem ani já sám. Během let jsem získal určité návyky, které mne příliš nešlechtí, vím o nich, přiznávám se k nim, ale i když se kdysi říkávalo, že sebepoznání je první cesta k polepšení, u mne to nějak nefunguje.
Býval jsem, zvláště v době tzv. normalizace, dost často sám, a možná právě tou vynucenou samotou se u mne vyvinula nectnost samomluvy. Myšlenky zabloudí do minulosti nebo do úplně jiných časových a prostorových podmínek než jsou ty, v kterých je mi dáno žít, a já, jako bych se pokoušel do vlastních myšlenek a představ vniknout, reaguji na tyto neskutečné situace nejen v myšlenkách, ale občas i několika slovy. Pokud jsem sám, celkem to nevadí, stává se mi to ale nejednou i když sám nejsem. Ten, kdo je v té chvíli blízko mne, ať už je to MLP nebo někdo jiný, má někdy dojem, že se ho má bezděčná slova nějak týkají, a já se pak musím omlouvat, případně vysvětlovat, že tomu tak není.
Nemusel bych toto všechno na sebe prozrazovat, kdyby nebylo jedné okolnosti: doba zhrubla a lidé s ní, a ani mně se to zhrubnutí nevyhnulo. Při každém sebemenším nezdaru kleji, někdy potichu, někdy polohlasně, většinou ale docela zřetelně a nahlas. Ne, milí věřící křesťané, neberu jméno boží nadarmo, zato bezmyšlenkovitě a s naprostou samozřejmostí opakuji lidový název části těla, v které je zakončení traktu zažívacího a na níž všichni sedáváme. Gramaticky vzato mohla by se ta má kletba skládat z předložky a neslušného podstatného jména, jenže mně se ta dvě slova spojila v jedno, a je to pro mne už zcela určitě citoslovce. No ano, hádáte správně, je to to rozšířené do pr…. – no však víte; jedna inteligentní autorka na Zvířetníku opsala tento výraz lidského znechucení, zklamání a zlosti slovy do … pryč. Tím citoslovcem, které tak často a většinou už zcela bezděčně užívám, začínám být sám sobě protivný. Upadnou mi klíče na zem, zakleji do …pryč, spěchám na autobus a nemohu se dostat do bot, a zase do… pryč, ráno musím vstát z postele, mile vyhřáté vlastním tělem, někdy se mi nechce, a tak den začínám slovy do… pryč, nemohu najít peněženku a zase přijde na řadu do… pryč. Měl bych se to odnaučit, ale nějak mi to nejde, spíše mám ten dojem, že lidé v mém okolí trpí podobnou nectností jako já sám, a mně nezbývá než doufat, že tu krasomluvu nepřejali ode mne.
Prý to mé klení je nedostatek sebeovládání. Možné to je, ale připadá mi to trochu divné, měl jsem o svých schopnostech, do … pryč, lepší mínění. Setkal jsem se například v životě s několika lidmi, velice inteligentními, milými i nenápadnými, kteří propadli alkoholu a buď velice dlouho, pracně a těžko se té závislosti zbavovali, nebo se jim to vůbec nepovedlo. Já sám jsem kdysi dávno, jedno prázdninové léto, pil jak duha, úplně nezřízeně, ale návyk se u mne nevyvinul. Prý je tu u některých lidí jakási vrozená dispozice; může tomu tak být. Já tu dispozici naštěstí nemám. Nejsem zapřisáhlým abstinentem, rád s přáteli vypiji dvě deci červeného vína, ale ani při posezení s milými lidmi to pro mě není podmínkou.
Před léty jsem znal zdravotní sestru, která mně několikrát obstarala psychoton. Pokud vím, je to v podstatě stimulační droga na bázi amfetaminu. Jednou, při zvláště velké únavě jsem zažil halucinační představy, několikrát se mi povedlo vyhnout se spánku, a čas, odebraný spaní, jsem využil k různým duševním činnostem. Že mé počínání, (do …pryč) není rozumné, jsem věděl, navíc jsem získal neblahou zkušenost, že spánek, který se mi povede zaplašit jednu noc, si tělo nekompromisně vybere některý další den. Když ale dodavatelka zmizela z mého dosahu, takže pramen psychotonu vyschl, po dodavatelce se mi sice stýskalo, ale po droze jsem netruchlil. Opět se návyk u mne nevyvinul…
Snad nejdéle ze všech nežádoucích závislostí mne v minulosti provázel nikotin. Kouřit jsem začal v raném mládí, a mám dodnes dojem, že mně to významně pomáhalo. Několikrát jsem se dostal do svízelné situace, do těžko zvládaných depresí, kouřil jsem v takových případech strašně, zapaloval jsem cigaretu od nedopalku předchozí, právě dokuřované cigarety, možná to bylo trochu divadelní, ale mne to uklidňovalo. Ještě více mi ale kouření pomáhalo v zaměstnání, v době, kdy jsem patřil v podniku k správnímu, nebo – chcete-li, k hospodářskému aparátu. Musel jsem se zúčastňovat různých porad a schůzí, a nebylo to pro mne vždy bez problémů. Setkával jsem se s úkoly, které jsem považoval za nesmyslné, musel jsem vyslechnout spoustu lží, díval jsem se na své besedující kolegy a bylo mi nejednou jasné, že velmi dobře vědí o tom, že to, co poslouchají, jsou lži, a my všichni se jen snažíme předstírat souhlas. Mnohokrát se mi chtělo vystoupit, říct otevřeně, co si myslím, vstát a zakřičet do …pryč, co to tu probíráme za zvrácenosti? Namísto toho jsem si zapálil cigaretu, trochu jsem se uklidnil, a existence na nějakou dobu zůstala zachována. Pak přišla doba, kdy jsem byl trestán za nesouhlas se sovětskou okupací, pořád jsem ještě spotřebovával poměrně dost cigaret, až přišel jeden den, kdy jsem poznal paní, na které mi záleželo, paní byla nekuřačka a já jsem si dovedl představit, jak by ji můj kuřácký dech mohl být nepříjemný. A tak jsem kouřit přestal, prakticky ze dne na den. Nebylo to tak docela bez následků: kouř ze spalovaného tabáku je mi protivný a vnímám jej jako nepříjemný zápach, jemuž se snažím vyhnout, a paní, kvůli které jsem přestal kouřit, si mne vzala… Zřejmě jsem na tom s tím sebeovládáním nebyl zase tak špatně až na ...,
Ano, až na jednu výjimku: bylo to někdy v době mého dospívání, kdy jednou večer zašla do mého mládeneckého bytu manželka bližního mého, a obětavě se mi věnovala dlouho do noci. A tady najednou vznikl návyk jak hrom, a návyk nezmizel, ale nadále trvá, přešla léta, a já bych možná měl už mít rozum, jenomže nemám a kdo ví, zda jej vůbec kdy dostanu…
Tak takhle to je se mnou. Do … pryč!



.


Tvrdí se, že nikdo není dokonalý a je to určitě pravda. Ne, nechci tím narážet na jeden krásný výrok ze závěru staršího známého amerického filmu, známého u nás pod názvem „Někdo to rád horké“, ani na jisté pořady v české televizi, využívající k pobavení diváků ukázky lidské nevědomosti. Pravidlo, že nikdo není dokonalý, nejspíše nepřipouští žádné výjimky: je několik mimořádných osobností, u nás i ve světě, které jsou všeobecně považovány za dokonalé, my ale víme, že jejich dokonalost je pouhou, účelově vytvořenou legendou. Dokonalými nebyli učenci, vládcové ani světci. Dokonalým kupodivu nejsem ani já sám. Během let jsem získal určité návyky, které mne příliš nešlechtí, vím o nich, přiznávám se k nim, ale i když se kdysi říkávalo, že sebepoznání je první cesta k polepšení, u mne to nějak nefunguje.
Býval jsem, zvláště v době tzv. normalizace, dost často sám, a možná právě tou vynucenou samotou se u mne vyvinula nectnost samomluvy. Myšlenky zabloudí do minulosti nebo do úplně jiných časových a prostorových podmínek než jsou ty, v kterých je mi dáno žít, a já, jako bych se pokoušel do vlastních myšlenek a představ vniknout, reaguji na tyto neskutečné situace nejen v myšlenkách, ale občas i několika slovy. Pokud jsem sám, celkem to nevadí, stává se mi to ale nejednou i když sám nejsem. Ten, kdo je v té chvíli blízko mne, ať už je to MLP nebo někdo jiný, má někdy dojem, že se ho má bezděčná slova nějak týkají, a já se pak musím omlouvat, případně vysvětlovat, že tomu tak není.
Nemusel bych toto všechno na sebe prozrazovat, kdyby nebylo jedné okolnosti: doba zhrubla a lidé s ní, a ani mně se to zhrubnutí nevyhnulo. Při každém sebemenším nezdaru kleji, někdy potichu, někdy polohlasně, většinou ale docela zřetelně a nahlas. Ne, milí věřící křesťané, neberu jméno boží nadarmo, zato bezmyšlenkovitě a s naprostou samozřejmostí opakuji lidový název části těla, v které je zakončení traktu zažívacího a na níž všichni sedáváme. Gramaticky vzato mohla by se ta má kletba skládat z předložky a neslušného podstatného jména, jenže mně se ta dvě slova spojila v jedno, a je to pro mne už zcela určitě citoslovce. No ano, hádáte správně, je to to rozšířené do pr…. – no však víte; jedna inteligentní autorka na Zvířetníku opsala tento výraz lidského znechucení, zklamání a zlosti slovy do … pryč. Tím citoslovcem, které tak často a většinou už zcela bezděčně užívám, začínám být sám sobě protivný. Upadnou mi klíče na zem, zakleji do …pryč, spěchám na autobus a nemohu se dostat do bot, a zase do… pryč, ráno musím vstát z postele, mile vyhřáté vlastním tělem, někdy se mi nechce, a tak den začínám slovy do… pryč, nemohu najít peněženku a zase přijde na řadu do… pryč. Měl bych se to odnaučit, ale nějak mi to nejde, spíše mám ten dojem, že lidé v mém okolí trpí podobnou nectností jako já sám, a mně nezbývá než doufat, že tu krasomluvu nepřejali ode mne.
Prý to mé klení je nedostatek sebeovládání. Možné to je, ale připadá mi to trochu divné, měl jsem o svých schopnostech, do … pryč, lepší mínění. Setkal jsem se například v životě s několika lidmi, velice inteligentními, milými i nenápadnými, kteří propadli alkoholu a buď velice dlouho, pracně a těžko se té závislosti zbavovali, nebo se jim to vůbec nepovedlo. Já sám jsem kdysi dávno, jedno prázdninové léto, pil jak duha, úplně nezřízeně, ale návyk se u mne nevyvinul. Prý je tu u některých lidí jakási vrozená dispozice; může tomu tak být. Já tu dispozici naštěstí nemám. Nejsem zapřisáhlým abstinentem, rád s přáteli vypiji dvě deci červeného vína, ale ani při posezení s milými lidmi to pro mě není podmínkou.
Před léty jsem znal zdravotní sestru, která mně několikrát obstarala psychoton. Pokud vím, je to v podstatě stimulační droga na bázi amfetaminu. Jednou, při zvláště velké únavě jsem zažil halucinační představy, několikrát se mi povedlo vyhnout se spánku, a čas, odebraný spaní, jsem využil k různým duševním činnostem. Že mé počínání, (do …pryč) není rozumné, jsem věděl, navíc jsem získal neblahou zkušenost, že spánek, který se mi povede zaplašit jednu noc, si tělo nekompromisně vybere některý další den. Když ale dodavatelka zmizela z mého dosahu, takže pramen psychotonu vyschl, po dodavatelce se mi sice stýskalo, ale po droze jsem netruchlil. Opět se návyk u mne nevyvinul…
Snad nejdéle ze všech nežádoucích závislostí mne v minulosti provázel nikotin. Kouřit jsem začal v raném mládí, a mám dodnes dojem, že mně to významně pomáhalo. Několikrát jsem se dostal do svízelné situace, do těžko zvládaných depresí, kouřil jsem v takových případech strašně, zapaloval jsem cigaretu od nedopalku předchozí, právě dokuřované cigarety, možná to bylo trochu divadelní, ale mne to uklidňovalo. Ještě více mi ale kouření pomáhalo v zaměstnání, v době, kdy jsem patřil v podniku k správnímu, nebo – chcete-li, k hospodářskému aparátu. Musel jsem se zúčastňovat různých porad a schůzí, a nebylo to pro mne vždy bez problémů. Setkával jsem se s úkoly, které jsem považoval za nesmyslné, musel jsem vyslechnout spoustu lží, díval jsem se na své besedující kolegy a bylo mi nejednou jasné, že velmi dobře vědí o tom, že to, co poslouchají, jsou lži, a my všichni se jen snažíme předstírat souhlas. Mnohokrát se mi chtělo vystoupit, říct otevřeně, co si myslím, vstát a zakřičet do …pryč, co to tu probíráme za zvrácenosti? Namísto toho jsem si zapálil cigaretu, trochu jsem se uklidnil, a existence na nějakou dobu zůstala zachována. Pak přišla doba, kdy jsem byl trestán za nesouhlas se sovětskou okupací, pořád jsem ještě spotřebovával poměrně dost cigaret, až přišel jeden den, kdy jsem poznal paní, na které mi záleželo, paní byla nekuřačka a já jsem si dovedl představit, jak by ji můj kuřácký dech mohl být nepříjemný. A tak jsem kouřit přestal, prakticky ze dne na den. Nebylo to tak docela bez následků: kouř ze spalovaného tabáku je mi protivný a vnímám jej jako nepříjemný zápach, jemuž se snažím vyhnout, a paní, kvůli které jsem přestal kouřit, si mne vzala… Zřejmě jsem na tom s tím sebeovládáním nebyl zase tak špatně až na ...,
Ano, až na jednu výjimku: bylo to někdy v době mého dospívání, kdy jednou večer zašla do mého mládeneckého bytu manželka bližního mého, a obětavě se mi věnovala dlouho do noci. A tady najednou vznikl návyk jak hrom, a návyk nezmizel, ale nadále trvá, přešla léta, a já bych možná měl už mít rozum, jenomže nemám a kdo ví, zda jej vůbec kdy dostanu…
Tak takhle to je se mnou. Do … pryč!



(více)

Pokus o odpověď příteli

Pokus o odpověď příteli.


Počátkem noci vypínám svůj mobil. Nejenže netoužím po tom, aby mne někdo, třeba i omylem volal, hlavně ale chci šetřit baterii. Mobil není právě nejnovější, mám ho nejméně sedm let, jeho provedení je poněkud archaické a baterie zřejmě slábnoucí. Ráno, pokud náhodou nezapomenu, mobil znovu zapínám. Jako obvykle, udělal jsem to tak i dnes. Když jsem ale mobil znovu zapnul, skoro okamžitě odhodlaně zapípal a upozornil mne tak na SMS zprávu ze včerejšího dne, přesněji řečeno večera, na zprávu, kterou jsem nečekal: „Proti veliké terase mé chaty vychází v absolutním tichu na indigovém nebi nad špičkami smrků zářivý velebný měsíc, a já Vám posílám dobrou noc … „
Poslal ji mně a mé paní přítel, jehož si vážím, ale vídám se s ním jen zřídka. Nebydlí blízko mě, tak jako přítel Vladimír, o němž jsem se již několikrát zmínil, naopak, dělí nás značná vzdálenost. Přání dobré noci mne sice potěšilo, trochu mne i překvapilo, protože ač sám mívám nejednou chuť podělit se s někým o cosi, co bych nazval vnitřní rezonancí krásy, zpravidla k takovému činu nenajdu dost odvahy. Poslal jsem tedy příteli krátkou děkovnou zprávu, za odpověď to ale nepovažuji. Přitom odpovědět je slušnost, a odpovědět příteli je snad dokonce povinnost. A tak jsem přemýšlel o této směsi slušnosti a povinnosti, neschopen najít vhodná slova a dojít k nějakému přijatelnému výsledku.
Milý příteli, chtěl bych napsat, pokud máte chatu s velikou terasou, tak to nejspíš nebude už chata, ale spíše chalupa, a to ne ledajaká. Toto ovšem nepovažuji za důležité, myslím si o sobě, že nejsem závistivý. Když ale čtu o tom, že v absolutním tichu na indigovém nebi vychází měsíc, zjišťuji sám o sobě, že kousek závisti ve mně asi přece jenom je. Bydlíme v Praze, ne na předměstí a už zdaleka ne v centru. Kdyby mne nepoutaly určité závazky a povinnosti mohl bych si občas vyjet někam ven, a pak bych možná mohl vidět to, co vy opěvujete. Především to indigové nebe. Mám sice raději pohled na hvězdy, než na Měsíc, stačilo by mi někdy nebe celočerné s množstvím hvězd a s několika souhvězdími, která znám, ale toho se nad velkoměstem nedočkám. Světlo, které se odráží z pouličního a z dalších osvětlení, dělá z tmavé oblohy plochu světlejší šedi, kde se většina hvězd, s výjimkou těch nejjasnějších, prostě ztrácí. Četl jsem kdesi, jak byl překvapen silně krátkozraký hudební skladatel a jeden ze tří hlavních představitelů Osvobozeného divadla Jaroslav Ježek, když se podíval na nebe triedrem: do té doby snad ani netušil, že na nočním nebi jsou vidět hvězdy, byl překvapen a okouzlen. Jenže to bylo někdy v polovině třicátých let minulého století. Moderní doba si žádala více světla v bytech, v dílnách i na ulicích, na vesnicích a hlavně ve městech, a málo se starala o dekoraci noční oblohy. Je to tak dobře? Nevím, já si to určitě nemyslím.
Trochu závidím i to absolutní ticho. Je to stav, který si dovedu představit, ale nesetkávám se s ním. Bydlíme v jedné z postranních a málo frekventovaných ulic, ale několik set metrů od nás je silnice s čilou dopravou, osobní auta a hlavně tzv. náklaďáky, kamiony, převážející zboží všeho druhu, i to, které bychom byli schopni si vyrobit doma, z všemožných dálek do různých koutů Evropy. Zda je to tak dobře, nevím, určitě si to ale nemyslím, a nebudu asi ve svém přesvědčení tak docela sám. Vraťme se však k tomu tichu: celý den slyšíme intenzivní šum, vznikající právě těmi hustými a nekonečnými řadami aut. Na ten celodenní hluk si zvykáme, což je nezbytné. V noci se poněkud ztiší, někdy na chvíli přestane. Ve dne, jak se zdá, je pro některé lidi toho hluku asi ještě málo, a tak jsme často nuceni poslouchat hudební produkce ze zábavního podniku blízkých lázní, kterému se povedlo nastavit reproduktorové soustavy tak, že v nejbližším okolí nejsou zvuky považované nenáročnou společností za hudbu skoro vůbec slyšet. Všechen zvuk se odráží od hladiny řeky a od okolních kopců a to v takové intenzitě, že ani zavřená okna nepomohou. Když je hezky, musíme to vyhrávání a povzbuzující skřeky dýdžejů snášet od odpoledne do desíti hodin večer, kdy podnik zakončí program menším nebo vydatnějším ohňostrojem. Mohli bychom si na obtěžování hlasitou hudbou stěžovat, ale k čemu by to bylo? Z městské policie jsem slyšel upřímné: „Můžeme jim dát pokutu, třeba i dva tisíce, ale co je to pro zábavní podnik?“ Mohli bychom si stěžovat na úřadě městské části, ale co by se tak asi stalo? Jakou má občan naději ve sporu s majetným podnikatelem? Nebuďme směšní… A ticha bude čím dále tím méně. Již teď se čas od času baví pozdě večer některé party na loučce u blízkého lesíku baví nejen popíjením a ničením laviček nebo odpadkových košů, ale i zábavní pyrotechnikou, a jak přijde prosinec a budou se blížit Vánoce a Silvestr, bude všechno ještě mnohem horší. Ani po Novém roce pyrotechnický randál hned neskončí, je nutno odbouchat to, co doma zbylo, mohlo by se to asi jinak zkazit… Měli bychom si zvyknout? Nějak se nám nechce…
Je úplněk. Měsíc, vycházející nad smrky, musí být půvabný. Nad naší zahradou je řídnoucí lesík, v němž smrky nejsou, jen borovice, je jich stále méně. Moudré hlavy došly k názoru, že borovice, které tu rostly od nepaměti, se do našeho terénu nehodí, a mají být nahrazeny listnatými stromy. Několik jich bylo vysazeno, ale než vyrostou… Zato bujně rostou mezi borovicemi keříky všeho druhu, na podzim je nejspíše zahradnická firma poseká a od jara do léta v předchozím rozsahu znovu vyrostou. S výjimkou dvou nebo tří cestiček není lesíkem vidět, a je to možná dobře, přehlednější lesík sváděl nejen některé cyklisty, ale i motorkáře k jízdám v přírodě, ohrožujícími pěší návštěvníky. Ráno chodí do lesa hlavně pejskaři, víme to, protože patříme mezi ně. Takže zaplať pánbůh za ten stále ubožejší lesík. Doufejme jen, že se nenajde bohatý podnikatel, který by tu chtěl stavět. Úřad městské části i magistrát, bez ohledu na to, že lesík je součástí chráněné zóny, by mu to jistě dovolily; jejich snaha vyhovět „velkým investorům“ a nechat při tom zničit zbytky zeleně je všeobecně známa, a ověřena četnými zkušenostmi. Že si někdy nedovedeme takovou ochotu „úředních činitelů“ vysvětlit jinak než protekcí a korupcí, není pro mocipány důležité.
Ne, já si nestěžuji. „Pokrok“ se nedá zastavit a je mnoho těch, kdo žijí za mnohem horších podmínek, než jsou ty naše.
Takže děkuji za krásné přání dobré noci. A představa Měsíce, který v absolutním tichu majestátně vplouvá nad smrky indigovou oblohou, je krásná, mimo jiné i svým snovým podtextem. Nezáviďme příteli, že to může prožívat jako skutečnost, kterou si možná také někdy dopřejeme.

(více)

Úlomek malých dějin

ÚLOMEK MALÝCH DĚJIN.


„Schválně se pojď podívat,“ vyzval jsem přítele Vladimíra, když byl u mne nedávno na návštěvě, a vedl jsem ho k monitoru počítače, abych mu ukázal z internetu získanou prezen-taci s názvem Češi – jak nás vidí svět. Mapa Střední Evropy, uprostřed Česká republika, jejím západním sousedem je Irák. Další podobná mapa, na rozdíl od té první je v jihozápadních Čechách výrazný nápis – Bratislava. Opět podobná mapa, s připomínkou nějakého Putinova jednání v Německu. Všechno v pořádku až na jednu maličkost: území ČR je tu označeno jako Švýcarsko. A potom ještě několik charakteristik Čechů, někdy přehnaných, někdy vyloženě hloupých.
Přítel Vladimír se příliš nebavil, a já také ne. Pak se ale ozval s určitou, mezi námi běžnou autoritou staršího účastníka dialogu: „No a co?“ zeptal se nevzrušeně, „dnes přece chráníme lidská práva. A jedním za základních lidských práv je právo na blbost. Sami ho využíváme docela vydatně, proč bychom je měli upírat cizincům?“ Řekl jsem si, že má asi pravdu, a vzpomněl jsem mnoha různých odpovědí na dotazy, které položili televizní reportéři náhodně na ulici odchyceným divákům, hlavně na dotazy o naší nedávné minulosti. Dobrá, nemohu u jedenáctiletých nebo ještě mladších školáků předpokládat, že by si pamatovali rok 1968, ani mnohem později ještě nebyli na světě, ale proč je rodiče, nebo alespoň škola ne-poučí?
Jako by mi četl myšlenky, ozval se opět přítel Vladimír. „Ano, nejhorších odpovědí se dočká televizní reportér, když se ptá na naši nedávnou minulost. Připadá mi to dost hrozné, ale ne udivující. Celé generace byly vychovávány ve víře v polopravdy nebo i iluze, a mnozí se toho prostě nikdy nezbavili. Vzpomínám si na svérázné zkušenosti s vnoučaty: děcka mu-sela chodit do mateřské školy, jinak to nešlo, z jednoho platu nemohla obyčejná rodina žít, a tam již začala výchova mrňat v uvědomělé občany. Chlapec si ještě neuměl zavázat tkaničky bot, ale už papouškoval – pro koho Lenin žil, všem lidem pro štěstí-, a vnučka hrdě recitovala - Znám zemi blízko pólu, znám divukrásnou zem… Nikdo si netroufal jí tenkrát vysvětlit, že i když to básník zřejmě myslel dobře a to, co napsal, byla tenkrát jeho víra, napsal to v době, kdy tisíce lidí na Ukrajině trpěly hladem a desetitisíce živořily nebo umíraly v ruských koncen-tračních táborech… Přiznám se ti, že i já sám si o některých událostech nedávné minulosti vytvářím názor teprve teď, podle mého předpokladu, poučenější názor…“
„A co si myslíš o bratrech Mašínových a nedávno zemřelém Paumerovi? Byli to hrdinové, nebo vrazi?“ zeptal jsem se, možná trochu naivně, pokud ne docela hloupě.
„Nejspíše obojí. Vzpomínám si na to, jak mi matka vyprávěla, že k nám, asi v druhém roce německé okupace, večer, když my děti jsme již spaly, přišel parašutista a rozechvělým hlasem vyprávěl, že zastřelil českého hajného, který na něm vyžadoval doklady a chtěl ho předvést na četnickou stanici. Parašutista určitě nechtěl zabít Čecha, ale co měl dělat? Měl se nechat zavřít a pak Gestapu přiznat, že byl vycvičen v Anglii a pak vysazen na území teh-dejšího Protektorátu? Bojové podmínky, ať už vzniknou jakkoli, přinášejí oběti, i nevinné oběti. Ale zpět k Tvé otázce: ti tři, kterým se podařilo navzdory desítkám pronásledovatelů prostřílet se až do Západního Berlína, a samozřejmě i ti další, kterým se to nepovedlo, a pak byli v Československu oběšeni, byli nesporně hrdinové, a je mi jedno, co si o tom kdokoli, ať má třeba i sebevyšší funkci, myslí.“
„A jak to, že parašutista přišel zrovna k Vám?“, zeptal jsem se.
„To nevím. Ti lidé měli určité adresy, které se museli naučit zpaměti ještě v Anglii. Asi k nim patřila i adresa mého otce. Dalo by se to předpokládat podle toho, že jednou, dost pozdě večer, když už jsme spolu s mladším bratrem měli spát, přišla maminka k našim postelím a řekla nám, že u nás bude dnes spát otcův přítel z vojny. Později jsem se dozvěděl, že to byl Opálka, jeden z parašutistů, který se snad přímo nepodílel na atentátu na Heydricha, ale spolu s dalšími bojovníky zemřel v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze, když kostel obklíčila horda esesmanů. Události kolem zabití Reinharda Heydricha, hromadná vražda mužů z Lidic a zničení vesnice nacisty – to jsou snad i pro tu nejmladší generaci známé věci. A pokud tě zajímá, co u nás doma bylo dál, mohu ti to říct: několik měsíců se nedělo nic, až do jednoho únorového dne v roce 1943, kdy jsme s bratrem přišli ze školy domů, a matka nám rozechvělým hlasem oznámila: "Hoši, tatínek není doma. Tatínka odvezlo Gestapo.“
Mlčel jsem. Po chvíli Vladimír pokračoval: „Co bylo dál, si asi dovedeš představit. Věznění na Pankráci, pak v jedné německé věznici, potom soud v Norimberku, s mým otcem a dvěma dalšími lidmi. Toho, co mohlo Gestapo a na základě jeho výslechů i soud otci a dalším obžalovaným prokázat, bylo velice málo, přesto to nacistickému soudu stačilo na odsouzení k trestu smrti. Všechny tři odsouzené pak odvezli do věznice v Mnichově a tam v říjnu 1943 gilotina ukončila jejich život. Pro nacisty popravy nebyly ničím neobvyklým. Dnes je u mnichovské věznice kamenný kříž, s nápisem: „Zde odpočívá v cizí zemi 1129 mrtvých dvanácti národností. Mír budiž s vámi.“ Ano, Němci jsou vůči sobě samým velice zdvořilí. Osud mého otce nebyl v době války ničím tak zcela výjimečným, i když i v tzv. Protektorátu bylo dost těch, kdo úspěšně přežívali, tak jak je tomu vždy a v každé době, i v té dnešní. Mnichovská věznice je v Německu jen jednou z mnohých, a kromě věznic, kolik bylo koncent-račních táborů a jaké spousty lidí zabila válka…Jenže koho to ještě dnes zajímá… A koho z těch mladých, šťastných a úspěšných by zajímalo, že vedle nich žijí lidé, kteří prožívali měsice úzkosti, úpěnlivých modliteb k tomu, jenž nezasáhl když byl vyvražďován jeho národ kdysi vyvolený, lidé jejichž osudy se svou výraznou stopou v paměti staly celoživotně utajovanou nezhojitelnou ranou…“
Nejsem schopen na takové vyprávění reagovat otázkami nebo jakoukoli poznámkou. Přesto jsem měl nutkavý pocit, že něco říct musím: „Zmínil ses předtím, že na některé události si dotváříš názor až nyní. Cos tím myslel?“
„Řekl jsem ti o jednom individuelním osudu, podobnému osudu mnoha jiných. Jenže jak mně přibyla léta, pochopil jsem nějak výrazněji než dříve rozdíl mezi velkými dějinami, dějinami vedoucích osobností a generálů, a dějinami obyčejných lidí. V parčíku kousek od Vítězného náměstí v pražských Dejvicích je nadživotní socha maršála Koněva, považovaného za osvoboditele Prahy a vítěze nesčetných bitev s nacistickou armádou. Při vší úctě k němu, při pocitu vděčnosti, kolik muselo při jeho vítězných bitvách zemřít vojáků? Netvrdím, že on za to může, jen si tak vzpomínám…“, a zde Vladimír na chvíli zmlkl, jako by se zamyslel.
Počkal jsem, a přítel za chvíli pokračoval: „ V roce 1969, na začátku tzv. normalizace, vyšla na Slovensku, kde zřejmě cenzura pracovala pomaleji než v Čechách, kniha anglického spisovatele a válečného zpravodaje Alexandra Wertha. Název knihy jsem zapomněl, v angličtině byl její název Rusko ve válce. V knize je nesčetně svědectví o nesmírném utrpení lidí, o obraně proti přesile nepřítele, o vyvražďování partyzánů, tam kde se Němcům podařilo partyzánské území obklíčit, a o postupu na západ, až do vítězství nad Německem. Jenže když jsem tu knihu přečetl, musel jsem dospět k jedinému závěru: všude tam, kde byla nacistická armáda zastavena nebo donucena k ústupu, musela nastoupit převaha válečné techniky, více tanků, více děl, a více potravy pro děla. Tenhle termín je asi stejný ve všech řečech světa, jen co já vím – v němčině Kanonenfutter, v ruštině pušečnoje mjaso, v angličtině cannon fodder, a vždy znamená totéž: oběť lidských životů. Válka, to je obrovské vraždění, ni-čení lidí, ničení měst a vesnic, nesnesitelný mráz a hlad, který třeba v obleženém Leningradu a nejen tam vedl k vraždám a kanibalství. Jenže těm, kdo válku vyvolali a také těm, kdo na ní vydělávají, je to všechno docela lhostejné… Vždycky se najdou gauneři, ochotní prodat i těm nejhorším zločincům zbraně, a je jim jedno, koho ty zbraně budou vraždit… Od autora, jehož si vážím pro jeho vzdělání, inteligenci a zkušenosti, jsem četl, že varšavské povstání v době, kdy na druhém břehu Visly byla již Rudá armáda, bylo neodpovědné a jeho iniciátoři by měli být souzeni. Ale proč právě oni? Jistěže měli předvídat, že velmoc, která se o jejich vlast podělila s nacistickým Německem, vydala mu všechny antifašisty, kteří v Sovětském svazu viděli svou spásu, vyvraždila 22500 polských důstojníků i civilistů, se nebude příliš obtěžovat pomocí nějakým Polákům. Viděl jsem v kině některé německé válečné filmové týdeníky, a pamatuji si, jak na potlačení povstalců, kteří mohli mít jen ruční zbraně, přivezli Němci, k těžkým zbraním, které armáda měla, obrovský hmoždíř, a předváděli, s jakou silou a krutostí dovedou ničit neposlušné obyvatele Varšavy. Zda mohla Rudá armáda Varšavě pomoct? Zda musela čekat, až povstání vykrvácí a většina města se změní v trosky? A proč by ne? Mocenské zájmy jsou přece důležitější, než lidské životy… Nejen ovšem mocenské zájmy, také kšeft. Jsem přesvědčen o tom, že nejeden voják zemře v Afganistanu zbytečně. Kolik zbraní a výbušnin by dokázali vyrobit muslimští fanatici doma, na vlastním území? Někdo je vyzbrojuje, ten někdo na tom vydělává, a možná přiškrtit některé toky peněz a kapitálu by bylo účinnější, než léta trvající válka. Jenže má někdo zájem na skončení bojů? Připadá mi to podobné frázi, kterou slýcháváme u nás, vždy když se provalí nějaká dlouhotrvající lumpárna a nic se proti ní nedělá: není politická vůle…“
Věděl jsem, že Vladimír má pravdu, ale stejně jako on jsem věděl, že všechno je mnohem složitější, rozvětvenější, a prorostlé strachem i běžným lidským sobectvím. Rozpačitě jsem podotkl, že z historie bychom se měli poučit a těch, kdo se zasloužili o naši svobodu si vážit…
„No ale co by sis tak asi představoval?“ pokračoval tak trochu provokativně Vladimír. „Vždyť pravidelně k různým výročím se konají vzpomínkové slavnosti, pár disciplinovaných vojáků a nastrojených oficírů se postaví do řady, někde vpředu jsou představitelé současné politické moci, dva nažehlení poddůstojníci donesou k pomníku věnec, nejvyšší účastník slavnosti symbolicky vyrovná jeho stuhy…“
„Odpusť, pokud utíkám trochu od tématu. Mne vždycky, když vidím tyhle akce v televizi, napadne krásná píseň Karla Kryla, někdy ze šedesátých let“:

Rec: Zpráva z tisku: "Obě delegace položily pak věnce na hrob
Neznámého vojína." A co na to Neznámý vojín?

1. V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?

2. Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.
Co tady civíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!

3. Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej' po sobě vůbec nic nemají,
mňoukaj' tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!

„Tu píseň samozřejmě znám“, dodal přítel Vladimír, „dá se najít na adrese http://www.youtube.com/results?search_query=karel-kryl&search_type=&aq=f pokud by měl někdo zájem. Přiznám se ti ale, že i když si mimořádné osobnosti zpěváka, básníka a písničkáře Karla Kryla, bohužel předčasně zemřelého, velice vážím a léta na tom nic nezmění, myslím si, že i dál budou oběti, jako je třeba i neznámý vojín. Je příliš mnoho nevyřešených a neřešených problémů u nás, v Evropě i ve světě a slabošský svět politiky před nimi couvá stejně slepě a zbaběle, jako couval kdysi před Hitlerem. Smířlivci se nechávali oslavovat jako mírotvorci, a zatím jen umožnili zlu zkoncentrovat síly a zatáhnout svět do strašného konfliktu. Proč bych si měl myslet, že to teď bude jinak?“
Chvíli jsme mlčeli oba. A pak jsme si s přítelem nalili dvě deci červeného vína, pomalu jsme upíjeli, ale probudit v sobě radostnější náladu jsme nedokázali, a ani jsme se o to už nepokoušeli.

(více)